Archiv rubriky: PSYCHOLOGIE

Vývojová psychologie, sociální fóbie, poruchy příjmu potravy, deprese, sebepoškozování, psychologie barev,… Zkrátka témata, která mě zajímala či stále ještě zajímají.

PSYCHOLOGIE

Stalking (základní info)

O nebezpečném pronásledování se začalo více mluvit zhruba před 2,5 lety, když tato aktivita byla (konečně!) zařazena mezi trestné činy. Konkrétně se tak stalo 1. 1. 2010. O co vlastně jde?

Nejznámější případ stalkingu znáte ze zpráv jistě i vy. Jedná se o „dokonalý“ modelový příklad toho, kam pronásledování může zajít, a proto jím začneme. Tomáš Kočí se před devíti (!!!) lety zastal svojí, řekněme ne úplně normální, spolužačky na maturitním večírku, kde se do ní spolužáci naváželi. Ta do něj už byla delší dobu zamilovaná a toto gesto si ona (a zřejmě i její ne zcela normální matka) vyložila tak, že se Tomášovi líbí. Od té doby nedaly Barbora (28) a Eva (59) Kupkovy dnes devětadvacetiletému Tomáši pokoj. Podle všeho Eva Kupková svou dceru do pronásledování jejího bývalého spolužáka začala nutit. Kromě desítek esemesek denně za ním všude chodily (a dle všeho stále chodí), zjistily si, kam chodí na vysokou, neváhaly vyrazit do jiného města a pokřikovat v okolí jeho kolejí (kde dokonce přespávaly v křoví před nimi) a následně i zaměstnání, nechávají mu dárky přede dveřmi a dělají mu ostudu hysterickými žárlivými scénami. Policie byla v tomto případě až do roku 2010 dle zákona zcela bezmocná, ale i po definování této aktivity v trestním zákoníku nemá Tomáš vyhráno. Obě pronásledovatelky se však po soudním rozhodnutí alespoň drží ve větší vzdálenosti.

Výraz stalking v angličtině znamená doslova stopování. Je definován jako úmyslné, zlovolné pronásledování a obtěžování jiné osoby, které oběti snižuje kvalitu života a zároveň/nebo ji ohrožuje. Problém začíná nenápadně, mnohdy se vyvine z rozchodu (to však není pravidlo). Z přátelských (v případě onoho rozchodu spíš sebelítostných) zpráv a e-mailů se stávají výhružky, které mají demonstrovat sílu a odhodlání stalkera. Přidává se i osobní sledování, pokřikování, ponižování přímo na ulici, kontaktování rodiny a známých oběti buď za účelem získání informací, nebo šíření pomluv. Soubor těchto činností má zajistit kontrolu života oběti. |…| Celý článek >>

 
PSYCHOLOGIE

Agorafobie

Agorafobie je soubor fobii a jako taková se řadí k úzkostným poruchám. Trpí jí kolem 5-6 % populace, z toho ženy jsou 3-4 % muži 1-2 % Obecně je známá jako strach z otevřených prostor, to je ovšem nepřesné. Projevuje se zejména strachem návštěvy veřejných míst (obchodů, nádraží) a také míst, kde by nebyla dostupná rychlá pomoc, tlačenic, samotného cestování MHD, vlakem, letadlem… S tím jsou pevně spjaté obavy z opuštění domova.

Typické situace, z nichž má agorafobik strach:

  • návštěva veřejných míst, které jsou obsypané lidmi: nákupní centra, restaurace, sportovní centra, nádraží, historická centra měst
  • s tím související otevřené prostory: hřiště, náměstí, parkoviště, široké ulice
  • a také uzavřené či jinak omezené prostory: sály kin, divadel, výstavy, restaruace, čekárny, skladiště, výtahy, tunely, eskalátory
  • situace, které mají s výše uvedenými spojitost: čekání v davu či ve frontě lidí použití veřejného dopravního prostředku
  • zůstat sám doma
  • nacházet se daleko od případně potřebné pomoci:v lese, dále od města, na neznámých, odlehlých místech, mimo signál

Agorafobik má strach vycházet sám z domu, procházet davem nebo čekat v hloučku lidí, cestovat hromadnou dopravou, případně i autem, těmto situacím se snaží vyhnout, protože u něj vyvolávají pocity úzkosti a záchvaty paniky. Pokud už se takovým situacím musí vystavit, vyžaduje doprovod. Dalším důležitým rysem je strach z opuštění domova nebo osoby, u které se agorafobik cítí bezpečně (partner, manžel, přítel. rodiče…) a také fakt, že tyto pocity nejsou způsobeny jinoou poruchou.

