veruce.cz

HISTORIE

Jak se rodilo za minulého režimu

Dnešní rodičky mají o mnoho víc možností než jejich matky, které rodily před cca 25-35 lety. Nicméně jejich nezájem o informace způsobuje, že přerod institucionalizovaného porodnictví z doby minulého režimu, které se dá bez nadsázky označit jako zločin proti lidskosti, v porodnictví moderní nabízející téměř přirozené podmínky k přivedení dítěte na svět, postupuje jen velice pomalu.


Jak se rodilo za minulého režimu (a někde se tak rodí dodnes)

Totalitní režimy se vyznačují tím, že musí vše kontrolovat. Porody za bývalého režimu jsem výše označila za zločin proti lidskosti. Ne náhodou. Mnohé matky, které v té době rodily, si odnesly strašný zážitek, který poznamenal je i dítě. Chyběly informace a málokdo si tehdy dovolil protestovat nebo se byť jen na něco ptát. Personál se choval odměřeně, povýšeně, podle tehdejších předpisů a ke všemu přistupovali zcela rutinně bez špetky empatie.

Gynekolog i porodnice byly spádové. Na rozdíl od dneška se ultrazvuk dělal jen výjimečně, ačkoli se na prohlídky chodilo 1x měsíčně jako dnes. Informovanost od ošetřujícího lékaře však pokulhávala. Nemocnice se tehdy ani nesnažily působit na pacienty příjemně a porodní oddělení také ne.

 

Byly jsme tam taky (D. Šimková)

Na knihu Byly jsme tam taky jsem narazila krátce poté, co jsem dočetla Krvavé jahody. Autorka v ní popisuje podmínky politických vězňů v 50. letech tak, jak je viděla a jak si je zapamatovala. Sepsané vzpomínky rozhodně nejsou určeny pro slabé povahy.

Dagmar Šimková

Dagmar Šimková se narodila v roce 1929 do rodiny pražského bankéře Jaroslava Šimka a jeho ženy Marty. Dětství prožila v jejich vile v Písku spolu s nimi a starší sestrou Martou. Její otec zemřel na konci války a Dagmar se kvůli šoku na dva roky uchýlila ke studiu do Ústavu anglických panen na zámku Štěkeň. Zde navštěvovala mimo jiné i hodiny cizích jazyků. V roce 1949 byl zámek do té doby patřící řádu Congregatio Jesu vyvlastněn. Do rodinné vily komunisté nastěhovali cizí lidi a Šimkovým zůstala pouze jedna místnost. Kuchyni museli sdílet s ostatními obyvateli.

Dagmar neměla šanci dostat se na vysokou školu kvůli svému nepřijatelnému buržoaznímu původu. Její sestře se povedlo uniknout do Austrálie a ona sama pracovala jako ošetřovatelka v písecké nemocnici. Ve volném psala a po městě šířila letáky a namalovala několik plakátů zesměšňujících Gottwalda a Zápotockého.

V každém člověku žije skrytá bestie, s kterou se potýká. Morální hodnoty společnosti a kultury, ke které patří, mu pomáhají potlačit zlo, krutost, pomstychtivost, závist, touhu po Byly jsme tam taky (D. Šimková)moci, nesmyslnou a nereálnou ctižádost, pomáhají mu držet šelmu pod kontrolou a dávají mu povzbuzující pocit vítězství nad tím, co v něm je nedobré.

Ale doba, v níž jsme žili, odpoutala všechno zlo z řetězu a otevřela klece v duších lidí. Povýšila závist do rytířského stavu, takže závist se stala „třídním bojem“. Vysvětlila lidem, neschopným řídit a organizovat svůj život, že oni, právě oni mají talent vzít otěže státu do rukou a obrátit směr dějin. Strana naznačila Blaženě z Kocourkova, že dosud nebyla šťastná, když chodila pracovat do tkalcovny a v neděli k muzice, protože teď pro ni má vyšší cíl, ke kterému je nad jiné povolaná: bude hlídat zrádce, kteří se přičiňovali o to, aby chodila do tkalcovny a k muzice.

Z knihy Byly jsme tam taky

 

Jihlavské podzemí

Jihlavské podzemíJihlava ležela na důležité křižovatce středověkých obchodních cest. Místní řemeslníci a kupci potřebovali pro své zboží více místa a začali rozšiřovat své sklepy. Ražba prvního podlaží jihlavského podzemí proběhla ve 14. století. O dvě století později se razilo ještě druhé a třetí podlaží. Délka chodeb pod městem činí 25 km, což znamená druhé největší podzemí na území ČR (na prvním místě stojí Znojmo).

