veruce.cz

SVĚT OKOLO NÁS

Dementi na silnicích, aneb na co autoškola nepřipraví

Auto v protisměruŘidičák mám sotva půl roku a přesto už jsem na našich silnicích zažila ledasco. Jako spolujezdec, který sledoval provoz, jsem předtím jezdila nějakých pět let a to jsem toho viděla ještě víc. Přijde mi, že se za tu dobu provoz tak zdvojnásobil a na silnici se objevují častěji lidé trpící přinejmenším lehkou mozkovou dysfunkcí. Určitou vinu na tom nesou i levné pohonné hmoty, kvůli nimž za volant sedají i ti, kteří by jinak jeli hromadnou dopravou.

Rychlost nepředstavuje to hlavní nebezpečí

Už jako spolujezdec jsem nevnímala jako největší nebezpečí na silnicích překračování povolené rychlosti, jak je nám to neustále předhazováno v médiích. To se nám jen někdo snaží tuto myšlenku vnutit, abychom bez keců překousli stavění nových předražených radarů. Také je to velmi snadno sledovatelný přestupek, na kterém může stát pokuty vybírat ve velkém.

Pokud někdo umí řídit, daný úsek třeba zná jako svoje boty nebo jede po rovné silnici, vážně nevidím problém v tom, že jede o 20, 30 i třeba 50km/h více, než dovolují předpisy. Problém a nebezpečí na silnici představují bezohledná hovada bez ohledu na to, jak rychle nebo pomalu jedou. Pár jich už zachytila naše kamera a jsou k vidění ve videu na konci článku.

Nicméně nehody, které zapříčinila rychlost, bychom taky nehledali dlouho. Někteří holt neumí odhadnout své možnosti a v zatáčkách to auto nedokážou ovládat. Bohůmžel to s nimi často odnese i někdo jiný (třeba jako tu, tu, tu a tu).

 

Pronájem bytu od slušného majitele – vzácnost dnešní doby

bydlení Jednoho dne jsme se rozhodli, že už toho hnusného pražského rozšířeného centra máme plné zuby a že nastal čas se poohlédnout po bytě v klidných čtvrtích po okrajích tohoto velkoměsta (jak jsem psala dříve – v Praze se nežije blaze). První krok byla blbost z naší strany. Pochybení nepopírám, nicméně bych opravdu nečekala to, co následovalo. Výpověď z bytu jsme tedy podali a měli za to, že 2 měsíce výpovědní doby budou dostatečnou rezervou. Nabídek tou dobou bylo všude dost. Nu a tak půlrok obepisování, obvolávání a obíhání bytů začal.

Během doby, kdy jsme ještě bydleli v předchozím pronájmu, jsme nenašli nic. Opravdu nic. Některé nabídky přicházely v úvahu, ale buď byly ihned pryč, nebo byly k nastěhování až za delší dobu (tedy v době, kdy jsme doufali, že už budeme přestěhovaní). Dva měsíce uběhly jako voda a my se stěhovali k rodičům jednoho z nás, jinou možnost jsme neměli. Jejich byt jsme okupovali (a to doslova, neboť nacpání se někomu do obýváku s veškerými věcmi a nábytkem se jinak nazvat nedá) přibližně 4 měsíce, které jsme strávili dennodenním hledáním bydlení.

Proč jsme tak dlouho nic nenašli? Kvůli majitelům a jejich nesmyslným podmínkám, které v tomto článku shrnu. Samozřejmě to nejsou všechny navštívené, některé nám prostě byly vyfouknuty před nosem, v jiných se nám něco nepozdávalo (třeba absence vchodových dveří apod.).

 

Přirozený porod vs. císařský řez (6)

maly4Zkušeností s porodnicí v Neratovicích

V minulé části se už nějak nedostalo na podrobnější popis toho, jak se personál v Neratovicích vlastně chová. Z těch pár zmínek by si někdo mohl myslet, že to má k ideálu daleko. Opak je pravdou. Od nástupu po propuštění se 99% personálu (doktoři, sestřičky, porodní asistentky, pomocný personál, uklízečky) chovalo po celou dobu mile a ochotně.

