Ze života Ver.

Agorafobie

Agorafobie je soubor fobii a jako taková se řadí k úzkostným poruchám. Trpí jí kolem 5-6 % populace, z toho ženy jsou 3-4 % muži 1-2 % Obecně je známá jako strach z otevřených prostor, to je ovšem nepřesné. Projevuje se zejména strachem návštěvy veřejných míst (obchodů, nádraží) a také míst, kde by nebyla dostupná rychlá pomoc, tlačenic, samotného cestování MHD, vlakem, letadlem… S tím jsou pevně spjaté obavy z opuštění domova.

Typické situace, z nichž má agorafobik strach:

  • návštěva veřejných míst, které jsou obsypané lidmi: nákupní centra, restaurace, sportovní centra, nádraží, historická centra měst
  • s tím související otevřené prostory: hřiště, náměstí, parkoviště, široké ulice
  • a také uzavřené či jinak omezené prostory: sály kin, divadel, výstavy, restaruace, čekárny, skladiště, výtahy, tunely, eskalátory
  • situace, které mají s výše uvedenými spojitost: čekání v davu či ve frontě lidí použití veřejného dopravního prostředku
  • zůstat sám doma
  • nacházet se daleko od případně potřebné pomoci:v lese, dále od města, na neznámých, odlehlých místech, mimo signál

Agorafobik má strach vycházet sám z domu, procházet davem nebo čekat v hloučku lidí, cestovat hromadnou dopravou, případně i autem, těmto situacím se snaží vyhnout, protože u něj vyvolávají pocity úzkosti a záchvaty paniky. Pokud už se takovým situacím musí vystavit, vyžaduje doprovod. Dalším důležitým rysem je strach z opuštění domova nebo osoby, u které se agorafobik cítí bezpečně (partner, manžel, přítel. rodiče…) a také fakt, že tyto pocity nejsou způsobeny jinoou poruchou.

Agorafobie má stejně jako ostatní psychické poruchy několik forem, při té nejtěžší není schopen člověk ani opustit ložnici. Různé stupně paniky při rizikových situacích se tedy projevují u každého jinak. Někdo se jen snaží z dané situace rychle uniknout, jiný zpanikaří a neví co má dělat. Často výše uvedené situace ještě doplňuje strach z toho, že by jej viděli jiní lidé přávě ve chvíli, kdy ho tyto potíže (třeba záchvat paniky) postihnou. Dalším doprovodnými znaky jsou obavy, že se pacientovi něco stane právě mezi velkým množstvím lidí – zkolabuje, „zblázní se“, zemře na infart, čímž na sebe upoutá nežádanou pozornost, dále pak, že mu nikdo neposkytne první pomoc.

Agorafobie se léčí KBT. (Článek o kognitivně behaviorní terapii čtěte zde), psychofarmaky nebo kombinací obojího.

 

Vánoce se blíží a lidé si berou půjčky na dárky

Peníze

Každoroční vánoční shon trvá již měsíc, přesněji od té chvíle, kdy se v nákupních centrech poprvé objevila vánoční kýčovitá výzdoba a ve výlohách cedule o úžasných vánočních slevách. Lidé si chtějí rok od roku nadělit více dárků a tak už pár let můžeme sledovat v tomto období nárůst zájmu o půjčky. Je to podivné až nepochopitelné, ale někteří lidé si opravdu každoročně půjčují desetitisíce na dárky.

Řada lidí si jako cíl stanoví nadělení co nejvetšího množství dárků pod stromeček, přestože ví, že na ně nebudou mít peníze. Jako řešení se jim nabízí půjčka, po které často sáhnou. Bankovní i nebankovní instituce si tohoto trendu všimly a ke konci roku se předhánějí v nabídkách „výhodnějších“ podmínek. Řada lidí bez finanční gramotnosti podlehne reklamám a vsadí na na první pohled dobře vypadající nabídku, kterou uvidí. Část z těchto lidí se rychle dostane do začarovaného kruhu úvěrů a půjček, ze kterého se jen těžko hrabe ven. Do problémů se člověk dostane snadno, stačí během splácení přijít o zaměstnání nebo mít nějaké nečekané výdaje.

