Ze života Ver.

PSYCHOLOGIE

Závislost na TV a zejména na seriálech

avatar_televizeKdysi na základní škole neměla jedna naše spolužačka televizi, jako jediná v širém okolí. Všichni jsme ji litovali a museli jsme ji všemožné narážky na reklamy a seriály sáhodlouze vysvětlovat. Nyní nemám doma televizi já. Kolegové v práci už se mi ani nesnaží ty narážky na reklamy a jiné pořady vysvětlovat, spíše rovnou prohlásí, že mi to vlastně závidí.

O sledování TV a zejména seriálů se už delší dobu mluví jako možné závislosti. Před obrazovkou stráví lidé podle výzkumů i polovinu volného času, průměrně pak 12 let svého života. Drogu prý představuje pro 10-15% lidí. Vzhledem k tomu, co slýchám od některých lidí, tipovala bych daleko vyšší procento. Pokud však závislost definujeme tak, že osobní život, vztah s rodinou a přáteli a lidskou psychiku celkově negativně ovlivní i jeden zmeškaný díl nějakého velmi slabého seriálu, pak se mi zdá i 10% neuvěřitelně mnoho.

U závislosti zejména na seriálech ještě zůstaneme. Zpovědnice a fóra na internetu jsou plné příběhů o tom, jak dokáže zamávat s celým osobním, partnerským i rodinným životem. Někteří sledováním utíkají před vlastními problémy, raději sledují životní osudy někoho jiného. Mohou, ale nemusí si uvědomovat, že tento krátkodobý útěk nic neřeší. Naopak reálnou situaci, na kterou by se měli zaměřit, to ještě více zhoršuje. Čas promarněný sledováním 150dílné telenovely si mnohdy sledovači, kterým to dochází, vyčítají, litují, že jej nevyužili něčím smysluplnějším, upadají do úzkostných a depresivních stavů.

V seriálech chybí každodenní rutinní (otravné) povinnosti, naopak se v nich střídá jedna emočně nasycená zápletka za druhou (to berte s rezervou). Divák to sleduje, a ač by se v kůži většiny postav třeba ani ocitnout nepřál, může jejich osudy vnímat, aniž by cítil jakoukoli odpovědnost za to, co se s nimi děje. V některých případech jim smůlu a neúspěch přeje, jakoby je chtěl sám od sebe odehnat, předat jej někomu jinému. Po celou dobu divák se vžívá do oblíbených postav, ale zároveň postupně ztrácí schopnost empatie k druhým (reálným) lidem.

Televizní stanice o oblíbenosti (či posedlosti?) této kategorie filmové tvorby vědí a nabízí jeden seriál za druhým, od rána do večera. Nejsem si jistá, zda už někde nedefinoval fobii z propásnutí jednoho dílu seriálu kvůli sledování jiného běžícího ve stejnou dobu.

 

Barviva v potravinách, aneb jak oblbnout mozek

lentilky Psychologie barev není obor, který se uplatní pouze v terapiích, marketingu a domácnosti. Kde kdo ví, že se uplatní i v potravinářském průmyslu. Vedle volby správných barev do loga společnosti (restaurace), které mají navodit chuť k jídlu, se barviva používají k tomu, aby potraviny působily věrohodně, přirozeně a hlavně chutně. „Správně“ barevná potravina dokáže téměř nemožné – ač je chuťovně nezajímavá (či div ne umělohmotná), barvami dokáže oblbnout mozek tak, že konzumujícímu přijde chutná. Barvy samozřejmě nejsou to jediné, co v nás tento dojem vyvolá, od toho tu máme jiná éčka, nicméně u některých potravin je význam barviv až zarážející.

Když je jídlo barevné, lidé ho jednoduše sní víc. Barvy ovlivňují chutě i naše preference. Na to, co je sytě červené, dostaneme větší chuť. Co je pro nás správně barevné, toho si víc všímáme, víc to chceme vlastnit a v případě jídla ochutnat. To platí i o tom, co nám sice správně barevné možná nepřipadá, ale je to barevně zajímavé. Zde bych především zařadila velmi sytě barevné potraviny a zejména ty modré (šmoulovatá zmrzlina, modré bonbony), které působí velmi nepřirozeně, ale zároveň dokáží upoutat natolik, že po nich člověk sáhne. Barevná rozmanitost evokuje dojem, že jídlo na talíři (či v pytlíku, krabičce atd.) je různorodé, že se pod každou barvou skrývá jiná chuť. Kupříkladu na pestrobarevné Lentilky budete mít větší chuť, než když by byly namáčeny pouze v bílé či hnědé čokoládě. Totéž samozřejmě platí i o dalších cukrovinkách a jiných potravinách.

