veruce.cz

HISTORIE

Dopadová plocha Jordán, aneb bunkry v Brdech

Bunkr Jordán (Brdy)Našlapáno: cca 12 km
Stoupání: cca 340 m
Náročnost: mírná
Okruh: částečný
Trasa: zde

Do Brd jsem se těšila už dlouho, vlastně od chvíle, kdy byla do světa vypuštěna zpráva, že se vojenský prostor bude rušit a vznikne místo něj CHKO. Minulý víkend jsme se vydali do oblasti bývalé dopadové plochy Jordán, kde se na kopci Houpák (794 m.n.m.) nachází několik bunkrů.

Auto jsme nechali v Nové Vsi u Zaječova a vyrazili po zelené směrem k rozcestníku K letišti. Cestou se nám naskytlo několik částečných výhledů na krajinu, kterou známe z Hřebenů. Počasí nám vyhovovalo, žádné vedro, žádný déšť, jen podmračeno. Brdy jsou zatím velmi klidným, tichým a liduprázdným místem. Okolo nás šuměly pouze stromy, teprve po 4 kilometrech jsme potkali dalšího živáčka.

Když jsme se přiblížili k Houpáku, v okolí cesty se začaly objevovat výstražné cedule. Na rozcestníku K letišti jsme opustili značenou trasu a vydali se po silnici. Zanedlouho jsme narazili na první bunkr.

 

Co „umělec“, to debil

Rozřezaný bunkr / idnes.cz V dnešní době se za umělce považují i lidé, kteří s chutí a „uměleckým“ záměrem něco ničí. Přitom umělec by měl primárně něco tvořit. Před pár dny se ve zprávách objevil další případ samozvaného umělce. Student sochařství na VUT v Brně Ondřej Bělica pomocí diamantového lana odřezal kus řopíku prvorepublikového opevnění. Učinil tak v rámci svého školního projektu pojmenovaného BunkerKunst.

Bělicův čin vyvolal bouřlivé reakce. Není divu. I malý řopík je součástí historického opevnění našich hranic. Komentující se nebáli přirovnat tento čin k odřezání části věže Karlštejna.

Co tím chtěl dokázat?

Nabízí se otázka, co tím chtěl autor říci. Už jen německý název jeho práce mi napovídá dvě věcí. Za prvé: autor je provokatér, který si neváží vlastních dějin a chce šokovat za každou cenu, za druhé: autor je debil a primitiv, který ani své dějiny nezná a nerespektuje. Přiznávám, že toho člověka neznám, jedná se pouze o první dojem.

Autor dle idnes.cz uvedl k „dílu“ toto:

„Chtěl jsem ukázat jednu z možností využití řopíků v krajině. Oživit ji. To není vandalství. Je to architektonicky pečlivě promyšleny řez. Deaktivace objektu, který byl určený k zabíjení. Chtěl jsem otevřít pohled z bunkru na sousední boží muka a okolní krajinu, pustit tam světlo a zároveň upozornit na geniální technologii, jakou byl stavěný.“

To jako myslí vážně? Ukázat, jak je něco pevné tím, že to moderní technologií rozřeže? Uniká mi pointa. Oživit krajinu nebo možnost využití řopíků? I zde mi uchází, co si pod tím „umělec“ představuje.

 

Hrdinové a vrazi, aneb o bratrech Mašínech

Bratři Mašínové bývají často označováni jen dvěma tituly – hrdinové nebo vrazi. Zatímco jedna skupina lidí by je nejraději ocenila jako hrdiny nejvyššími státními vyznamenáními, druhá skupina nechápe a nechápala, jak může někdo obdivovat a chtít vyznamenávat vrahy. Neřadím se ani k jedné z nich, a to ani po přečtení knihy Zatím dobrý. Z prostého důvodu – doba, kdy se rozhodli utéct za hranice, byla jiná, pro dnešní generaci (tedy i pro mě) těžko představitelná. Minulé generaci, která ji zažila, zase vymývali mozky komunisté.

Bratři Mašínové

Ostatně byli to sami komunisté, kteří vylíčili útěk Mašínů na západ jako úprk slaboduchých individuí, která s velkou radostí podřízla příslušníka SNB omámeného chloroformem v seriálu 30 případů majora Zemana. Podle některých reakcí v různých diskuzích by člověk řekl, že právě tento seriál se stal jejich hlavním zdrojem informací.

Svůj názor si musí každý udělat sám. Důležité však je svůj názor stavět na faktech, nikoli na neúplných či smyšlených informacích nebo dokonce na tom, jak Mašíny vykreslili v nějakém socialistickém seriálu. Jak to tedy s bratry Mašíny vlastně bylo?