Pokud člověk nedostane půjčku v bance, která ověřuje, zda je schopen splácet, obrátí se na ještě neserióznější organizace (často po zaplacení nesmyslných poplatků ale nedostanou peníze ani tam). Novinové plátky a servery se před Vánoci mají slušné prachy z reklam i tématických článků, kde probírají jednotlivé výhody (!!!) půjček u vybraných bank. Že se jedná o klamavou reklamu asi není potřeba zdůrazňovat, to je u peněžních produktů normální. O to absurdněji vedle takových článků působí ty o předlužených domácnostech, které v tomto období vychází také.

Na vánoční dárky si si lidé dle průzkumů nejčastěji půjčují 20-30 tisíc korun. Nárůst zájmu o půjčky a spotřebitelské úvěry před vánoci naroste průměrně o pětinu. Člověk s mozkem nechápe a nevidí problém v šetření přes rok. Jenže ono je pohodlnější si půjčit a pak splácet 2x tolik. Tady se skvěle odráží to, že lidi neumí šetřit a snadno naletí lákavým reklamám, které nabízí úžasnou finanční pomoc. Navíc nevidí do budoucnosti a možná rizika si jednoduše neuvědomují.

Otázkou zůstává, proč si lidé vůbec půjčují na něco tak zbytečného, nepotřebného a zanedbatelného, jako jsou vánoční dárky. Jednoduše by se dalo říci, že jedni jsou zoufalci nemající vlastní peníze, mající však nutkavou potřebu utrácet cizí peníze za kraviny (které nepotřebují) pro sebe, aby udělali dojem na své okolí (které nezajímají), nebo drahé věci pro jiné, aby si je „koupili“. Druzí pak rozmazlují své ratolesti takovým způsobem, že by jim haranti za málo dárků za málo peněz rozflákali obývák. Hodně rodičů se totiž mylně domnívá, že je děti za víc dárků budou mít radši.

Když už něco někomu dávám tak za cenu, kterou si mohu dovolit. Pokud na něj nemám, kupovat ho prostě nebudu a koupím něco jiného. Půjčovat si na dárky je vážně totální kravina. Opravdu vám nepříjde lepší, „splácet“ rok dopředu pokladničce a potom za to ušetřené teprve nakoupit dárky?

 

Vtipné, šílené i zarážející události z novin (5)

Dáme si další várku. Předchozí :: první | druhá| třetí | čtvrtá.

Velšský dům vypadá jako podobizna Adolfa Hitlera

Jedna blbka vyfotila dům, který podle ní „připomíná“ Führera a rázem z toho bylo šílenství.  Že má bujnou fantasii asi netřeba zdůrazňovat, jestli ona se neinspirovala u známého „odborníka“ na extrémismus Miroslava Mareše…

Satan na internetu zvýšil poptávku po vymítačích ďábla

Katolická církev se domnívá, že se kvůli internetu šíří uctívání Satana. Prý se kvůli tomu zvyšuje i poptávka po exorcistech. „Musíme se mít na pozoru, protože okultní a satanské praktiky se hodně šíří, částečně za pomoci internetu a nových technologií, které přístup k těmto rituálům usnadňují,“ upozornil kněz Gabriele Nanni.

Polonahý muž běhal po poli a křičel, že žijeme v Matrixu

„Žijeme v Matrixu, odejděte nebo vás nechám zmizet,“ křičel mladík pobíhající u Hradce Králové poté, co svým autem narazil do plotu jednoho domu. Když se na něj přišla zblízka podívat policejní hlídka mimojiné tvrdil, že auto jezdí na vodu, proto musí všechny nepotřebné díly odstranit. Na kapotu si nasypal hlínu a začal ji šňupat.

Cyklista nepřežil srážku s tramvají, zřejmě odpočíval v kolejišti

To nepotřebuje komentář…

Socha Masaryka dostane cedulku. Rusové si ho pletli s Leninem

Socha T. G. Masaryka v centru Karlových Varů mate ruské návštěvníky. Ti v domnění, že se jedná o Lenina, soše na znamení úcty líbají nohy. Vedení města to vadí a rozhodlo, že k soše umístí dostatečně názornou cedulku se jménem prezidenta.

