veruce.cz

HISTORIE

Hradiště Řivnáč, Levý Hradec a Pravý Hradec

Hradiště ŘivnáčNašlapáno: 13,5 km
Stoupání: cca 350 m
Náročnost: mírná
Okruh: ne

Nedávno jsme se vydali na krátký výlet po hradištích severně od Prahy. Trasu jsme začali v Úholičkách, kam jsme se z Prahy přepravili vlakem. Hned od nádraží se nám naskytl výhled na náš první cíl – hradiště Řivnáč.

Nahoru na kopec vede NS Rozhlédni se, člověče, kterou v této části představuje uzoučká pěšina klikatící se svahem přímo nad tratí. Dovedla nás na vyhlídku Stříbrník a dále lesem přes vrchol Stříbrníku (311 m.n.m.) až na pole, z něhož byly díky ucházející viditelnosti rozpoznatelné různé části Prahy.

Naučná stezka samozřejmě vede až na hradiště Řivnáč. Počasí nám přálo, ač si někteří z nás jistě dokázali pro první výstup toho dne představit nižší teploty :)

 

Protržená přehrada na Bílé Desné

Protržená hráz na Bílé Desné v Jizerských horáchV Jizerských horách se nachází zajímavá technická památka. Vodní dílo vybudované na Bílé Desné jsme navštívili v rámci letošní túry. Nachází se na žluté turistické značce cca 6 km od Josefova Dolu (viz mapku v odkazovaném článku), na katastrálním území Albrechtice v Jizerských horách. Roku 1996 byla vyhlášena kulturní památkou.

O výstavbě přehrady na Bílé Desné bylo rozhodnuto v prvním desetiletí 20. století kvůli opakovaným povodním v druhé polovině 19. století. Nejhorší přišly roku 1897 – rozvodněné říčky způsobily škody za téměř 10 mil. rakouských korun a vzaly život 120 lidem. O regulaci toků v Jizerských horách bylo rozhodnuto na základě přednášky univerzitního profesora Dr. Ing. Otto Intze z německých Cách na téma „Výstavba údolních přehrad a jejich národohospodářský význam“.

Samotné práce na přehradě Bílá Desná započaly v říjnu 1912. Práci výrazně zkomplikovaly vydatné deště roku 1913, které rozestavěné dílo poškodily. O rok později se po vypuknutí Světové války musel uchýlit investor k úsporným opatřením, která zřejmě měla na výslednou kvalitu vodního díla vliv. Přehrada byla dokončena v září roku 1915 a její kolaudace proběhla v listopadu téhož roku.

18. 9. 1916 upozornili dva dřevaři hrázného, že z hráze uniká cca 2cm pramínek vody. Hrázný to ihned oznámil na vodní družstvo, kde správce stavby ing. E. Gebauer nařídil otevření obou uzávěrů a vydal se k přehradě. V nádrži se tehdy nacházelo 260 000 m3 vody (max. objem je 400 000 m3), on k ní však dorazil, až když už byla prázdná. Do půlhodiny od zjištění problému voda tryskala z hráze s takovou silou, že dělníci stačili otevřít provozní uzávěr pouze ze tří čtvrtin, poté byli nuceni utéct do bezpečí. V té době byli upozorněni majitelé jezů a náhonu na zvýšený průtok vody. Třičtvrtě hodiny po oznámení se propadla dlažba na návodní straně a byla informována obec pod přehradou. Během dalších 30 minut se dlažba propadla až ke dnu hráze. Valící se masa vody s sebou vzala kusy přehradního tělesa, nedalekou panskou pilku smetla a proud nabral zásoby dřeva. Korytem se nesly i balvany a kmeny stromů z okolního lesa. Ohromná síla brala vše, co jí stálo v cestě, včetně domů. Někteří lidé se vyšplhali na stráně, aby si zachránili životy, a ohromeně sledovali ničící živel. Jiní zahynuli při snaze o záchranu jiných nebo vlastního majetku. Voda se rozlila v Tanvaldu do sklepů a vyplavila mnohé továrny (např. 11 brusíren skla). Na pozemky se vylila i o 20 km dál v oblasti Železného Brodu. Síla vody byla pozorována i v Mladé Boleslavi (cca 60km od Železného Brodu!), kde Jizera stoupla o 20 cm.

