veruce.cz

SVĚT OKOLO NÁS

Co „umělec“, to debil

Rozřezaný bunkr / idnes.cz V dnešní době se za umělce považují i lidé, kteří s chutí a „uměleckým“ záměrem něco ničí. Přitom umělec by měl primárně něco tvořit. Před pár dny se ve zprávách objevil další případ samozvaného umělce. Student sochařství na VUT v Brně Ondřej Bělica pomocí diamantového lana odřezal kus řopíku prvorepublikového opevnění. Učinil tak v rámci svého školního projektu pojmenovaného BunkerKunst.

Bělicův čin vyvolal bouřlivé reakce. Není divu. I malý řopík je součástí historického opevnění našich hranic. Komentující se nebáli přirovnat tento čin k odřezání části věže Karlštejna.

Co tím chtěl dokázat?

Nabízí se otázka, co tím chtěl autor říci. Už jen německý název jeho práce mi napovídá dvě věcí. Za prvé: autor je provokatér, který si neváží vlastních dějin a chce šokovat za každou cenu, za druhé: autor je debil a primitiv, který ani své dějiny nezná a nerespektuje. Přiznávám, že toho člověka neznám, jedná se pouze o první dojem.

Autor dle idnes.cz uvedl k „dílu“ toto:

„Chtěl jsem ukázat jednu z možností využití řopíků v krajině. Oživit ji. To není vandalství. Je to architektonicky pečlivě promyšleny řez. Deaktivace objektu, který byl určený k zabíjení. Chtěl jsem otevřít pohled z bunkru na sousední boží muka a okolní krajinu, pustit tam světlo a zároveň upozornit na geniální technologii, jakou byl stavěný.“

To jako myslí vážně? Ukázat, jak je něco pevné tím, že to moderní technologií rozřeže? Uniká mi pointa. Oživit krajinu nebo možnost využití řopíků? I zde mi uchází, co si pod tím „umělec“ představuje.

 

Počítače už ve školce? Aneb o vzdělávání dětí

Počítače už ve školce?Zprávami proběhl rozhovor (článek třeba zde) s pedagogem Miroslavem Kotlasem, který učí informatiku na českobudějovickém gymnáziu Česká. Diskutující v něm zaujal zejména tento výrok: „Na počítačích by se měly učit děti už v mateřské škole.“ a ihned se pustili do boje proti tomu, aby se s počítači malé děti vůbec setkávaly. Nemohu říci, že bych s tímto pedagogem souhlasila ve všem, co v rozhovoru uvádí, ale odmítat seznámit menší děti s počítači je nešťastné. Proč? To vám vysvětlím v článku.

Za vzdělání svých dětí nesou zodpovědnost zejména rodiče

Vůči současnému školství nechovám velké množství důvěry (zejména ne poté, co se začaly zavádět hovadiny typu integrace zdravotně postižených mezi zdravé žáky). Po zkušenostech svých i svých přátel a rodinných příslušníků přistupuji ke školní docházce jako k nutnému zlu, kdy však ta opravdová výuka a vzdělávání stejně záleží na rodičích. Na těch totiž leží už od narození. Oni vedou dítě v jeho rozvoji. Tedy tak by to alespoň mělo být.

Často se setkávám s názory, ze kterých plyne, že rodiče se o vzdělávání svých dětí starat ani nechtějí (případně na to nemají či nechtějí mít čas). Od toho je přece škola, aby je všechno naučila. Jenže tak to není a ani by to tak být nemělo. Škola v žádném případě nemůže dítě naučit všechno.

 

Návody nečtu, ty jsou pro debily

Ikea - MalmMáme doma komodu se 4 šuplíky, která se nápadně podobá té z řady Malm (prodává ji Ikea). Možná to i ona bude, nejsem si jistá, máme ji z druhé ruky. Už když jsem ji naplňovala oblečením, napadlo mě, že by se po otevření více šuplíků najednou mohla převrhnout. Vyzkoušela jsem, převrhla se. Do chvíle, než jsme ji připevnili k vedlejší komodě, jsme mezi ni a postel strčili překážku, aby ji náš kojenec při objevování chůze po dvou na sebe omylem neshodil. Návod, kde je hned na první stránce varování nabádající k přišroubování ke stěně, jsme ani nepotřebovali.