Barviva jsou nejpoužívanějšími přídatnými složkami v potravinách. Barví se všechno – mléčné výrobky, cukrovinky, uzeniny, nápoje. Byl v nás vytvořen předobraz toho, jak má vypadat správně barevná potravina, a tak je takové vyžadujeme. Lidé, kteří nikdy nevyráběli domácí máslo, se domnívají, že má být žluté, přitom tuto barvu má pouze na jaře a v létě, kdy se dobytek pase na louce. A tak se máslo při výrobě dobarvuje karoteny. Tmavé pečivo v nás vyvolává dojem celozrného zdravého výrobku. Ve skutečnosti se však může jednat o produkty vyrobené z obyčejné pšeničné mouky přibarvené meltou nebo karamelem. Tyto dva příklady sice poukazují na jisté klamání zákazníka, nicméně jsou prakticky zdraví neškodné. Horší je to v případě masových a uzenářských výrobků.

 

Bikiny bridge, mezera mezi stehny

O dobrovolných anorektičkách a bulimičkách už se tu pár článků objevilo. Psala jsem je před několika lety, když se jednalo o celkem nový fenomén, který mě tak trochu šokoval. Od té doby se změnilo pár drobností, podstata problému však zůstává stále stejná. Ty „drobnosti“ však zaujmou nezasvěceného natolik, že to vydá na další zamyšlení.

ProAnám se daří v komunitách na sociálních sítích (písmenkových, lajkovacích i obrázkových). Ty jsou plné postupů, jak poruchy příjmu skrývat, jak držet drastické diety, jak držet půst… Jedním z nejnovějších trendů, je tzv. bikiny bridge. V zásadě jde o to mít co nejvíce propadlé břicho a vystouplé kyčle, aby se lem bikin břicha vůbec nedotýkal. Dalším hitem jsou pak tak štíhlá stehna, aby mezi nimi vynikala co největší mezera. Jedno i druhé hraničí s vychrtlostí a může toho dosáhnout jen člověk s určitými kosterními dispozicemi. Přesto se v diskuzích slečny předhánějí v tom, kdo má lepší návod na dosažení těchto dvou současných symbolů dokonalé hubenosti.

Bikiny bridge mezera mezi stehny

Poruchy přijmu potravy už před delší dobou vstoupily ve všeobecnou známost jako vážná psychická a zdraví ohrožující porucha/nemoc. Veřejnost minimálně o některých ví. Mluví se o nich i ve školách, píše se o nich v časopisech i na internetu. Zřejmě to však nestačí.

 

Místo antidepresiv doporučuji třezalku

V dnešní uspěchané době se antidepresiva předepisují jako na běžícím pásu. Já místo nich doporučuji čaj z třezalky. Tahle, dalo by se říct až zázračná, bylinka pomáhá při lecjakém problému a ještě k tomu poměrně dobře chutná. Vzhledem k tomu, že za všechny nemoci těla může nezdravá psychika, nejprve se zaměřím na účinky, které mám vyzkoušené osobně a potvrdili je i mí známí. Mohu ji tedy vřele doporučit těm, kteří se zdráhají jít k psychologovi či odmítají z různých důvodů požívat prášky na hlavu. Třezalka

Třezalka je výborný lék na nervy. Uklidňuje, pomáhá při slabších nebo sezónních depresivních stavech (v případě těžkých depresí antidepresiva nenahradí), dlouhodobém stresu, nespavosti, úzkostech, strachu i neurózách. Špatné psychické rozpoložení ovlivňuje celé tělo, proto se dá očekávat, že po uklidnění nervů se dostaví zlepšení dalších neduhů či jejich úplné vymizení. Zejména je to nekvalitní spánek (noční buzení, noční můry) a problémy s usnutím.

Hodí se ji použít i v případě nočního pomočování u dětí, které má často příčinu v psychice (např. kvůli problémům v rodině či ve škole, strachu, nervozitě atd.).

 

Šílené, kuriózní i zajímavé fóbie

Pojem fóbie asi není třeba podrobně rozebírat. Chorobný strach z něčeho je všem znám minimálně z rozšířené arachnofobie (chorobný strach z pavouků). Kromě běžných fóbií jako jsou klaustrofobie (chorobný strach z uzavřených prostor), akrofobie (chorobný strach z výšek) či fóbií z různých zvířat, existuje řada fóbií, které stojí za pozastavení se. Některé jsou jen zajímavé, jiné kuriózní až absurdní, další nepochopitelné a šílené. Rozhodla jsem se vytvořit seznam těch, které mě nějakým způsobem zaujaly nejvíce.