 

Vikingové a „jejich“ rohaté helmy

Kde kdo si dnes vikinského válečníka bez rohaté helmy neumí představit a diví se, když jsou někde vyobrazení s „normální“ přilbou… Tento nesmysl je nám servírován již dvě stě let a pochází z hlavy skladatele Richarda Wagnera, které chtěl své severské hrdiny udělat hrůzostrašnějšími. Rohatého Vikinga převzal posléze i Hollywood a tak se rohatá helma jako nezbytná výbava severského válečníka ještě dnes nadšeně šíří dál a těžko se jí zbavuje.

Proč severští válečníci nikdy nemohli nosit rohaté helmy?

Svatobor 2012Nabízí se docela jednoduché vysvětlení, které je vlastně zcela zjevné a mohlo by docvaknout i těm, kteří v životě nedrželi meč v ruce. Přesto se však točí další a další filmy a kreslí další a další obrázky, kdy severští válečníci mají na hlavě tento nesmysl. Pokud nevíte, jak vypadá raně středověká helma, podívejte se pořádně na fotku vlevo.

Při útoku sečnou zbraní na hlavu sklouzne ostří po hladké oblé helmě bez odporu dolů a nezanechá prakticky žádné škody. Pokud by však přilbu měl zdobit nějaký ten roh, zbraň by se o něj (celkem logicky) zasekla a protivníkovi s takovou přihlouplou přilbou by se dal velice snadno zlámat vaz obyčejnou pákou. Troufám si tvrdit, že Vikingové nebyli národem hlupáků a tohle si moc dobře uvědomovali :)

 

Jak vypadala ČR v letech 1947-1959 z leteckého pohledu ?

ČR v letech 1947-1959 z leteckého pohleduNa stránkách kontaminace.cenia.cz můžete najít velice detailní mapu České republiky z leteckého pohledu. Snímkování probíhalo mezi lety 1947 až 1959. Pro lepší orientaci lze zapnout topografickou mapu i popisky a pro porovnání s dneškem lze přepnout na snímky ze současnosti.

A co zajímavého se dá mimo jiné najít?

Na první pohled je zřejmý rozdíl ve struktuře polí – spousty malých políček místo obrovských ploch bychom na dnešních leteckých snímcích hledali marně.

Na letištích u Plzně (jižně od obce Líně), postává řada MIGů 15, což by mohlo zajímat příznivce letectví. Pokud však čekáte podobnou přehlídku i na jiných letištích (např. v Chotusicích u Čáslavi, Plané u Českých Budějovic či u Žatce), nedočkáte se. Buďto tam v době snímkování nestály, nebo je nějaký cenzor vyzmizíkoval.

 

Původ slova Viking

Existuje množství teorií, které rozebírají původ slova viking. Zatím však žádná z nich není tak říkajíc na 100% a toto označení severských národů zůstává etymologickou záhadou.

Označení Vikingové používali především sami Vikingové, ostatní národy je nazývali jinými jmény, jak se dozvídáme od kronikářů.

Bitva RogarNěmci jim říkali Varjagové, Ascomanné (= jasanoví muži – podle lodí z jasanového dřeva) nebo prostě Seveřané, u Franků se objevují jako Normanni (= Norové), Angličané je nazývají Dani (= Dánové), v Irsku zase Gall (= cizinec) či Lochlannach (= člověk ze severu) s tím, že bílý Lochlannach byl Nor a černý Lochlannach byl Dán (rozlišovali je zřejmě dle barvy štítů nebo drátěných košil). S dalšími názvy se pak můžeme setkat v Byzanci a Arábii – Rus (= Ruotsi – veslaři) a také v Řecku – Vaeringjar či Španělsku – Madjus (pohanští kouzelníci).