„Naši prohráli, zabiju tě,“ hrozil muž s hokejkou v ruce manželce

Semifinálovou prohru českých hokejistů na mistrovství světa špatně nesl pětačtyřicetiletý muž z Otrokovic. Své ženě s hokejkou v ruce hrozil, že ji zabije, a holí mlátil do země a do věcí. Pak manželku i s dětmi zamkl v domě. Když se něco bere smrtelně vážně…

Malá, ale šikovná. Jedenáctiletá holčička útočí na zlato ve vzpírání

Váží 35 kilo, měří 140 cenťáků a nad hlavu zvedne závaží o hmotnosti 28,5 kilogramu. Týdně tráví v tělocvičně 12 hodin a dodržuje přísnou dietu, která sestává z těstovin, zeleniny a ovoce. Pro jedenáctileté dítě ve vývinu jistě neexistuje nic lepšího…

>> celý článek

 

Kartám Opencard končí platnost

Opencard

Prvním vydaným kartán Opencard končí platnost. Pokud si jejich majitelé včas kartu nenechají vyměnit, čekají je problémy s revizory i přesto, že budou mít nahraný platný kupón. Přitom je možné, že řada z nich ani netuší, že Opencard má omezenou „životnost.“ Jaká sankce hrozí za propadlé karty a jak bude probíhat jejich kontrola, zatím není jasné.

Prvním vydaným kartán Opencard končí platnost. Pokud si jejich majitelé včas kartu nenechají vyměnit, čekají je problémy s revizory i přesto, že budou mít nahraný platný kupón. Přitom je možné, že řada z nich ani netuší, že Opencard má omezenou „životnost.“ Jaká sankce hrozí za propadlé karty a jak bude probíhat jejich kontrola, zatím není jasné.

iDNES.cz pouze informoval o tom, že se nemá jednat o plnou výši pokuty, ale o „symbolických“ 50 Kč jako v případě, když si cestující zapomene kartu doma. Podle dostupných informací toto týká jen těch, kteří mají půroční nebo roční kupón, o čtvrtletních a měsíčních nepíší nic. Stejně tak se při převodu zaplaceného kuponu na novou kartu zmiňují pouze o ročním. Validátory informují o tom, že kupony přesahující platnost karty platí jen do její expirace, jak to nakonec s kupóny na kratší období než 1 rok bude, však není známo.

Výměna Opencard je dle mluvčího projektu nutná z technických a bezpečnostních důvodů. U čipových karet např. bankobních je nutnost výměny opravdu běžná, jak uvádí. Většina bank (ne-li všechny) však karty k účtům zasílá automaticky poštou před jejich vypršením. Novou OpenKRAD totiž člověk dostane až po dvou návštěvách zákaznického cetra (první = žádost, druhá = vyzvednutí). Jinými slovy majitele Opencard čeká pár hodin čekání ve frontách.

Pokud jste vyplnili v registračním formuláři mail nebo mobil, dostanete prý v dostatečném předstihu zprávu o tom, že platnost karty končí. O výměnu bude možno žádat až 2 měsíce předem s tím, že by samotné vyhotovení nového dokladu mělo trvat do 2 týdnů. Expresní vyřízení v zákaznickém centru (Jungmannova ul.) vyjde na 250 Kč.

Pokaždé, kdy je zveřejněna nějaká novinky z tunelu Opencard, musí člověk nutně zuřit. Platnost Opencard jsou 4 roky, což je samo o sobě podezřelé. Proč ji prostě nevyměnit, až sama přestane fungovat, hm? Za peníze, co stála, by ji měli posílat každému automaticky, když nejsou schopni zajistit její zabezpečení a provedení takové, aby vydržela delší dobu. Karta stále nenabízí nic převratného, jen se slibují další inovace a vymoženosti. Každou chvíli člověk čte, kolik dalších milionů tento projekt sežral (třeba nedávno nové licence) a nevidí žádný rozumný důvod, proč se původních lítaček muselo zbavovat. V papírových „zastaralých“ legitkách se ale prostě nedalo nakrást tolik peněz…

