Archiv rubriky: Tvoření

Tkaní na karetkách, psaní povídek, kreslení, drhání náramků a další věci, které se dají popsat slovem tvoření. :)

Tvoření

Kratší slovanské karetkové pásy, aneb hotovo :)

Slovanské karetkové pásyPráce je hotova, předána zadavatelce a těším se, až ji uvidím v akci (=našitou na svatební tunice, uvázanou na nevěstě a užitou na dalších místech). Poslední tři pásy z tohoto zadání se od prvních dvou liší, ale pěkně je doplňují. Bylo třeba vybral jiný vzor, aby výsledná karetka byla užší.

Délka: 95cm, 88cm a 72cm (vše +2x8cm cancoury)
Šířka: 2,5cm
20 karetek

 
Tvoření

Slovanský karetkový pás

Slovanský karetkový pásPrvní část zadané práce úspěšně dotkána. Z pětimetrových nití se utkalo celkem 3,75 metru pásu o šířce 4 cm.

Na začátek této práce s 6dírkovými karetkami se můžete podívat zde. Jak už teď vím, tím barevným okrajem jsem si práci dost zkomplikovala (bylo třeba rozplétat nitě u 4 krajních karetek) a navíc z mně neznámých důvodů na části dominuje bílý okraj, na části zase červený.

Na dalším pásu už se pracuje. Ten bude mít něco okolo 2 metrů a dělám jej s čistě červenými okraji, takže přibývá výrazně rychleji (nitě u těch 4 krajních karetek se nezamotávají, tudíž odpadá jejich únavné rozmotávání :)). Vzor jsem se už před pár týdny naučila zpaměti, takže se už nemusím věčné koukat do návodu.

Poté už budou chybět jen tři pásy po cca 1 metru, které budu dělat stejným způsobem jako ten právě rozdělaný. S těmi dalšími se tu pochlubím, až budou všechny hotovy :) Práce zbývá ještě více než dost, ale snad se to stihne.

 
Tvoření

Karetky se 6 dírkami poprvé

Tkaní na karetkách - slovanský motivVíte, co je to výzva? Slíbit něco, u čeho následně zjistíte, že se to dělá metodou, kterou jste do té chvíle nezkoušeli. Poloviční úspěch ale už nastal. Karetky se 6 dírkami vyrobeny, 2 kilometry vlněné příze navlečeny, vzor pochopen. Teď už jen stihnout do měsíce utkat cca 5-7 metrů pásu a je vyhráno. Naše batole samozřejmě pomáhá.
Tak mi držte palce! ;)

 
Tvoření

Zrcadla

zrcadlaZ prostor zrcadlového bludiště se ozývalo nadšené dětské povykování doprovázené tupými nárazy. Vždy, když se někdo netrefil do jediné správné mezery a rozplácl se o jedno ze zrcadel, následoval škodolibý smích od těch ostatních. Malá Eliška narážela do jedné zrcadlové stěny za druhou a smála se tomu spolu s ostatními. Pak do jednoho zrcadla narazila čelem a smích ji rychle přešel.

* * *

Rodiče nacházející se ve vedlejší místnosti s různě zakřivenými zrcadly neměli sebemenší důvod se o své ratolesti bát. Tu se manžel poškleboval rozšířené manželce, že má tváře jako ropucha, tu se téměř dospělá dcera bavila nad tím, jaký se z jejího otce (v reálu velice vysokého muže) stal trpaslík. Bizarní obrazy sebe sama všechny uzavřely do jakési otupělosti k okolí. Nevšimli si, že dětské jásání pomalu utichlo.

* * *

Vzduch prořízlo nejprve vysoké dívčí zaječení, rychle následovaly další dětské výkřiky plné děsu a přinejmenším v jednom případě i bolesti.

„Co to bylo?!“ procitlo náhle několik rodičů najednou a začali se hrnout ke dveřím, aby zjistili, co se stalo.

* * *

Eliška se nemohla od zrcadlové plochy odtrhnout. Blonďaté vlásky tvořící ofinu se vpíjely do jejího vlastního odrazu a zcela splývaly s jejím druhým já. Děvčátko se opřelo pěstičkami a snažilo se odtáhnout. Nešlo to. Když je rozevřela, měla dojem, že studená plocha zmizela a ona se opírá o něco měkkého.

Ostatní děti se tu bizarní podívanou sledovaly se zvláštním zaujetím. Nikdo se však už nesmál.

 
Tvoření

Bez dechu

avatar-podzim Mladý učenec a čerstvý misionář se opatrně posunul tak, aby mu pod nohama nezapraskala jediná větvička. Našel si pohodlnější polohu a z úkrytu mezi křovisky a balvany sledoval děsivé dění před sebou. Na to, co měl zažít, jej však nemohly připravit ani měsíce, během nichž mu starší bratři z jeho řádu předávali zkušenosti a vědomosti.