Vyzkoušela jsem dva různé pokoje. Na třílůžkovém se během 4 dnů vystřídalo 6 rodiček a pokoj byl vyhříván na 28°C, což mě přivádělo k šílenství. Naštěstí většinou ani jedné nevadilo větrání. Po uvolnění nadstandardu jsem se na poslední dva dny přestěhovala na jednolůžkový pokoj. Ty jsou permanentně plné a čeká se na ně podle interního pořadníku, o němž jsem se dozvěděla až 4. den hospitalizace, jinak bych na něm strávila více dnů. Nadstandard za to opravdu stojí, neboť umožňuje 24hodinovou přítomnost partnera.

Porodní plán samozřejmě dodržet mohl vzhledem k okolnostem jen částečně, ale co mohli, to dodrželi. Nenutili mě do holení (vyjma místa pod náplastí držící cévku před císařem a to bylo pro moje dobro :D), před porodem ani před operací mi nenutili klystýr, nenabízeli mi žádné léky na utišení bolesti, manžel se mnou byl celou dobu vyjma doby na operačním sále a jinak nás přišel jen jednou za hodinu zkontrolovat doktor (pokud se nepletu tak sám primář, holt jsem byla případ :D), u monitorů jsem si mohla zvolit jakoukoli polohu, umělé urychlování dle mého taky probíhalo co nejjemněji (špatný výraz, ale lepší mě nenapadá) a k císaři dospěli až poté, co to už vážně jinak nešlo.

Prakticky ze všech stran byla cítit jejich podpora, ať už šlo o překonání porodních bolestí či opakované dotazy ke kojení. Díky nim mi dny po císaři (zejména mimo návštěvní hodiny) utíkaly jako voda. Co si ale budeme povídat, chtěla jsem už domů, nemocničního prostředí jsem měla plné zuby. Navíc jsme se neměli rádi s dětským doktorem, jak už jsem nakousla minule.

Jediné, co mě opravdu na Neratovicích mrzí je to, že partner nemůže být u císaře (některé porodnice to umožňují) a že nedávají miminko po vytažení matce na hruď ani u částečné anestezie. I přesto však plánuji v Neratovicích rodit znovu i za předpokladu, že by případné komplikace během těhotenství znamenaly plánovaný císařský řez. Personál na oddělení šestinedělí je k nezaplacení.


Šestinedělí po císařském řezu

O císařském řezu koluje stále hodně mýtů. Častěji, než by mi připadalo normální, narážím na to, že si některé ženy císařský řez přímo přejí. Neuvědomují si (nebo si to ani uvědomit nechtějí), že vážně není o co stát.

Císař sice nebolí hned, ale o to déle bolí potom.

 

Přirozený porod vs. císařský řez (3)

maly2Během svého těhotenství jsem si vzpomněla na články od Onni, které publikovala na svém blogu o rok dříve (první ze série zde). Její nový web jsem sem tam navštívila a v jedné diskuzi znovu natrefila na knihu Fascinující mysl novorozeného dítěte od Davida Chamberlaina. Chvíli trvalo, než jsem ji sehnala, ale jsem ráda, že se mi do ruky dostala dříve, než jsem odjížděla do porodnice.

Fascinující mysl novorozeného dítěte

Co víme o ještě nenarozených a nově narozených dětech? Není tomu tak dlouho, co si lidé mysleli, že novorozenci jsou zcela hloupá a vůči bolesti necitlivá stvoření vybavená sotva sacím reflexem. Z novodobých výzkumů vychází najevo něco zcela jiného.

Před narozením

Na konci minulé části jsem se zmínila o tom, že si děti pamatují vlastní narození. Jejich vědomí, smysly a paměť tedy musí fungovat ještě předtím. I dnes se najdou lidé, kteří považují mluvení na ještě nenarozené miminko za zbytečné a před nastávajícími maminkami, které s ním komunikují doteky přes břicho i mluvením, si ťukají na čelo. Ženy v sobě nosí odjakživa vědomí toho, že je dítě v jejich lůně vnímá, Pod tíhou názorové převahy ve společnosti však v některých dobách od komunikace upouštěly a některé dodnes upouští.

