veruce.cz

SVĚT OKOLO NÁS

Přirozený porod vs. císařský řez (3)

maly2Během svého těhotenství jsem si vzpomněla na články od Onni, které publikovala na svém blogu o rok dříve (první ze série zde). Její nový web jsem sem tam navštívila a v jedné diskuzi znovu natrefila na knihu Fascinující mysl novorozeného dítěte od Davida Chamberlaina. Chvíli trvalo, než jsem ji sehnala, ale jsem ráda, že se mi do ruky dostala dříve, než jsem odjížděla do porodnice.

Fascinující mysl novorozeného dítěte

Co víme o ještě nenarozených a nově narozených dětech? Není tomu tak dlouho, co si lidé mysleli, že novorozenci jsou zcela hloupá a vůči bolesti necitlivá stvoření vybavená sotva sacím reflexem. Z novodobých výzkumů vychází najevo něco zcela jiného.

Před narozením

Na konci minulé části jsem se zmínila o tom, že si děti pamatují vlastní narození. Jejich vědomí, smysly a paměť tedy musí fungovat ještě předtím. I dnes se najdou lidé, kteří považují mluvení na ještě nenarozené miminko za zbytečné a před nastávajícími maminkami, které s ním komunikují doteky přes břicho i mluvením, si ťukají na čelo. Ženy v sobě nosí odjakživa vědomí toho, že je dítě v jejich lůně vnímá, Pod tíhou názorové převahy ve společnosti však v některých dobách od komunikace upouštěly a některé dodnes upouští.

Je všeobecně známo, že plod v děloze slyší. Doléhají k němu zvuky z placenty, žaludku a střev, hučení krve v cévách a samozřejmě ten nejdůležitější a neustále přítomný jako kulisa pro vše ostatní – tlukot matčina srdce. Tento zvuk miminka uklidňuje i několik měsíců po porodu, což dokazují nejen různé výzkumy s nahrávkami, ale zejména zkušenosti samotných matek. Děti, které mají možnost tlukot srdce matky poslouchat po narození často, méně pláčou a více prospívají. Venkovní zvuky se k plodu dostávají značně ztlumené několika překážkami, přesto však dítě rozpozná i hlas otce, který v matčině přítomnosti často mluví. Matčin hlas mají samozřejmě nejraději.

 

Přirozený porod vs. císařský řez (2)

rucka

V předchozí části jsem se zaměřila na to, jak se rodilo za minulého režimu, kdy se porod stal výhradně institucionalizovaným úkonem. V této části bych se ráda zaměřila na to, jaké možnosti mají ženy dnes. Těch možností není málo, je jich nesrovnatelně více než kdysi, zároveň však méně než na západ od nás. Ne každý má zároveň možnost dosáhnout na to, co si představuje (zejména má-li porodnici, která odpovídá jeho představám, vzdálenou např. 300 km od domova).

Domácí porod, přirozený porod, institucionalizovaný porod

Institucionalizovaný porod ve své nejhorší podobě ze 70. let už naštěstí k mání není. Jeho „light“ verze však ano. Mnoho porodnic ustrnulo v době před cca 20 lety a novější – dnes již obecně známé poznatky z oblasti porodnictví zcela ignoruje.

Co přetrvalo z doby socialismu v mnohých porodnicích?

  • Personál a jeho chladný přístup
    Zejména ve větších porodnicích zůstává přítomna rutina a jakási nutnost odbavit co nejvíce rodiček za den. Splnit nepsanou normu, odrodit co nejvíce dětí a jít konečně domů. Urychlit, co urychlit jde, způsobené komplikace vyřešit a vyslechnout si upřímné děkování od zachráněné ženy tisknoucí k sobě zachráněné dítě.
  • Rutinní postupy bez diskuze
    Nástřih hráze (epiziotomie) bezdůvodně, holení, klystýr, podávání umělého oxytocinu pro urychlení porodu, umělé propíchnutí vaku blan pro odtok plodové vody (amniotomie), vyvolávání porodu pár dnů po termínu, nucení k porodu na zádech, nucení k monitorům při ležení na zádech a další zákroky jsou prováděny buď zbytečné, nebo jsou přinejmenším stresující pro rodičku.
  • Oddělení matky od novorozence po porodu
    Stále se ještě plně neprosazuje bonding hned po porození dítěte. To je místo položení na břicho matky nejprve umyto, zváženo a změřeno a teprve poté je jí předáno, často na dobu kratší než je potřeba. Zcela zbytečně jsou novorozenci ukládáni na vyhřívaná lůžka, když by jim zcela stačilo ohřát se o tělo matky.

