Ze života Ver.

Octování? To jako vážně někdo okolo sebe rozstřikuje ocet?!

Toto nejsou chemtrails!Tento článek je pokračováním úvahy na téma chemtrails. Pokud nevíte, co to chemtrails jsou, čtěte zde.

Za rok a 8 měsíců jsem na chemtrails názor nezměnila. Naopak. Ale budiž, pokud si chce někdo věřit, že ho ty neškodné kondenzační čáry zabíjí, ať si tomu věří. Opakovat stále dokola, že je hovadina, aby to strůjci velkého chemtrailového spiknutí, sypali kdovíco i na sebe, je zbytečné. Logicky se na příznivce této konspirační teorie jít nedá. Z čeho ovšem nemůžu ještě víc než ze samotné konspirační teorie, je octování.

Cože ten ocet má dělat? No rozpustit chemtrails přece!

Plán chemtrailistů na ochranu proti nebezpečným čárám? Ocet. Ocet však nemá sloužit jen na ochranu, on má ty čáry rozpouštět a stejně tak má rozpouštět mraky, ze kterých by náhodou mohlo pršet. Prostě má vyčistit oblohu. Teda pardon, má zničit jen ty umělé mraky. Octoví bojovníci proti chemtrails skutečně věří tomu, že jejich šplíchání kyseliny octové okolo sebe zničí mraky ve výšce 10 kilometrů. Jsou svědomití, někteří spotřebují i několik litrů denně. Vylévají ji na asfalt, aby sama vyprchala. Vaří ji v hrnci či konvici. Namáčí v ní utěrky a věší je do oken… Výrobci a prodejci této tekutiny z nich musí být nadšeni.

Několik mililitrů slabé kyseliny nemůže rozbít kilometrová oblaka tisíce metrů nad zemí. Vzpamatujte se!

 

V Praze se nežije blaze

Noční Praha Fascinuje mě, jak někdo rád používá starou rýmovačku o pražském blahu. Sama tu žiju téměř 15 let a setkávám se spíš s těmi, které Praha mírně řečeno sere. Jediné, co nás tu drží, je práce – argument silnější než všechny ostatní dohromady. Proč se mi tu ale i přesto nežije blaze, vám mileráda vysvětlím níže.

Šíleně moc lidí

Nenávidím davy lidí, po dveře narvané dopravní prostředky mi dokážou zkazit zbytek dne a kilometrové fronty v obchodech jsou ke zbláznění. Každý den si toho všeho „užívám“ do sytosti.
Prakticky nesnáším jakýkoli nadbytečný kontakt s lidmi a těm se tu nedá vyhnout nikdy (leda by se stalo něco obdobného jako v mé poslední povídce).

Centrum

Naštěstí se této části Prahy úspěšně vyhýbám, ale jednou za čas mě cesta tam nemine. Těm, co tam pracují, to nezávidím. I já se jednou za rok či dva vydám po památkách, ale to buď k večeru, kdy se turisté už dávno opíjí v putykách a zde bydlící čumí na televizi, nebo brzy ráno, než většina vyleze z postele.
S centrem se pojí i kdejaká verbež (třeba feťáci). Má nechuť tam chodit prakticky s každou návštěvou roste.

Příroda daleko

Do nejbližšího lesa (ne lesoparku), který zároveň neobsypávají ty menšiny lidí, co zrovna netráví čas v nákupních centrech, to trvá dobrou hodinu.
Hodina tam a hodina zpátky (+ ty davy lidí v MHD) – no nic moc. Tolik času stráveného ničím a utrpení v podobě pocitů sardinek v konzervě k tomu. Odpolední procházky po lese po práci tak nepřipadají v úvahu.

 

Bořeň

Bořeň Celkem našlapáno: cca 5 km
Celkové stoupání: cca 260 m
Celkový čas: těžko říct
Náročnost: mírná
Okruh: ne (tam a zpět)

Bořeň je největší povrchový znělcový (fonolitový) útvar ve střední Evropě, který se nachází jižně města Bílina. Svým vzhledem je nezaměnitelný a tvoří dominantu nejen této obce, ale i celé oblasti. Vrchol se nachází ve výšce 539 m.

Zelená turistická značka Po zelené se dá na Bořeň z Bíliny dojít dvěma cestami. My se vydali tou vedoucí okolo zahrádkářské osady tam i zpět. Na Bořeň jsem se chtěla jet podívat už před pár lety, kdy mě fascinoval na tomto videu :) Cesta vede od severu a teprve na jihu začíná samotné stoupání. Zajímavými výhledy a pohledy je člověk zaměstnán po celou cestu.

 

Jak šumí běs

podzimní avatar Téma, které mě přimělo ten text níže napsat, se sice jmenovalo „Jak šumí les“, ale v každém lese žije nejeden běs, který to šumění může mít na svědomí. Však si to přečtěte sami :)
A tohle si k tomu pusťte.

