veruce.cz

si myslí

Kingdom Come: Deliverance

Nečekala bych, že se tu kdy objeví nějaké informace o počítačové hře nebo dokonce její recenze. A vlastně bych už vůbec nečekala, že si nějakou nově vydanou hru nejenže koupíme, ale že kvůli ní i sestavíme komp, na kterém poběží, a také, že si na to hraní někde vyhrabeme čas. Inu stalo se, Kingdom Come: Deliverance jsme prostě doma nemohli přejít bez povšimnutí.

Kingdom Come: Deliverance je unikátní projekt, který vás zavede do českého středověku, konkrétně do začátku 15. století do oblasti Posázaví. Máte zde možnost prohlédnout si virtuální rekonstrukci Ratají nad Sázavou, Stříbrné Skalice, Talmberku, Sázavy a Sázavského kláštera, Ledečka, Úžic a několika dalších obcí. Krom toho se seznámíte s typickým řemesly a budete plnit očekávatelné, ale i celkem bizarní úkoly. Součástí je i nenásilné nastínění historických okolností.

Kingdom Come: Deliverence - Rataje nad Sázavou Kingdom Come: Deliverence – Rataje nad Sázavou

Je to pár let, co jsme doma zaregistrovali, že se připravuje hra z českého prostředí. Screeny z ní a informace o plánovaném projektu nás dost namlsaly. Sem tam se někde objevila aktuální novinka, že se na hře stále pracuje, až byla před měsícem konečně vydána její finální verze. Téměř okamžitě se na youtube.com začala objevovat hráčská videa a stačilo málo k tomu, abychom se rozhodli, že tohle si musíme zahrát taky.

Abyste rozuměli, ve hrách jsem zatvrdla někdy v letech 2003-4. Jako nejnovější hry jsem hrála Sims 2 (rok vydání 2004), Gothic 2 (rok vydání 2002/2003) a Hidden & Dangerous 2 (rok vydání 2003), a to někdy před osmi lety. Od té doby jsem si párkrát z nostalgie dala pouze Diablo 2 a Baldur’s Gate 2 (oboje z roku 2000).

Nové hry nás doma za poslední léta nezaujaly. Hrací možnosti se zredukovaly na prostoduché klikání po vzoru konzolových her. Něco takového nás nelákalo, nechtěli jsme s tím ztrácet čas a vážně jsme si mysleli, že už jen tak něco hrát nebudeme. Z toho tak nějak vyplývá i to, že jsme na novou hru zcela postrádali počítač, který by splňoval její nároky. Investice tedy trošku nabobtnala, ale ono to sakra stojí za to.

 

Úcta k autoritám? Jakým autoritám?

Z filmu Obecná školaMožná jste postřehli, že se internetem šíří vlna diskuzí nad povinnosti či nepovinností plnit domácí úkoly. Toto téma budu řešit až v dalším článku, ale zde se chci věnovat tomu, co se často v takových diskuzích dočítám – že děti, které nemají žádné povinnosti, nebudou mít úctu k autoritám. A prý to vidíme i u mladých dospělých lidí, kteří úctu k autoritám rovněž postrádají.

„… mladší generaci chybí úcta k autoritám a smysl pro povinnost.“

Zajímalo by mě, jaké autority mají autoři těchto výroků na mysli.

Já tedy za autoritu rozhodně automaticky nepovažuji každého učitele, policajta ani jiného státního úředníka a ani např. každého lékaře nebo jiného člověka, který o sobě tvrdí, že autorita je.

Kdo má být ta autorita?

  • Arogantní kretén učitel, který mě na základce učil fyziku?
    A proč? Jen proto, že nosí titul Ing. a ze své pozice se může povyšovat na své žáky?
  • Profesoři na střední škole, z nichž titul prof. neměl ani jeden z nich?
    A proč? Jen proto, že učí?
  • Učitelé obecně?
    A proč? Jen proto, že vystudovali peďák?
  • Dopravní/městský policajt, který mě zastaví a buzeruje, ačkoli k tomu nemá důvod?
    A proč? Jen proto, že je to „zasloužilý“ státní úředník? To těžko, když jeho náplní práce je vybrat na pokutách co nejvíce a stát se jím může kdokoli průměrně (a možná spíš mírně podprůměrně) inteligentní.
  • Jiný státní úředník, který si vykládá zákony a vyhlášky po svém a je potřeba mít právníka/právnické vzdělání, aby se jeho počínání mohl člověk bránit?
  • Prezident? Třeba ten současný?
    A proč? Jen proto, že pro větší část občanů České republiky představuje menší zlo?
  • Jakýkoli lékař? I takový, který se k člověku chová jako k číslu (pojišťovny), ale ten člověk ho vůbec nezajímá, případně s ním odmítá diskutovat nebo ho jen obeznámit s dalším postupem?
  • dětská lékařka, která si pletla závažnější choroby a ohrožovala zdraví svých pacientů? Ta, kterou více než ošetřování či prevence zajímaly drby?
  • Jakýkoli starý člověk? Jen proto, že se dožil věku 60+, ačkoli jinak to byl člověk opovrženíhodný?
 

Fototechnika pro začátečníka není nedosažitelná

Už několikrát jsem se na různých místech setkala s postesky mladých lidí, kteří mají chuť fotit, ale stěžují si na to, že pořádná zrcadlovka je pro ně finančně nedosažitelná. Tento dojem mají foto nadšenci zřejmě z recenzí nových těl, která jsou zcela logicky poměrně drahá. Totéž může platit pro objektivy. Starší kvalitní technika se však pohybuje v únosných cenách i pro studenty a je škoda ji opomíjet. Současné profi a poloprofi řady jsou už několik let výhradně full-frame (velikost snímače odpovídá kinofilmovému políčku), což stlačilo ceny starší DX (APS-C, čili ne full-frame) techniky. To je skvělá příležitost (nejen) pro začínající fotografy, kteří nemají finanční prostředky na koupi nového vybavení.

Dopředu upozorňuji na to, že se článek zabývá pouze zrcadlovkami od Nikonu a objektivy pro něj. Canon (a další značky) není opomíjen záměrně, avšak o jeho řadách, jednotlivých modelech a jejich spolehlivosti, užitné hodnotě a současných cenách mám jen zcela povrchní přehled. Vyznáte-li se v tom lépe, klidně poraďte ostatním v komentářích :)

Profi, poloprofi, střední třída a low-end u Nikonu

Na úvod je třeba zabrouzdat alespoň velmi okrajově do třídění těl u Nikonu. Každý na to může mít trošku jiný pohled, někteří třídí těla do více kategorií nebo některá těla subjektivně řadí jinam, avšak obecně a velmi stručně platí následující:

 

Díky staženým MP3 kupuji CD a LP

OriginálkyPosloucháme s mužem převážně blackmetalový a folkový underground, léta se v něm pohybujeme, známe se s několika kapelami i s pořadateli koncertů, takže známe některé věci takříkajíc ze zákulisí. Právě i od členů několika kapel jsme slyšeli totéž, co uvedu níže. Podobný názor jsem kdysi četla v jednom rozhovoru i od členů ne-undergroundových Iron Maiden. Nejlepší cestou jak podpořit kapelu, kterou nezastupuje žádné obří vydavatelství, je šířit o ní povědomí. V případě hudby ale informace nestačí, tvorbu těchto interpretů je třeba si poslechnout, tudíž je dobře, že ji někdo nahrává na youtube nebo někam nahodí mp3ky.

Před necelými 10 lety se objevila služba Spotify, která za poplatek umožňuje streamování hudby od velkých  vydavatelství (např. Warner Music Group, Universal, Sony, EMI, apod.). Mnoho odpůrců stahování pak tuto službu používá jako argument pro svou teorii „já za hudbu platím, kdežto ty ji kradeš“. Pokud pominu fakt, že mnou poslouchané kapely vydávají alba převážně u malých vydavatelství, která Spotify ignoruje (tudíž bych si je tam mohla jen těžko předplatit), vidím v této službě spíše výdělek pro vydavatelství, která kapelám odvedou jen směšnou částku z toho, co vyrejžovali na jejich hudbě. 

Máme možná 1000 stažených alb, protože tímto způsobem objevujeme novou hudbu a také ji tak převážně posloucháme. Také však vlastníme přes 100 originálních cédéček, přes 20 elpíček, nespočet triček, jimiž kapelám děláme de facto reklamu, kudy chodíme, a než se nám narodil syn, objížděli jsme undergroundové koncerty a fesťáky ve velkém.

Poslech CD a LP je pro nás takový malý rituál, platím u nich nejen za hudbu, ale také za hezký booklet. Za MP3 přehranou přes net bych nedala ani korunu.

 

Co „umělec“, to debil

Rozřezaný bunkr / idnes.cz V dnešní době se za umělce považují i lidé, kteří s chutí a „uměleckým“ záměrem něco ničí. Přitom umělec by měl primárně něco tvořit. Před pár dny se ve zprávách objevil další případ samozvaného umělce. Student sochařství na VUT v Brně Ondřej Bělica pomocí diamantového lana odřezal kus řopíku prvorepublikového opevnění. Učinil tak v rámci svého školního projektu pojmenovaného BunkerKunst.

Bělicův čin vyvolal bouřlivé reakce. Není divu. I malý řopík je součástí historického opevnění našich hranic. Komentující se nebáli přirovnat tento čin k odřezání části věže Karlštejna.

Co tím chtěl dokázat?

Nabízí se otázka, co tím chtěl autor říci. Už jen německý název jeho práce mi napovídá dvě věcí. Za prvé: autor je provokatér, který si neváží vlastních dějin a chce šokovat za každou cenu, za druhé: autor je debil a primitiv, který ani své dějiny nezná a nerespektuje. Přiznávám, že toho člověka neznám, jedná se pouze o první dojem.

Autor dle idnes.cz uvedl k „dílu“ toto:

„Chtěl jsem ukázat jednu z možností využití řopíků v krajině. Oživit ji. To není vandalství. Je to architektonicky pečlivě promyšleny řez. Deaktivace objektu, který byl určený k zabíjení. Chtěl jsem otevřít pohled z bunkru na sousední boží muka a okolní krajinu, pustit tam světlo a zároveň upozornit na geniální technologii, jakou byl stavěný.“

To jako myslí vážně? Ukázat, jak je něco pevné tím, že to moderní technologií rozřeže? Uniká mi pointa. Oživit krajinu nebo možnost využití řopíků? I zde mi uchází, co si pod tím „umělec“ představuje.

 

Počítače už ve školce? Aneb o vzdělávání dětí

Počítače už ve školce?Zprávami proběhl rozhovor (článek třeba zde) s pedagogem Miroslavem Kotlasem, který učí informatiku na českobudějovickém gymnáziu Česká. Diskutující v něm zaujal zejména tento výrok: „Na počítačích by se měly učit děti už v mateřské škole.“ a ihned se pustili do boje proti tomu, aby se s počítači malé děti vůbec setkávaly. Nemohu říci, že bych s tímto pedagogem souhlasila ve všem, co v rozhovoru uvádí, ale odmítat seznámit menší děti s počítači je nešťastné. Proč? To vám vysvětlím v článku.

Za vzdělání svých dětí nesou zodpovědnost zejména rodiče

Vůči současnému školství nechovám velké množství důvěry (zejména ne poté, co se začaly zavádět hovadiny typu integrace zdravotně postižených mezi zdravé žáky). Po zkušenostech svých i svých přátel a rodinných příslušníků přistupuji ke školní docházce jako k nutnému zlu, kdy však ta opravdová výuka a vzdělávání stejně záleží na rodičích. Na těch totiž leží už od narození. Oni vedou dítě v jeho rozvoji. Tedy tak by to alespoň mělo být.

Často se setkávám s názory, ze kterých plyne, že rodiče se o vzdělávání svých dětí starat ani nechtějí (případně na to nemají či nechtějí mít čas). Od toho je přece škola, aby je všechno naučila. Jenže tak to není a ani by to tak být nemělo. Škola v žádném případě nemůže dítě naučit všechno.

 

Návody nečtu, ty jsou pro debily

Ikea - MalmMáme doma komodu se 4 šuplíky, která se nápadně podobá té z řady Malm (prodává ji Ikea). Možná to i ona bude, nejsem si jistá, máme ji z druhé ruky. Už když jsem ji naplňovala oblečením, napadlo mě, že by se po otevření více šuplíků najednou mohla převrhnout. Vyzkoušela jsem, převrhla se. Do chvíle, než jsme ji připevnili k vedlejší komodě, jsme mezi ni a postel strčili překážku, aby ji náš kojenec při objevování chůze po dvou na sebe omylem neshodil. Návod, kde je hned na první stránce varování nabádající k přišroubování ke stěně, jsme ani nepotřebovali.

Kdyby byli četli návod, tak…

Krátkou story o naší komodě jsem nezačala pro nic za nic. V prosinci minulého roku proběhla internetem zpráva o tom, že Ikea musí zaplatit 3 rodinám v USA odškodné celkem 50 milionů dolarů. V těchto rodinách došlo k tragické události, kdy na sebe dítě komodu Malm shodilo a žel to nepřežilo. V návodu ke skříňce s šuplíky se však přímo píše:

VAROVÁNÍ
Pokud se nábytek převrhne, může dojít k velmi vážným nebo dokonce fatálním poraněním. Abyste převržení nábytku zabránili, musíte ho natrvalo připevnit ke stěně.

