Tipy na výlety a jiné zápisky

HISTORIE

Dobrodružství pana Wellingtona – Hana Bergmannová Klímová

 Hana Bergmannová Klímová - Dobrodružství pana WellingtonaOsud této knihy předtím, než spatřila světlo světa, jsem sledovala na Facebooku několik měsíců a myslím, že to, jakou práci jí autorka věnovala (toho si tam můžete všimnout sami) si zaslouží nejen 5 hvězdiček z 5, ale také vlastní článek. Hana Bergmannová Klímová ji totiž nejen napsala, ona ji i ilustrovala a kvůli jejímu vydání si založila vlastní nakladatelství (ne však proto, že by knihu nechtěl nikdo vydat, nabídek se prý dokonce sešlo víc).

O klucích, letadlech a letcích RAF

Knih o našich letcích v RAF existuje naštěstí už poměrně hodně. Jedná se však převážně o literaturu faktu nebo memoárovou literaturu, která zaujme možná hrstku dospívajících čtenářů, ale hlavně ty dospělé, kteří se tématu přímo věnují. Kniha podobného ražení pro děti na našem trhu dosud chyběla (pokud se pletu, opravte mě, ale já opravdu o žádné nevím). Jak ale vlastně pojmout vážné téma 2. světové války a našich letců v zahraničním odboji a jejich následné perzekuce komunisty tak, aby to zaujalo malé čtenáře? Přemýšlela jsem nad tím celou dobu, než kniha vyšla, a co vím určitě je, že skloubit něco takového s běžným životem dvou kluků z 5. třídy určitě není tak lehké, jak by se mohlo zdát.

 

Bylo za komunistů lépe? – Hynek Řihák

Bylo za komunistů lépe? - Hynek ŘihákPřed nějakou dobou (konkrétně před sedmi lety) jsem tady na blogu zveřejnila článek Za komunistů bylo dobře. Teď se mi do rukou dostala publikace Bylo za komunistů lépe?, která mě zaujala hned svým názvem, který mi můj starší článek připomíná. Obsahově se však liší. Zatímco já psala obecně o největších zvěrstvech minulého režimu, kniha Hynka Řiháka popisuje zejména nedostatky „dokonalého“ socialistického hospodářství.

Hned v první kapitole se zaměřuje na problémy v zásobování. Už tady jsem se dozvěděla něco nového. Všichni víme, že se stály fronty na banány a maso, to však nebyly jediné komodity, kterých se v obchodech nedostávalo. V některých letech například lidé postrádali toaletní papír a dámské hygienické potřeby. V knize jsou citovány kroniky vybraných měst, které informace týkající se tohoto problému obsahují.

Druhá kapitola je věnována zastaralému technickému vybavení v lehkém a zejména v textilním průmyslu. Po revoluci bylo nutné veškeré vybavení zmodernizovat a není se tedy čemu divit, že to pro mnohé podniky znamenalo definitivní konec.

Ve třetí kapitole si můžeme přečíst výroky některých politiků na témata zásobování či nečistota ve městech. Kapitola se částečně zaobírá tím, jak Praha svého času zaostávala v občanské vybavenosti za ostatními kraji celého Československa.

Voda se od doby minulého režimu prý zdražila o 1 177 %. Čtvrtá kapitola se věnuje tomu, že nízká cena vodného a stočného není to jediné, co je třeba posuzovat. Na mnoha místech byla voda špatné až velmi špatné kvality, téměř nepitná. A nejen voda samotná, ve špatném stavu se ponechávaly i vodovody a kanalizace. Tím, že se na údržbě takto šetřilo, bylo možné udržovat nízké ceny celorepublikově.

 

Kingdom Come: Deliverance

Nečekala bych, že se tu kdy objeví nějaké informace o počítačové hře nebo dokonce její recenze. A vlastně bych už vůbec nečekala, že si nějakou nově vydanou hru nejenže koupíme, ale že kvůli ní i sestavíme komp, na kterém poběží, a také, že si na to hraní někde vyhrabeme čas. Inu stalo se, Kingdom Come: Deliverance jsme prostě doma nemohli přejít bez povšimnutí.

Kingdom Come: Deliverance je unikátní projekt, který vás zavede do českého středověku, konkrétně do začátku 15. století do oblasti Posázaví. Máte zde možnost prohlédnout si virtuální rekonstrukci Ratají nad Sázavou, Stříbrné Skalice, Talmberku, Sázavy a Sázavského kláštera, Ledečka, Úžic a několika dalších obcí. Krom toho se seznámíte s typickým řemesly a budete plnit očekávatelné, ale i celkem bizarní úkoly. Součástí je i nenásilné nastínění historických okolností.