Brána lesa tvořená dvěma vzrostlými jedlemi tyčícími se nad okolními listnatými stromy tě přívětivě láká do svého království. Nohy tě rozradostněnými poskoky přenáší hloub do toho barevného podzimního světa, který tepe životem naprosto odlišným od šedivého velkoměsta. Nasloucháš, jak koruny stromů šumí v lehkém vánku, jenž pomalu snáší žluté i červenající listy na měkkou půdu protkanou sítí kořenů. Vysoko nad tebou švitoří ptáci, jakoby si i oni užívali jeden z posledních slunečních dnů tohoto roku.

Pokračuješ dál. Prostor mezi jednotlivými kmeny se zmenšuje. Na začátek lesa už nedohlédneš. Lehce našlapuješ po sotva patrné cestičce stáčející se z mírného svahu doleva. Tak se odděluješ od přívětivé náruče jehličnatých obrů a vstupuješ do spleti mladých i prastarých listnáčů. Něco tě tam táhne, těžko si však můžeš uvědomit co.

Cesta se ztrácí v hromadě listí pokrývající zemi, kam až oko dohlédne. Kráčíš dál tím známým, tolikrát prochozeným místem a sotva si uvědomuješ, že šumění v korunách zesílilo. Nasáváš vůni tlejícího listí a hub, doufaje ve vykukující hnědý klobouk v barevné podestýlce. Nic tě netíží, všechny starosti zůstaly tam na začátku, u těch dvou jedlí.

Tu se náhled setmí.

Modravá obloha prosvítající korunami zmizela. Nahradila ji tmavá šeď těžkých dešťových mraků. Zaraženě se pozastavíš a zadíváš se okolo sebe. Obracíš zrak tím i oním směrem. Marně pátráš, která cesta tě tam – na tu malou mýtinu porostlou vysokou travou – vlastně dostala. Nevybavuješ si toto místo ve své paměti. Cítíš, jak se ti vzrušením zrychlil tep. Slyšíš, jak šum v korunách nabývá na intenzitě. Vidíš, jak se něco v stínech napravo od tebe mihne.

 

Nedamy

Nedamy Nedamy jsou tak trošku záhadou. Jedná se o dvojici jeskyní v pískovci necelý kilometr severně od Kokořína. Jedni o tomto místě tvrdí, že se jedná o pozůstatky skalního hradu, druzí se domnívají, že se jedná jeskyně/jeskynní domy. Místo mělo být osídleno již pravěkými lidmi. Za 30leté války sloužilo jako úkryt při nájezdech Švédů.

Spodní jeskyně se nachází hned při zelené turistické značce. K horní jeskyni vedou (čím dál méně schůdnější) schody vytesané ve skále. Dostat se dá až na vrchol skály, kde byly nalezeny základy čtvercového původu. Dalšími nálezy jsou keramické střepy z 13. až 16. století.

 

Podzimní Hazmburk

Podzimní Hazmburk Celkem našlapáno: cca 4 km
Celkové stoupání: cca 130 m
Celkový čas: půl druhé hodiny i s hradem
Náročnost: žádná :)
Okruh: ano (téměř)

Zřícenina hradu Hazmburk se nachází u obce Klepý (okr. Litoměřice) a tvoří jednu z dominant tohoto kraje. Tyčí se na vrcholu strmého čedičového masivu 418 metrů vysokého a je vidět desítky kilometrů daleko. Archeologické nálezy dokazují osídlení již v 5 tisíciletí před n.l. lidem kultury s vypíchanou keramikou. Kronikáři uvádí osídlení v 8. století. Zřícenina dochovaná do dnešních dnů pochází z poloviny 13. stol. V době Husitských válek vzniklo na jižním svahu městečko Pohradí, které po opuštění hradu zaniklo. Samotný hrad byl opuštěn v 15. stol. (hrad-hazmburk.cz)

Žlutá turistická značka Pět let uplynulo jako voda a my se znovu vydali na zříceninu hradu Hazmburk. Výšlap (dá-li se to tak vůbec nazvat) jsme začali na tomtéž parkovišti a opět se vydali nahoru po žluté. Report z minula najdete zde.

 

Podorlický skanzen Krňovice

Podorlický skanzen Krňovice
Podorlický skanzen Krňovice se nachází nedaleko Třebechovic pod Orebem a soustřeďuje se na architektonické a technické památky z podhůří Orlických hor a Podkrkonoší. Jedná se celkem mladé muzeum, otevřeno bylo v roce 2002. Samotná vize vznikla o 4 roky dříve.

V současné době v areálu najdeme více než 15 objektů. Jejich popis a rozmístění si můžete prohlédnout na stránkách skanzenu [odkaz].

 

Czechia?

Aktuálně se mluví o možné podobě zkráceného tvaru neoficiálního anglického názvu naší země. Osobně se mi navrhované Czechia nelíbí. Stačí, že si nás leckde s Čečenskem pletou už teď. Pokud pominu to, že se v anglicky mluvících zemí mnohde ujal zkrácený tvar (The) Czech a celkově není nutné cokoliv násilně do angličtiny vnášet, jsem spíše pro výraz The Czechlands.

Co vy? :)