Opravdu tohle rodičky v dnešní době chtějí? Opravdu jim to nevadí a jdou do porodnice s tím, že lékaři ví všechno nejlíp a ony se jim do toho nebudou míchat? Nu některé ano, jak vyplývá z mnohých diskuzí na internetu. Ženy si i dnes, kdy nemusí, vybírají porodnici nejblíž domovu bez ohledu na reference jiných rodiček. Některé se potom sice diví a stěžují si, jiné jsou však spokojené s tím, že se dítě narodilo zdravé a ony to nějak přežily. Takové pojetí mi více méně připomíná stav popsaný v minulém článku a potvrzuje, že ženy dodnes přejímají názory rodiček rodících za minulého režimu.

 

Přirozený porod vs. císařský řez (1)

malyPůvodně jsem se zařekla, že na blog nezveřejním o svém soukromí nic víc než nějaký ten report z výletu. Už dlouho jsem ale chtěla sepsat svůj pohled na domácí porody, na porodnictví celkově, na moderní porodnictví vs. porodnictví ustrnulé v době před 30 lety, na pohlížení na těhotenství jako na nemoc. Vždy jsem si ale řekla, že bez osobní zkušenosti to bude sice můj názor, ale bude mu něco chybět. Něco, o co se budu moct opřít, až mi nějaký pošuk začne tvrdit, že jsem nezodpovědná, že bych se s takovými názory měla jít zahrabat a rozhodně je nepublikovat, abych náhodou někoho neponoukala ke „špatným“ myšlenkám. A tak jsem počkala na osobní zkušenost, která nakonec proběhla úplně jinak, než jak jsem si ve všech možných scénářích představovala, přesto se můj postoj k mnoha věcem vůbec nezměnil.

Dnešní rodičky mají o mnoho víc možností než jejich matky, které rodily před cca 25-35 lety. Nicméně jejich nezájem o informace způsobuje, že přerod institucionalizovaného porodnictví z doby minulého režimu, které se dá bez nadsázky označit jako zločin proti lidskosti, v porodnictví moderní nabízející téměř přirozené podmínky k přivedení dítěte na svět, postupuje jen velice pomalu.


Jak se rodilo za minulého režimu (a někde se tak rodí dodnes)

Totalitní režimy se vyznačují tím, že musí vše kontrolovat. Porody za bývalého režimu jsem výše označila za zločin proti lidskosti. Ne náhodou. Mnohé matky, které v té době rodily, si odnesly strašný zážitek, který poznamenal je i dítě. Chyběly informace a málokdo si tehdy dovolil protestovat nebo se byť jen na něco ptát. Personál se choval odměřeně, povýšeně, podle tehdejších předpisů a ke všemu přistupovali zcela rutinně bez špetky empatie.

Gynekolog i porodnice byly spádové. Na rozdíl od dneška se ultrazvuk dělal jen výjimečně, ačkoli se na prohlídky chodilo 1x měsíčně jako dnes. Informovanost od ošetřujícího lékaře však pokulhávala. Nemocnice se tehdy ani nesnažily působit na pacienty příjemně a porodní oddělení také ne.

 

Štěně pod stromeček v akci

PesProdám čistokrevná štěňata bez PP. Jsou odčervená a zdravá, z ověřeného spojení (oba rodiče PP mají). Odběr možný i na Štědrý den.

