Tipy na výlety a jiné zápisky

PSYCHOLOGIE

Koncept kontinua – Jean Liedloffová

Koncept kontinua – Jean Liedloffová

Na knihu Jean Liedloffové jsem narážela opakovaně, když jsem se dostala na stránky s články či diskuzemi o kontaktním rodičovství. Naposledy jsem ji zahlédla při hledání informací k mému článku o Estivillově vyplakávací metodě a rozhodla jsem si ji rovnou koupit. To je sám o sobě vzácný jev, knihy si spíše dříve půjčím, než se je rozhodnu zakoupit (naposledy jsem takto sáhla po knize Fascinující mysl novorozeného dítěte, která byla beznadějně rozpůjčovaná na půl roku dopředu).
Jean Liedloffová strávila nějaký čas u jihoamerických indiánů, u nichž bedlivě pozorovala způsob, jakým vychovávají své děti – od narození do dospívání. Tyto poznatky vydala knižně již v sedmdesátých letech. Svými závěry se snaží přiblížit, proč jsou lidé v civilizovaných zemích tak nespokojení až nešťastní. Základ pro tuto nespokojenost vzniká už v prvních měsících našeho života.

Co je to to kontinuum?

Kontinuem se rozumí soubor vrozených očekávání, se kterými se každý lidský jedinec rodí. Tato očekávání se přenáší po tisíce let lidské evoluce. Předáváme je dál v genech. V civilizovaném prostředí se však tato očekávání nedaří naplňovat. Základní body kontinua v prvních letech lidského života by se dala popsat následovně:

 

Estivillova uspávací (vyplakávací) metoda, aneb o spánku miminek

Spinkací miminkoO uspávání miminek vyřváním se jsem četla někdy v průběhu těhotenství. Zírala jsem na popis s otevřenou pusou a hned jsem věděla, že tohle praktikovat nebudu, protože něco tak drastického bych tomu malému prostě udělat nemohla. Raději jsem ale s úplným odmítnutím této pseudometody počkala, dokud malý nepřijde na svět, aby mě někdo nenařknul z toho, že nevím, o čem mluvím. Teď, když je synovi sedm měsíců, považuji tuto metodu za ještě absurdnější.

Naše miminko nespinká tak, jak by mělo, co s tím?

Ještě v šestinedělí jsem samozřejmě pročítala internetové články i diskuze a získala jsem hrubou představu o tom, jak by správně mělo miminko v tom a tom měsíci spát. Jako mnoho jiných maminek jsem nabyla dojmu, že náš malý už musí každým týdnem začít usínat sám. Tu jsem si přečetla, že jedno miminko začalo samo usínat ve třetím měsíci, tu nemá problém prospat ve čtyřech měsících celou noc. Na mnoha místech jsem si přečetla, že se miminko sice musí uspat chováním, ale potom se položí a spí klidně až do rána už v prvních měsících života.

Naše miminko tohle neumělo a neumí to do dneška. Dříve jsem z toho byla nesvá. Říkala jsem si, co jsem udělala a dělám špatně, že pořád nepřichází to samostatné usínání, ba alespoň samostatné spaní. Malý v šestinedělí usínal pozdě v noci po dlouhých desítkách minut hopsání na míči a spal na mém břiše. Okolo dvou měsíců, kdy už začal být na takové spaní velký, usnul vždy u kojení (vleže) a dokud jsem se od něj nevzdálila (jen výjimečně jsem velice opatrně mohla opustit postel), spal velice spokojeně vedle mě několik hodin v kuse. Přes den také neuměl usnout jinak než v mojí přítomnosti, dokonce začal někdy v prvním měsíci bojkotovat i kočárek. Dudlík odmítal (snad až na 3 případy, kdy ho uklidnil, jinak ho jazykem vystrkoval ven), tak jsem ho uspávala kojením i přes den nebo jsem ho nosila v šátku, kde usínal také rád.

Jediné, co jsem v takových chvílích mohla dělat já, bylo čtení, koukání do počítače při hopsání na míči nebo procházka po venku. Do toho mi v hlavě pořád naskakovaly přečtené univerzální rady typu: „Nedávejte dětem prso jako dudlík.“ a „Věnujte se jen miminku, všechno ostatní dělejte jen, když spí.“ A to mám jako udělat jak? ptala jsem se nespočetněkrát sama sebe. A jak mám naučit malého samostatně spát?

Nebude ono něco na té Estivillově metodě? Narážela jsem na ni všude, kde jsem se chtěla dočíst něco spánku miminek. Narážela jsem na ni i na blozích jiných maminek, na které jsem zavítala náhodou nebo je už delší dobu sledovala. Nemohly si ji vynachválit a nadšeně psaly o tom, jak jejich dítko prospí i 12-13 hodin. Znělo mi to až lákavě a hlavně neuvěřitelně.

