Klass (Zkažená mládež)

odkud: Estonsko
ze kdy: 2007
délka: 98 min
verdikt:
čsfd

Joosep je oblíbeným objektem šikany téměř celé jeho třídy. Stačí, aby se ho jednou zastal spolužák Kaspar, a stane se obětí i on sám. Proti Kasparovi se vlivem ostatních postaví i jeho dívka Thea, nejdříve se mu snaží domluvit a vtáhnout ho zpět na tu „správnou“ stranu, později ho i zapře.
Vydání se na pospas třídním agresorům a jejich stádovitým spolužákům vygraduje absurdní scénou na pláži, ze které se člověku zvedne žaludek. Po ní už se Joosep s Kasparem se situací rozhodnout vypořádat po svém, a to dosti radikálně. Samotný závěr jsem po tom všem očekávala. Člověk s jejich řešením snad má chuť i souhlasit.

Snímek není po filmařské stránce nijak oslnivý. Nečekejte dějové zvraty, neočekávané rozuzlení ani zajímavou kameru. Film zaujme naopak svou obyčejnou reálností. Vykresluje hierarchii v jedné obyčejné třídě obyčejné střední školy, nastiňuje myšlení hlavních postav – bezradnost šikanovaných i touhu nevybočovat z davu u těch ostatních, kteří se drží pár vůdčích aktivně šikanujících osobností. Hlavním tahákem Klass je samozřejmě stále aktuální téma a nechá diváka položit si pochopitelné otázky: Kam až může zajít šikana začínající jako neškodné vtípky na něčí účet? Zavírali nad zjevnými znaky šikany ve třídě vyučující oči schválně? Muselo to dojít až tak daleko? Vážně by celá třída raději držela hubu a krok? Je vážně schopno pár vůdčích lidí přimět zbytek třídy, aby neměli vlastní názor, aby se tak snadno podvolili a sami se tak nestali outsidery?

Nebudu zapírat, že se u ručních prací ráda koukám mimo jiné na pohádky. I přesto však mám mnohdy problém vyjmenovat ty, které se mi opravdu líbily a stojí za doporučení. Nakonec jsem jich napočítala přece jen více, než mám prstů na obou rukou, a rozhodla se o ně podělit :)

Sedmero krkavců (1993) – jedna z nejpodhodnocenějších pohádek na ČSFD (55%). Nízké hodnocení je zřejmě způsobeno tím, že lidé tohle na Vánoce asi nečekali :) Příběh je určen spíše pro dospělé než pro děti. Pojednává o Bohunce, která se vydá hledat své bratry zakleté v krkavce. Cestu urazí dlouhou, nelehkou, ale je odhodlaná vytrvat a vrátit se domů i s nimi. Kromě příjemně temné atmosféry musím vytáhnout i přirozené personifikování přírodních sil, které ne vždy člověku pomohou tak, jak si usmyslí. Za sebe ji hodnotím jako jednu z nejlepší pohádek v tom původním slova smyslu. Pohádky totiž dříve byly určeny zejména pro dospělé.

Další mou oblíbenou podobně laděnou pohádkou je Pohádka o putování (1982).

Nejprve něco k českému názvu, resp. k oběma. Poprvé u nás film vyšel pod názvem Staré báje Vikingů. Celkem by mě zajímalo, který ňouma to vymýšlel, a jsem si jistá tím, že ten film neviděl. Vikingové se v něm sice objeví, v příběhu však nehrají žádnou zásadní roli (v knižní předloze se stejně nevyskytují). Dalším českým překladem je o něco málo lepší Starověký příběh: Když slunce bylo bohem. Na to se dá namítnout jen to, že raný středověk a starověk je tak trošku jiná doba, ale což. Kdyby přeložili pouze originální název (čili Stará báje. Když slunce bylo bohem), udělali by vůbec nejlíp…

Příběh se odehrává v předkřesťanské době, konkrétně v 9. století, na území dnešního Polska. Kmenům v zemi vládl krutý kníže Popiel (známý jako kníže, kterého sežraly myši), který vyvraždil svůj rod, aby zajistil nástupnictví svému synovi, jehož má s otrokyní. Velitel Popielovy armády Piastun po tomto činu znechuceně odjíždí.