Kdyby byli četli návod, tak…

Krátkou story o naší komodě jsem nezačala pro nic za nic. V prosinci minulého roku proběhla internetem zpráva o tom, že Ikea musí zaplatit 3 rodinám v USA odškodné celkem 50 milionů dolarů. V těchto rodinách došlo k tragické události, kdy na sebe dítě komodu Malm shodilo a žel to nepřežilo. V návodu ke skříňce s šuplíky se však přímo píše:

VAROVÁNÍ
Pokud se nábytek převrhne, může dojít k velmi vážným nebo dokonce fatálním poraněním. Abyste převržení nábytku zabránili, musíte ho natrvalo připevnit ke stěně.

Upevňovací materiál není součástí balení, protože se liší v závislosti na materiálu stěny. Používejte tedy takový upevňovací materiál, který je vhodný na stěny u vás doma. Pokud se potřebujete poradit, obraťte se na místního odborníka.

Smrt dítěte je bezpochyby tragédie. O to větší je to tragédie, když si stačilo přečíst návod, kde je jasně uvedeno a dokonce i nakresleno, že skříň musí být připevněná, jinak hrozí nebezpečí jejího převrhnutí. Rodiče těch nešťastných dětí by se měli chytat za hlavu a ne se snažit vytřískat z výrobce peníze za svoji hloupost a lenost číst.

 

Nechte lidem igelitky!

igelitkyNejprve vymizely igelitky dávané obchodními řetězci zdarma. Nyní se už nějakou dobu hovoří o omezení až úplném zákazu igelitek celkově. Lidl se chystá neumožnit lidem koupi igelitových tašek od března tohoto roku. Autoři tohoto nápadu i autoři článků, které kolují zpravodajskými portály, papouškují tu kouzelnou formuli o ochraně životního prostředí. O to však jako obvykle jde až na posledním místě.

Už pár let s sebou všude tahám skládací tašku, která se pohodlně vleze do batohu nebo do kapsy. Čas od času se mi samozřejmě stane, že si ji zapomenu. To si pak tu igelitku (velkou či malou podle nákupu) prostě koupím. Do igelitových tašek, které se mi doma sejdou, házím odpadky nebo třídím plasty. Z diskuzí jsem pochytila, že rozhodně nejsem jediná, kdo to tak dělá. Igelitka je tedy využita nejméně 2x. Pokud si lidé nebudou kupovat igelitky k nákupu, budou si místo toho kupovat více sáčků do košů, které lze ve většině případů použít pouze jednorázově. Kde je tedy ta ochrana životního prostředí?

 

Valašské Klobouky zakázaly koncert Root a Törr kvůli šíření satanismu

Znáte „dokument“ Atentát na kulturu? Ke konci článku se na něj můžete podívat. Přesně na toto video jsem si totiž vzpomněla po přečtení zpráv o tom, že se město Valašské Klobouky zasadilo o to, aby v jeho kulturním domě nevystoupily kapely Root a Törr.

Město Valašské Klobouky si zakládá na spolupráci s občany při rozhodování o dění ve městě. Participace s veřejností je pro něj prioritou. Proto na základě četných žádostí a apelů obyvatel města doporučilo Kulturnímu a vzdělávacímu středisku Valašské Klobouky vstoupit v jednání s pořádající agenturou, aby přehodnotila realizaci koncertu v městském zařízení.

Po vzájemné dohodě přikročila agentura ke zrušení celé akce.

Město Valašské Klobouky tedy nebylo subjektem, který koncert zrušil, orgány města nevydaly žádné usnesení o jeho zákazu.

To uvedla na webu města Valašské Klobouky jeho mluvčí. Toto prohlášení se vztahuje ke zrušení koncertu Tórr a Root, který byl označen jako nebezpečný, protože kapely prý šíří satanismus. Lidé se vyjádření chopili a vznikla internetová petice za zrušení vánočního koncertu Adorare, což je jakási křesťanská skupina.