 

Fascinující mysl novorozeného dítěte

Co víme o ještě nenarozených a nově narozených dětech? Není tomu tak dlouho, co si lidé mysleli, že novorozenci jsou zcela hloupá a vůči bolesti necitlivá stvoření vybavená sotva sacím reflexem. Z novodobých výzkumů vychází najevo něco zcela jiného.

Před narozením

Na konci minulé části jsem se zmínila o tom, že si děti pamatují vlastní narození. Jejich vědomí, smysly a paměť tedy musí fungovat ještě předtím. I dnes se najdou lidé, kteří považují mluvení na ještě nenarozené miminko za zbytečné a před nastávajícími maminkami, které s ním komunikují doteky přes břicho i mluvením, si ťukají na čelo. Ženy v sobě nosí odjakživa vědomí toho, že je dítě v jejich lůně vnímá, Pod tíhou názorové převahy ve společnosti však v některých dobách od komunikace upouštěly a některé dodnes upouští.

Pokračování článku na mém mateřském blogu.

 

Pár rad sociofobikům do (pracovního) života

Mám z posledních let zkušenosti takové, že se sociální fobie dá přemoct. Není to snadné ani příjemné, ale jde to. Všichni, kdo se s ní potýkají, ví, že je to každodenní zkouška nervů, protože bez nadbytečného styku s lidmi dnes člověk existovat zkrátka nemůže. Zejména ve městě ne. Dokud člověk chodí do školy, nemusí to ještě tolik řešit. Pravé sociofobikovo peklo přichází ve chvíli, kdy má nastoupit do práce. Pracovní pohovor (jeden, druhý, desátý…) nepřidá v případě neúspěchu na náladě nikomu, sociofobikovi už vůbec ne. Jím to ale nekončí. Po přijetí nastává střet s desítkami nových lidí, případný styk s klienty dané společnosti, řešení konfliktů a takových nepříjemných situací, které lidé bez této fobie vůbec neznají. Ty budou číhat jako každodenní nástrahy i po několika letech v té samé práci a níže si je rozebereme.

Pohovor

První zkouška nervů je pohovor. Na internetu kolují desítky tipů, jak se na něj připravit. Pokud se ale člověk bojí (nejen) mluvit před jinými lidmi, většina z nich mu k ničemu nebude. Pohovory jsem zatím absolvovala jen dva. První si nepamatuji prakticky vůbec, ten druhý však ano. Sedělo nás tam osm vč. dvou zaměstnanců společnosti, kam jsem se hlásila. Vzhledem k tomu, že jsem o dané místo stála a z tehdejší práce chtěla utéct, zatnula jsem zuby a překonala se. Z vlastní zkušenosti mohu doporučit krátké seznámení se zaměstnavatelem před samotným pohovorem (od kdy působí na českém trhu, co vlastně všechno dělá, s kým spolupracuje apod.) a s poptávanou pozicí (co, čekají, že budu umět). Neškodí ani příprava odpovědí na typické otázky: Proč se hlásíte na tuto pozici? Jaký plat si představujete? Mnoho otázek se dá očekávat a je možné se na ně připravit dopředu. Na jiné člověk musí reagovat přímo na místě a má zlomek sekundy na to, aby si odpověď uspořádal v hlavě a řekl ji nahlas. Nicméně základem úspěchu je schopnost nestresovat se a v klidu reagovat. Nikdo vám hlavu neutrhne, když se na chvíli odmlčíte a pouze naznačíte, že o odpovědi přemýšlíte. I tento typ reakce se dá doma natrénovat.

 

Chronický únavový syndrom – diagnóza, která neexistuje

avatar - únava

Únavu či vyčerpání známe z vlastní zkušenosti všichni. Obvykle ji pociťujeme po přepracování či přetažení, spánkovém deficitu, fyzické aktivitě, nebo když na nás něco leze. Známe ji všichni, často ji nedobrovolně přemáháme, někdy ji dobrovolně vyhledáváme. Vždy však známe její příčinu a víme, že ji odpočinek zažene.

Lidé trpící chronickým únavovým syndromem její příčinu neznají.

Je to únava, na kterou neplatí ani sebedelší a sebekvalitnější spánek, je to bolest svalů a kloubů i hlavy bez zjevné příčiny a krom toho třeba i poruchy paměti a koncentrace. To vše několik měsíců v kuse. Tak se dá ve zkratce definovat chronický únavový syndrom (často označovaný zkratkou CFS – (chronic fatigue syndrome), o jehož existenci se vedou stálé spory mezi odborníky i laickou veřejností.

Příznaky, aneb o čem CFS je

Hlavním příznakem je chronická únava, která přetrvává i po kvalitním a dlouhém spánku, nesouvisí s vynaloženou námahou a značně člověka limituje při každodenních činnostech. Somaticky je tato únava nevysvětlitelná.