Upevňovací materiál není součástí balení, protože se liší v závislosti na materiálu stěny. Používejte tedy takový upevňovací materiál, který je vhodný na stěny u vás doma. Pokud se potřebujete poradit, obraťte se na místního odborníka.

Smrt dítěte je bezpochyby tragédie. O to větší je to tragédie, když si stačilo přečíst návod, kde je jasně uvedeno a dokonce i nakresleno, že skříň musí být připevněná, jinak hrozí nebezpečí jejího převrhnutí. Rodiče těch nešťastných dětí by se měli chytat za hlavu a ne se snažit vytřískat z výrobce peníze za svoji hloupost a lenost číst.

 

Nechte lidem igelitky!

igelitkyNejprve vymizely igelitky dávané obchodními řetězci zdarma. Nyní se už nějakou dobu hovoří o omezení až úplném zákazu igelitek celkově. Lidl se chystá neumožnit lidem koupi igelitových tašek od března tohoto roku. Autoři tohoto nápadu i autoři článků, které kolují zpravodajskými portály, papouškují tu kouzelnou formuli o ochraně životního prostředí. O to však jako obvykle jde až na posledním místě.

Už pár let s sebou všude tahám skládací tašku, která se pohodlně vleze do batohu nebo do kapsy. Čas od času se mi samozřejmě stane, že si ji zapomenu. To si pak tu igelitku (velkou či malou podle nákupu) prostě koupím. Do igelitových tašek, které se mi doma sejdou, házím odpadky nebo třídím plasty. Z diskuzí jsem pochytila, že rozhodně nejsem jediná, kdo to tak dělá. Igelitka je tedy využita nejméně 2x. Pokud si lidé nebudou kupovat igelitky k nákupu, budou si místo toho kupovat více sáčků do košů, které lze ve většině případů použít pouze jednorázově. Kde je tedy ta ochrana životního prostředí?

 

Parkovací zóny zajišťují zisk městu, nikoli parkovací místo rezidentům

modre-zonyV Praze od září přibyly další modré (a jinak barevné) čáry na ulicích. Město, resp. jeho zastupitelé tvrdí, že je to tak správně, že to vyžene nerezidenty na okraj metropole a oni nebudou moci svými zlými auty zabírat parkovací místo slušným občanům hlavního města. Předchozí věta nedává smysl, podobně jako nedává smysl zavádění parkovacích zón. Na slabomyslné voliče to však stále zabírá, takže brzo se barevných čar na chodnících nejspíš dočkají i na Zličíně a v Horních Počernicích.

Místní proti přespolním? Ne, jen zastupitelé proti všem.

Parkovací zóny jsou prezentovány jako ochrana rezidentů a boj proti přespolním, kteří zabírají parkovací místa. Vedení městských části se tak snaží budit dojem, že bojuje za zájmy místních a že to dělá pro ně. Na názor dotčených obyvatel se ale nikdo neptal a ona domnělá ochrana nakonec nejvíc poškozuje je samotné.

Kde zaparkuje návštěva, řemeslník, stěhovák, zákazník, obchodní zástupce, pracující odjinud?

Nedávno jsme jeli na návštěvu za příbuzným do jisté městské části Prahy, kde nemáme trvalé bydliště, tudíž tam nemáme nárok na parkovací kartu. Chvíli jsme dumali, kde necháme auto. Nic smysluplného jsme nevymysleli, tak jsme jeli i s kojencem vlakem a následně tramvají i autobusem. Tento zážitek mě od další návštěvy dosti odrazuje.

Ještě před rokem a půl jsme stáli na opačné straně tohoto problému. Bydleli jsme na Vinohradech, kde jsou parkovací zóny na chodnících načmárány už mnoho let. Návštěvy ze vzdálenějších končin za námi jezdily nerady. Znamenalo to pro ně buď ponechání auta na okraji města na následně několik přestupů v MHD, nebo dvojnásobně dlouhou cestu busem/vlakem již z místa jejich bydliště a následně několik přestupů v pražské MHD. Nic, co by někdo chtěl absolvovat častěji než jednou do roka.

Když jsme se stěhovali a měli zapůjčenou dodávku, doufali jsme, že naše věci stihneme naložit rychle, aby na nás nepřišli policajti. Ta dodávka před naším tehdejším bydlištěm samozřejmě stát nesměla. Kdybychom si chtěli objednat stěhováky, buď bychom my museli zajistit něco jako zábor ulice, nebo by se oni vystavovali stejnému riziku postihu jako my sami.

