Tipy na výlety a jiné zápisky

TVOŘENÍ

Bez lidí

Říp Je snad pochopitelné, že mě to k té magické hoře stále táhne… Vydejme se k ní cestou z města. Za absolutního ticha a tmy. Bez lidí.

Ticho a tma.

Sotva pár hodin po soumraku není takové ticho normální. Rozhodně ne v centru velkoměsta. Probouzí se ve mně naléhavé nutkání jít se podívat ven. Neodolám mu. Beru si jen telefon a peněženku ze zvyku.

Jindy ne úplně klidná ulice se zdá liduprázdná. Rozhodnu se podívat na nedaleké náměstí. Něco se mi na tom celém výjevu nezdá. V první večerce po cestě se normálně svítí, za reklamou polepenými okny a dveřmi však nikdy není nikoho vidět. Zamířím do non-stop otevřeného obchodu. Při pohledu na hlavní, obvykle rušnou ulici zůstávám zaraženě stát. Nikde nikdo. Prodejna mě však šokuje ještě víc. Za pokladnou nikdo nesedí, v uličkách mezi regály nikdo nehlídá, na zavolání nikdo nereaguje. Po chvíli váhání si přece jen beru velkou lahev vody a něco malého na chuť. Drobné nechávám na pásu u pokladny a vydávám se dál.

Na oné nemalé ulici stále nevidím ani živáčka. I diskotéka se zdá být zavřená, což je vzhledem pátečnímu večeru krajně nezvyklé. Prostor před ní jindy obsypaný popíjejícími a motajícími se teenagery zeje prázdnotou. Tento výjev působí krajně podezřele, ale proč ne. Mířím dál k náměstí. Tramvaj stojí na zastávce v jeho horní části, jakoby právě přijela. V hlavě mi bleskne myšlenka, že se tedy neděje nic divného. Ta se však rychle ztrácí, když přijdu bliž. Dvouvozová souprava linky 16 čeká na pasažéry marně. Stejně ji nemá kdo řídit. Uvědomuji si, že veřejné osvětlení svítí jako vždy. Chybí je obyvatelé, turisté… LIDÉ! Vybavuji si nedávno čtenou Kulhánkovu Cestu krve. Zombie se pohybující se typickou trhanou chůzí naštěstí též nevidím.

Co se to ale děje?! Nějaký poplach, který jsem nezaregistrovala? Evakuace města? O tom bych přece musela vědět! Kde jsou všichni?!

 

Jak šumí běs

podzimní avatar Téma, které mě přimělo ten text níže napsat, se sice jmenovalo „Jak šumí les“, ale v každém lese žije nejeden běs, který to šumění může mít na svědomí. Však si to přečtěte sami :)
A tohle si k tomu pusťte.

Brána lesa tvořená dvěma vzrostlými jedlemi tyčícími se nad okolními listnatými stromy tě přívětivě láká do svého království. Nohy tě rozradostněnými poskoky přenáší hloub do toho barevného podzimního světa, který tepe životem naprosto odlišným od šedivého velkoměsta. Nasloucháš, jak koruny stromů šumí v lehkém vánku, jenž pomalu snáší žluté i červenající listy na měkkou půdu protkanou sítí kořenů. Vysoko nad tebou švitoří ptáci, jakoby si i oni užívali jeden z posledních slunečních dnů tohoto roku.

Pokračuješ dál. Prostor mezi jednotlivými kmeny se zmenšuje. Na začátek lesa už nedohlédneš. Lehce našlapuješ po sotva patrné cestičce stáčející se z mírného svahu doleva. Tak se odděluješ od přívětivé náruče jehličnatých obrů a vstupuješ do spleti mladých i prastarých listnáčů. Něco tě tam táhne, těžko si však můžeš uvědomit co.

Cesta se ztrácí v hromadě listí pokrývající zemi, kam až oko dohlédne. Kráčíš dál tím známým, tolikrát prochozeným místem a sotva si uvědomuješ, že šumění v korunách zesílilo. Nasáváš vůni tlejícího listí a hub, doufaje ve vykukující hnědý klobouk v barevné podestýlce. Nic tě netíží, všechny starosti zůstaly tam na začátku, u těch dvou jedlí.

Tu se náhled setmí.

Modravá obloha prosvítající korunami zmizela. Nahradila ji tmavá šeď těžkých dešťových mraků. Zaraženě se pozastavíš a zadíváš se okolo sebe. Obracíš zrak tím i oním směrem. Marně pátráš, která cesta tě tam – na tu malou mýtinu porostlou vysokou travou – vlastně dostala. Nevybavuješ si toto místo ve své paměti. Cítíš, jak se ti vzrušením zrychlil tep. Slyšíš, jak šum v korunách nabývá na intenzitě. Vidíš, jak se něco v stínech napravo od tebe mihne.

 

Želva nebo žába?

Klub snílků Troška litevštiny na spaní, aneb prvotřídní kokotina pro pobavení. Inspirace nalezena pod odkazem v ikonce. Ať žijí šílené sny :)

Stařík, nápadně připomínající dívčina profesora na litevštinu, si odměřeně založil ruce na prsou a nehezky se ušklíbl na útlou postavičku krčící se pod ním. Pokud se však domníval, že ji zahnal do kouta, nemohl se víc mýlit. Děvče mu věnovalo na oplátku lehce šílený úsměv. V mžiku dřepělo přichystané kdykoli vyrazit. V ruce třímalo lovecký nůž, který ne náhodou mířil muži přímo na hrudník.

„Ale no tak, Varlė, ten žabikuch ti před Vėžlysem moc nepomůže,“ pravil klidně a v hlase mu zazněl náznak pobavení. Děvče pevněji stisklo rukojeť své zbraně a výhružně div nezavrčelo. Překvapenému zamrkání se však neubránilo. I proto jí námitka, že přece není žádné varle, uvízla v krku.

„Vėžlys je přece-“

„Ano, želva,“ vycenil stařík své křivé zažloutlé zuby, „a jestli si jen náznakem pomyslela na to druhé zvířátko od žet, tak bys měla místo spaní studovat slovíčka. Jinak tu zkoušku nedáš.“

Děvče šokovaně zalapalo po dechu: „Ale, ale -“

„No je to tak, pořád se ti to plete, Varlė!“

 

Strom

Tree | Tablet weaving - wine patternTak jsem se konečně vrhla na klasické karetkování (čili ne na oboustranný způsob použitý u těch pásů se symboly) a vytvořila níže uvedený. Vzor samotný mě předtím nijak nezaujal, jednou jsem však našla návod s tím, že tomu někomu připommíná strom, a vytvořila ho v náležitých barvách :)

16 karetek, necelé 2 metry