Kingdom Come: Deliverence - Rataje nad Sázavou Kingdom Come: Deliverence – Rataje nad Sázavou

Je to pár let, co jsme doma zaregistrovali, že se připravuje hra z českého prostředí. Screeny z ní a informace o plánovaném projektu nás dost namlsaly. Sem tam se někde objevila aktuální novinka, že se na hře stále pracuje, až byla před měsícem konečně vydána její finální verze. Téměř okamžitě se na youtube.com začala objevovat hráčská videa a stačilo málo k tomu, abychom se rozhodli, že tohle si musíme zahrát taky.

Abyste rozuměli, ve hrách jsem zatvrdla někdy v letech 2003-4. Jako nejnovější hry jsem hrála Sims 2 (rok vydání 2004), Gothic 2 (rok vydání 2002/2003) a Hidden & Dangerous 2 (rok vydání 2003), a to někdy před osmi lety. Od té doby jsem si párkrát z nostalgie dala pouze Diablo 2 a Baldur’s Gate 2 (oboje z roku 2000).

Nové hry nás doma za poslední léta nezaujaly. Hrací možnosti se zredukovaly na prostoduché klikání po vzoru konzolových her. Něco takového nás nelákalo, nechtěli jsme s tím ztrácet čas a vážně jsme si mysleli, že už jen tak něco hrát nebudeme. Z toho tak nějak vyplývá i to, že jsme na novou hru zcela postrádali počítač, který by splňoval její nároky. Investice tedy trošku nabobtnala, ale ono to sakra stojí za to.

 

Tři králové (Zdeněk Ležák, Michal Kocián)

O Třech králích se na tomto blogu najde žel jen jediný, kratičký článek z dob mé středoškolské docházky. Kratičký z toho důvodu, že se tehdy musel vejít na A4 a byl spolu s dalšími referáty podobného rozsahu rozvěšen na chodbě školy v rámci projektu Hrdinové. Ano, víc se tam toho nevešlo, aby se to dalo z metru až metru a půl přečíst. Nevím, proč jsem ten článek pro účely blogu už dávno nepřepracovala, nicméně o tom tento příspěvek nebude.

V průběhu loňského roku se na různých místech začaly objevovat informace o chystaném komiksu o Třech králích. Já patřím mezi komiksové ignoranty, je to forma, která mě nikdy nebrala, přesto jsem se na vydání těšila právě kvůli obsahu. Ukázky mě zaujaly, komentáře autorů naznačovaly, že si s tím dávají záležet. Komiks mi před pár dny dorazil domů a očekávání splnil bezvýhradně.

Anotace:

Komiks Tři královéTři vojenští důstojníci, dva prošli československými legiemi, třetí byl příliš mladý, aby se k nim stihl přidat. Zato patřil k výjimečným střelcům a odvahy měl na rozdávání. Po obsazení Československa hitlerovským Německem 15. března 1939 se zapojili do armádou organizovaného odboje Obrana národa. Po několika čistkách gestapo odbojovou skupinu zdecimovalo a naši tři důstojníci se postupně stali klíčovými osobnostmi domácího odboje. Tři králové – Josef Balabán, Josef Mašín a Václav Morávek. První dva gestapo popravilo, třetí zemřel v boji při pokusu o jeho zatčení. Jejich příběh jsme zachytili ve výpravném stostránkovém komiksu, který pokrývá činnost Tří králů od jara 1939 až do smrti posledního z nich na počátku léta 1942. Příběh vám navíc dá nahlédnout do činnosti dalších významných skupin domácího odboje, protože naši tři hrdinové tyto skupiny propojovali. Tři králové patří k největším hrdinům a morálním vzorům našeho národa.
 

Zatopené dálniční mosty D1 a trocha historie

Zatopený most přes údolí Sedlického potokaPokud máte v povědomí informaci, že se u nás dálnice začaly stavět někdy v 60. letech 20. století a že za ně vděčíme komančům, zřejmě vás překvapí fakt, že část dálnice D1 vznikla již během 2. světové války, některé úseky dokonce ještě před ní. Právě z této doby pochází i 2 nepoužívané a částečně zatopené mosty, které se nachází na vodní nádrži Švihov. Některé části dříve budované dálnice nebyly v 60. letech použity a dálnice dnes vede jinudy. Tyto relikty jsou připomínkou toho, za jakých okolností D1 začala vznikat.

Článek se týká zejména mostů, které dříve vedly přes Sedmpanský a Sedlický potok, avšak bez trochy historického pozadí by to nešlo (fotografie mostů ze současnosti naleznete ke konci článku).