Sklepní prostory se nachází pod většinou historické části města v hloubce dvou až čtyř metrů, druhé patro pod nimi v hloubce čtyř až šesti metrů a třetí zasahuje do hloubky osmi až čtrnácti metrů. Chodby jsou různě široké, od 0,8 do 2,5 metru. Výška se pohybuje od 1,2 do 3,5 metru. Cihlová podezdívka, která zůstala na několika místech zachována, se pro zpevnění přidala v průběhu 17. století. V té době vznikly také některé krátké propojovací chodby. Na některých místech je zachován odtokový žlábek, který odváděl podzemní i prosakující vodu. Na některých místech byla voda zachytávána pro další použití. Mimo ně se zde nachází i několik podzemních studní. V jihlavském podzemí najdeme i větrací šachty, které vedou na povrch. Část podzemních chodeb tvořila středověkou kanalizaci, některým tato funkce zůstala dodnes.

 

Krvavé jahody – J. Kupka

Tato kniha se mi do ruky dostala více méně náhodou. Popisuje příběh dvou českých děvčat, která jsou s koncem války unesena i s matkou do Sovětského svazu. Obě shodou různých okolností přežily 19 let nelidských podmínek a těžké práce. Jejich matka do Československa ze Sovětského svazu uprchla v roce 1922.

„Vždycky naše vláda, všechny noviny a rozhlas říkají, že v lágrech v Německu byli lidi mučený, o Židech a o všech možných. Ale nikdá v životě nikdo nevzpomene na ty český lidi, který zahynuli na Sibiři. Nemyslete si, že jich bylo málo! Bylo jich hodně. A kdo zůstal živej? Pár lidí zůstalo živejch, co se vraceli domů“

Věra Sosnarová v jednom rozhovoru

Příběh je autentický. Paní Věra Sosnarová, starší ze sester, jej vyprávěla panu Kupkovi, který jej zvěčnil v této knize.

Kupka - Krvavé jahody Příběh začíná v poslední dny války, kdy se k Brnu přiblížila sovětská vojska. Věra a její sestra Naďa tehdy žily spolu se svou matkou nedaleko centra Brna. Pár stran je věnováno jejich každodenní rutině a poměrech vesničanů za války.

Jednoho dne byly všechny zatčeny Sověty a de facto uneseny ze svého domova. Věře tehdy bylo 14 let, Nadě teprve 9. Nebyly však samy, do sovětských táborů takto odvlekli mnoho občanů a často i celé rodiny.

S prostým vysvětlením, že jsou vlastizrádci, je čekala dlouhá cesta dobytčáky do Ruska, během níž většina zajatkyň (ne-li všechny) byly znásilňovány mongolskými dozorci, a to před zraky rodičů, dalších příbuzných i přátel. Kdo jim chtěl pomoci, toho na místě zastřelili.

 

Hradiště Řivnáč, Levý Hradec a Pravý Hradec

Hradiště ŘivnáčNašlapáno: 13,5 km
Stoupání: cca 350 m
Náročnost: mírná
Okruh: ne

Nedávno jsme se vydali na krátký výlet po hradištích severně od Prahy. Trasu jsme začali v Úholičkách, kam jsme se z Prahy přepravili vlakem. Hned od nádraží se nám naskytl výhled na náš první cíl – hradiště Řivnáč.

Nahoru na kopec vede NS Rozhlédni se, člověče, kterou v této části představuje uzoučká pěšina klikatící se svahem přímo nad tratí. Dovedla nás na vyhlídku Stříbrník a dále lesem přes vrchol Stříbrníku (311 m.n.m.) až na pole, z něhož byly díky ucházející viditelnosti rozpoznatelné různé části Prahy.

Naučná stezka samozřejmě vede až na hradiště Řivnáč. Počasí nám přálo, ač si někteří z nás jistě dokázali pro první výstup toho dne představit nižší teploty :)

 

Protržená přehrada na Bílé Desné

Protržená hráz na Bílé Desné v Jizerských horáchV Jizerských horách se nachází zajímavá technická památka. Vodní dílo vybudované na Bílé Desné jsme navštívili v rámci letošní túry. Nachází se na žluté turistické značce cca 6 km od Josefova Dolu (viz mapku v odkazovaném článku), na katastrálním území Albrechtice v Jizerských horách. Roku 1996 byla vyhlášena kulturní památkou.