 

Nemám čas vs. mně se nechce

„Půjdeš s náma na jedno?“
„Nemám čas.“

„Nezajdeme se podívat na tu výstavu.“
„Nemám čas.“

Když odpověď vyměníme na druhou možnost v nadpisu, vyzní to najednou úplně jinak. Není to však ten pravděpodobnější důvod, proč říct ne?

„Půjdeš s náma na jedno?“
„Mně se nechce.“

„Nezajdeme se podívat na tu výstavu.“
„Mně se nechce.“

Nemám čas je jedna z nejčastějších soukromých lží, kterou se vymlouváme před vším možným. Je samozřejmě v mnoha situacích příjemnější i přijatelnější omluvit se nedostatkem času než natvrdo říct, že to či ono pro nás prostě není tak důležité, abychom si ten čas našli, nebo že se nám prostě nechce.

 

Závislost na TV a zejména na seriálech

avatar_televizeKdysi na základní škole neměla jedna naše spolužačka televizi, jako jediná v širém okolí. Všichni jsme ji litovali a museli jsme ji všemožné narážky na reklamy a seriály sáhodlouze vysvětlovat. Nyní nemám doma televizi já. Kolegové v práci už se mi ani nesnaží ty narážky na reklamy a jiné pořady vysvětlovat, spíše rovnou prohlásí, že mi to vlastně závidí.

O sledování TV a zejména seriálů se už delší dobu mluví jako možné závislosti. Před obrazovkou stráví lidé podle výzkumů i polovinu volného času, průměrně pak 12 let svého života. Drogu prý představuje pro 10-15% lidí. Vzhledem k tomu, co slýchám od některých lidí, tipovala bych daleko vyšší procento. Pokud však závislost definujeme tak, že osobní život, vztah s rodinou a přáteli a lidskou psychiku celkově negativně ovlivní i jeden zmeškaný díl nějakého velmi slabého seriálu, pak se mi zdá i 10% neuvěřitelně mnoho.

U závislosti zejména na seriálech ještě zůstaneme. Zpovědnice a fóra na internetu jsou plné příběhů o tom, jak dokáže zamávat s celým osobním, partnerským i rodinným životem. Někteří sledováním utíkají před vlastními problémy, raději sledují životní osudy někoho jiného. Mohou, ale nemusí si uvědomovat, že tento krátkodobý útěk nic neřeší. Naopak reálnou situaci, na kterou by se měli zaměřit, to ještě více zhoršuje. Čas promarněný sledováním 150dílné telenovely si mnohdy sledovači, kterým to dochází, vyčítají, litují, že jej nevyužili něčím smysluplnějším, upadají do úzkostných a depresivních stavů.

V seriálech chybí každodenní rutinní (otravné) povinnosti, naopak se v nich střídá jedna emočně nasycená zápletka za druhou (to berte s rezervou). Divák to sleduje, a ač by se v kůži většiny postav třeba ani ocitnout nepřál, může jejich osudy vnímat, aniž by cítil jakoukoli odpovědnost za to, co se s nimi děje. V některých případech jim smůlu a neúspěch přeje, jakoby je chtěl sám od sebe odehnat, předat jej někomu jinému. Po celou dobu divák se vžívá do oblíbených postav, ale zároveň postupně ztrácí schopnost empatie k druhým (reálným) lidem.

Televizní stanice o oblíbenosti (či posedlosti?) této kategorie filmové tvorby vědí a nabízí jeden seriál za druhým, od rána do večera. Nejsem si jistá, zda už někde nedefinoval fobii z propásnutí jednoho dílu seriálu kvůli sledování jiného běžícího ve stejnou dobu.

 

Barviva v potravinách, aneb jak oblbnout mozek

lentilky Psychologie barev není obor, který se uplatní pouze v terapiích, marketingu a domácnosti. Kde kdo ví, že se uplatní i v potravinářském průmyslu. Vedle volby správných barev do loga společnosti (restaurace), které mají navodit chuť k jídlu, se barviva používají k tomu, aby potraviny působily věrohodně, přirozeně a hlavně chutně. „Správně“ barevná potravina dokáže téměř nemožné – ač je chuťovně nezajímavá (či div ne umělohmotná), barvami dokáže oblbnout mozek tak, že konzumujícímu přijde chutná. Barvy samozřejmě nejsou to jediné, co v nás tento dojem vyvolá, od toho tu máme jiná éčka, nicméně u některých potravin je význam barviv až zarážející.