Root a Tórr hrají po ČR už desítky let (první vznikla v roce 1987, druhá 1977) a s něčím takovým se setkaly nejspíš poprvé od roku 1989. Každý, kdo jim věnoval alespoň chvíli pozornost, pochopí, že ona „satanistická“ image (zejména u kapely Root) prostě k žánru patří a není nijak nebezpečná.

 

Parkovací zóny zajišťují zisk městu, nikoli parkovací místo rezidentům

modre-zonyV Praze od září přibyly další modré (a jinak barevné) čáry na ulicích. Město, resp. jeho zastupitelé tvrdí, že je to tak správně, že to vyžene nerezidenty na okraj metropole a oni nebudou moci svými zlými auty zabírat parkovací místo slušným občanům hlavního města. Předchozí věta nedává smysl, podobně jako nedává smysl zavádění parkovacích zón. Na slabomyslné voliče to však stále zabírá, takže brzo se barevných čar na chodnících nejspíš dočkají i na Zličíně a v Horních Počernicích.

Místní proti přespolním? Ne, jen zastupitelé proti všem.

Parkovací zóny jsou prezentovány jako ochrana rezidentů a boj proti přespolním, kteří zabírají parkovací místa. Vedení městských části se tak snaží budit dojem, že bojuje za zájmy místních a že to dělá pro ně. Na názor dotčených obyvatel se ale nikdo neptal a ona domnělá ochrana nakonec nejvíc poškozuje je samotné.

Kde zaparkuje návštěva, řemeslník, stěhovák, zákazník, obchodní zástupce, pracující odjinud?

Nedávno jsme jeli na návštěvu za příbuzným do jisté městské části Prahy, kde nemáme trvalé bydliště, tudíž tam nemáme nárok na parkovací kartu. Chvíli jsme dumali, kde necháme auto. Nic smysluplného jsme nevymysleli, tak jsme jeli i s kojencem vlakem a následně tramvají i autobusem. Tento zážitek mě od další návštěvy dosti odrazuje.

Ještě před rokem a půl jsme stáli na opačné straně tohoto problému. Bydleli jsme na Vinohradech, kde jsou parkovací zóny na chodnících načmárány už mnoho let. Návštěvy ze vzdálenějších končin za námi jezdily nerady. Znamenalo to pro ně buď ponechání auta na okraji města na následně několik přestupů v MHD, nebo dvojnásobně dlouhou cestu busem/vlakem již z místa jejich bydliště a následně několik přestupů v pražské MHD. Nic, co by někdo chtěl absolvovat častěji než jednou do roka.

Když jsme se stěhovali a měli zapůjčenou dodávku, doufali jsme, že naše věci stihneme naložit rychle, aby na nás nepřišli policajti. Ta dodávka před naším tehdejším bydlištěm samozřejmě stát nesměla. Kdybychom si chtěli objednat stěhováky, buď bychom my museli zajistit něco jako zábor ulice, nebo by se oni vystavovali stejnému riziku postihu jako my sami.

Podobný problém se zaparkováním budou mít i řemeslníci. Parkovací místa (třeba desítky až stovky metrů vzdálená), která by jim umožnila zaparkovat za poplatek, jsou od rána do noci plná. A chtít po údržbáři, aby si kompletní vercajk tahal tramvají? To nemůže nikdo myslet ani jako hloupý vtip.

Podobný problém se týká i obchodních zástupců. Pokud třeba převáží vzorky produktů po místech v celé Praze, už také málokde zaparkuje. Tím přichází o potencionální zákazníky. MHD využívat samozřejmě může, pokud si s sebou veze jen menší zavazadlo, ale i přes šílenou dopravní situaci v hlavním městě, se mu to časově jinak než autem nevyplatí.

Zaměstnavatel na Praze 1, 2, 3, 5 či 6? Cena parkovacího místa pro zaměstnance se šplhá do astronomických výšek. Zaměstnanec tak musí chtě nechtě dorazit do práce (často narvanou) MHD (třeba s několika přestupy) i přesto, že by tam byl autem za třetinu času.