O výstavbě přehrady na Bílé Desné bylo rozhodnuto v prvním desetiletí 20. století kvůli opakovaným povodním v druhé polovině 19. století. Nejhorší přišly roku 1897 – rozvodněné říčky způsobily škody za téměř 10 mil. rakouských korun a vzaly život 120 lidem. O regulaci toků v Jizerských horách bylo rozhodnuto na základě přednášky univerzitního profesora Dr. Ing. Otto Intze z německých Cách na téma „Výstavba údolních přehrad a jejich národohospodářský význam“.

Samotné práce na přehradě Bílá Desná započaly v říjnu 1912. Práci výrazně zkomplikovaly vydatné deště roku 1913, které rozestavěné dílo poškodily. O rok později se po vypuknutí Světové války musel uchýlit investor k úsporným opatřením, která zřejmě měla na výslednou kvalitu vodního díla vliv. Přehrada byla dokončena v září roku 1915 a její kolaudace proběhla v listopadu téhož roku.

18. 9. 1916 upozornili dva dřevaři hrázného, že z hráze uniká cca 2cm pramínek vody. Hrázný to ihned oznámil na vodní družstvo, kde správce stavby ing. E. Gebauer nařídil otevření obou uzávěrů a vydal se k přehradě. V nádrži se tehdy nacházelo 260 000 m3 vody (max. objem je 400 000 m3), on k ní však dorazil, až když už byla prázdná. Do půlhodiny od zjištění problému voda tryskala z hráze s takovou silou, že dělníci stačili otevřít provozní uzávěr pouze ze tří čtvrtin, poté byli nuceni utéct do bezpečí. V té době byli upozorněni majitelé jezů a náhonu na zvýšený průtok vody. Třičtvrtě hodiny po oznámení se propadla dlažba na návodní straně a byla informována obec pod přehradou. Během dalších 30 minut se dlažba propadla až ke dnu hráze. Valící se masa vody s sebou vzala kusy přehradního tělesa, nedalekou panskou pilku smetla a proud nabral zásoby dřeva. Korytem se nesly i balvany a kmeny stromů z okolního lesa. Ohromná síla brala vše, co jí stálo v cestě, včetně domů. Někteří lidé se vyšplhali na stráně, aby si zachránili životy, a ohromeně sledovali ničící živel. Jiní zahynuli při snaze o záchranu jiných nebo vlastního majetku. Voda se rozlila v Tanvaldu do sklepů a vyplavila mnohé továrny (např. 11 brusíren skla). Na pozemky se vylila i o 20 km dál v oblasti Železného Brodu. Síla vody byla pozorována i v Mladé Boleslavi (cca 60km od Železného Brodu!), kde Jizera stoupla o 20 cm.

 

Čtyřicet let ode dne, kdy se Hepnarová mstila společnosti

Olga Hepnarová

Přesně před 40 lety se dvaadvacetiletá Olga Hepnarová rozhodla pomstít společnosti a zapůjčeným nákladním vozidlem narazila do hloučku lidí na tramvajové zastávce.

Při této příležitosti bych ráda připomněla dva články, které se jí věnují:

Citace:

 

Vikingové a „jejich“ rohaté helmy

Kde kdo si dnes vikinského válečníka bez rohaté helmy neumí představit a diví se, když jsou někde vyobrazení s „normální“ přilbou… Tento nesmysl je nám servírován již dvě stě let a pochází z hlavy skladatele Richarda Wagnera, které chtěl své severské hrdiny udělat hrůzostrašnějšími. Rohatého Vikinga převzal posléze i Hollywood a tak se rohatá helma jako nezbytná výbava severského válečníka ještě dnes nadšeně šíří dál a těžko se jí zbavuje.

Proč severští válečníci nikdy nemohli nosit rohaté helmy?

Svatobor 2012Nabízí se docela jednoduché vysvětlení, které je vlastně zcela zjevné a mohlo by docvaknout i těm, kteří v životě nedrželi meč v ruce. Přesto se však točí další a další filmy a kreslí další a další obrázky, kdy severští válečníci mají na hlavě tento nesmysl. Pokud nevíte, jak vypadá raně středověká helma, podívejte se pořádně na fotku vlevo.