Je všeobecně známo, že plod v děloze slyší. Doléhají k němu zvuky z placenty, žaludku a střev, hučení krve v cévách a samozřejmě ten nejdůležitější a neustále přítomný jako kulisa pro vše ostatní – tlukot matčina srdce. Tento zvuk miminka uklidňuje i několik měsíců po porodu, což dokazují nejen různé výzkumy s nahrávkami, ale zejména zkušenosti samotných matek. Děti, které mají možnost tlukot srdce matky poslouchat po narození často, méně pláčou a více prospívají. Venkovní zvuky se k plodu dostávají značně ztlumené několika překážkami, přesto však dítě rozpozná i hlas otce, který v matčině přítomnosti často mluví. Matčin hlas mají samozřejmě nejraději.

 

Přirozený porod vs. císařský řez (2)

rucka

V předchozí části jsem se zaměřila na to, jak se rodilo za minulého režimu, kdy se porod stal výhradně institucionalizovaným úkonem. V této části bych se ráda zaměřila na to, jaké možnosti mají ženy dnes. Těch možností není málo, je jich nesrovnatelně více než kdysi, zároveň však méně než na západ od nás. Ne každý má zároveň možnost dosáhnout na to, co si představuje (zejména má-li porodnici, která odpovídá jeho představám, vzdálenou např. 300 km od domova).

Domácí porod, přirozený porod, institucionalizovaný porod

Institucionalizovaný porod ve své nejhorší podobě ze 70. let už naštěstí k mání není. Jeho „light“ verze však ano. Mnoho porodnic ustrnulo v době před cca 20 lety a novější – dnes již obecně známé poznatky z oblasti porodnictví zcela ignoruje.

Co přetrvalo z doby socialismu v mnohých porodnicích?

  • Personál a jeho chladný přístup
    Zejména ve větších porodnicích zůstává přítomna rutina a jakási nutnost odbavit co nejvíce rodiček za den. Splnit nepsanou normu, odrodit co nejvíce dětí a jít konečně domů. Urychlit, co urychlit jde, způsobené komplikace vyřešit a vyslechnout si upřímné děkování od zachráněné ženy tisknoucí k sobě zachráněné dítě.
  • Rutinní postupy bez diskuze
    Nástřih hráze (epiziotomie) bezdůvodně, holení, klystýr, podávání umělého oxytocinu pro urychlení porodu, umělé propíchnutí vaku blan pro odtok plodové vody (amniotomie), vyvolávání porodu pár dnů po termínu, nucení k porodu na zádech, nucení k monitorům při ležení na zádech a další zákroky jsou prováděny buď zbytečné, nebo jsou přinejmenším stresující pro rodičku.
  • Oddělení matky od novorozence po porodu
    Stále se ještě plně neprosazuje bonding hned po porození dítěte. To je místo položení na břicho matky nejprve umyto, zváženo a změřeno a teprve poté je jí předáno, často na dobu kratší než je potřeba. Zcela zbytečně jsou novorozenci ukládáni na vyhřívaná lůžka, když by jim zcela stačilo ohřát se o tělo matky.

Opravdu tohle rodičky v dnešní době chtějí? Opravdu jim to nevadí a jdou do porodnice s tím, že lékaři ví všechno nejlíp a ony se jim do toho nebudou míchat? Nu některé ano, jak vyplývá z mnohých diskuzí na internetu. Ženy si i dnes, kdy nemusí, vybírají porodnici nejblíž domovu bez ohledu na reference jiných rodiček. Některé se potom sice diví a stěžují si, jiné jsou však spokojené s tím, že se dítě narodilo zdravé a ony to nějak přežily. Takové pojetí mi více méně připomíná stav popsaný v minulém článku a potvrzuje, že ženy dodnes přejímají názory rodiček rodících za minulého režimu.