:: PŘEČTETE SI TAKÉ ::

:: S Opencard jezdí děti do 15 let zdarma (nejméně však za 120Kč)
:: OpenCard – Nejlevnější karta v ČR pouze za 888 mil. Kč

 

Hýčkáme se notoriky a feťáky

Národní protidrogový koordinátor Jindřich Vobořil se nechal slyšet, že by bylo vhodné změnit a zlepšit péči o lidi, kteří se předávkují alkoholem. Navrhuje hrazení pobytů na záchytkach z veřejného zdravotního pojištění s tím, že budou fungovat jako zdravotnická zařízení. Pro notoriky závislé na alkoholu chce zase zařídit podobný servis jako pro feťáky.  Vadí mu, že si feťáky hýčkáme a pro ožraly máme jen záchytky, které je stojí peníze.

Doslova řekl, že z jeho pohledu jsou prostředky vynaložené do sítě lužeb pro drogově závislé efektivnější investicí než současné investice do fungování protialkoholních stanic.

Ceny za záchytku se liší, zatímco někde si za noc účtují pár stovek, jinde pár tisíc, na pár místech se ceny šplhají k deseti tisícům.  Přenocování si ožralové platí sami, zatímco provoz těchto zařízení se hradí z našich daní – zřizují je kraje.  Vobořil dodává, že se tam dostanou nejen výtržníci, ale i lidé, kteří jsou kvůli otravě alkoholem ohroženi na životě, a proto žádá reformu. Oni za to přece nemohou, že se prochlastali do bezvědomí.

Vysvětlete mi někdo, proč se v tomhle státě upřednostňují lidé, kteří si dobrovolně ničí zdraví před těmi, kteří za svůj zdravotní stav nemohou? Zatímco se zvedají poplatky ve zdravotnictví, protože je málo peněz na poskytování lékařské péče, stát má dostatek finančních prostředků, aby se staral o alkoholiky a feťáky. Pochybuji, že byť jen jediná existence, které se shromažďují se sobě rovnými na louce u hlavního nádraží, odvádí daně… Místo toho, aby se začalo bojovat s lidmi, kteří zneužívají štědrý sociální systém a podporu v nezaměstnanosti prochlastají, profetují nebo prohrají v automatech, navrhne nějaký politický ňouma navíc nocleh zdarma.

 S některými lidmi je člověk solidární – pro příklad s důchodci (taky budem jednou staří), s matkami na mateřské i těžce nemocnými, kterým sem tam přispějeme ve veřejné sbírce na zdravotní pomůcky, operace či léky, které jim pojišťovna nezaplatí. Proč bych ale měla být solidární s někým, kdo nemaká, somruje, fetuje nebo chlastá? Notorici a feťáci si za svůj stav mohou sami, proč bychom jim měli poskytovat výhody, stavět centra, vyměňovat stříkačky, platit léčbu, která v konečném důsledku ve většině případů k ničemu není a v tuto chvíli i hradit pobyt na záchytce někomu, kdo přebral? Jestli má na chlast, bude mít zákonitě i na záchytku.

Diabetici, migrenici, ciliakici, lidé po úrazech a další a další si hradí většinu léků a pomůcet sami (případně s ne úplně zanedbatelným doplatkem), přitom odvádějí daně a pracují, aby si léky vůbec mohli dovolit.

Když vedle toho člověk čte zprávy o tom, jak bychom měli přispívat na lidi, jimž není cizí drobná kriminalita, je člověku z tohodle pseudohumanistického státu na blití.  Jediné, co by si podobná individua zasloužila, je jedna „zlatá.“

:: PŘEČTĚTE SI TAKÉ ::

:: Výměna použité stříkačky za novou [anketa]

 

Toulovcovy maštale s nočním dobrodružstvím (cca 8km)

Při naší poslední návštěvě Vysočiny na konci října jsme zažili o něco dobrodružnější výlet, než jsme původně plánovali. Z Boru u Skutče jsme se v pokročilém odpoledni vydali po zelené na Toulovcovy maštale. Cestu dlouhou 2 kilometry bychom měli zfouknutou za ani ne půl hodiny, kdybychom neobjevili houby a nezdrželi se jejich sbíráním a focením. Krásnou krajinu okolo s pískovcovitými útvary jsme si užívali a neměli kam spěchat.