Myšlenka dálnice napříč Československem

Myšlenka dálnice spojující západ Čech s východem Slovenska či Podkarpatskou Rusí se zrodila ještě dříve – v roce 1935 (projekt „Národní silnice Plzeň – Košice“ a návrh silniční magistrály Cheb – Chust) a v roce 1937 (dálková silnice „Cheb – Velký Bočkov“). Reálně projektovat se začalo i přes schválení Mnichovské dohody (září 1938), a to krátce po zabrání Sudet. V plánu byly úseky Pražský okruh, Praha – Jihlava, Jihlava – Zástřizly, Zástřizly – hranice Slovenska. V té době byla vyprojektována i německá autostráda z Breslau (dnešní Wroclaw, Polsko) přes území našeho státu do Vídně. Dálnice se měly křížit u Brna.

 

Časté historické nepravdy, nepřesnosti a zkratky

Mezi lidmi se usadilo mnoho historických nepřesnosti, polopravd i úplných blbostí. Lidé je přejímají nejčastěji z médií, která je léta papouškují stále dokola. Ty nejčastější jsem se rozhodla v tomto článku uvést na pravou míru. Některé už naštěstí ustupují a lidé si dávají pozor na to, aby uvedli fakta (např. z Heydricha už nedělají říšského protektora), u některých ale slýchám a čtu pořád totéž.

Pokud vám nepřipadá na následujícím výčtu nic divného, je tento článek určen zejména vám. I vy ostatní se v něm určitě dočtete něco zajímavého.

  • Češi nebojovali, armáda je na nic.
  • Heydrich byl říšský protektor.
  • Jsme národ kolaborantů.
  • Jediný správný zahraniční odboj byl na západě, do SSSR šli jen komunisti, co nám tu pak 40 let vládli.
  • V roce 1968 nás obsadili Rusáci.
  • Palach se upálil na protest proti okupaci.
 

Dopadová plocha Jordán, aneb bunkry v Brdech

Bunkr Jordán (Brdy)Našlapáno: cca 12 km
Stoupání: cca 340 m
Náročnost: mírná
Okruh: částečný
Trasa: zde

Do Brd jsem se těšila už dlouho, vlastně od chvíle, kdy byla do světa vypuštěna zpráva, že se vojenský prostor bude rušit a vznikne místo něj CHKO. Minulý víkend jsme se vydali do oblasti bývalé dopadové plochy Jordán, kde se na kopci Houpák (794 m.n.m.) nachází několik bunkrů.

Auto jsme nechali v Nové Vsi u Zaječova a vyrazili po zelené směrem k rozcestníku K letišti. Cestou se nám naskytlo několik částečných výhledů na krajinu, kterou známe z Hřebenů. Počasí nám vyhovovalo, žádné vedro, žádný déšť, jen podmračeno. Brdy jsou zatím velmi klidným, tichým a liduprázdným místem. Okolo nás šuměly pouze stromy, teprve po 4 kilometrech jsme potkali dalšího živáčka.

Když jsme se přiblížili k Houpáku, v okolí cesty se začaly objevovat výstražné cedule. Na rozcestníku K letišti jsme opustili značenou trasu a vydali se po silnici. Zanedlouho jsme narazili na první bunkr.

 

Co „umělec“, to debil

Rozřezaný bunkr / idnes.cz V dnešní době se za umělce považují i lidé, kteří s chutí a „uměleckým“ záměrem něco ničí. Přitom umělec by měl primárně něco tvořit. Před pár dny se ve zprávách objevil další případ samozvaného umělce. Student sochařství na VUT v Brně Ondřej Bělica pomocí diamantového lana odřezal kus řopíku prvorepublikového opevnění. Učinil tak v rámci svého školního projektu pojmenovaného BunkerKunst.

Bělicův čin vyvolal bouřlivé reakce. Není divu. I malý řopík je součástí historického opevnění našich hranic. Komentující se nebáli přirovnat tento čin k odřezání části věže Karlštejna.

Co tím chtěl dokázat?

Nabízí se otázka, co tím chtěl autor říci. Už jen německý název jeho práce mi napovídá dvě věcí. Za prvé: autor je provokatér, který si neváží vlastních dějin a chce šokovat za každou cenu, za druhé: autor je debil a primitiv, který ani své dějiny nezná a nerespektuje. Přiznávám, že toho člověka neznám, jedná se pouze o první dojem.