Nejšílenější pro mne je anatidaefobie – chorobný strach z toho, že se na vás někde/nějak kouká kachna. Na paty této fóbii šlape arachibutyrofobie – chorobný strach z toho, že se na horní patro úst přilepí arašídové máslo a také nomofobie – chorobný strach ze ztráty či odcizení mobilního telefonu nebo strach ze ztráty mobilního signálu.

 

Vlastnosti osobnosti (přehled)

Obecná psychologie osobnosti zkoumá chování a prožívání člověka, jeho temperament a rozumové schopnosti.
Diferenciální psychologie osobnosti zkoumá rozdíly mezi určitými lidmi.

Osobnost je definována jako jedinečný psychologický celek, který je utvářen vztahy s dalšími lidmi, projevuje se jako relativně stálý, avšak v průběhu života se dynamicky formuje. Nikdo se jako osobnost nerodí, každý se jí stává.

Temperamentové vlastnosti (více o temperamentu v tomto článku [odkaz]
klasické vymezení – Hippokratovské vymezení (sangvinik, melancholik, cholerik, flegmatik)
biotypologické vymezení – Kretschmerovo vymezení (pyknik, atletik, astenik)
psychobiologické koncepce – I. P. Pavlov (př. spojení tzv. cholericé povahy s převahou procesu vzruchu nad procesem útlumu na úrovni CNS (centrální nervové soustavy).
typologie osobnostie – C. G. Jung (introvert, extrovert)

 

Typy sebevražd

Bilanční sebevražda

Sebevražda je konaná na základě předchozího bilancování – člověk po dlouhém přemýšlení zhodnotí svou situaci jako neúnosnou či neřešitelnou. Patří se i sevebraždy nevyléčitelně nemocných pacientů a vojáků, kteří např. prohráli bitvu.

Biická sebevražda:

Sebevražda je konaná na základě hodnocení reálné situace v nemoci. Např. pacient v těžké depresi zhodnotí svou situaci mylně za beznadějnou na základě této poruchy nebo jako jediné možné odčinění svých provinění (které ve skutečnosti neexistují) vidí právě ve vlastní smrti.

Účelová sebevražda

Sevebražda je konaná za účelem vyřešení nějaké svízelné situace, její konatel ale podvědomě nechce, aby skončila smrtí.

Demostrativní sebevražda

Sebevražda je konaná za účelem vyřešení nějaké situace.

Zkratkovité sebevražedné jednání

Sebevražda je konaná zkratkovitě, tedy co nejrychleji od náhlého rozhodnutí bez jakéhokoliv zamyšlení se nad jinými možnostmi a výhodami či nevýhodami zvoleného řešení. Typickým příkladem jsou žáci, kteří se po předání vysvědčení s nedostatečnou rozhodnou vzít si život ihned po odchodu ze školy.

Suicidální dohoda

 

Léčba uměním (přehled)

Terapie různými druhy umění je praktikována od nepaměti, ať už si to lidé uvědomovali nebo ne. Ostatně i člověk dnes sám sebe léčí, když se začte do knížky a zapomene, co se děje okolo něj, vezme barvy a namaluje odraz toho, co se mu odehrává v hlavě, pustí si hudbu a relaxuje nebo se odreaguje… V dnešní době je tato terapie trendem na celém světě a přináší dobré výsledky v léčbě všech možných poruch, nemocí i problémů. Jednotlivé terapie uměním se často kombinují (např. muzikoterapie s arteterapií nebo bibliografií). V tomto článku se zaměřím pouze na výčet a hlavní charakteristiku různých terapií, které se pod léčbou uměním nacházejí. Každé z nich bude v budoucnu věnován samostatný článek.

Arteterapie

Léčba uměním, kdy se pod ní myslí kreslení, malování či jiná forma výtvarného projevu např. keramika, koláž, výroba různých drobných předmětů. Pracuje se s barvami, kompozicí kresby/malby, námětem.

Arteterapii je blízká i ergoterapie, kde se vytváří věci z korálků, dřeva a dalších materiálů.

Je ale možné setkat se s tímto označením jako nadřazeným výrazem pro ostatní formy léčby uměním.

Biblioterapie

Léčba literárním dílem – prózou i poezií. Může mít formu relaxační, kdy člověk pouze čte. Může mít souvislost s tím, proč člověk terapii podstoupil – rozbor díla obsahující životní příběh, pointu, zkušenost nebo mající souvislost s aktuálním problém ať už v individuální či skupinové terapii. Důležitou roli zde hraje i schopnost terapeuta pracovat s intonací.