 

Zdravotní sestra ubližovala miminkům, protože jí vadil dětský pláč

V únoru roku 1960 došlo v sušické nemocnici k úmrtí dvou miminek. Pitva zjistila, že obě holčičky ve věku 20 hodin a 5 týdnů zemřely násilnou smrtí. Oběma někdo zmáčkl hlavičky tak, že jim způsobil poškození mozku, jedna z nich navíc měla zlomené obě ruce. Čtyři dny od úmrtí policie přišla přímo na oddělení zatknout zdravotní sestru Marii Fikáčkovou, která onoho dne sloužila. K činům se přiznala.

„Obviněná Marie Fikáčková dne 23. února v dopoledních hodinách v oddělení porodnice v Sušici úmyslně novorozené holčičce Proserové, 20 hodin staré, pomačkala hlavičku. Ta na následky tohoto násilného jednání druhý den zemřela. Téhož dne v dopoledních hodinách několikrát udeřila do hlavičky Hanu Hamelbauerovou, která rovněž dne 25. února 1960 v osm ráno zemřela na následky tohoto vykonaného násilí.“

Marie Fikáčková – oblíbená a pracovitá sestřička

Marie Fikáčková (foto z idnes.cz)

Marie Fikáčková (roz. Schmidlová) se narodila v roce 1936 v Sušici. Pocházela z nemajetné rodiny, která se i po válce hlásila k německé národnosti. V domácnosti s násilnickým otcem alkoholikem neprožila příliš šťastné dětství, s matkou si nerozuměla. V roce 1955 vystudovala Střední zdravotní školu v Klatovech s velmi dobrým prospěchem. Po škole nastoupila do sušického Ústavu národního zdraví a roku 1957 se z ní stala zdravotní sestra na novorozeneckém oddělení sušické nemocnice. Pracovitá a oblíbená sestřička šla ostatním příkladem a uvažovalo se dokonce o jejím povýšení do funkce vrchní sestry. Místo do vyšší funkce však putovala k výslechu. Fikáčková pak vypověděla, že na novorozenecké oddělení nastoupit nechtěla. Práci přijala jen proto, že byla ujištěna, že její přeložení je pouze dočasné.

O zatčení oblíbené sestřičky se ihned dozvěděl širý kraj a začaly se šířit i nepodložené informace o počtu jejích obětí i o způsobech, jakými dětem ubližovala. Ne že by snad to, co miminkům provedla, nebylo strašné samo o sobě, lidé si však vyprávěli o tom, jak Fikáčková jistojistě novorozencům do hlav a očí vpichovala jehly. Všechna úmrtí novorozenců a kojenců pak samozřejmě přičítali jí.

 

Prádelny Máří Magdaleny

Hnus. Neuvěřitelný hnus. To jsou slova, kterými bych popsala většinu toho, co jsem se v knize Nikdy o tom nemluv dočetla. Ta kniha mě přiměla opovrhovat církví ještě více než předtím, ač jsem si myslela, že už to není možné. Chtěla jsem se ale dozvědět víc, takže jsem začala pročítat jeden článek za druhým. Neunikl mi ani film Padlé ženy. Knize i filmu se budu brzy věnovat ve vlastním článku.

Magdaleniny prádelny pro ženy, které byly příliš jiné

První prádelna Máří Magdaleny byla otevřena roku 1922, poslední byla zavřena až v roce 1996. Prádelny nahrazovaly zařízení dříve určená pro prostitutky. Uvádí se, že jimi prošlo až 30 000 žen (jiný zdroj uvádí „pouze“ 10 000), mnoho z nich tam bylo zavřeno již v dívčím či dětském věku, některé tam strávily celý svůj život. Provozovaly je řády katolických jeptišek s pověřením irské vlády (o čemž svědčí už jen to, že uprchlice hledala policie, která je do prádelen ochotně vracela).  

Magdalenina prádelna

Za co byly dívky a ženy trestány odnětím svobody, důstojnosti a otročinou pro jeptišky? Z pohledu běžného ateisty za nijak vážné přestupky. Pro představu tam končily:

  • svobodné matky
  • sexuálně zneužívané ženy a dívky
  • ženy s mentálním či fyzickým postižením
  • siroty
  • ženy a dívky příliš krásné, drzé, svéhlavé, sebevědomé a/nebo kurážné.

Tyto ženy se staly nepřizpůsobivými a bylo třeba s nimi něco udělat. Pro čistou křesťanskou společnost, o kterou irská vláda usilovala, představovaly takové bytosti problém, který ji jednoduše znečišťoval.