Agorafobie má stejně jako ostatní psychické poruchy několik forem, při té nejtěžší není schopen člověk ani opustit ložnici. Různé stupně paniky při rizikových situacích se tedy projevují u každého jinak. Někdo se jen snaží z dané situace rychle uniknout, jiný zpanikaří a neví co má dělat. Často výše uvedené situace ještě doplňuje strach z toho, že by jej viděli jiní lidé přávě ve chvíli, kdy ho tyto potíže (třeba záchvat paniky) postihnou. Dalším doprovodnými znaky jsou obavy, že se pacientovi něco stane právě mezi velkým množstvím lidí – zkolabuje, „zblázní se“, zemře na infart, čímž na sebe upoutá nežádanou pozornost, dále pak, že mu nikdo neposkytne první pomoc.

Agorafobie se léčí KBT. (Článek o kognitivně behaviorní terapii čtěte zde), psychofarmaky nebo kombinací obojího. |…| Celý článek >>

 
PSYCHOLOGIE

Když rodiče přežijí své dítě

Jistě všichni zaregistrovali zprávu o tom, jak v Hradci Králové srazil řidič dvě malé děti, které později zemřely. V souvislosti s touto událostí se lidé začali více zajímat o to, jak se musí cítit rodiče, kteří takto tragickým způsobem přijdou o svého potomka. Na tom, že se jedná o jednu z nejkrutějších životních zkoušek, které mohou rodiče potkat, se shodneme asi všichni. Objevili se však i zabedněncí, kteří v tom s trochou nadsázky neviděli nic strašného.

V zásadě je absolutně jedno, jaká příčina stojí za smrtí dítěte. Jemné rozdíly však najdeme mezi tím, zda zemřelo náhle (nehoda, vražda…) nebo např. po dlouhé nemoci. Ačkoli rodiče trpí v obou případech stejně, v tom druhém se s tím mohou smířit snáze. Pokud totiž dítě bojovalo nějakou dobu o život či trpělo bolestmi, mohou se rodiče upnout na to, že už je mu vlastně dobře. Nezřídka se stává, že si v posledních dnech sami přejí, aby to už skončilo.

Rodiče, jejichž dítě zemřelo náhle, v prvních chvílích zažívají obrovský šok. Situaci si tak nemusí ani plně uvědomovat a v prvních dnech jednají automaticky – jako stroj. Zásadní zlom přichází s pohřbem. Neexistuje univerzální rada a postup na lidské chování a pocity. Někteří lidé (obzváště matky) se upínají k tomu, že pro své dítě připravují poslední rozloučení takové, aby se líbilo hlavně jemu, a že je to to poslední, co pro něj mohou udělat, jiní se nedokáží zapojit do přípravy pohřbu a nezúčastní se ani samotného obřadu. Každý se se svým zármutkem musí poprat po svém. Těžko můžeme někomu vyčítat to, že se sesype a skončí na psychiatrii/na antidepresivech, nebo se naopak snaží sebrat a jít dál, když chce udržet svou rodinu pohromadě. Pokud rodiče mají ještě další potomky, je pro ně snažší najít vůli se s tím poprat, než když přijdou o jediné dítě (nebo o všechny).

>> celý článek |…| Celý článek >>

 
PSYCHOLOGIE, SVĚT OKOLO NÁS

Heavy metal a negativní dopad na (depresivní) mládež?

Eddie - avatar Dneska se na stránkách Melbourneské univerzity objevila studie doktorky Katriny McFerran, která zkoumala negativní vliv heavy metalu na mládež a souvislost s výskytem deprese u posluchačů této hudby.

Doktorka ve své práci uvádí, že mladí lidé, kteří mají depresivní sklony, obvykle opakovaně poslouchají heavy metal a používají tuto hudbu v negativním slova smyslu. Těžko říct, co tím doslova měla na mysli. Její studie si kladla za cíl to zjistit. Průzkumu se zúčastnilo 1000 mladých lidí (věk 13-18 let), z toho s 50 z nich prováděla McFerran hloubkové rozhovory.