Takto může vypadat nenápadný inzerát, který na web pověsila jedna z mnoha množíren, u nás stále legálního byznysu se zvířaty, zejména se psy a kočkami. Množírny se pomalu dostávají do povědomí lidí, ale stále převažuje názor, že na výše uvedeném příkladu není nic podezřelého. Spolu s dalším souvisejícím a nyní aktuálním problémem – nákupem štěněte k Vánocům bych na ně ráda v tomto článku upozornila. Kvůli neznalosti, nezájmu o ověřování informací a také kvůli zaručeným fámám, které o chovu psů kolují, vznikl podnikatelský záměr, který kde kdo podporuje, aniž o tom třeba tuší.

NE množírnám! (http://www.psinadeje.cz) Mezi lidmi je zakořeněná představa, že chovné stanice nabízející štěňata s PP rejžují z lidí peníze, že jsou to ony, kdo chovají psy kvůli výdělku. Naproti tomu raději sáhnou po levnějším štěněti, které najdou v prvním inzerátu na internetu. Na fotkách vidí 5 roztomilých chlupatých kuliček, co by na tom bylo podezřelého? Často téměř všechno. Ona štěňata budou pravděpodobně pocházet z množírny a jsou to právě majitelé jejich rodičů, kteří v „chovu“ vidí jen peníze.

Množírny

Na internetu koluje mnoho fotek otřesných podmínek, ve kterých jsou ponechávány fenky, které jsou drženy v malých prostorech, jen aby mohly být opakovaně nakryty a měly další štěňata na prodej. Stejně tak jsou věznění i psi, s minimem nejlevnějšího jídla, nemytí, nevenčení, v nedostačujícím prostoru. Takto vypadají množírny nejhoršího rázu (odkaz vede na původní umístění fotek a nejedná se o hezký pohled):

 

Teorie o dutozemi – duté Zemi

Dutá zeměPodle některých prapodivně uvažujících lidí žijeme v duté planetě či na planetě, v jejím nitru se nachází další světy/dimenze.

Jedná se o další konspirační teorii, která je docela rozšířená a také docela stará. Právem si vedle mých dalších oblíbených (jako jsou chemtrails + octování a měsíc = hologram) zaslouží vlastní článek.

O světech skrytých v podzemí hovoří snad všechny mytologie. O místech, která nejsou vidět, ale existují třeba za vchodem v jeskyních nebo třeba o posmrtných světech v podsvětí se dochovalo mnoho příběhů i ve folkloru. Není tedy divu, že nedaly některým jedinců spát. Tito jedinci zapojili svoji fantasii a vynesli na svět svou teorii o duté Zemi (angl. hollow Earth). Vzhledem k tomu, že tuto teorii považuji za zhovadilost, nebudu se v článku dále věnovat mytologickým příběhům a přejdu rovnou k novověké historii.

 

On život v paneláku na sídlišti někomu vyhovuje?

Měli jsme možnost pronajmout si byt nedaleko metra (zastávku od Opatova). Nakonec z toho sešlo a upřímně jsem ráda, že jsme na to nekývli. Byt po rekonstrukci s výhledem směrem za D1 do polí se nám i zamlouval. Něco se nám tam ale nelíbilo. Při obou návštěvách jsme se tam necítili dobře a netrvalo dlouho, abychom si uvědomili proč. Ta tísnivá atmosféra betonové přelidněné džungle by nás do měsíce připravila o rozum.

Lodžská ulice, Praha 8Diskuze o bydlení na sídlišti probíhají na internetu vždy stejně. Jedni by tam nešli snad ani zadarmo, jiní si to nemůžou vynachválit. Nemůžu si pomoct, ale mám dojem, že těch opravdu spokojených bude menšina. Ti ostatní si spíš jen neuvědomují, jak moc jim to žití na sídlišti znepříjemňuje život. Diskuze se totiž většinou nezaměřují na život v místech, kde má barák 10 pater a 10 vchodů. Vznikají zejména u článků o životě v paneláku jako takovém. To je obrovský rozdíl. Existují i menší panelové domy po okrajích těch měst ve městech. Mají třeba dva tři vchody a čtyři či pět pater podobně cihlový blok ve starší zástavbě. Právě lidé bydlící v takových mini panelácích si v diskuzích život v nich pochvalují. Jim se nedivím. Mají blízko MHD, obchody, často i úřady, parky či lesoparky, kam mohou chodit s dětmi, a zároveň betonový svět nemají okolo sebe ze všech stran. Nemají tisíce sousedů.