 

Přirozený porod vs. císařský řez (1)

malyPůvodně jsem se zařekla, že na blog nezveřejním o svém soukromí nic víc než nějaký ten report z výletu. Už dlouho jsem ale chtěla sepsat svůj pohled na domácí porody, na porodnictví celkově, na moderní porodnictví vs. porodnictví ustrnulé v době před 30 lety, na pohlížení na těhotenství jako na nemoc. Vždy jsem si ale řekla, že bez osobní zkušenosti to bude sice můj názor, ale bude mu něco chybět. Něco, o co se budu moct opřít, až mi nějaký pošuk začne tvrdit, že jsem nezodpovědná, že bych se s takovými názory měla jít zahrabat a rozhodně je nepublikovat, abych náhodou někoho neponoukala ke „špatným“ myšlenkám. A tak jsem počkala na osobní zkušenost, která nakonec proběhla úplně jinak, než jak jsem si ve všech možných scénářích představovala, přesto se můj postoj k mnoha věcem vůbec nezměnil.

Dnešní rodičky mají o mnoho víc možností než jejich matky, které rodily před cca 25-35 lety. Nicméně jejich nezájem o informace způsobuje, že přerod institucionalizovaného porodnictví z doby minulého režimu, které se dá bez nadsázky označit jako zločin proti lidskosti, v porodnictví moderní nabízející téměř přirozené podmínky k přivedení dítěte na svět, postupuje jen velice pomalu.


Jak se rodilo za minulého režimu (a někde se tak rodí dodnes)

Totalitní režimy se vyznačují tím, že musí vše kontrolovat. Porody za bývalého režimu jsem výše označila za zločin proti lidskosti. Ne náhodou. Mnohé matky, které v té době rodily, si odnesly strašný zážitek, který poznamenal je i dítě. Chyběly informace a málokdo si tehdy dovolil protestovat nebo se byť jen na něco ptát. Personál se choval odměřeně, povýšeně, podle tehdejších předpisů a ke všemu přistupovali zcela rutinně bez špetky empatie.

Gynekolog i porodnice byly spádové. Na rozdíl od dneška se ultrazvuk dělal jen výjimečně, ačkoli se na prohlídky chodilo 1x měsíčně jako dnes. Informovanost od ošetřujícího lékaře však pokulhávala. Nemocnice se tehdy ani nesnažily působit na pacienty příjemně a porodní oddělení také ne.

 

Byly jsme tam taky (D. Šimková)

Na knihu Byly jsme tam taky jsem narazila krátce poté, co jsem dočetla Krvavé jahody. Autorka v ní popisuje podmínky politických vězňů v 50. letech tak, jak je viděla a jak si je zapamatovala. Sepsané vzpomínky rozhodně nejsou určeny pro slabé povahy.

Dagmar Šimková

Dagmar Šimková se narodila v roce 1929 do rodiny pražského bankéře Jaroslava Šimka a jeho ženy Marty. Dětství prožila v jejich vile v Písku spolu s nimi a starší sestrou Martou. Její otec zemřel na konci války a Dagmar se kvůli šoku na dva roky uchýlila ke studiu do Ústavu anglických panen na zámku Štěkeň. Zde navštěvovala mimo jiné i hodiny cizích jazyků. V roce 1949 byl zámek do té doby patřící řádu Congregatio Jesu vyvlastněn. Do rodinné vily komunisté nastěhovali cizí lidi a Šimkovým zůstala pouze jedna místnost. Kuchyni museli sdílet s ostatními obyvateli.

Dagmar neměla šanci dostat se na vysokou školu kvůli svému nepřijatelnému buržoaznímu původu. Její sestře se povedlo uniknout do Austrálie a ona sama pracovala jako ošetřovatelka v písecké nemocnici. Ve volném psala a po městě šířila letáky a namalovala několik plakátů zesměšňujících Gottwalda a Zápotockého.

V každém člověku žije skrytá bestie, s kterou se potýká. Morální hodnoty společnosti a kultury, ke které patří, mu pomáhají potlačit zlo, krutost, pomstychtivost, závist, touhu po Byly jsme tam taky (D. Šimková)moci, nesmyslnou a nereálnou ctižádost, pomáhají mu držet šelmu pod kontrolou a dávají mu povzbuzující pocit vítězství nad tím, co v něm je nedobré.

Ale doba, v níž jsme žili, odpoutala všechno zlo z řetězu a otevřela klece v duších lidí. Povýšila závist do rytířského stavu, takže závist se stala „třídním bojem“. Vysvětlila lidem, neschopným řídit a organizovat svůj život, že oni, právě oni mají talent vzít otěže státu do rukou a obrátit směr dějin. Strana naznačila Blaženě z Kocourkova, že dosud nebyla šťastná, když chodila pracovat do tkalcovny a v neděli k muzice, protože teď pro ni má vyšší cíl, ke kterému je nad jiné povolaná: bude hlídat zrádce, kteří se přičiňovali o to, aby chodila do tkalcovny a k muzice.