Při útoku sečnou zbraní na hlavu sklouzne ostří po hladké oblé helmě bez odporu dolů a nezanechá prakticky žádné škody. Pokud by však přilbu měl zdobit nějaký ten roh, zbraň by se o něj (celkem logicky) zasekla a protivníkovi s takovou přihlouplou přilbou by se dal velice snadno zlámat vaz obyčejnou pákou. Troufám si tvrdit, že Vikingové nebyli národem hlupáků a tohle si moc dobře uvědomovali :)

 

Jak vypadala ČR v letech 1947-1959 z leteckého pohledu ?

ČR v letech 1947-1959 z leteckého pohleduNa stránkách kontaminace.cenia.cz můžete najít velice detailní mapu České republiky z leteckého pohledu. Snímkování probíhalo mezi lety 1947 až 1959. Pro lepší orientaci lze zapnout topografickou mapu i popisky a pro porovnání s dneškem lze přepnout na snímky ze současnosti.

A co zajímavého se dá mimo jiné najít?

Na první pohled je zřejmý rozdíl ve struktuře polí – spousty malých políček místo obrovských ploch bychom na dnešních leteckých snímcích hledali marně.

Na letištích u Plzně (jižně od obce Líně), postává řada MIGů 15, což by mohlo zajímat příznivce letectví. Pokud však čekáte podobnou přehlídku i na jiných letištích (např. v Chotusicích u Čáslavi, Plané u Českých Budějovic či u Žatce), nedočkáte se. Buďto tam v době snímkování nestály, nebo je nějaký cenzor vyzmizíkoval.

Asi není nutno upozorňovat na o něco menší rozlohu měst. Netýká se to jen Prahy, ale prakticky každého většího i menšího města, kde se teprve začaly stavět paneláky. V místech, kde dnes stojí obrovská sídliště, se nacházela pole a vesnice. V Praze se pak dají nalézt pozůstatky po bombardování zejména v Sázavské ulici (prázdné místo po synagoze) a Vinohradské ulici (sem tam chybějící dům). Zajímavý je i pohled na Kolbenku a porovnání s tím, co z ní zbylo dnes.

V neposlední řadě na dobových snímcích chybí přehrady. A najde se tam toho mnoho k vidění a zkoumání. Vřele doporučuji, pokud chcete zjistit, jak to nejen ve vašem okolí vypadalo před více než půl stoletím.


Aktualizace 8.11.2017

Letecká mapa z roku 1953 byla použita i v článku Zatopené dálniční mosty D1 a trocha historie. Stav dálnic rozestavěných za 2. světové války je na ní velmi dobře patrný.

 

Původ slova Viking

Existuje množství teorií, které rozebírají původ slova viking. Zatím však žádná z nich není tak říkajíc na 100% a toto označení severských národů zůstává etymologickou záhadou.

Označení Vikingové používali především sami Vikingové, ostatní národy je nazývali jinými jmény, jak se dozvídáme od kronikářů.

Bitva RogarNěmci jim říkali Varjagové, Ascomanné (= jasanoví muži – podle lodí z jasanového dřeva) nebo prostě Seveřané, u Franků se objevují jako Normanni (= Norové), Angličané je nazývají Dani (= Dánové), v Irsku zase Gall (= cizinec) či Lochlannach (= člověk ze severu) s tím, že bílý Lochlannach byl Nor a černý Lochlannach byl Dán (rozlišovali je zřejmě dle barvy štítů nebo drátěných košil). S dalšími názvy se pak můžeme setkat v Byzanci a Arábii – Rus (= Ruotsi – veslaři) a také v Řecku – Vaeringjar či Španělsku – Madjus (pohanští kouzelníci).

Z toho, že se Vikingové sami Vikingy nazývali, můžeme usuzovat, že se jedná o sloveo severského původu. Pokud to tak je, mohlo vzniknout z následujících slov:

víg (boj, bitva) – Vikingové jsou považováni za dobré válečníky
vík (zátoka, záliv, fjord) – s touto teorií přišel Elias Wessén, Vikingové při svých pirátských počínáních číhali ve fjordech na kupecké lodě
Vík (kraj na obou březích Oslofjordu) – jako Vikingové mohli být označováni lidé z této oblasti

Poslední možnost má ale malý háček. V jedné z franských kronik jsou lidé z Víku nazýváni Vikverjar či Vestfaldingi, proto se nejeví jako úplně pravděpodobná.

Pokud slovo Viking severského původu není, máme pole působnosti značně rozsáhlejší. Viking tak mohl vzniknout i z následujících slov: