Ze života Ver.

Byl to vrah? … Byl.

četbaV soukromém salónku jednoho pražského podniku, kde se po večerech scházela jen vybraná společnost, panovala zvláštní, napjatá atmosféra. Malá místnost byla osvětlena pouze svícemi v nahodile postavených svícnech a slabým ohněm v krbu, který byl z části vestavěn do zdi přímo naproti dveřím. Napravo od něj stála rohová knihovna vyplňující dále celou pravou stěnu. Ta obsahovala nesčetné množství knih. Jednalo se především o vzácné svazky ze 17. a 18. století, kroniky neznámých autorů (starších i více než 500 let), spisy dávných iluminátů, zakázané knihy nabyté informacemi v neznámých jazycích, návody na sestavení zbraní a celé sbírky výstřižků z novin. Nalevo od krbu se nacházel kulatý stolek a na něm sklenice skotské whiskey, popelník s čerstvě zapáleným kubánským doutníkem a jedna prostá bílá svíce na stojánku. U stolu trůnilo vysoké křeslo z pravé ebenově černé kůže otočené zády ke dveřím. Právě v něm seděla temná postava.

Byl to muž snědé pleti, nejspíše cizinec z jihovýchodu, okolo 40 let a četl si večerní noviny. Zrovna když vydechl oblak hustého našedlého dýmu, který mu na okamžik zastřel větrem ošlehanou tvář a tím i znemožnil další čtení, se hlasitě zasmál. Hluboký ledový hlas, zvuk spíše připomínající výsměšný chrapot než smích.

„Takže policie je bezradná,“ pronesl sám pro sebe. Jeho přízvuk napovídal, že pochází nespíše z Bulharska. Ušklíbl se a celý článek si začal číst znovu, tentokrát nahlas. Už ten titulek : „Byl to vrah?!“ mu připadal dětinský.

„24letý J.K. se vracel ve středu večer domů do Veltruské ulice v Praze 9. V chodbě si rozsvítil, nastoupil do výtahu a zmáčkl tlačítko. Když se výtah dostal do úrovně 1. patra, domem otřásl výstřel. Kulka směřovala na kabinu. Naštěstí však neprolétla sklem dvěří a J.K. nezranila – Prý naštěstí, “ zasmál se muž stejně mrazivě jako předtím a pokračoval ve čtení: „Přivolaní policisté nalezli na místě činu nábojnici i kulku ráže 7,62x25mm. Čin je kvalifikovám jako pokus o těžké ublížení nazdraví,“ cizinec si lokl ze sklenice a nátáhl z doutníku. „Ublížení na zdraví? Ha-ha-ha. Kanadský žertík to byl, vy hlupáci. Ale nevadí, nevadí,“ mumlal si dál pro sebe a složil noviny, další zprávy ho nezajímaly. „Já vám tedy pane J.K., ukážu, jak vypadá těžké ublížení na zdraví, „vyřkl temně, dopil whiskey a s hlasitým klepnutím skla o dřevo položil sklenici na stůl, „s následkem smrti!“

 

Sním s otevřenýma očima

stromObčas se stane, že člověk sedí a zadívá se do bílé stěny naproti sobě. Chvíli tak kouká a kouká, a najednou přestane vnímat prostor a čas okolo sebe a vžije se do světa, který je jen jeho.

Vezmeme si jeden příklad, který je mi samozřejmě velice blízký. Jedná se o snění s otevřenýma očima ve škole, zvláště v nezáživných předmětech. Učitelův monotónní hlas utichá, až se ztratí v nekonečnu. Touto chvílí se stávám zajatcem pouze své fantazie.

Všude je ticho. Mám pocit, že letím, jen tak se líně vznáším v bílé mlze, která se postupně mění v nadýchané mraky na bledě modré obloze. Všude je plno světla. Letím níže. Brzy pod sebou vidím lesy, řeky, kopce, louky, ale i vzdálené jezero. Vše se přibližuje a zvětšuje. Pomalu dopadám na jednu paseku. Tráva je svěží, ještě vlhká od ranní rosy. Rozhlédnu se kolem sebe. Listnaté stromy se harmonicky střídají s jehličnatými a jsou rozkvetlé. Je jaro.

Snadno zjišťuji, že nechodím, že se vlastně vznáším. Je to krásný pocit. Jsem plna radosti, vše je tak čisté. Začínám vnímat i zvuky. V hnízdech vysoko na stromech švitoří ptáci, v trávě se to hemží cvrčícími cvrčky a kdesi nedaleko mne teče potok či malá řeka.

Zvuk tekoucí vody mne láká a vydávám se tím směrem. Za několika stromy opravdu spatřím to kouzlo, jak krystalově čirá voda přeskakuje kameny a omílá písčité břehy. Na louce na druhém břehu se pasou srnky s mláďaty. Stromy byly volně zbaveny růžových či bílých květů. Je léto.

 

Psychiatrické léčebny

plotPřed časem se mi do ruky dostal film Requiem pro panenku. Pojednává o případu 14leté dívky Mariky, která se administrativním omylem místo do dětského domova dostane do ústavu pro mentálně postižené, kde jí nikdo nevěří, že tam nepatří. Nekvalifikované sestry tam všechny týrají a místo toho, aby uklidnily a utěšily ty, které mají na starosti, cpou do nich utlumující léky a zavírají je do klecových lůžek na samotky, kde nikdo jejich křik neslyší. Marika, kterou znásilnil její otec, je tím, co vidí a tím, jak je s ní zacházeno, otřesena a v nesnesitelné situaci, ze které nevidí východisko, to tam nakonec celé podpálí.
Tento film byl natočen podle skutečné události, která se stala přímo u nás (tehdy ještě za Československa) a je jasné, že nebyl ojedinělý.

Tímto příběhem jsem začla hned ze dvou důvodů. Prvním je tragédie, která se stala nedávno v Rusku a je mu až nápadně podobná. Při nočním požáru v moskevské léčebně pro drogově závislé zemřelo 45 lidí (43 pacientek, 2 zaměstnankyně). Celkově bylo evakuováno 214 lidí. Soudě podle polohy těl se oběti pokoušely dostat ven, ale neměly jak. Zaměstnanci si raději zachránili svoji kůži a pacientům ani neotevřeli jejich pokoje. Na všech oknech i dveřích byly mříže, takže se všichni ocitli v pasti. S ohněm se hasiči potýkali dvě hodiny a nemohou vyloučit, že požár, který vypukl v druhém patře v kantýně, založil žhář.