Z knihy Byly jsme tam taky

 

Jihlavské podzemí

Jihlavské podzemíJihlava ležela na důležité křižovatce středověkých obchodních cest. Místní řemeslníci a kupci potřebovali pro své zboží více místa a začali rozšiřovat své sklepy. Ražba prvního podlaží jihlavského podzemí proběhla ve 14. století. O dvě století později se razilo ještě druhé a třetí podlaží. Délka chodeb pod městem činí 25 km, což znamená druhé největší podzemí na území ČR (na prvním místě stojí Znojmo).

Sklepní prostory se nachází pod většinou historické části města v hloubce dvou až čtyř metrů, druhé patro pod nimi v hloubce čtyř až šesti metrů a třetí zasahuje do hloubky osmi až čtrnácti metrů. Chodby jsou různě široké, od 0,8 do 2,5 metru. Výška se pohybuje od 1,2 do 3,5 metru. Cihlová podezdívka, která zůstala na několika místech zachována, se pro zpevnění přidala v průběhu 17. století. V té době vznikly také některé krátké propojovací chodby. Na některých místech je zachován odtokový žlábek, který odváděl podzemní i prosakující vodu. Na některých místech byla voda zachytávána pro další použití. Mimo ně se zde nachází i několik podzemních studní. V jihlavském podzemí najdeme i větrací šachty, které vedou na povrch. Část podzemních chodeb tvořila středověkou kanalizaci, některým tato funkce zůstala dodnes.

 

Krvavé jahody – J. Kupka

Tato kniha se mi do ruky dostala více méně náhodou. Popisuje příběh dvou českých děvčat, která jsou s koncem války unesena i s matkou do Sovětského svazu. Obě shodou různých okolností přežily 19 let nelidských podmínek a těžké práce. Jejich matka do Československa ze Sovětského svazu uprchla v roce 1922.

„Vždycky naše vláda, všechny noviny a rozhlas říkají, že v lágrech v Německu byli lidi mučený, o Židech a o všech možných. Ale nikdá v životě nikdo nevzpomene na ty český lidi, který zahynuli na Sibiři. Nemyslete si, že jich bylo málo! Bylo jich hodně. A kdo zůstal živej? Pár lidí zůstalo živejch, co se vraceli domů“

Věra Sosnarová v jednom rozhovoru

Příběh je autentický. Paní Věra Sosnarová, starší ze sester, jej vyprávěla panu Kupkovi, který jej zvěčnil v této knize.

Kupka - Krvavé jahody Příběh začíná v poslední dny války, kdy se k Brnu přiblížila sovětská vojska. Věra a její sestra Naďa tehdy žily spolu se svou matkou nedaleko centra Brna. Pár stran je věnováno jejich každodenní rutině a poměrech vesničanů za války.

Jednoho dne byly všechny zatčeny Sověty a de facto uneseny ze svého domova. Věře tehdy bylo 14 let, Nadě teprve 9. Nebyly však samy, do sovětských táborů takto odvlekli mnoho občanů a často i celé rodiny.

S prostým vysvětlením, že jsou vlastizrádci, je čekala dlouhá cesta dobytčáky do Ruska, během níž většina zajatkyň (ne-li všechny) byly znásilňovány mongolskými dozorci, a to před zraky rodičů, dalších příbuzných i přátel. Kdo jim chtěl pomoci, toho na místě zastřelili.

 

Hradiště Řivnáč, Levý Hradec a Pravý Hradec

Hradiště ŘivnáčNašlapáno: 13,5 km
Stoupání: cca 350 m
Náročnost: mírná
Okruh: ne

Nedávno jsme se vydali na krátký výlet po hradištích severně od Prahy. Trasu jsme začali v Úholičkách, kam jsme se z Prahy přepravili vlakem. Hned od nádraží se nám naskytl výhled na náš první cíl – hradiště Řivnáč.

Nahoru na kopec vede NS Rozhlédni se, člověče, kterou v této části představuje uzoučká pěšina klikatící se svahem přímo nad tratí. Dovedla nás na vyhlídku Stříbrník a dále lesem přes vrchol Stříbrníku (311 m.n.m.) až na pole, z něhož byly díky ucházející viditelnosti rozpoznatelné různé části Prahy.

Naučná stezka samozřejmě vede až na hradiště Řivnáč. Počasí nám přálo, ač si někteří z nás jistě dokázali pro první výstup toho dne představit nižší teploty :)