 

Kočka má žrát granule a maso roste ve vaničce v supermarketu

kočkaUž docela dlouho mi tu hnije koncept článku, který se týká čím dál větší separace člověka od přírody. To, co je mezi zvířaty od nepaměti přirozené, se někteří jedinci snaží obrátit k obrazu svému. Zvířecímu lovci seberou kořist a přejí mu špatný konec jen proto, že lovené zvířátko jim připadá roztomilejší. Vedle toho se další (nebo ti samí?) pohoršují nad tím, že jejich děti uvidí, že to maso, které jedí k obědu, pochází třeba z těch kraviček, které viděly při minulé procházce.

Kočka si hraje s myší, zachraňte tu chudinku!

Náhodou jsem narazila na video, ve kterém je zachyceno, jak si kočka nejprve s myškou hraje a následně jí ukousne hlavu. Jedná se o naprosto běžný jev, který nikoho (od reality neodtrženého) nepřekvapí.

Diskuze pod videem obsahuje vedle pochopitelných komentářů i takové, které poukazují na to, jak jsou lidé odtrženi od reality. Nadávají autorovi videa, že myš nezachránil, protože jim myška připadá roztomilejší než kočka. Nabízí se otázka, zda by reagovali stejně u dokumentu BBC, kde si smečka lvic uloví k večeři roztomilou a bezbrannou antilopu.

 

Dementi na silnicích, aneb na co autoškola nepřipraví

Auto v protisměruŘidičák mám sotva půl roku a přesto už jsem na našich silnicích zažila ledasco. Jako spolujezdec, který sledoval provoz, jsem předtím jezdila nějakých pět let a to jsem toho viděla ještě víc. Přijde mi, že se za tu dobu provoz tak zdvojnásobil a na silnici se objevují častěji lidé trpící přinejmenším lehkou mozkovou dysfunkcí. Určitou vinu na tom nesou i levné pohonné hmoty, kvůli nimž za volant sedají i ti, kteří by jinak jeli hromadnou dopravou.

Rychlost nepředstavuje to hlavní nebezpečí

Už jako spolujezdec jsem nevnímala jako největší nebezpečí na silnicích překračování povolené rychlosti, jak je nám to neustále předhazováno v médiích. To se nám jen někdo snaží tuto myšlenku vnutit, abychom bez keců překousli stavění nových předražených radarů. Také je to velmi snadno sledovatelný přestupek, na kterém může stát pokuty vybírat ve velkém.

Pokud někdo umí řídit, daný úsek třeba zná jako svoje boty nebo jede po rovné silnici, vážně nevidím problém v tom, že jede o 20, 30 i třeba 50km/h více, než dovolují předpisy. Problém a nebezpečí na silnici představují bezohledná hovada bez ohledu na to, jak rychle nebo pomalu jedou. Pár jich už zachytila naše kamera a jsou k vidění ve videu na konci článku.

Nicméně nehody, které zapříčinila rychlost, bychom taky nehledali dlouho. Někteří holt neumí odhadnout své možnosti a v zatáčkách to auto nedokážou ovládat. Bohůmžel to s nimi často odnese i někdo jiný (třeba jako tu, tu, tu a tu).

 

Pronájem bytu od slušného majitele – vzácnost dnešní doby

bydlení Jednoho dne jsme se rozhodli, že už toho hnusného pražského rozšířeného centra máme plné zuby a že nastal čas se poohlédnout po bytě v klidných čtvrtích po okrajích tohoto velkoměsta (jak jsem psala dříve – v Praze se nežije blaze). První krok byla blbost z naší strany. Pochybení nepopírám, nicméně bych opravdu nečekala to, co následovalo. Výpověď z bytu jsme tedy podali a měli za to, že 2 měsíce výpovědní doby budou dostatečnou rezervou. Nabídek tou dobou bylo všude dost. Nu a tak půlrok obepisování, obvolávání a obíhání bytů začal.