Do Maštalí jsme dorazili ve chvíli, kdy slunce zapadlo za kopec (a chvíli na to i za obzor, to jsme však neviděli) a věděli jsme, že nám zbývá sotva půl hodina světla. Tudíž bylo zcela jasné, že se k autu po červené (4 km) dokodrcáme po tmě. To jsme však ještě netušili, jak si z nás trasa vystřelí.

 

Když rodiče přežijí své dítě

Jistě všichni zaregistrovali zprávu o tom, jak v Hradci Králové srazil řidič dvě malé děti, které později zemřely. V souvislosti s touto událostí se lidé začali více zajímat o to, jak se musí cítit rodiče, kteří takto tragickým způsobem přijdou o svého potomka. Na tom, že se jedná o jednu z nejkrutějších životních zkoušek, které mohou rodiče potkat, se shodneme asi všichni. Objevili se však i zabedněncí, kteří v tom s trochou nadsázky neviděli nic strašného.

V zásadě je absolutně jedno, jaká příčina stojí za smrtí dítěte. Jemné rozdíly však najdeme mezi tím, zda zemřelo náhle (nehoda, vražda…) nebo např. po dlouhé nemoci. Ačkoli rodiče trpí v obou případech stejně, v tom druhém se s tím mohou smířit snáze. Pokud totiž dítě bojovalo nějakou dobu o život či trpělo bolestmi, mohou se rodiče upnout na to, že už je mu vlastně dobře. Nezřídka se stává, že si v posledních dnech sami přejí, aby to už skončilo.

Rodiče, jejichž dítě zemřelo náhle, v prvních chvílích zažívají obrovský šok. Situaci si tak nemusí ani plně uvědomovat a v prvních dnech jednají automaticky – jako stroj. Zásadní zlom přichází s pohřbem. Neexistuje univerzální rada a postup na lidské chování a pocity. Někteří lidé (obzváště matky) se upínají k tomu, že pro své dítě připravují poslední rozloučení takové, aby se líbilo hlavně jemu, a že je to to poslední, co pro něj mohou udělat, jiní se nedokáží zapojit do přípravy pohřbu a nezúčastní se ani samotného obřadu. Každý se se svým zármutkem musí poprat po svém. Těžko můžeme někomu vyčítat to, že se sesype a skončí na psychiatrii/na antidepresivech, nebo se naopak snaží sebrat a jít dál, když chce udržet svou rodinu pohromadě. Pokud rodiče mají ještě další potomky, je pro ně snažší najít vůli se s tím poprat, než když přijdou o jediné dítě (nebo o všechny).

>> celý článek

 

Nekonečný sen

Devon se neklidně zavrtěl na svém lůžku, což nebylo nic proti tomu, jak sebou ve spánku házel před chvílí. Celou noc se převaloval ze strany na stranu, jednou málem spadl na podlahu. Zdál se mu velice podivný sen, ale jeho děsivost ho neprobudila, jako se mu stávalo běžně.

Neprocitl ani teď, kdy se noční snění blížilo ke konci a co nevidět ho měli probudit kohouti na dvorku. Devon spal opravdu tvrdě, až příliš tvrdě.

***

Devon běžel, co mu nohy stačily, aby unikl stvůře z nejhorších nočních můr. Šedočernohnědý přízrak se za ním hnal po poli, zatímco on se zakopávaje o krtince a výmoly snažil doběhnout do domku u lesa, který pro něj představoval záchytný bod. Jistotu před tím běsem. Věděl, že nesmí upadnout, protože to by znamenalo jistý konec. Démon však oproti němu měl značnou výhodu. Nad nerovným terénem se vznášel a vzdálenost mezi nimi se zkracovala rychleji než mezi chlapcem a obydlím. Devon se oklepal, když mu přejel po zádech mráz. Narůstající strach a hrůza z poletující hmoty ho vyburcovaly ještě ke zběsilejšímu tempu, které se mu nakonec stalo osudné. Najednou se zakopl o jeden ze záhonů a padal.