Odhadem čtyři desítky lidí stály ve dvou kruzích okolo dřevěné modly vysoké tak, že ani na ramenou dvou dalších mužů pod sebou by na její temeno nedohlédl, ba ani nedosáhl. Viděl ji jen z boku, kde měla vysekané dlouhé vlasy a na hlavě zřetelnou přilbu. Rozeznal i loket paže, avšak skryto mu zůstalo, co drží v ruce. Dole u její paty stál starý muž, který čekal, až jeho dva pomocníci obejdou přítomné se zapálenými bylinami. Zejména intenzivním vůně šalvěje doputovala až k jeho skrýši. Ti sami mladí muži předtím s bubnem a chřestidlem třikrát obešli kruh zvenčí a napůl provolávali, napůl prozpěvovali slávu nějakému jemu neznámému božstvu, jehož jméno ani nedokázal zachytit. Ostatně tak daleko na severovýchod se dostal omylem a místnímu jazyku téměř nerozuměl.

Učenec si během vykuřování prostoru bylinami pozorně prohlédl oděvy přítomných. Bílé dlouhé tuniky žen a dívek zdobily výšivky i tkané pásky, které některým z nich visely i okolo boků. Zhruba polovina z nich si schovala vlasy pod bílé plátno stažené ve výši čela tkanou čelenkou ozdobenou kruhy po stranách hlavy. Muži i chlapci si oblékli pro tento rituál tuniky kratší než ženy, avšak stejně bohatě vyšívané, kolem pasu měli převážně kožené opasky. Kalhoty a ovínky ovázané koženou šňůrkou už zůstaly prosté od všech zdobení.

Zaujalo jej, že všichni do jednoho z pochev před vstupem do obřadiště odložili své zbraně. Jakoby snad věřili, že se jim tu nemůže nic stát, pomyslel a nechápavě zavrtěl hlavou. Ideální pro případný útok, to si musí zapamatovat. Uvědomil si ještě, že ve vnitřním kruhu stojí pouze muži a dospívající chlapci. Ženy, dívky a děti mladší odhadem deseti až dvanácti let stály v kruhu za nimi.

 
Tvoření

Winstonův soused

plot útvar: drabble
zadaná slova: úpis, nástroj, neúčast, hrůza, přiznat
poznámky: z úcty ke knize 1984

Nepsaný úpis Velkému bratru nikomu nedovolil o postupech Strany jakkoli pochybovat. Winstonův soused se proto snažil svou neúčast na Dvou minutách nenávisti tajit sám před sebou. Samozřejmě se jich zúčastnil, po celou dobu mu ale větší starosti činil tlak ve střevech než obrazy, které všechny okolo dostaly do běsnící extáze. Přesto se snažil a nabyl přesvědčení, že jeho ideozločin zůstal nepovšimnut. Svědomí jej však přinutilo přiznat se vlastní ženě. Nemohl tušit, že právě ona ho udá. Věřil, že ho pochopí!

 
Tvoření

Bez lidí

Říp Je snad pochopitelné, že mě to k té magické hoře stále táhne… Vydejme se k ní cestou z města. Za absolutního ticha a tmy. Bez lidí.

Ticho a tma.

Sotva pár hodin po soumraku není takové ticho normální. Rozhodně ne v centru velkoměsta. Probouzí se ve mně naléhavé nutkání jít se podívat ven. Neodolám mu. Beru si jen telefon a peněženku ze zvyku.

Jindy ne úplně klidná ulice se zdá liduprázdná. Rozhodnu se podívat na nedaleké náměstí. Něco se mi na tom celém výjevu nezdá. V první večerce po cestě se normálně svítí, za reklamou polepenými okny a dveřmi však nikdy není nikoho vidět. Zamířím do non-stop otevřeného obchodu. Při pohledu na hlavní, obvykle rušnou ulici zůstávám zaraženě stát. Nikde nikdo. Prodejna mě však šokuje ještě víc. Za pokladnou nikdo nesedí, v uličkách mezi regály nikdo nehlídá, na zavolání nikdo nereaguje. Po chvíli váhání si přece jen beru velkou lahev vody a něco malého na chuť. Drobné nechávám na pásu u pokladny a vydávám se dál.