 

Uniká mi dnešní doba

mobil-diteKdyž si výjimečně v MHD nečtu a koukám okolo sebe, nestačím se divit. Lidé, kteří mají společnou cestu, už si nepovídají, jako tomu bylo před pár lety. Když už jim někdo něco vypráví, stejně u toho šmatlají po displeji, aby jim neunikla jediná hláška na Facebooku, kterou musí stůj co stůj olajkovat hned. Ani matka si nepovídá s dítětem během společné cesty do práce/školy. Matka projíždí internet a dítě jí zvědavě nakukuje přes rameno. Případné zvídavé otázky něčím odbyde a raději mu na těch 10 minut cesty pustí film. Co z takových dětí vyroste? Těžko říct.

Když jsem chodila na ZŠ a SŠ (a není to tak dávno) a někde jsme na něco v hloučcích čekali, povídali jsme si mezi sebou. Ano, vesměs jsme řešili samé kraviny, ale to se dá u puberťáků čekat. Alespoň ajsme ale komunikovali normálně, nikdo nezíral do displeje po celou tu dobu, snad si jen s někým vyměnil pár esemesek. Dnešní školáci si ale mezi sebou nepovídají. Během půlhodinové jízdy MHD mezi sebou prohodí pár slov a mezitím něco úpěnlivě datlují na „dotykáčích“.

 

Řidičák pro cyklisty

O neukázněných a drzých cyklistech chystám článek už dlouho. Tento víkend mě ale přesvědčil, že je opravdu na čase jej konečně dopsat.

Značka "Zákaz vjezdu cyklistů"Nemám ráda moderní pojetí cyklistiky. Dlouholetí cyklisté (zpravidla starší generace) jsou vesměs slušní, znají předpisy a pravidla, na silnicích jezdí ukázněně. Dnešní trend jízdy na kole je přesně opačný. Místo další generace slušných cyklistů dnes na silnicích spíše vídám cykloaktivisty nebo cyklisty jezdící po vzoru cykloaktivistů, tedy neukázněně, bez znalosti předpisů a s pocitem, že jim ta silnice (a chodník) patří.

Jsem velkým odpůrcem cyklistů v pražských ulicích. Původně jsem měla chuť do názvu článku použít oblíbený D-FENSův výraz cyklozmrd. Cyklozmrdem neoznačuji každého cyklistu, nýbrž právě ta individua, která svým chováním omezují dopravu, a to nejen v Praze, ze které si chtějí vydupat cykloměsto. Tuto na hlavu postavenou utopistickou myšlenku nechápu. Není tady jednoduše realizovatelná. Praha není schopna vzhledem k dopravní vytíženosti pojmout ještě zdržovače na kolech. Žije tu na to příliš mnoho lidí, kteří spolu s částí Středočechů denně autem migrují za prací. Přesto se jízdní pruhy zužují kvůli cykloaktivistům, i když jsou jen málokdy využívány. Některá hovada totiž jezdí raději po chodníku.

 

Co se stane s dítětem, když jej zapomenete v autě

Jak může někdo v tomhle vedru nechat dítě v autě?! Říká se, že za to může uspěchaná doba, přepracovanost v kombinaci s únavou z vedra, roztržitost a snad i nezvyk na to, že se zrovna teď měli starat o dítě, když na něj jinak na každém kroku dává pozor matka. Jiní tvrdí, že je to absolutní selhání a nezodpovědnost. Všichni se však shodnou na tom, že je to neomluvitelné a viník je potrestán do konce života tím nejhorším způsobem.