 

Power-napping – krátký osvěžující spánek

the coffee machine is brokenAť už jste spánek po obědě ve školce uvítali nebo jste za celou dobu nuceného odpočinku neusnuli, jistě vás občas napadá myšlenka, co byste za takový spánek po obědě dali teď v práci/ve škole. Dnešní uspěchaná doba se na potřebu odpoledního odpočinku dívá skrz prsty, přitom jeho pozitivní účinky jsou nesporné a člověk je i více produktivní.

Výraz power nap označuje krátký spánek, který je ukončen před upadnutím do hlubokého spánku. Tento způsob odpočinku ocení především ti, kteří často trpí spánkovým deficitem a na plnohodnotný spánek nemají čas, resp. jsou zahlcení prací vyžadující soustředění nebo učením se a přitom se jim myšlenky ubírají všemi směry, jenom ne tím, který by potřebovali.

Bdění, snění a spánek

Fáze bdění se nazývají beta a alfa, fáze spánku jsou REM, théta a delta. Fáze beta je stav plné bdělosti. Fáze alfa nastává, když člověk „vypne“, uvolní se, zavře oči a na nic konkrétního se nesoustředí. Fáze alfa přechází plynule ve snovou fázi REM, po níž následují relativně hluboký (théta) a hluboký spánek (delta). Fáze delta a REM se v průběhu spánku střídají po cca 90 minutových intervalech. Největší spánkový deficit odbouráváme už v první fázi REM, která trvá pouhých cca 5 minut. Jinými slovy všechen myšlenkový bordel za poslední den, který je potřeba utřídit, zvládne mozek uklidit v prvních pár minutách spánku. Když se člověk probudí z krátkého spánku dříve, než upadne do hlubokého spánku, načerpá energii i na pár hodin a zároveň zamezí známému pocitu rozlámanosti, který přijde, když je člověk násilím probuzen z hlubokého spánku. Každý může pozorovat, že se mu ráno lépe vstává ze snové fáze než z té hluboké.

Jak na to

Ve fázi REM je člověk velice citlivý na hluk, zároveň však drží napětí svalstva až do fáze hlubokého spánku. Právě toho využívá metoda power-napping. Postup je velice jednoduchý.

 

Stalking (základní info)

O nebezpečném pronásledování se začalo více mluvit zhruba před 2,5 lety, když tato aktivita byla (konečně!) zařazena mezi trestné činy. Konkrétně se tak stalo 1. 1. 2010. O co vlastně jde?

Nejznámější případ stalkingu znáte ze zpráv jistě i vy. Jedná se o „dokonalý“ modelový příklad toho, kam pronásledování může zajít, a proto jím začneme. Tomáš Kočí se před devíti (!!!) lety zastal svojí, řekněme ne úplně normální, spolužačky na maturitním večírku, kde se do ní spolužáci naváželi. Ta do něj už byla delší dobu zamilovaná a toto gesto si ona (a zřejmě i její ne zcela normální matka) vyložila tak, že se Tomášovi líbí. Od té doby nedaly Barbora (28) a Eva (59) Kupkovy dnes devětadvacetiletému Tomáši pokoj. Podle všeho Eva Kupková svou dceru do pronásledování jejího bývalého spolužáka začala nutit. Kromě desítek esemesek denně za ním všude chodily (a dle všeho stále chodí), zjistily si, kam chodí na vysokou, neváhaly vyrazit do jiného města a pokřikovat v okolí jeho kolejí (kde dokonce přespávaly v křoví před nimi) a následně i zaměstnání, nechávají mu dárky přede dveřmi a dělají mu ostudu hysterickými žárlivými scénami. Policie byla v tomto případě až do roku 2010 dle zákona zcela bezmocná, ale i po definování této aktivity v trestním zákoníku nemá Tomáš vyhráno. Obě pronásledovatelky se však po soudním rozhodnutí alespoň drží ve větší vzdálenosti.

Výraz stalking v angličtině znamená doslova stopování. Je definován jako úmyslné, zlovolné pronásledování a obtěžování jiné osoby, které oběti snižuje kvalitu života a zároveň/nebo ji ohrožuje. Problém začíná nenápadně, mnohdy se vyvine z rozchodu (to však není pravidlo). Z přátelských (v případě onoho rozchodu spíš sebelítostných) zpráv a e-mailů se stávají výhružky, které mají demonstrovat sílu a odhodlání stalkera. Přidává se i osobní sledování, pokřikování, ponižování přímo na ulici, kontaktování rodiny a známých oběti buď za účelem získání informací, nebo šíření pomluv. Soubor těchto činností má zajistit kontrolu života oběti.