veruce.cz

CESTOVÁNÍ

Rozhledna Heřmanice

Výhled z rozhledny HeřmaniceV Libereckém kraji najdeme mnoho krásných rozhledem, zejména těch starých kamenných. Při plánování výletů mě však ihned zaujala i jedna nová.

Dřevěná rozhledna v Heřmanicích u Frýdlantu byla postavena v roce 2012 a vznikla na základě projektu tří mladých architektů z Technické univerzity v Liberci. Měří 25 metrů, disponuje dvěma schodišti o 99 a 90 schodech a nabídla nám výhled na Jizerské hory, Lužické hory a blízké okolí.

Zaparkovat se dá na parkovišti vzdáleném cca 150 m. Rozhledna je volně přístupná po celý rok.

 

Trniště a Harcovský les (Jizerské hory)

Trniště a Harcovský lesNašlapáno: cca 6 km
Stoupání: cca 240 m
Náročnost: mírná (bylo vedro)
Okruh: ano
Trasa: zde

Minulý týden jsme se vypravili na naši první (opravdovou) rodinnou dovolenou do Jizerek. První výlet byl „náročnější“ hlavně kvůli vedru a také kvůli tomu, že byl první. Jednak jsme se museli trošku rozchodit a také jsem ten samý den musela s malým dobalit, dojet od Prahy do Janova nad Nisou, kde jsme se sešli s mužem, což samo o sobě bylo více než na půl dne, Jak se cestuje s (uvztekaným) batoletem si budete moci brzy přečíst na druhém blogu, na tomto zase budou postupně přibývat fotoreporty z našich výletů, a že jsme jich nestihli úplně málo :)

 

Dopadová plocha Jordán, aneb bunkry v Brdech

Bunkr Jordán (Brdy)Našlapáno: cca 12 km
Stoupání: cca 340 m
Náročnost: mírná
Okruh: částečný
Trasa: zde

Do Brd jsem se těšila už dlouho, vlastně od chvíle, kdy byla do světa vypuštěna zpráva, že se vojenský prostor bude rušit a vznikne místo něj CHKO. Minulý víkend jsme se vydali do oblasti bývalé dopadové plochy Jordán, kde se na kopci Houpák (794 m.n.m.) nachází několik bunkrů.

Auto jsme nechali v Nové Vsi u Zaječova a vyrazili po zelené směrem k rozcestníku K letišti. Cestou se nám naskytlo několik částečných výhledů na krajinu, kterou známe z Hřebenů. Počasí nám vyhovovalo, žádné vedro, žádný déšť, jen podmračeno. Brdy jsou zatím velmi klidným, tichým a liduprázdným místem. Okolo nás šuměly pouze stromy, teprve po 4 kilometrech jsme potkali dalšího živáčka.

Když jsme se přiblížili k Houpáku, v okolí cesty se začaly objevovat výstražné cedule. Na rozcestníku K letišti jsme opustili značenou trasu a vydali se po silnici. Zanedlouho jsme narazili na první bunkr.

 

Ruiny kaple na Malém Blaníku

Našlapáno: cca 3,5 km
Stoupání: cca 100 m
Náročnost: žádná
Okruh: ne – tam a zpět
Trasa: zde

Na známější Velký Blaník jsme se vydali před rokem a čtvrt (tehdy se synem v břiše čtyři dny po termínu, report zde). Na Malý Blaník už nám nezbyl čas, takže jsme se jednoho odpoledne vydali napravit tento restík.

Auto jsme nechali v obci Býkovice a vydali se po červené na vrchol.  Cesta není vůbec náročná, jen krátký úsek vede do kopce. Na vrcholu Malého Blaníku se nachází ruiny kaple sv. Máří Magdaleny. Uzavřena byla roku 1783 a od té doby chátrá. 

Mezi obvodovými zdmi se nachází ohniště, které toho dne nezůstalo liduprázdné. Upřímně mě to trochu naštvalo a zamrzelo. V turisticky navštěvovaných místech jako je toto, bych čekala, že lidé odsunou opékaní buřtů na večer, aby si přes den mohli návštěvníci ruinu pořádně prohlédnout. Takto jsme si mohli zříceninu prohlédnout a nafotit pouze z venku

 

Rozhledna Špulka

Našlapáno: cca 2 km
Stoupání: cca 90 m
Náročnost: žádná
Okruh: ne – tam a zpět
Trasa: zde

Rozhlednu Špulku jsem měla v plánu navštívit už několik měsíců. Tento víkend se naskytla ideální příležitost se na ni konečně podívat.

Auto jsme nechali v obci Lbosín, ve které se nachází příkladně značené a nezpoplatněné parkoviště B. Parkoviště A zřejmě leží u hlavní silnici (Struhařov – Divišov) nedaleko Lbosína. Rozhledna stojí na kilometr vzdáleném vrcholu kopce Březák v nadmořské výšce 530 m. n. m. Cestu k ní lemuje naučná Ptačí stezka.