Z toho, že se Vikingové sami Vikingy nazývali, můžeme usuzovat, že se jedná o sloveo severského původu. Pokud to tak je, mohlo vzniknout z následujících slov:

víg (boj, bitva) – Vikingové jsou považováni za dobré válečníky
vík (zátoka, záliv, fjord) – s touto teorií přišel Elias Wessén, Vikingové při svých pirátských počínáních číhali ve fjordech na kupecké lodě
Vík (kraj na obou březích Oslofjordu) – jako Vikingové mohli být označováni lidé z této oblasti

Poslední možnost má ale malý háček. V jedné z franských kronik jsou lidé z Víku nazýváni Vikverjar či Vestfaldingi, proto se nejeví jako úplně pravděpodobná.

Pokud slovo Viking severského původu není, máme pole působnosti značně rozsáhlejší. Viking tak mohl vzniknout i z následujících slov:

 

Za komunistů bylo dobře

Přirozenou vlastností člověka je pamatovat si jen to dobré, z toho vyplývá fakt, že potlačujeme negativní stránky věci, ať už se jedná o vzpomínky na školu, na dětství, na tábor nebo o na jednu etapu našich dějin. Na této přirozené reakci člověka staví komunisté a jejich příznivci svoje názory na časy minulé.

Snaží se nám namluvit, že za jejich vlády bylo všechno v pořádku, všichni se měli dobře a že došlo jen k zanedbatelným zločinům (ano, něco přiznat museli…), protože šlo přeci o blaho společnosti. Není proto od věci, připomenout si alespoň ty hlavní zločiny, jichž se komunisté dopustili.

Násilný převrat v roce 1948

Vezmeme-li to chronologicky, prvním zločinem komunistů byl bezesporu jejich nástup k moci. Jakmile je národ ve volbách zvolil, zmocnili se vlády, všechny demokratické orgány státu zrušili, aby je nahradili jimi jmenovaným. Ty samozřejmě plnili jejich zájmy. Vše pomocí lidových milicí, odborů a teroru.  

Lidové milice a tajná policie

O vzniku Lidových milicí (LM) – tzv. ozbrojené pěsti dělnické třídy bylo rozhodnuto již při přípravě převratu v roce 1948 se záměrem zastrašování politických oponentů. Jejich členové pocházeli z řad dělníků a spadali přímo pod vedené KSČ. LM byly v případě nepokojů nasazovány proti demonstrantům a dalším nepohodlným spolu s policií i vojskem, spolu s SNB pak při likvidaci protistátních živlů.

Vedle LM existovala politická policie – StB (Státní bezpečnost), na kterou dohlížela KSČ již od roku 1945. StB sloužila k ovládnutí vysoko postavených míst a k eliminaci politických protivníků, které měli její členové za úkol identifikovat, vyšetřovat a případně i zlikvidovat. K tomu využívali nezákonné metody v podobě mučení i drog.

Vykonstruované procesy

K likvidaci nepohodlných lidí po roce 1948 využili komunisté všech možných prostředkům. Za vymyšlené prohřešky bylo k smrti odsouzeno 241 lidí a další tisíce k vězení až na doživotí. Nejznámějším vykonstruovaným případem je jistě ten s Miladou Horákovou, který vedla prokurátorka Brožová-Polednová a ten s generálem Heliodorem Píkou, kterého na smrt poslal Vaš za smyšlenou velezradu. Právě případ Milady Horákové pohnul světem, když prezidentu Gottwaldovi  přišly dopisy celého světa se žádostí o milost právě pro ni (jeden zaslal i Albert Einstein). U nás však byla patrná proměna, kterou za krátkou dobu prošla celá společnost, protože i od dětí ze škol (jimž byly náležitě vymyty mozky, dospělí prakticky neměli navybranou) se sbíraly dopisy požadující pro Horákovou nejvyšší trest.

Vedle politických oponentů se komunisté podobným způsobem vypořádali s představiteli církve (kněz Josef Toufal zemřel během brutálních výslechů). Jako další přišli na řadu vojáci, sportovci i se soudruhy z vlastních řad.