Jak k tomu vlastně dojde

Žel právě velice jednoduše. Většinou blízký příbuzný (otec, dědeček) výjimečně dostane dítě na hlídání, má ho odvézt do jeslí/školky nebo domů. Dítě cestou v sedačce usne, příbuznému se starost o něj vytratí z hlavy a funguje podle svého obvyklého denního režimu. Jde do práce, na nákup, na úřad. Na dítě zapomene.

Až sem bych to dokázala se sebezapřením pochopit. Nedává mi však smysl, že některým trvalo i 8 hodin (celou pracovní dobu), než se k autu vrátili. Teprve poté jim to došlo. Rovněž nechápu, že řidič nemá přehled o tom, koho veze ve vozidle. Předpokládala bych, že dítě na zadních sedadlech uvidí několikrát během jízdy v zrcátku.

autoAž 70°C i po jedné hodině stání

Když necháte vozidlo stát na slunci, teplota uvnitř se snadno vyškrábe k 70°C během krátké chvíle. Stín během veder situaci zmírní jen trochu, teplota se často vyšplhá na 50°C během několika desítek minut.
V uzavřeném autě začne nehýbající se vzduch žhnout i bez přímého slunečního záření.

Nejen děti, ale i zvířata

V některých případech ale rodiče bez mozku nechají dítě bez otevřeného okýnka/zapnuté klimatizace v autě úmyslně. Ani nebudu myslet na ty, kteří to udělají úmyslně, aby se jej zbavili (nedávno se stalo v USA). Ostatní jsou přesvědčeni, že v autě zůstane příjemná teplota, protože jsou zvyklí na klimatizovaný prostor. Jejich IQ je asi moc nízké na to, aby jim docvaklo, že po vypnutí motoru se vypne i klimatizace.

 

O focení, pseudofocení a fotkách z mobilu

d200Focení je jeden z mých koníčků. Už osm let se snažím zlepšovat, šest let vlastním zrcadlovku a celou tu dobu se rychleji či pomaleji snažím přiblížit k cíli „necvakej, foť“. Pokrok sice vidím, nicméně občas se přesto uchyluji k pořizování tzv. dokumentárních fotek (tedy těch bez většího uměleckého záměru), které právě toto pravidlo porušují. Na ně by se lepší menší kompakt hodil jako sůl :) Přesto jsem se dostala do fáze, kdy mám chuť z „nacvakaných“ fotek vymazat jen menší procento z nich, většinou 80-90% pořízeného materiálu končí zveřejněno u fotoreportů z cest. Kdysi dávno to snad bylo i naopak a v tom vidím hlavní posun.

Do počítače, (zkonvertovat), zmenšit, (upravit, podepsat, přejmenovat) a teprve až potom na net

Za každým focením následuje hromada práce. Pominu-li úpravy a konverzi z RAW do JPG, tak je to vždy zmenšení, vložení podpisu, někdy ořez, přejmenování, 2-5 minut práce na jedné fotce, aby to nějak vypadalo. Tato práce k focení prostě patří stejně jako promazání odpadu a duplicit. Mezi cvakači to však nějako neletí. Ti raději nabouchají tisíc fotek během dvoukilometrového výletu a přes wi-fi je nahrají přímo na web. Co na tom, že je tam jeden záběr patnáctkrát, hlavně že se s tím nemusí víc patlat. A tak člověk narazí na alba, ve kterých jsou neotočené fotky, přepálené fotky, podexponované fotky, rozmazané fotky, fotky bez záměru. K čemu tohle je? Někteří jedinci toto dokonce dokážou prezentovat návštěvě.

Filtry na Instagramu pořádné úpravy nenahradí!

Řada dalších, kteří nehází na web všech 500 fotek, které pořídili během hodinové procházky, zase používají jiný nešvar – instagramové filtry. Nedávno si je vyzkoušeli zde. Ty níže jsou z Wikipedie.