Lovec Ziemowit Piastovec se setkává s dcerou vladyky Wisze – Dziwou, do které se zamiluje a marně o ni usiluje. Její otec ji přislíbil bohům. Jednoho z jejích bratrů si Popiel vyžádá jako rukojmí na své hradiště, podobně i další syny jiných vladyků na jeho území. Jsou mu zárukou, aby se proti němu jejich otcové nevzbouřili. Zkazky o tom, jak se zachoval k vlastnímu rodu, se však díky Piastunovi a Wiszovi rychle šíří dál. Popiel se Wiszovi pomstí, k plánovanému sněmu, který má rozhodnout o tom, co s knížetem udělají, však přesto dojde.

Po dočtení románu Kateřiny Tučkové jsem pár týdnů marně sháněla tohoto autora po antikvariátech, až jsem ho ke konci minulého roku objevila v knihkupectví.

Jiří Jilík vydal dříve dvě knihy, které se zabývají žítkovskými bohyněmi:
Žítkovské bohyně: Po stopách lidové magie v Bílých Karpatech (2005)
Žítkovské čarování: Po stopách lidové magie v Bílých Karpatech 2 (2006).

Obě své publikace přepracoval a doplnil. V listopadu 2013 byly vydány v jedné knize nazvané Žítkovské čarování: Pravdivý příběh žítkovských bohyní.

První část knihy, tedy Žítkovské bohyně, shrnuje fakta, která Jiří Jilík o bohyních nashromáždil. Druhá část – Žítkovské čarování, se skládá z osobních zkušeností s jednotlivými bohyněmi napříč časem.

Autor představuje mimo jiné výňatky a poznatky ze zápisků hrozenkovského kněze Josefa Hofera, kterému bohyně ležely v žaludku tolik, že proti nim kázal na přelomu 19. a 20. století, jak mohl. Mnoho toho však nezmohl. Lidé se do oblasti moravských Kopanic, značně izolovaných od ostatního světa, vydávali dál a bohyně dál věštily a zaříkávaly. Co se však nepodařilo Hoferovi, ani výše postaveným křesťanům před ním, to se podařilo minulému režimu, který připouštěl materialismus jako jediný „duchovní“ světonázor. V takovém prostředí muselo bohyňování zákonitě začít pomalu zanikat a také během posledního století z našeho světa nenávratně zmizelo.

Než mi byla tato kniha zapůjčena, stihla jsem si pročíst všechny (ono jich zas tolik není) články na toto téma, které se na internetu dají dohledat. Po přečtení knihy mi nezůstalo nic jiného než domněnky, co je pravda a co už je fantazie autorky. Svým způsobem je to škoda, ale pokud jste o bohyních ze Žítkové doposud neslyšely nebo se o ně nijak blíže nezajímáte, ta nejistota vám vadit nebude.

Bílé Karpaty. Moravské Kopanice. Žítková. Drsnou, avšak krásnou krajinu na pomezí Moravy a Slovenska po staletí obývaly bohyně, ženy obdařené schopnostmi, které bychom mohli označit za prakticky pohanské, ačkoli ony samy byly hluboce věřící. Hlavní hrdinkou Kateřiny Tučkové je Dora Idesová – neteř jedné z posledních bohyní Surmeny.

Od vydání předchozího článku by se už mělo nahromadit dost použitelných hororů, pravdou však zůstává, že jich zase tolik nebylo. Tak si dáme alespoň dva.

Sinister

Nemám ráda knihy, kde se vyskytují upíři (ano, může za to zasrané Shnívání), rovněž mě nelákají příběhy, kde se vyskytují profláklí moudří nesmrtelní elfové. V téhle sérii mají svou úlohu obě tyto rasy a přece ji hodnotím velice dobře. Čím to? Snad tím, že se zde najde několik neotřepaných a zajímavých nápadů. Snad i tím, že hlavní hrdinové jsou protivní a podrážděni až hanba. Snad tím, že upíři jsou záporáci, které máte chuť občas až litovat, a elfové jsou zase pěkné svině… Nebudeme však předbíhat.