Neskončil však v mokré hlíně, jak očekával. Propadával se černou tmou. Brzy zjistil, že svůj pád může zpomalit i úplně zastavit. Vznášel se, oklopen nicotou, v níž se začaly objevovat světélka. Bílé, modré, červené, zelené. Jakoby mi chtěly naznačit cestu, napadlo ho hned, když se seskupily v dlouhý pás, který ze všeho nejvíc připomínal Mléčnou dráhu. Tajemno, které ho obklopilo, Devona natolik uchvátilo, že se vydal světelný pěšinu prozkoumat důkladněji.

V hlavě mu začaly znít i zvuky. Cvrlikot ptáků, šumění lesa i šplouchání vody. Podíval se pozorněji na světla a vydechl údivem, když se z nich začala tvořit krajina. Jednotlivé barvy se spojovaly v obrazy míst, která znal. Louka u jejich vesnice, která se za cestou vedoucí z ní měnila v pole. A právě tam, na cestě mezi svěží trávou a úrodnou půdou, přistál. Rozhlédl se okolo. Jeho domov se nacházel na dohled, bydleli s rodiči na okraji osady u lesa. Nenapadlo ho nic jiného, než se tam vydat, ostatně ho zaujala představa vidět sebe sama, když spí. Zvesela si povyskočil a jeleními skoky se blížil domů.

Postava kouzelníka s buřinkou se před ní zjevila zničehonic. Při pohledu na něj se musel pobaveně ušklíbnout, protože mával okolo sebe tlustou černou hůlkou a snažil se zahnat králíky, které jisto jistě vytáhl z klobouku. Devon vědět, že sní, proto se odvážil zachechtat nahlas. To však neměl dělat, postava se tím jako kouzlem začala měnit. Z rozpažených rukou se staly neurčité tvary, stejně tak z nohou, vlajícího fraku a klobouku. Kouzelník se rozhodl vytrestat chlapcovu opovážlivost po svém a rozlétl se v podobě šedočernohnědého přízraku k němu.

Devon vyrazil po poli vstříc svému domovu, aby unikl stvůře z jeho nejhorších nočních můr. Neprobudil se ani tentokrát.

 

Ucpat magistrálu středovým pásem s cyklopruhem ?!

Radnice Prahy 4 má v plánu zklidnit magistrálu a chce o tom začít jednat už příští rok. Ulice 5. května je spojnicí mezi centrem města, okrajovými částmi na jihovýchodě a dálnicí D1. Projedou po ní desetitisíce aut denně, pro některé představuje jedinou přijatelnou cestu do práce a každý ji zná z dopravního zpravodajství – je jednou z nejvytíženějších (čti nejucpanějších) tras v Praze. Není divu, že si lidé žijící v jejím okolí stěžují, hluku a smogu přináší dostatek.

Městské části, jimiž magistrála prochází, se už roky snaží vymyslet řešení a už roky nejsou schopni se na ničem domluvit. Magistrát o její úpravě uvažuje až po dostavění okruhu (tzn. nejdříve za 7 let). První sezení je naplánováno za týden – 23.11., sejít se mají architekti, dopravní experti, politici z radnic i magistrátu. Chtějí sjednotut své názory a požadavky na úpravu osmikilometrů dvouproudovky ve městě a předložit je vedení města.