Podobný problém se zaparkováním budou mít i řemeslníci. Parkovací místa (třeba desítky až stovky metrů vzdálená), která by jim umožnila zaparkovat za poplatek, jsou od rána do noci plná. A chtít po údržbáři, aby si kompletní vercajk tahal tramvají? To nemůže nikdo myslet ani jako hloupý vtip.

Podobný problém se týká i obchodních zástupců. Pokud třeba převáží vzorky produktů po místech v celé Praze, už také málokde zaparkuje. Tím přichází o potencionální zákazníky. MHD využívat samozřejmě může, pokud si s sebou veze jen menší zavazadlo, ale i přes šílenou dopravní situaci v hlavním městě, se mu to časově jinak než autem nevyplatí.

Zaměstnavatel na Praze 1, 2, 3, 5 či 6? Cena parkovacího místa pro zaměstnance se šplhá do astronomických výšek. Zaměstnanec tak musí chtě nechtě dorazit do práce (často narvanou) MHD (třeba s několika přestupy) i přesto, že by tam byl autem za třetinu času.

 

Estivillova uspávací (vyplakávací) metoda, aneb o spánku miminek

Spinkací miminkoO uspávání miminek vyřváním se jsem četla někdy v průběhu těhotenství. Zírala jsem na popis s otevřenou pusou a hned jsem věděla, že tohle praktikovat nebudu, protože něco tak drastického bych tomu malému prostě udělat nemohla. Raději jsem ale s úplným odmítnutím této pseudometody počkala, dokud malý nepřijde na svět, aby mě někdo nenařknul z toho, že nevím, o čem mluvím. Teď, když je synovi sedm měsíců, považuji tuto metodu za ještě absurdnější.

Naše miminko nespinká tak, jak by mělo, co s tím?

Ještě v šestinedělí jsem samozřejmě pročítala internetové články i diskuze a získala jsem hrubou představu o tom, jak by správně mělo miminko v tom a tom měsíci spát. Jako mnoho jiných maminek jsem nabyla dojmu, že náš malý už musí každým týdnem začít usínat sám. Tu jsem si přečetla, že jedno miminko začalo samo usínat ve třetím měsíci, tu nemá problém prospat ve čtyřech měsících celou noc. Na mnoha místech jsem si přečetla, že se miminko sice musí uspat chováním, ale potom se položí a spí klidně až do rána už v prvních měsících života.

Naše miminko tohle neumělo a neumí to do dneška. Dříve jsem z toho byla nesvá. Říkala jsem si, co jsem udělala a dělám špatně, že pořád nepřichází to samostatné usínání, ba alespoň samostatné spaní. Malý v šestinedělí usínal pozdě v noci po dlouhých desítkách minut hopsání na míči a spal na mém břiše. Okolo dvou měsíců, kdy už začal být na takové spaní velký, usnul vždy u kojení (vleže) a dokud jsem se od něj nevzdálila (jen výjimečně jsem velice opatrně mohla opustit postel), spal velice spokojeně vedle mě několik hodin v kuse. Přes den také neuměl usnout jinak než v mojí přítomnosti, dokonce začal někdy v prvním měsíci bojkotovat i kočárek. Dudlík odmítal (snad až na 3 případy, kdy ho uklidnil, jinak ho jazykem vystrkoval ven), tak jsem ho uspávala kojením i přes den nebo jsem ho nosila v šátku, kde usínal také rád.

Jediné, co jsem v takových chvílích mohla dělat já, bylo čtení, koukání do počítače při hopsání na míči nebo procházka po venku. Do toho mi v hlavě pořád naskakovaly přečtené univerzální rady typu: „Nedávejte dětem prso jako dudlík.“ a „Věnujte se jen miminku, všechno ostatní dělejte jen, když spí.“ A to mám jako udělat jak? ptala jsem se nespočetněkrát sama sebe. A jak mám naučit malého samostatně spát?

Nebude ono něco na té Estivillově metodě? Narážela jsem na ni všude, kde jsem se chtěla dočíst něco spánku miminek. Narážela jsem na ni i na blozích jiných maminek, na které jsem zavítala náhodou nebo je už delší dobu sledovala. Nemohly si ji vynachválit a nadšeně psaly o tom, jak jejich dítko prospí i 12-13 hodin. Znělo mi to až lákavě a hlavně neuvěřitelně.