V rámci toho zjistila a vyvodila následující fakta uvedená ve studii:

  • díky „MP3 revoluci“ mají mladí lidé lepší přístup k hudbě, díky tomu někteří poslouchají hudbu i sedm/osm hodin denně
  • většina mladých lidí poslouchá hudbu pozitivním způsobem (např. ke zvednutí nálady nebo energii při cvičení), u mladých lidí, u nichž je větší riziko rozvinutí deprese, jsou zvýšené šance, že budou hudbu vnímat v negativním slovasmylu
  • příkladem má být poslech stejné heavy metalové skladby či heavy metalového alba stále dokola, kdy posluchač nechová potřebu poslouchat nic jiného, což může značit izolování se či únik z reality
  • chová-li se takto člověk po delší dobu, může to znamenat, že trpí úzkostí, depresemi, v krajním případě se u něj mohou vyskytnout sebevražedné tendence.

 

McFerran dále uvedla, že by rodiče měli sledovat hudební návyky svých dětí, sledovat varovné signály a v případě nutnosti přijmou včasná opatření. Zejména se to týká případů, kdy dítě řekne, že hudba odráží to, jak se cítí, stejně tak pokud se po poslechu hudby necítí šťastně. V takové chvíli by rodiče měli zjistit, co poslouchaná hudba přesně říká. Pokud mají rodiče obavy nebo nějaké podezření, mají se dítěte ptát, jak se při poslechu hudby cítí.

Doktorka si jako cíl stanovila vyvinout intevenční program do škol, který včas rozpozná poruchy chování u žáků. V rámci toho chce zapojit mladé lidi (zejména ty trpící depresemi), aby byl lépe pochopen vliv heavy metalu.

Celou studii v originálním znění si můžete přečíst zde.

Ráda bych k tomu dodala následující:

>> celý článek |…| Celý článek >>

 
PSYCHOLOGIE

Jak se zabít

Toto nebude návod, jak skoncovat se životem, ale pozastavení se nad jedním z nejhledanějších výrazů na Googlu. Jednou jsem se nudila a projížděla si, co všechno mi našeptávač nabídne, na prvních místech byla zajímavá hesla:

 

Jak se zabít

Jak se bezbolestně zabít

Nejlepší způsob sebevraždy

Bezbolestná sebevražda

Jak na sebevraždu

Jak se správně podřezat

Jak si podřezat žíly

Jak se co nejlíp zabít…

 

Nedělala bych si srandu z těch, kteří mají problémy a chtějí je řešit tímto způsobem, ale hledat na internetu nejlepší způsob, jak to udělat, mi přijde směšné. Jediné rozumné vysvětlení vidím v tom, že hledanými byly vtipné obrázky, vtipy a vtipné texty s danou tématikou. Vedle toho si však velice snadno představím náctileté pseudogothic a pseudoemo slečny (potažmo chlapce), kteří opravdu hledají způsob, kterým by vyhrožovali svým zprovozením ze světa, které vlastně vůbec nemají v úmyslu.

Nakonec si dáme anketu, aby tento článek měl alespoň mininální smysl (a šťouralové nechť berou následující text s nadhledem, děkuji) :)

Nejlepší způsob sebevraždy:

Skok pod vlak/metro

– v případě solidně rozjetého vlaku poměrně slušná šance na smrt

– dá se kombinovat se skokem z výšky, jen se člověk musí trefit na koleje a dobře to načasovat

– v případě metra je šance menší, záleží na štěstí

– člověk ale tak jako tak nasere dost lidí kvůli zastavené nebo minimálně zkomplikované dopravě

>> celý článek |…| Celý článek >>

 
PSYCHOLOGIE, SVĚT OKOLO NÁS

Rodiče posedlí „krásou“ svých dětí

Zatímco jsem se ve dvou starších článcích zabývala teorií toho, jak se snaží rodiče ze svých dětí „vytřískat“ co nejvíc a chtějí, aby jeji ratolest byla ze všech a ve všem nejlepší (čtěte zde) a také toho, jak i osmileté děti touží po tělu anorektiček (čtěte zde), objevila jsem několik zpráv ze světa, které poukazují na to, že takoví rodiče skutečně existují. Matky mladých slečen (což je odvážné tvrzení, když se jedná o sedmi až desetileté děti) si je snaží „upravit“ k obrazu svému. Kromě odvážných šatiček a líčení je vedou k tomu, aby jejich smýšlení sdílely. Často do nich vkládají naději v to, že dokáží to, co ony samy ne.