Začalo se mluvit o pohodlném životě ve městě, který mají znázorňovat vizualizace možné úpravy ulice 5. května. Stejně jako v jiných oblastnech se nemohu ubránit dojmu, že jejich projektant po ní v životě nejel. Průjezdná magistrála se zúženými pruhy a travnatým pásem a cyklopruhy uprostřed? Utopie a naprostá hovadina. Praha 4 má ale svojí vizi o třech varintách. V prvním má magistrála zúžené pruhy v obou směrech s travnatým pásem se stromy uprostřed. Druhá varianta počítá opět s úženými pruhy v obou směrech, s pátým pruhem uprostřed, který budou lemovat pásy se stromy a cyklopruhy po obou stranách. Průjezdnost prostředního jízdního pruhu se má měnit dle dopravy. Poslední varianta představuje taktéž dva zúžené pruhy s pěší zónou uprostřed (zahrnuje živé ploty, stromy i lavičky). Jeden nápad „lepší“ než druhý, což… Travnatý (úzký, pouze oddělující) pás uprostřed není tak strašný nápad, nicméně na této ulici na něj prostě není místo. Krom toho by magistrále a dopravě v Praze spíš pomohlo pruhy rozšířit na tři v obou směrech. K čemu bude tahle změna? Aut tamtudy bude jezdit pořád stejně, buzerující měřená padesátka je tam už teď, hluk i smog zůstane. Mimo ně přibydou buď cyklisté, kteří nemají na pražských hlavních tazích co dělat, nebo děcka hrající si uprostřed magistrály. Uvažuje se i o protkání magistrály přechody pro chodce, což sice vzhledem k vynucené padestáce nebude o nic nebezpečnější než jinde v Praze, ale způsobí to jen další problém v průjedznosti a jistě nebude dlouho trvat, než si nějaký debil prosadí retardéry u každého z nich. S okrasnými živými ploty a stromy totiž souvisí další riziko – chodci vstoupí do vozovky a přes zeleň nebudou mít dostatečný rozhled, stejně tak je řidiči snadno přehlédnout (zde se nám uzavírá pomyslný kruh – toto vyřeší právě retardéry, případně zóny měřené třicítky). Idiocie.

Nuselský most

Pokud se přemístím blíž k centru, kde má magistrálu na starosti Praha 2, nemohu opomenout další nesmysl, který omezí průjezdnost – před Nuselák směrem do centra se má zřídit semafor. Výsledkem budou jen větší zácpy o kus dál… Mnozí jsou toho názoru, že se situace sama uklidní, až se dostaví okruh. Dle posledních průzkumů však po magistrále jezdí jen Pražáci, z čehož se dá usuzovat, že se žádné výrazné přesunutí aut na okruh čekat nedá. Dá se však počítat s tím, že na přestavbu stejně nebudou peníze. Krom okruhu se má dostavět Blanka, plánovány jsou i další tunely a úpravy tras.

A řešení? V naší zemi, kde každý metr silnice a oprava stojí astronomické částky, asi bude znít prostý návrh děsivě, ale nejvíce by pomohlo celou ulici 5. května (a nejen tu) schovat do tunelu pod zem nebo do tubusu nad zem. Potom by park či pěší zóna v místech, kde teď jezdí desetitisíce lidí za prací, nebyl problém.

 

Samhain

Svíčka - avatarSamhain, Samhainn, Samhuinn i Samonios…

Tento keltský svátek, který představuje hranici mezi létem a zimou i začátek nového roku, se slaví v noci z 31. října na 1. listopadu. Jedná se o takzvaný čtvrtící den – představuje polovinu času mezi rovnodenností a zimním slunovratem. Dalším takovým dnem je Imbolc (Hromnice).

Starý keltský kalendář tak nazýval i první tři týdny měsíce listopadu (ve skotské galštině t-Samhain). Keltové věří, že o tomto svátku mizí hranice mezi světem živých a mrtvých. Mrtví se mohou dostat na zemi a živí se mohou podívat do podsvětí.

Keltských svátek byl značně ovlivněn Římany na začátku 1. století n.l., kteří toto období považují za konec úrody. Samhain tak symbolizovalo i obilí a ovoce. Další vývoj tohoto svátku ovlivnila katolické církve. Papež Bonifác IV. se jako mnoho dalších snažil vymýtit pohanské zvyky a vymyslel si svátek Všech Svatých (All Hallows´ Day), ze kterého se vyvinul Halloween. Ač měl nový svátek původní Samhain nahradit, lidé slavili několik století svátky oba, až se v průběhu 16. století prolnuly v jeden.