 

Přirozený porod vs. císařský řez (1)

malyPůvodně jsem se zařekla, že na blog nezveřejním o svém soukromí nic víc než nějaký ten report z výletu. Už dlouho jsem ale chtěla sepsat svůj pohled na domácí porody, na porodnictví celkově, na moderní porodnictví vs. porodnictví ustrnulé v době před 30 lety, na pohlížení na těhotenství jako na nemoc. Vždy jsem si ale řekla, že bez osobní zkušenosti to bude sice můj názor, ale bude mu něco chybět. Něco, o co se budu moct opřít, až mi nějaký pošuk začne tvrdit, že jsem nezodpovědná, že bych se s takovými názory měla jít zahrabat a rozhodně je nepublikovat, abych náhodou někoho neponoukala ke „špatným“ myšlenkám. A tak jsem počkala na osobní zkušenost, která nakonec proběhla úplně jinak, než jak jsem si ve všech možných scénářích představovala, přesto se můj postoj k mnoha věcem vůbec nezměnil.

Dnešní rodičky mají o mnoho víc možností než jejich matky, které rodily před cca 25-35 lety. Nicméně jejich nezájem o informace způsobuje, že přerod institucionalizovaného porodnictví z doby minulého režimu, které se dá bez nadsázky označit jako zločin proti lidskosti, v porodnictví moderní nabízející téměř přirozené podmínky k přivedení dítěte na svět, postupuje jen velice pomalu.


Jak se rodilo za minulého režimu (a někde se tak rodí dodnes)

Totalitní režimy se vyznačují tím, že musí vše kontrolovat. Porody za bývalého režimu jsem výše označila za zločin proti lidskosti. Ne náhodou. Mnohé matky, které v té době rodily, si odnesly strašný zážitek, který poznamenal je i dítě. Chyběly informace a málokdo si tehdy dovolil protestovat nebo se byť jen na něco ptát. Personál se choval odměřeně, povýšeně, podle tehdejších předpisů a ke všemu přistupovali zcela rutinně bez špetky empatie.

Gynekolog i porodnice byly spádové. Na rozdíl od dneška se ultrazvuk dělal jen výjimečně, ačkoli se na prohlídky chodilo 1x měsíčně jako dnes. Informovanost od ošetřujícího lékaře však pokulhávala. Nemocnice se tehdy ani nesnažily působit na pacienty příjemně a porodní oddělení také ne.

 

Štěně pod stromeček v akci

PesProdám čistokrevná štěňata bez PP. Jsou odčervená a zdravá, z ověřeného spojení (oba rodiče PP mají). Odběr možný i na Štědrý den.

Takto může vypadat nenápadný inzerát, který na web pověsila jedna z mnoha množíren, u nás stále legální byznys se zvířaty, zejména se psy a kočkami. Množírny se pomalu dostávají do povědomí lidí, ale stále převažuje názor, že na výše uvedeném příkladu není nic podezřelého. Spolu s dalším souvisejícím a nyní aktuálním problémem – nákupem štěněte k Vánocům bych na ně ráda v tomto článku upozornila. Kvůli neznalosti, nezájmu o ověřování informací a také kvůli zaručeným fámám, které o chovu psů kolují, vznikl podnikatelský záměr, který kde kdo podporuje, aniž o tom třeba tuší.

NE množírnám! (http://www.psinadeje.cz) Mezi lidmi je zakořeněná představa, že chovné stanice nabízející štěňata s PP rejžují z lidí peníze, že jsou to ony, kdo chovají psy kvůli výdělku. Naproti tomu raději sáhnou po levnějším štěněti, které najdou v prvním inzerátu na internetu. Na fotkách vidí 5 roztomilých chlupatých kuliček, co by na tom bylo podezřelého? Často téměř všechno. Ona štěňata budou pravděpodobně pocházet z množírny a jsou to právě majitelé jejich rodičů, kteří v „chovu“ vidí jen peníze.

Množírny

Na internetu koluje mnoho fotek otřesných podmínek, ve kterých jsou ponechávány fenky, které jsou drženy v malých prostorech, jen aby mohly být opakovaně nakryty a měly další štěňata na prodej. Stejně tak jsou věznění i psi, s minimem nejlevnějšího jídla, nemytí, nevenčení, v nedostačujícím prostoru. Takto vypadají množírny nejhoršího rázu (odkaz vede na původní umístění fotek a nejedná se o hezký pohled):

 

Teorie o dutozemi – duté Zemi

Dutá zeměPodle některých prapodivně uvažujících lidí žijeme v duté planetě či na planetě, v jejím nitru se nachází další světy/dimenze.