>> celý článek

 

Prokurátorka Ludmila Brožová-Polednová

Prokurátorka Ludmila Brožová-Polednová

Prokurátorku Ludmilu Brožovou-Polednovou znají všichni převážně z vykonstruovaného případu s Miladou Horákovou, kterou nechala spolu s dalšími třemi lidmi popravit (více čtěte zde). Není to ale zdaleka jediné obvinění a odsouzení nevinných lidí, na kterém se podílela.

JUDr. Ludmila Brožová-Polednová (rozená Biedermannová – příjmeni si změnila v roce 1950 na Brožová) se narodila 20. prosince 1920 v Praze. Absolvovala dvouletou Právnickou školu pracujících, stala se tak tzv. dělnickou prokurátorkou (ona škola neposkytovala prakticky žádné právnické vzdělání ani praxi). O jejím politickém smýšlení není pochyb ani dnes. Na otázku, proč vstoupila do komunistické strany, odpověděla Lidovým novinám – jednoduše měla vždycky odpor k tomu, že mezi lidmi byly velké majetkové rozdily, že byli chudí a bohatí. Ostatně asi není žádným překvapením, že na místo prokurátora, který měl po roce 1948 rozhodující slovo při řízení, manipulaci a inscenaci soudních procesů, byla dosazena komunisty. V letech 1950-1952 byla prokurátorkou pražského oddělení Státního soudu, po zrušení státní prokuratura přešla v roce 1953 pod okresní prokuraturu v Rokycanech a zároveň pracovala jako prokurátorka Generální prokuratury.

Jako prokurátorka navrhovala převážně nevinným lidem trest smrti a v „lepším“ případě dlouholeté vězení. Uvozovky jsou tam záměrně, uranové doly nebyly žádným vítězstvím. Doba ještě nepokročila natolik, aby se ve velkém představovaly komunistické lágry v celé své „kráse“, stále jsou tu tendence překrucovat dějiny a zastírat to, co komunisté skutečně dělali. Každý, kdo takový trest ve vězení či dolech přežil, potvrzuje příšerné podmínky. Mnohdy připomínají či se rovnou v ničem neliší od nacistických koncentráků. Lékařská péče neexistovala, lágrový doktor byl jen od toho, aby vyplnil úmrtní list, případně se ve svých praktikách inspiroval u německých kolegů (jednomu se ne náhodou přezdívalo řezník). Makalo se ve vysokých horečkách, s chřipkou i se zápalem plic. O „jídle“ snad nemá cenu se ani zmiňovat. Že dozorci byli sadisti a mlátili vězně a zavírali je do korekcí za maličkosti též nebylo nic neobvyklého. Stejně tak to, že v krutých horských zimách nebylo čím topit. Staří neměli žádnou naději na propuštění kvůli vysokému věku, makalo se buď do konce trestu nebo dokud člověk neumřel.

>> celý článek

 

O té holce, co zabila 8 lidí, protože neuměla žít

Olga Hepnarova Řeč nebude o nikom jiném než o Olze Hepnarové, která se roku 1973 rozhodla vypořádat se svým životním neúspěchem po svém. Důvodem jejího činu bylo to, že neuměla žít. 

„Já jsem na ten chodník vjela úmyslně a je to moje pomsta společnosti za to, jak se ke mně po celý můj život chovala.

Tuhle větu pronesla hned poté, co strážníci šli zkontrolovat vozidlo, které pro všechny z nepochopitelného důvodu najelo na chodník, kde stál hlouček lidí čekajících na tramvaj. Psal se 10. červenec 1973, 13 hodin, 45 minut, polojasno, dobré světelné podmínky, suchá vozovka, přehledný úsek. Nic nenasvědčovalo tomu, že to byla nehoda, což potvrdila i ta mladá, sotva 22 letá, slečna za volantem.