Během doby, kdy jsme ještě bydleli v předchozím pronájmu, jsme nenašli nic. Opravdu nic. Některé nabídky přicházely v úvahu, ale buď byly ihned pryč, nebo byly k nastěhování až za delší dobu (tedy v době, kdy jsme doufali, že už budeme přestěhovaní). Dva měsíce uběhly jako voda a my se stěhovali k rodičům jednoho z nás, jinou možnost jsme neměli. Jejich byt jsme okupovali (a to doslova, neboť nacpání se někomu do obýváku s veškerými věcmi a nábytkem se jinak nazvat nedá) přibližně 4 měsíce, které jsme strávili dennodenním hledáním bydlení.

Proč jsme tak dlouho nic nenašli? Kvůli majitelům a jejich nesmyslným podmínkám, které v tomto článku shrnu. Samozřejmě to nejsou všechny navštívené, některé nám prostě byly vyfouknuty před nosem, v jiných se nám něco nepozdávalo (třeba absence vchodových dveří apod.).

 

Přirozený porod vs. císařský řez (6)

maly4Zkušeností s porodnicí v Neratovicích

V minulé části se už nějak nedostalo na podrobnější popis toho, jak se personál v Neratovicích vlastně chová. Z těch pár zmínek by si někdo mohl myslet, že to má k ideálu daleko. Opak je pravdou. Od nástupu po propuštění se 99% personálu (doktoři, sestřičky, porodní asistentky, pomocný personál, uklízečky) chovalo po celou dobu mile a ochotně.

Vyzkoušela jsem dva různé pokoje. Na třílůžkovém se během 4 dnů vystřídalo 6 rodiček a pokoj byl vyhříván na 28°C, což mě přivádělo k šílenství. Naštěstí většinou ani jedné nevadilo větrání. Po uvolnění nadstandardu jsem se na poslední dva dny přestěhovala na jednolůžkový pokoj. Ty jsou permanentně plné a čeká se na ně podle interního pořadníku, o němž jsem se dozvěděla až 4. den hospitalizace, jinak bych na něm strávila více dnů. Nadstandard za to opravdu stojí, neboť umožňuje 24hodinovou přítomnost partnera.

Porodní plán samozřejmě dodržet mohl vzhledem k okolnostem jen částečně, ale co mohli, to dodrželi. Nenutili mě do holení (vyjma místa pod náplastí držící cévku před císařem a to bylo pro moje dobro :D), před porodem ani před operací mi nenutili klystýr, nenabízeli mi žádné léky na utišení bolesti, manžel se mnou byl celou dobu vyjma doby na operačním sále a jinak nás přišel jen jednou za hodinu zkontrolovat doktor (pokud se nepletu tak sám primář, holt jsem byla případ :D), u monitorů jsem si mohla zvolit jakoukoli polohu, umělé urychlování dle mého taky probíhalo co nejjemněji (špatný výraz, ale lepší mě nenapadá) a k císaři dospěli až poté, co to už vážně jinak nešlo.

Prakticky ze všech stran byla cítit jejich podpora, ať už šlo o překonání porodních bolestí či opakované dotazy ke kojení. Díky nim mi dny po císaři (zejména mimo návštěvní hodiny) utíkaly jako voda. Co si ale budeme povídat, chtěla jsem už domů, nemocničního prostředí jsem měla plné zuby. Navíc jsme se neměli rádi s dětským doktorem, jak už jsem nakousla minule.

Jediné, co mě opravdu na Neratovicích mrzí je to, že partner nemůže být u císaře (některé porodnice to umožňují) a že nedávají miminko po vytažení matce na hruď ani u částečné anestezie. I přesto však plánuji v Neratovicích rodit znovu i za předpokladu, že by případné komplikace během těhotenství znamenaly plánovaný císařský řez. Personál na oddělení šestinedělí je k nezaplacení.


Šestinedělí po císařském řezu

O císařském řezu koluje stále hodně mýtů. Častěji, než by mi připadalo normální, narážím na to, že si některé ženy císařský řez přímo přejí. Neuvědomují si (nebo si to ani uvědomit nechtějí), že vážně není o co stát.

Císař sice nebolí hned, ale o to déle bolí potom.