.

>> celý článek

Bohové, kdo má tohle na svědomí?!

Když se Američané pustí do zpracování dějin a mytologie dopadá to špatně. Tahle adaptace komixu (resp. i komix) není výjimkou a pro zachování duševního zdraví by se na ni neměl nikdo dívat. Jedná se o smělou konkurenci Kněžně Libuši (2009).

I praktikovala jsem trochu masochismu a poté, co jsem (zcela výjimečně) tomuto filmu dala na čsfd odpad už po zhlédnutí traileru, jsem si řekla, že bych ho mohla přetrpět celý, abych věděla, co jsem to vlastně hodnotila. Pouštěla jsem si ho na 3x, v kuse to opravdu nešlo…

Od vydání předchozího článku s horory uběhl už rok a půl, je čas na výběr dalších 5 filmů z tohoto žánru.

Věc

K americké výzkumné stanici na Antarktidě přileží vrtulník. Norové se marně snaží dostat prchajícího psa a mizí stejně rychle, jako se náhle objeví. Bez vysvětlení. Američanům však brzy dojde, že není všechno v pořádku. Skrze psa se začně šířit mimozemský virus, který pro svůj rozvoj parazituje nejen na lidech.

Ačkoli je věk na filmových efektech znát a ty působí tak trochu béčkovitě, podobně mrazivou atmosféru byste jinde hledali marně. Tuhle kultovní záležitost je opravdu nejlepší zhlédnout v noci, kdy teprve na člověka dolehne strach hlavních postav, které nemají tušení, kdo z nich je již infikován a kdo ne, stejně tak bezvýchodnost jejich situace a izolovanost. Mutující a rozpadající se lidská těla (jako třeba hlava s pavoučíma nohama) už to ostatní jen dokreslují. Perfektní soundtrack, nepřeplácaný scénář a slušné herecké výkony nesmí zůstat opomenuty.

Žánr: literatura faktu, biografie
Počet stran: 224
Vydáno: květen 2010
Nakladatelství: Rybka
Mé hodnocení: 80%

Shlomo Venezia, se narodil roku 1923 v Soluni do rodiny se španělskými i italskými kořeny. Své vyprávění také začíná ve svém dětství. Do Osvětimi byl deportován, když mu bylo 21 let spolu s celou rodinou a dalšími Židy. Jeho matka a sestry byly poslány na smrt sotva z vlaku vystoupily, on však byl poslán mezi vězně do karantény v Březince (Osvětim II) a následně zařazen do židovského sonderkommanda – zvláštního komanda, které mělo v táboře na starosti tu nejděsivější práci.

Shlomo pracoval v jednom z osvětimských krematorií, kde pomáhal se svlékáním těm deportovaným, na které za pár desítek minut až hodin čekala smrt zplynováním. Tam byli nahnáni v domnění, že se jedná o sprchu v rámci dezinfekce. Jakmile se masa lidských po čtvrt hodině agonie přestala v komoře zmítat, nastala druhá část jeho povinností – odtahat mrtvá těla k pecím, kde byla zpopelněna.

Druhá část trilogie začíná u Willa – chlapce, který pochází z jiného světa než Lyra a který se shodou okoloností dostane do dalšího světa, kde se s ní setká. Lyra se tam dostala poté, co přešla po mostě ve svém světě. Oba objevili zvláštnosti jejich nového útočiště – ve městě žijí jen děti, protože na dospělé tam útočí fantomové. Lyra se vydá i do Willova světa, aby zjistila více informací o Prachu. Setkává se tak s Mary Maloneovou, která studuje přesně to, co Lyru zajímá ze všeho nejvíc. Sama se pak vydá dál, že by čekala. Lyra i Will objevují další a další zajímavé souvislosti. Stejně tak čtenář, který spolu s nimi potká spoustu starých známých. Oba ústřední hrdinové však hlavně získavají dokonalý nůž, jímž se dá procházet mezi světy.