Autor dle idnes.cz uvedl k „dílu“ toto:

„Chtěl jsem ukázat jednu z možností využití řopíků v krajině. Oživit ji. To není vandalství. Je to architektonicky pečlivě promyšleny řez. Deaktivace objektu, který byl určený k zabíjení. Chtěl jsem otevřít pohled z bunkru na sousední boží muka a okolní krajinu, pustit tam světlo a zároveň upozornit na geniální technologii, jakou byl stavěný.“

To jako myslí vážně? Ukázat, jak je něco pevné tím, že to moderní technologií rozřeže? Uniká mi pointa. Oživit krajinu nebo možnost využití řopíků? I zde mi uchází, co si pod tím „umělec“ představuje.

 

Hrdinové a vrazi, aneb o bratrech Mašínech

Bratři Mašínové bývají často označováni jen dvěma tituly – hrdinové nebo vrazi. Zatímco jedna skupina lidí by je nejraději ocenila jako hrdiny nejvyššími státními vyznamenáními, druhá skupina nechápe a nechápala, jak může někdo obdivovat a chtít vyznamenávat vrahy. Neřadím se ani k jedné z nich, a to ani po přečtení knihy Zatím dobrý. Z prostého důvodu – doba, kdy se rozhodli utéct za hranice, byla jiná, pro dnešní generaci (tedy i pro mě) těžko představitelná. Minulé generaci, která ji zažila, zase vymývali mozky komunisté.

Bratři Mašínové

Ostatně byli to sami komunisté, kteří vylíčili útěk Mašínů na západ jako úprk slaboduchých individuí, která s velkou radostí podřízla příslušníka SNB omámeného chloroformem v seriálu 30 případů majora Zemana. Podle některých reakcí v různých diskuzích by člověk řekl, že právě tento seriál se stal jejich hlavním zdrojem informací.

Svůj názor si musí každý udělat sám. Důležité však je svůj názor stavět na faktech, nikoli na neúplných či smyšlených informacích nebo dokonce na tom, jak Mašíny vykreslili v nějakém socialistickém seriálu. Jak to tedy s bratry Mašíny vlastně bylo?

 

Zdravotní sestra ubližovala miminkům, protože jí vadil dětský pláč

V únoru roku 1960 došlo v sušické nemocnici k úmrtí dvou miminek. Pitva zjistila, že obě holčičky ve věku 20 hodin a 5 týdnů zemřely násilnou smrtí. Oběma někdo zmáčkl hlavičky tak, že jim způsobil poškození mozku, jedna z nich navíc měla zlomené obě ruce. Čtyři dny od úmrtí policie přišla přímo na oddělení zatknout zdravotní sestru Marii Fikáčkovou, která onoho dne sloužila. K činům se přiznala.

„Obviněná Marie Fikáčková dne 23. února v dopoledních hodinách v oddělení porodnice v Sušici úmyslně novorozené holčičce Proserové, 20 hodin staré, pomačkala hlavičku. Ta na následky tohoto násilného jednání druhý den zemřela. Téhož dne v dopoledních hodinách několikrát udeřila do hlavičky Hanu Hamelbauerovou, která rovněž dne 25. února 1960 v osm ráno zemřela na následky tohoto vykonaného násilí.“

Marie Fikáčková – oblíbená a pracovitá sestřička

Marie Fikáčková (foto z idnes.cz)

Marie Fikáčková (roz. Schmidlová) se narodila v roce 1936 v Sušici. Pocházela z nemajetné rodiny, která se i po válce hlásila k německé národnosti. V domácnosti s násilnickým otcem alkoholikem neprožila příliš šťastné dětství, s matkou si nerozuměla. V roce 1955 vystudovala Střední zdravotní školu v Klatovech s velmi dobrým prospěchem. Po škole nastoupila do sušického Ústavu národního zdraví a roku 1957 se z ní stala zdravotní sestra na novorozeneckém oddělení sušické nemocnice. Pracovitá a oblíbená sestřička šla ostatním příkladem a uvažovalo se dokonce o jejím povýšení do funkce vrchní sestry. Místo do vyšší funkce však putovala k výslechu. Fikáčková pak vypověděla, že na novorozenecké oddělení nastoupit nechtěla. Práci přijala jen proto, že byla ujištěna, že její přeložení je pouze dočasné.

O zatčení oblíbené sestřičky se ihned dozvěděl širý kraj a začaly se šířit i nepodložené informace o počtu jejích obětí i o způsobech, jakými dětem ubližovala. Ne že by snad to, co miminkům provedla, nebylo strašné samo o sobě, lidé si však vyprávěli o tom, jak Fikáčková jistojistě novorozencům do hlav a očí vpichovala jehly. Všechna úmrtí novorozenců a kojenců pak samozřejmě přičítali jí.