veruce.cz

MYTOLOGIE

Hnefatafl a další taflové hry

Hnefatafl

Vikingská hra Hnefatafl znamená v překladu králův stůl (staronorština) a patří do rodiny tzv. taflových (čili deskových) her. Vznikla někdy ve 4. století a díky tomu, že ji s sebou brali Vikingové na cesty, rozšířila se do mnoha oblastí (např. Island, Británie , Irsko a Laponsko) a začaly vznikat její obdoby. Původní název byl pouze Tafl, ale Hnefatafl se užíval po celou vikingskou dobu, protože bylo třeba od sebe odlišit vícero deskových her jako byly Skáktafl (staronorsky šachy), Kvatrutafl (předchůdce backgammonu) a Halatafl (hra typu vlk a ovce).

Vikingové považovali hraní hnefataflu za důležitou dovednost a dokonce koluje příběh o tom, že jeden seveřan zabil jiného jen proto, že s ním odmítl hrát. Hnefatafl zmiňují i různé literární prameny – ve starých ságách můžeme různé zmínky o této hře např. ve Fridthjofově sáze (Friðþjófs saga ins frækna) – muž jménem Hilding je vyslán svým králem k Fridthjovi, aby u něj hledal pomoc proti králi Ringovi, který má v úmyslu je napadnout. Hilding přichází k Fridthjofovi právě ve chvíli, kdy hraje hnefatafl s Björnem nebo v básni Rögnvalda Kali Kolssona (Lausavísur), kde se hned v první strofě chlubí svými dovednostmi a ve výčtu figuruje i umění ve hře hnefatafl.

 

Perun

nejvyšší bůh slovanského panteonu, hromovládce, vládce bouří, pán blesku

PERUN by themico

by themico (dA)

Perun

  • V době míru je bohem deště, bouře, hromu a blesku, přináší úrodě vláhu.
  • V době války je bohem zbraní a vítězství, ochráncem válečníků.
  • Je mu zasvěcen dub – nejsilnější strom v přírodě (něco o dubu už jste si mohli přečíst v tomto článku) a je možné, že i kosatec, kterému se v některých slovanských oblastech říká perunika.
  • Obětován pro něj bývá býk.
  • Jeho zbraní je ohnivá sekera (letící po obloze symbolizuje blesk). V 11. a 12. století se na Rusi vyráběly miniaturní Perunovy sekyrky jako ochranné amulety.
  • Jeho dnem je čtvrtek.
  • Perun v praslovanštině znamená „ten, kdo silně pere“.
  • Díky své síle je patronem právního řádu Slovanů, oblíbeným ručitelem smluv a zajišťuje soulad na zemi.

Zmínky o Perunovi byly nalezeny na celém území obývaném Slovany. Nejstarší zpráva o Perunovi pochází od byzantského historika Prokopia z Kaisareie (500-560), který zmiňuje hlavního boha Slovanů, vládce hromů, ale bez udání jména:

„Uznávají, že je jediný bůh, tvůrce blesku a všeho pán, i obětují mu skot a všeliká zvířata…“

Nejdůležitější zápisy o Perunovi obsahuje Nestorova Kronika, která obsahuje smlouvy mezi Rusi a Byzancí z let 907 a 945 zaručených Perunovým jménem.

V západoslovanských oblastech o Perunovi sice není žádná písemná zmínka, podle řady vodítek je ale jisté, že i zde byl uctíván. V polabštině se až do 18. století říkalo čtvrtku Perundan, na Moravě a Slovensku se do dnešních dnů dochovalo Perunovo (či Paromovo) jméno jako součást lidového kletí. Mně osobně je známo pouze „Do Pěruna“ (což se v naší rodině používá, co si pamatuju, odjakživa). V lidových rčeních je však na základě démonizace tohoto boha křesťanstvím postaven do role ďábla. V ukrajinštině perun a v polštině piórun znamená blesk.