Kerry Campbell and Britney Campbell

To ostatně potvrdila i Kerry Campbell (34) – matka Britney (8), která své dceři už v tak nízkému věku píchla několik botoxových injekcí proti vráskám. Ze začátku se obhajovala tím, že to její dcera tak sama chce. Dále svoje pohnutky komentovala tím, že se dostaly do několika soutěží krásy, kde takové praktiky prý nejsou nic divného. Své dceři krom toho běžně depiluje nohy voskem.

Dle matky si sama malá Britney stěžovala na svůj obličej – prý má vrásky. Proto ji navrhla toto řeší a ona souhlasila. Kerry jí tak aplikovala botox na tři místa. Sama je kosmetička a injekce sobě aplikuje taky. Když se jí v jedné talk show zeptali na názor Britney, dívka přiznala, že je to pro ni bolestivé, ale že si zvykla. Uvedla doslova, že ji to dřív bolelo, ale že teď už tolik nepláče. Na otázku, proč to vlastně celé podstupuje nejdříve odpověděla, že neví a teprve po významném pohledu matky dodala, že jí vrásky vadí. „Každý večer si kontroluji vrásky, když nějaké najdu, potřebuji další injekci,“ řekla tehdy. Krom toho zdůraznila, že svůj vzhled upravuje ráda a že její kamarádi chtějí být jako ona.

Chování Kerry Campbellové vyvolalo nejen na internetových diskuzích bouřlivou diskuzi, kde většina volala po potrestání za týrání a zákazu aplikování botoxu dětem. Sama matka se však hájila tím, že ve světě dětských soutěží krásy tak jednají skoro všechny matky a i ona se svou dceru snaží vylepšit. Prohlásila o sobě, že je skvělá máma, která nedělá nic špatně. Dokonce se nechala slyšet, že je pyšná na to, že její dcera je jeden z nejmladších lidí, kdo botox používá a že jí tím připravuje skvělý start do života. Odborníci z řad psychologů a sociálních pracovníků však byli jiného názoru. Jeden psychiatr novinářům sdělil, že na psychice mladé Britney to může zanechat vážné následky, protože rodič tak svému dítěti dává najevo, že pro něj není dokonalé. Sociálka ji nakonec matce odebrala pro podezření z týrání svěřené osoby.

>> přečíst si celý článek |…| Celý článek >>

 
PSYCHOLOGIE

Apotemnofilie, aneb touha po amputaci končetin

Slovo apotemnofilie se složeno ze tří řeckých slov – apo (od), temnein (řezat) a philia (náklonost, touha), z čehož se dá lehce odvodit, o jakou poruchu se bude jednat.

Apotemnofile se jako neurologická porucha většinou řadí mezi sexuální poruchy vedle algolagnie (potřeba cítit bolest k ukojení) či nozofilie (sexuálně přitažliví jsou pro nozofily nevyléčitelně nemocní a oni sami mají někdy touhu k nim patřit) a může i nemusí mít sexuální podtext. U apotemnofilie se předpokládá poškození pravého mozkového laloku, protože má společné rysy se somatoparafrenií (nutkání amputovat nějakou část těla kvůli podezřením, že patří někomu jinému). Zároveň může být propojena s akrotomofilií (sexuálně přitažliví pro akrotomofily jsou lidé po amputaci).