Olga Hepnarová toho dne úmyslně najela do lidí na zastávce na ulici Obránců míru (dnes Milady Horákové) kousek od Strossmayerova náměstí. Ke svému činu si zapůjčila nákladní automobil Praga RN. Ten den pod jeho koly zemřeli 3 lidé, dalších 5 podlehlo zraněním při převozu či v nemocnici a ještě víc jich bylo zraněno. Hepnarová byla vzata do vazby prakticky hned a první výslech proběhl ještě ten den večer. Když se jí vyšetřovatelé zeptali, co ji k tomu nepochopitelnému činu vedlo, odpověděla takto:

„Mám-li se stručně vyjádřit k mým jasně definovaným konkrétním úmyslům pří této nehodě, odpovídám, že jsem chtěla zavinit smrt více lidí použitím dopravního prostředku. Jinak již nemám, co zásadního bych dodala. Pouze bych chtěla říct, že toho, co se dnes tam na ulici stalo, nijak nelituji. Neměla jsem v úmyslu zabít tyto kontrétní lidi, bylo mně jedno, o koho půjde. Jednalo se mi především o naplnění principu.“

>> přečíst si celý článek

 

„Vypořádali jsme se s Horákovou, vypořádáme se i s mandelinkou bramborovou – americkým broukem!“

Děsí mě ten titulek. Dlouho jsem přemýšlela, jak článek o honu na amerického brouka a využití mandelinky bramborové v propagandě nazvat. Nakonec jsem použila část prohlášení vlády.

Hon na mandelinku bramborovou byla jeden z mnoha propagandistických kampaní, které v padesátých letech minulého století měly upevnit vládu komunistů a očernit její odpůrce (lidi hlasící se k demokratickým hodnotám První republiky, účastníky západního odboje, podnikatele i živnostníky, představitele církve a další).

Hon na mandelinku bramborovou

„Americký brouk“ – mandelinka bramborová skutečně pochází z Ameriky. Poprvé byla popsána v roce 1824 v Coloradu. Do Evropy se pak dostala v roce 1875 na obchodních lodích, kde přežila na rostlinách a obalech. Spatřena tak byla v anglických a německých přístavech, v hojném počtu se objevila až v roce 1922 ve Francii, kde byly vůbec poprvé použity postřiky. Pro Němce se stal za války její možný výskyt v Protektorátu Čechy a Morava hrozbou, protože to byla zásobárna zemědělských plodin Třetí říše. Proto první nařízení sběru mandelinek pochází už z roku 1939. Mandelinka se ale na naše území dostala až v červenci 1945 a šířila se zvolna. O dva roky později odborníci varovali, že jsou tímto broukem zamořeny sousední státy, se kterými se ČSR domlouvala na společném postupu proti němu již před únorem 1948.

>> přečíst si celý článek

 

Hnefatafl a další taflové hry

Hnefatafl

Vikingská hra Hnefatafl znamená v překladu králův stůl (staronorština) a patří do rodiny tzv. taflových (čili deskových) her. Vznikla někdy ve 4. století a díky tomu, že ji s sebou brali Vikingové na cesty, rozšířila se do mnoha oblastí (např. Island, Británie , Irsko a Laponsko) a začaly vznikat její obdoby. Původní název byl pouze Tafl, ale Hnefatafl se užíval po celou vikingskou dobu, protože bylo třeba od sebe odlišit vícero deskových her jako byly Skáktafl (staronorsky šachy), Kvatrutafl (předchůdce backgammonu) a Halatafl (hra typu vlk a ovce).

Vikingové považovali hraní hnefataflu za důležitou dovednost a dokonce koluje příběh o tom, že jeden seveřan zabil jiného jen proto, že s ním odmítl hrát. Hnefatafl zmiňují i různé literární prameny – ve starých ságách můžeme různé zmínky o této hře např. ve Fridthjofově sáze (Friðþjófs saga ins frækna) – muž jménem Hilding je vyslán svým králem k Fridthjovi, aby u něj hledal pomoc proti králi Ringovi, který má v úmyslu je napadnout. Hilding přichází k Fridthjofovi právě ve chvíli, kdy hraje hnefatafl s Björnem nebo v básni Rögnvalda Kali Kolssona (Lausavísur), kde se hned v první strofě chlubí svými dovednostmi a ve výčtu figuruje i umění ve hře hnefatafl.