Jedná se o další konspirační teorii, která je docela rozšířená a také docela stará. Právem si vedle mých dalších oblíbených (jako jsou chemtrails + octování a měsíc = hologram) zaslouží vlastní článek.

O světech skrytých v podzemí hovoří snad všechny mytologie. O místech, která nejsou vidět, ale existují třeba za vchodem v jeskyních nebo třeba o posmrtných světech v podsvětí se dochovalo mnoho příběhů i ve folkloru. Není tedy divu, že nedaly některým jedinců spát. Tito jedinci zapojili svoji fantasii a vynesli na svět svou teorii o duté Zemi (angl. hollow Earth). Vzhledem k tomu, že tuto teorii považuji za zhovadilost, nebudu se v článku dále věnovat mytologickým příběhům a přejdu rovnou k novověké historii.

 

On život v paneláku na sídlišti někomu vyhovuje?

Měli jsme možnost pronajmout si byt nedaleko metra (zastávku od Opatova). Nakonec z toho sešlo a upřímně jsem ráda, že jsme na to nekývli. Byt po rekonstrukci s výhledem směrem za D1 do polí se nám i zamlouval. Něco se nám tam ale nelíbilo. Při obou návštěvách jsme se tam necítili dobře a netrvalo dlouho, abychom si uvědomili proč. Ta tísnivá atmosféra betonové přelidněné džungle by nás do měsíce připravila o rozum.

Lodžská ulice, Praha 8Diskuze o bydlení na sídlišti probíhají na internetu vždy stejně. Jedni by tam nešli snad ani zadarmo, jiní si to nemůžou vynachválit. Nemůžu si pomoct, ale mám dojem, že těch opravdu spokojených bude menšina. Ti ostatní si spíš jen neuvědomují, jak moc jim to žití na sídlišti znepříjemňuje život. Diskuze se totiž většinou nezaměřují na život v místech, kde má barák 10 pater a 10 vchodů. Vznikají zejména u článků o životě v paneláku jako takovém. To je obrovský rozdíl. Existují i menší panelové domy po okrajích těch měst ve městech. Mají třeba dva tři vchody a čtyři či pět pater podobně cihlový blok ve starší zástavbě. Právě lidé bydlící v takových mini panelácích si v diskuzích život v nich pochvalují. Jim se nedivím. Mají blízko MHD, obchody, často i úřady, parky či lesoparky, kam mohou chodit s dětmi, a zároveň betonový svět nemají okolo sebe ze všech stran. Nemají tisíce sousedů.

 

Uniká mi dnešní doba

mobil-diteKdyž si výjimečně v MHD nečtu a koukám okolo sebe, nestačím se divit. Lidé, kteří mají společnou cestu, už si nepovídají, jako tomu bylo před pár lety. Když už jim někdo něco vypráví, stejně u toho šmatlají po displeji, aby jim neunikla jediná hláška na Facebooku, kterou musí stůj co stůj olajkovat hned. Ani matka si nepovídá s dítětem během společné cesty do práce/školy. Matka projíždí internet a dítě jí zvědavě nakukuje přes rameno. Případné zvídavé otázky něčím odbyde a raději mu na těch 10 minut cesty pustí film. Co z takových dětí vyroste? Těžko říct.

Když jsem chodila na ZŠ a SŠ (a není to tak dávno) a někde jsme na něco v hloučcích čekali, povídali jsme si mezi sebou. Ano, vesměs jsme řešili samé kraviny, ale to se dá u puberťáků čekat. Alespoň ajsme ale komunikovali normálně, nikdo nezíral do displeje po celou tu dobu, snad si jen s někým vyměnil pár esemesek. Dnešní školáci si ale mezi sebou nepovídají. Během půlhodinové jízdy MHD mezi sebou prohodí pár slov a mezitím něco úpěnlivě datlují na „dotykáčích“.