Pacienti s diagnózou apotemnofilie jsou někdy klasifikováni jako lidé s poruchou identity tělesné integrity, pod kterou se tato porucha řadí. Takoví jedinci bývají nespokojeni se svým tělem, příp. jen některou jeho částí a cítí silné nutkání amputovat jinak zcela zdravé končeninu či končetiny. Mají přesnou představu o tom, jak má jejich tělo vypadat. Ovšem jen málo lékařů je ochotno přistoupit na požadavky takových jedinců.  Nezřídka se u takových lidí stává, že se snaží o amputaci sami, případně o takové zranění, které by amputací dle nich mělo skončit.  Pro okolí takové chování může být zvláště nepochopitlné, protože apotemnofilové bývají jinak zdravě a racionálně smýšlející lidé. Někteří si ale úvahy o amputaci mohou s sebou nést už z dětství s pocitem, že poté budou jiní a vlastně i zajímaví. Pokud na amputaci dojde, apotemnofilové jsou ve valné většině se svým rozhodnutím velice spokojeni a mají paradoxně pocit celistvosti.

Teprve nedávno se začala rozlišovat touha po amputaci s a bez sexuální motivace.  „Pravý“ apotemnofil bývá chronicky nespokojený se svým sexuálním životem, případně může být v tomto ohledu zcela dysfunkční až do chvíle, kdy je „přebývající“ končetina skutečně amputována. Konkrétní příčiny této poruchy identity tělesné integrity nejsou, ačkoli se teoriím o nich věnuje množství odborníků. Jedna z takových teorií, která se potvrdila už většiny apotemnofilů například uvádí, že kořeny jsou v dětství, kdy člověk přijme představu těla po amputaci už jako malé dítě, což vede k touze po realizaci amputace v pozdějších letech života. Další teorie se opírá o to, že rodiči nemilované dítě se může začít domnívat, že  mu amputace přinese lásku a soucit.

Apotemnofilové bývají náchylnější k těžkým stavům deprese, která je u nich způsobena samotou, zmateností a neschopností přijmout sebe sama jak fyzicky tak emocionálně. Kvůli pocitu, že jsou odlišni od normy, se snaží sami sebe odloučit od ostatních lidí. |…| Celý článek >>

 
PSYCHOLOGIE

Když se ztratí dítě

Je to už půl roku, co se ztratila devítiletá Annička cestou ze školy. Policie našla její tělo teprve teď. Pokaždé, když se ve zprávách objeví nová informace o nějakém dalším únosu, rodiče se začnou bát o své potomky ještě o něco víc. Po celém světě se denně ztratí stovky dětí a málokteré se vrátí v pořádku domů. Jedná se o jednu z nejzávažnějších životních situací, kdy neexistuje jednoznačná rada, která by zabrala vždycky. Reakce lidí se liší a je potřeba se přizpůsobovat v řešení každému zvlášť. Nezřídka je tedy kromě podpory širší rodiny potřeba psycholog či psychiatr. Můžeme si však alespoň rámcově přiblížit, jak prožívají únos sami rodiče a další blízcí příbuzní.

„Jak dál žít, když se mi ztratilo dítě…?“

To je otázka, kterou si minimálně jednou položi každý rodič, o kterém bude teď řeč. Zmizení dítěte je obrovský emocionální šok. Rodiče opakovaně zvedají telefoni a vytáčejí číslo ztraceného dítěte, kontrolují dveře,  dívají se pořád z okna, obvolávají příbuzné a známé, jestli se u nich neobjevilo, nebo jestli je alespoň neviděli.

Stres, strach, nejistota, vina, bolest – tak by se daly vyčíst pocity a stavy rodičů ztracených dětí v pár slovech. Tyto pocity spolu s nadějí, že se jejich potom už už objeví ve dveřích a řekne, že jen přespalo u spolužáka nebo že si chtěl zkusit, jaké to je utéct pryč. Teorií, proč se nevrátilo (ztratilo) si rodiče vymyslí celou řadu, mnohdy je jedna nepravděpodobnější než druhá, pro ně jsou však nesmírně důležité v tom smyslu, že živí naději, že dítě ještě žije a je v pořádku. Že se vrátí. Velký strach se mísí se stejně velkou nadějí, alespoň ze začátku. Časem může dojít k tomu, že strach a pocit viny přeroste do neúnosné míry. V tu chvíli nastupují psychické i psychosomatické obtíže. Pocit viny nutně provází celou situaci. Rodičům přináší alespoň chabé vysvětlení celé situace, tedy to, že za to nějak mohou oni. I když dítě chodí do školy na dohled z okna, vyčítají si, že mu nešli naproti.