 

Kočičí skály a Kočičí hrad na Ostaši

Našlapáno: cca 2,5 km
Stoupání: cca 100 m
Náročnost: žádná / s dítětem v nosítku mírná
Okruh: ne – tam a zpět
Trasa: zde

Na Ostaš jsme se minule vydali, když si syn ještě hověl v břiše (fotoreport zde). Na Kočičí hrad nám tehdy už nezbyl čas. Tento restík jsme se vydali minulou sobotu napravit i s malým.

Na oficiálním parkovišti se ještě nevybíralo parkovné, takže jsme auto nechali tam a přes chatovou osadu se vydali po červenozelené k rozcestníku Nad Slují Českých bratří (na tu nám pro změnu nezbyl čas tentokrát, takže se na Ostaš určitě ještě někdy podíváme). Od něj jsme pokračovali po zelené do PP Kočičí skály. Této oblasti se také říká Dolní Labyrint, Dolní Bludiště, či Dolní Ostaš.

 

Ropičník (700 m. n. m.)

Našlapáno: cca 7,5 km
Stoupání: cca 320 m
Náročnost: mírná
Okruh: ano
Trasa: zde

Téměř tradičně jsme se během týdne stráveného v Beskydech chystali vyšlápnout na Godulu. Tentokrát jsme k vrcholu přes silný vítr na hřebeni nedošli a rozhodli se pro jinou trasu do výchozího bodu.

Syn kus cesty do kopce zvládl po svých (to je dobře, musí si zvykat :)) a vyjma toho větru se mu v horách líbilo. Až k Ropičníku nám svítilo slunce, poté se teprve začalo zatahovat. Pár fotek jsem pořídila tedy jen v první půlce trasy. Za mnoho nestojí, ale je z nich cítit ta příjemná atmosféra předjaří :)

 

Přehrada a vodopád Zákraví

ZákravíNedaleko Nového Města nad Metují se nachází obec Zákraví. Z jejího centra se dá po červené dojít k půl kilometru vzdálené přehradě. Výtok z ní pak tvoří umělý vodopád, k němuž vede pěšinka uhýbající ze značené trasy (cca 50 metrů). Počasí nám ten den nijak nepřálo, fotka přehrady je ale nakonec barevnější, než jsem na místě čekala. Vodopád je focený pouze z ruky (stativ jsme již tradičně zapomněli doma), takže fotka není tak rozmazaná, jak bych si ji představovala. Za lepších světelných podmínek se sem jistě podíváme znovu :)

 

Beskyde, Beskyde, kudy ta dálnice ide?

Jak napovídá posledních pár článků, jeden zářijový týden jsme strávili v Beskydech. Dovolená nám začala dosti zajímavě. Já jsem cestu absolvovala během žlučníkového záchvatu, který se připomínal ještě další dva dny na místě (tedy i během výšlapu na první kopec), vedle toho se v naší výpravě objevila střevní chřipka, (za kterou mohlo zelí v níže zmíněné restauraci). Jenže my jsme nevolnostem a bolestem vyhlásili boj a těch deset dnů jsme si v rámci možností užili i tak (tipy na výlety naleznete dále v článku :)).

Cesty, dálnice, řidiči a hlavně objížďka pro sebevrahy

Cesta dlouhá bez mála 300 kilometrů uběhla celkem poklidně až na zádrhel za Litomyšlí (semafor na rozkopané silnici zajistil delší kolonu) a nečekané uzavírky v Královehradeckém kraji. Páteční provoz byl hustější, než by zřejmě býval sobotní, ale i tak jsme nikde nezůstali dlouho trčet. Rozhodně si nemůžu stěžovat na výběr horní trasy místo D1, která posledních pár let spíš stojí, než jede. Malý to celé prospal, čímž nás opravdu mile překvapil.

Během pobytu jsme se téměř denně přesouvali někam autem. Místa, která jsme hodlali navštívit, se nacházela i 80 kilometrů daleko. Celkově jsme jen na místě najezdili přes 650 kilometrů. Toliko kilometrů už umožní zažít na silnicích ledasco. Neukáznění řidiči, kteří např. nedodržovali svůj pruh ani s přimhouřením oka, se řadili mezi ty méně nebezpečné. Inu do Polska kousek. Že se pověst polských řidičů nevzdaluje od reality, jsme na vlastní oči viděli před dvěma lety při cestě na Wolin. Zajímavé také bylo, že nás zdržovali převážně řidiči v autech s pražskou espézetkou, což by jeden nečekal :)

 

Prašivá (843 m. n. m.)

Našlapáno: cca 13 km
Stoupání: cca 530 m
Náročnost: střední
Okruh: ano
Trasa: zde

Na Prašivou jsem vylezla naposledy před 14 lety. Nejvyšší čas se tam znovu vydat. Na konci září panovalo dosti teplé počasí, takže to bylo i náročnější, než by jeden čekal.

Vyrazili jsme od konečné autobusu v Komorní Lhotce po modré směrem k náměstí a následně po žluté. Cesta nejprve klesala, následně se táhla po sluníčku po rovině a teprve po skoro čtyřech kilometrech začala stoupat. Cestou nás však provázelo ostré sluneční světlo, takže se nám po asfaltce dobře nešlapalo a těšili jsme se z každého kousku stínu.