Na oné nemalé ulici stále nevidím ani živáčka. I diskotéka se zdá být zavřená, což je vzhledem pátečnímu večeru krajně nezvyklé. Prostor před ní jindy obsypaný popíjejícími a motajícími se teenagery zeje prázdnotou. Tento výjev působí krajně podezřele, ale proč ne. Mířím dál k náměstí. Tramvaj stojí na zastávce v jeho horní části, jakoby právě přijela. V hlavě mi bleskne myšlenka, že se tedy neděje nic divného. Ta se však rychle ztrácí, když přijdu bliž. Dvouvozová souprava linky 16 čeká na pasažéry marně. Stejně ji nemá kdo řídit. Uvědomuji si, že veřejné osvětlení svítí jako vždy. Chybí je obyvatelé, turisté… LIDÉ! Vybavuji si nedávno čtenou Kulhánkovu Cestu krve. Zombie se pohybující se typickou trhanou chůzí naštěstí též nevidím.

Co se to ale děje?! Nějaký poplach, který jsem nezaregistrovala? Evakuace města? O tom bych přece musela vědět! Kde jsou všichni?!

 
Tvoření

Jak šumí běs

podzimní avatar Téma, které mě přimělo ten text níže napsat, se sice jmenovalo „Jak šumí les“, ale v každém lese žije nejeden běs, který to šumění může mít na svědomí. Však si to přečtěte sami :)
A tohle si k tomu pusťte.

Brána lesa tvořená dvěma vzrostlými jedlemi tyčícími se nad okolními listnatými stromy tě přívětivě láká do svého království. Nohy tě rozradostněnými poskoky přenáší hloub do toho barevného podzimního světa, který tepe životem naprosto odlišným od šedivého velkoměsta. Nasloucháš, jak koruny stromů šumí v lehkém vánku, jenž pomalu snáší žluté i červenající listy na měkkou půdu protkanou sítí kořenů. Vysoko nad tebou švitoří ptáci, jakoby si i oni užívali jeden z posledních slunečních dnů tohoto roku.

Pokračuješ dál. Prostor mezi jednotlivými kmeny se zmenšuje. Na začátek lesa už nedohlédneš. Lehce našlapuješ po sotva patrné cestičce stáčející se z mírného svahu doleva. Tak se odděluješ od přívětivé náruče jehličnatých obrů a vstupuješ do spleti mladých i prastarých listnáčů. Něco tě tam táhne, těžko si však můžeš uvědomit co.

Cesta se ztrácí v hromadě listí pokrývající zemi, kam až oko dohlédne. Kráčíš dál tím známým, tolikrát prochozeným místem a sotva si uvědomuješ, že šumění v korunách zesílilo. Nasáváš vůni tlejícího listí a hub, doufaje ve vykukující hnědý klobouk v barevné podestýlce. Nic tě netíží, všechny starosti zůstaly tam na začátku, u těch dvou jedlí.

Tu se náhled setmí.

Modravá obloha prosvítající korunami zmizela. Nahradila ji tmavá šeď těžkých dešťových mraků. Zaraženě se pozastavíš a zadíváš se okolo sebe. Obracíš zrak tím i oním směrem. Marně pátráš, která cesta tě tam – na tu malou mýtinu porostlou vysokou travou – vlastně dostala. Nevybavuješ si toto místo ve své paměti. Cítíš, jak se ti vzrušením zrychlil tep. Slyšíš, jak šum v korunách nabývá na intenzitě. Vidíš, jak se něco v stínech napravo od tebe mihne.

 
Tvoření

Želva nebo žába?

Klub snílků Troška litevštiny na spaní, aneb prvotřídní kokotina pro pobavení. Inspirace nalezena pod odkazem v ikonce. Ať žijí šílené sny :)

Stařík, nápadně připomínající dívčina profesora na litevštinu, si odměřeně založil ruce na prsou a nehezky se ušklíbl na útlou postavičku krčící se pod ním. Pokud se však domníval, že ji zahnal do kouta, nemohl se víc mýlit. Děvče mu věnovalo na oplátku lehce šílený úsměv. V mžiku dřepělo přichystané kdykoli vyrazit. V ruce třímalo lovecký nůž, který ne náhodou mířil muži přímo na hrudník.

„Ale no tak, Varlė, ten žabikuch ti před Vėžlysem moc nepomůže,“ pravil klidně a v hlase mu zazněl náznak pobavení. Děvče pevněji stisklo rukojeť své zbraně a výhružně div nezavrčelo. Překvapenému zamrkání se však neubránilo. I proto jí námitka, že přece není žádné varle, uvízla v krku.

„Vėžlys je přece-“

„Ano, želva,“ vycenil stařík své křivé zažloutlé zuby, „a jestli si jen náznakem pomyslela na to druhé zvířátko od žet, tak bys měla místo spaní studovat slovíčka. Jinak tu zkoušku nedáš.“

Děvče šokovaně zalapalo po dechu: „Ale, ale -“

„No je to tak, pořád se ti to plete, Varlė!“