>> přečíst si celý článek |…| Celý článek >>

 
PSYCHOLOGIE

Práce v týmu = spolupráce

Osudový hrdina

Pracovat v týmu si už určitě mnozí z vás vyzkoušeli např. ve škole při projektech nebo na táboře. Ti z vás, kteří už pracují, se s tím možná setkávají denně. Někdo se v týmu cítí jako ryba ve vodě, jinému spolupráce s několika dalšími lidmi příliš nezamlouvá a raději se jí vyhýbá. Nejsou výjimkou ani názory, že nejefektivnější tým má 1 člena.

Co je tým

Na úvod by bylo dobré si vymezit si pojem tým. Strohá definice uvádí, že se jedná o strukturovanou skupinu lidí s určitým cílem, kterého mají docílit spoluprací. Tým může být dvojice spolupracovníků i skupina více lidí. Uvádí se, že optimální tým má mít 8-10 lidí. Práci v týmu zkoumá psychologie jako specifický druh činnosti v rámci oboru psychologie skupinového chování a pracovních procesů. Dále se jí zabývá personalistika a vědy o sociálním chování. Nutno poznamenat, že se práce v týmu i pracovitost jako taková podceňuje při výchově (mnohdy dítě není vedeno k disciplině, píli, ochotě dělat i nepříjemné věci, které s prací či školou souvisí a bude se s nimi setkávat).

Týmová práce má množství výhod i nevýhod, které si můžeme uvést v bodech:

>> přečíst si celý článek |…| Celý článek >>

 
PSYCHOLOGIE

DEPRESE – jak ji vidí zdraví lidé?

.

solitude

Někteří z vás mají s touhle nemocí i osobní zkušenosti, někteří mají známé, kteří s ní tu „čest“ měli/mají taky, jiní ji neznají vůbec nebo znají jen jako depky těch, kteří se tímhle způsobem chtějí zviditelnit. Mě právě zaujalo to, jak depresi vnímají lidé, kteří se s ní zblízka nikdy nesetkali. Zdraví lidé si průběh deprese umí jen těžko představit, proto vznikají názory, které si v článku podrobně probereme.

Depka není deprese

Dokud si někdo nepřestane plést špatnou náladu s touto nemocí, jen těžko pochopí ty, kteří jí trpí. Otázkou pak zůstává, zda se dá se deprese vůbec „představit“? Mohou si její průběh domyslet ti, kteří ji nikdy nezažili, když mnohdy i ti, kteří vedle někoho depresemi trpícího žijí několik let a přesto nechápou? Snad to i lze, záleží na vnímavosti každého z nás. Podle různých reakcí některých jedinců, však nestačí ani ona základní pravidla, jak depku a depresi rozděli, byť je znají nazpaměť. Nebude však od věci si to základní zopakovat, než se pustíme do samotných názorů.

Nejjednodušší rozdělení je jednoduché – depka je špatná nálada, kterou během pár hodin max dnů zažene dobrá nálada lidí okolo, nějaká činnost, případně chlastačka s přáteli. Špatnou náladu zažil kde kdo a právě kvůli tomu, že se jí začalo říkat depka, stejně jako se občas říkalo i depresi, někteří lidé došli k závěru, že i z takové psychické nemoci se dá vyléčit vykecáním se kamarádovi/kamarádce u pivka. Deprese trvá přinejmenším dva týdny v kuse a na rozdíl od špatné nálady člověka pohlcuje a pro něj se rázem stává všechno beznadějné. Najednou ho netěší ani to, co ho těšilo hodně, ať už je to rodina nebo koníčky, přestává mí zájem o okolí, o práci i o sebe, nemůže se na nic soustředit, nemůže jíst a pořádně spát, může se mu zhoršit pamět a často se objevují i myšlenky na sebevraždu. Deprese často krom dalších projevů doprovázejí i různé bolesti – hlavy, zad, žaludku i pocity dušnosti. Míra projevů se odvíjí od stupně deprese, kdy ta mírná může opravdu kde komu připadat jako hodně špatná nálada po delší dobu. Nejspíš se tak jedná o druhý hlavní důvod, proč si lidé začali depku s depresí plést.