Když je jídlo barevné, lidé ho jednoduše sní víc. Barvy ovlivňují chutě i naše preference. Na to, co je sytě červené, dostaneme větší chuť. Co je pro nás správně barevné, toho si víc všímáme, víc to chceme vlastnit a v případě jídla ochutnat. To platí i o tom, co nám sice správně barevné možná nepřipadá, ale je to barevně zajímavé. Zde bych především zařadila velmi sytě barevné potraviny a zejména ty modré (šmoulovatá zmrzlina, modré bonbony), které působí velmi nepřirozeně, ale zároveň dokáží upoutat natolik, že po nich člověk sáhne. Barevná rozmanitost evokuje dojem, že jídlo na talíři (či v pytlíku, krabičce atd.) je různorodé, že se pod každou barvou skrývá jiná chuť. Kupříkladu na pestrobarevné Lentilky budete mít větší chuť, než když by byly namáčeny pouze v bílé či hnědé čokoládě. Totéž samozřejmě platí i o dalších cukrovinkách a jiných potravinách.

Barviva jsou nejpoužívanějšími přídatnými složkami v potravinách. Barví se všechno – mléčné výrobky, cukrovinky, uzeniny, nápoje. Byl v nás vytvořen předobraz toho, jak má vypadat správně barevná potravina, a tak je takové vyžadujeme. Lidé, kteří nikdy nevyráběli domácí máslo, se domnívají, že má být žluté, přitom tuto barvu má pouze na jaře a v létě, kdy se dobytek pase na louce. A tak se máslo při výrobě dobarvuje karoteny. Tmavé pečivo v nás vyvolává dojem celozrného zdravého výrobku. Ve skutečnosti se však může jednat o produkty vyrobené z obyčejné pšeničné mouky přibarvené meltou nebo karamelem. Tyto dva příklady sice poukazují na jisté klamání zákazníka, nicméně jsou prakticky zdraví neškodné. Horší je to v případě masových a uzenářských výrobků.

 

Bikiny bridge, mezera mezi stehny

O dobrovolných anorektičkách a bulimičkách už se tu pár článků objevilo. Psala jsem je před několika lety, když se jednalo o celkem nový fenomén, který mě tak trochu šokoval. Od té doby se změnilo pár drobností, podstata problému však zůstává stále stejná. Ty „drobnosti“ však zaujmou nezasvěceného natolik, že to vydá na další zamyšlení.

ProAnám se daří v komunitách na sociálních sítích (písmenkových, lajkovacích i obrázkových). Ty jsou plné postupů, jak poruchy příjmu skrývat, jak držet drastické diety, jak držet půst… Jedním z nejnovějších trendů, je tzv. bikiny bridge. V zásadě jde o to mít co nejvíce propadlé břicho a vystouplé kyčle, aby se lem bikin břicha vůbec nedotýkal. Dalším hitem jsou pak tak štíhlá stehna, aby mezi nimi vynikala co největší mezera. Jedno i druhé hraničí s vychrtlostí a může toho dosáhnout jen člověk s určitými kosterními dispozicemi. Přesto se v diskuzích slečny předhánějí v tom, kdo má lepší návod na dosažení těchto dvou současných symbolů dokonalé hubenosti.

Bikiny bridge mezera mezi stehny

Poruchy přijmu potravy už před delší dobou vstoupily ve všeobecnou známost jako vážná psychická a zdraví ohrožující porucha/nemoc. Veřejnost minimálně o některých ví. Mluví se o nich i ve školách, píše se o nich v časopisech i na internetu. Zřejmě to však nestačí.

 

Místo antidepresiv doporučuji třezalku

V dnešní uspěchané době se antidepresiva předepisují jako na běžícím pásu. Já místo nich doporučuji čaj z třezalky. Tahle, dalo by se říct až zázračná, bylinka pomáhá při lecjakém problému a ještě k tomu poměrně dobře chutná. Vzhledem k tomu, že za všechny nemoci těla může nezdravá psychika, nejprve se zaměřím na účinky, které mám vyzkoušené osobně a potvrdili je i mí známí. Mohu ji tedy vřele doporučit těm, kteří se zdráhají jít k psychologovi či odmítají z různých důvodů požívat prášky na hlavu. Třezalka

Třezalka je výborný lék na nervy. Uklidňuje, pomáhá při slabších nebo sezónních depresivních stavech (v případě těžkých depresí antidepresiva nenahradí), dlouhodobém stresu, nespavosti, úzkostech, strachu i neurózách. Špatné psychické rozpoložení ovlivňuje celé tělo, proto se dá očekávat, že po uklidnění nervů se dostaví zlepšení dalších neduhů či jejich úplné vymizení. Zejména je to nekvalitní spánek (noční buzení, noční můry) a problémy s usnutím.

Hodí se ji použít i v případě nočního pomočování u dětí, které má často příčinu v psychice (např. kvůli problémům v rodině či ve škole, strachu, nervozitě atd.).