Perunův svátek na Rusi býval v červenci nejspíše dvacátý den tohoto měsíce. Ve stejný den totiž později slaví svátek sv. Ilji jezdící v ohnivém voze obdařen vztahem k bleskům, který byl podle přesvědčivých výkladů rozvíjen ruskou církví, aby postupně vytlačil zakořeněný kult Peruna.

Kult Peruna byl v Rusku zakořeněn hluboko, což dokazuje fakt, že až do 16. století se pranýřovalo za jeho uctívání. Po přijetí křesťanství bylo obětiště v Novgorodě, kde plál věčný oheň z dubového dřeva, jenž nesměl nikdy vyhasnout, zničeno. Kníže Vladimír, který zprvu sám nechal vybudovat v Kyjevě nové obětiště, kde stáli Dažbog, Stribog, Chors, Simargl, Mokoš a včele Perun, nechal po přijetí křesťanství Perunovu modlu vláčet na koňských ocasech a bít dvanácti muži jako potupu za to, že oklamával touto podobou lidi. Poté modlu uvrhli do vod Dněpru.

Hromovládci obecně

V mnoha indoevropsko-semitských náboženstvích nalezne hromovládce. Odhaduje se, že předchůdce je možné nalézt už v náboženství dávných Nostratiků (5. – 8. tisíciletí př. n. l. ). Nejblíže Perunovi má litevský Perkunas, u Germánů je to Thór – Donnar (německy čtvrtek – Donnerstag, norsky+dánsky+švédsky Torsdag), u Keltů Taranis, u Římanů Jupiter, u Řeků Zeus, dále se sem počítá i staroindický Indra a semitský Baal.

 

Ragnarök

Co znamená Ragnarök

Ragnarök je staré norské slovo složené z ragna, což znamená bohové a je to odvozené z germánského rageno, a z rök, což je výraz pro boj, konec… Obvykle se Ragnarök překládá jako Konečný osud bohů. Je možné, že druhá část, tedy rök se kdysi psal bez přehlasovaného o – rok a má původ v germánském rako nebo rekwa. Další možností je Ragnarök(k)r, kdy rök(k)r znamená soumrak a také je možné se s překladem Soumrak bohů setkat.

(Ragnarok by HarryBuddhaPalm)

Konečný osud bohů, konec světa a obnovení

Bohové vědí, že tento den je nevyhnutelný. Dle věštby dojde k bitvě a oni budou zničeni. Velikost bohů se odráží od toho, jak moc vzdorují nevyhnutelnému, proto se na svou poslední bitvu připravují.

Závěrečnou etapu existence doprovázejí různé zlé skutečnosti. Začne to třemi krutými zimami za sebou, aniž by nastalo léto. To jest Fimbulvetr či fimbulvinter, fimbul znamená krutý, vetr/vinter je zima. Ásové mohou jen bezmocně přihlížet, jak téměř vše živé zmrzne, a spát svých palácích. Jediný Heimdall nepřestal hlídat duhový most Bilfröst. Po zimě přijde náhlé oteplení a doba dešťů, kdy zem začnou sužovat záplavy. Během bouří vlci spolknou slunce i měsíc, které odnepaměti pronásledují, a následně zmizí z nebe i hvězdy. Nastane tma. Podle věštby je to událost, která ohlašuje začátek Ragnaröku.

 

Úcta ke stromům

stromSlované uctívali stromy, v nichž podle nich přebývali nějací duchové. Stromy, které si božští, démonovití i lidští duchové zvolili za svůj příbytek, byly většinou staré, vykotlané nebo na nich byl nějaký zvláštní tvar. Takové stromy byly posvátné a nesměly se kácet. Při porušení hrozila těžká nemoc či smrt.

Dub

Nejposvátnějšími stromy byly duby zasvěcené hromovládci Perunovi. Dub je mohutný strom s tvrdým dřevem a významnou roli hraje u všech Indoevropanů.
Známa jsou některá místa, kde se dub uctíval. Byly to zejména Chortice (dnes ostrov Sv. Jiří) na Dněpru, kde mu Rusové obětovali slepice, kohouty, chléb… Dále se nacházely v pobaltské Vagrii v háji zasvěcenému bohu Provovi.