>> přečíst si celý článek |…| Celý článek >>

 
PSYCHOLOGIE

Jak začít lepší život?

avatar - sedmikráska Vyhrabat se ze situace, kdy se sere první poslední není lehké. Lidově řečeno by se dalo i říct, že je to kurevsky těžké. Není to však nemožné. V první řadě je nutné uvědomit si současnou situaci, dát dohromady, co se v poslední době stalo a proč, a taky si udělat jakýsi plán, co se bude řešit teď a co potom a dopředu už se člověk musí obrnit trpělivostí, protože to nebude hned.

Z akutního stresu chronický stres, z chronického stresu nemocná psychika

Stres jako takový nemusí působit pouze negativně. V některých situacích dokonce pomáhá překonat ji a vyváznout z toho bez následků. Člověk je pro stresové situace vybavem určitou dávkou obranyschopnosti. Ta se u každého liší a tak se může jeden z něčeho sesypat a druhý v téže situaci si zachová chladnou hlavu. Je-li takovým situacím jedinec vystavován často (několikrát měsíčně/týdně/denně) stane se stres chronickým stavem, který je pro zdravou psychiku nebezpečný a on už nemusí vědět, jak se tomu účinně bránit. Najednou se na něj všechno sype, sebemenší problém se stává nepřekonatelným a cestu z toho ven není schopen najít. Není tedy neobvyklé, že se ze stresu vyklubou mnohem nepříjemnější společníci s depresí v čele.

Čas, čas, čas…

Přísloví o tom, jak je čas nejlepší lékař, všichni známe. Někteří jim přikládají váhu, jiní ne a lidé, kterých se týkají a kterým jsou říkána, o ně vůbec nestojí. Z nepříjemné situace se chtějí dostat co nejdřív, což je pochopitelné. Co se ale týče psychického stavu, na ten je čas prostě potřeba. Psychika se za týden neuzdraví ani kdyby se svět obrátil naruby a vše bylo najednou úžasné. Neznamená to ale, že pro zlepšíní nemůže něco udělat člověk sám. Naopak. Vlastně to především stojí na něm a na tom, že se chce pohnout z místa (nebo chcete-li – odrazit se od dna). Musí si ale uvědomit právě to, že to nějaký čas zabere. Snahy udělat něco se svým životem či psychickým stavem mnohdy troskotají i na tom, že to musí být co nejdřív a pokud se pozitivní změny neobjeví do týdne/měsíce, považuje člověk pak svůj pokus (zcela nesprávně) za nepovedený.

>> přečíst si celý článek |…| Celý článek >>

 
PSYCHOLOGIE

Barvy – jejich význam a působení na člověka

Lehce poupravený a zpřehledněný článek z října 2009.

…………………………………………………………………………………………………………………………………………

Není nic nového, že každá barva na člověka působí jinak. Vědí to psychologové, desingnéři, malíři, lidé v reklamě… Barvy ovlivňují naši náladu, myšlení, chování…

V článku naleznete tyto barvy (+ několik dalších):


červená oranžová zlatá žlutá
žlutozelená světle zelená zelená tmavě zelená zelenomodrá
světle modrá modrá tmavě modrá fialová
světle fialová purpurová růžová meruňková hnědá
černá šedá bílá

>> přečíst si celý článek |…| Celý článek >>

 
PSYCHOLOGIE

Jak anorektičky/bulimičky skrývají svou nemoc?

pro ana

O pro-ana a pro-mia fenoménu už toho tu padlo dost. Hubnout pomocí anorexie či bulimie napadá díky velkému množství blogů propagujících tento způsob více a více mladých slečen. Nebezpečí v podobě trvale zničeného zdraví nepříkladají moc velký význam, případně ho pouštějí za hlavu (alespoň do té doby, než se u nich nějaké změny začnou objevovat) nebo hůř – neví o něm vůbec.

Radami, tipy a triky, jak své způsoby hubnutí a později i nemoc schovat, se to na blozích a osobních stránkách těchto holek jenom hemží.

Stejně tak, jako si rodiče u svých ratolestí, které leží na kapačkách či psychiatrii, vyčítají, že na to nepřišli dřív, přejí si jejich ratolesti, aby na to rodiče, známí i přátelé (pokud nejsou stejně praštění) nepřišli. V těchto případech fandím právě rodičům, aby na příznaky poruch příjmu potravy u svých ratolestí přišli co nejdřív.

Na co tedy dávat pozor?

>> přečíst si celý článek |…| Celý článek >>