veruce.cz

si myslí

Co „umělec“, to debil

Rozřezaný bunkr / idnes.cz V dnešní době se za umělce považují i lidé, kteří s chutí a „uměleckým“ záměrem něco ničí. Přitom umělec by měl primárně něco tvořit. Před pár dny se ve zprávách objevil další případ samozvaného umělce. Student sochařství na VUT v Brně Ondřej Bělica pomocí diamantového lana odřezal kus řopíku prvorepublikového opevnění. Učinil tak v rámci svého školního projektu pojmenovaného BunkerKunst.

Bělicův čin vyvolal bouřlivé reakce. Není divu. I malý řopík je součástí historického opevnění našich hranic. Komentující se nebáli přirovnat tento čin k odřezání části věže Karlštejna.

Co tím chtěl dokázat?

Nabízí se otázka, co tím chtěl autor říci. Už jen německý název jeho práce mi napovídá dvě věcí. Za prvé: autor je provokatér, který si neváží vlastních dějin a chce šokovat za každou cenu, za druhé: autor je debil a primitiv, který ani své dějiny nezná a nerespektuje. Přiznávám, že toho člověka neznám, jedná se pouze o první dojem.

Autor dle idnes.cz uvedl k „dílu“ toto:

„Chtěl jsem ukázat jednu z možností využití řopíků v krajině. Oživit ji. To není vandalství. Je to architektonicky pečlivě promyšleny řez. Deaktivace objektu, který byl určený k zabíjení. Chtěl jsem otevřít pohled z bunkru na sousední boží muka a okolní krajinu, pustit tam světlo a zároveň upozornit na geniální technologii, jakou byl stavěný.“

To jako myslí vážně? Ukázat, jak je něco pevné tím, že to moderní technologií rozřeže? Uniká mi pointa. Oživit krajinu nebo možnost využití řopíků? I zde mi uchází, co si pod tím „umělec“ představuje.

 

Počítače už ve školce? Aneb o vzdělávání dětí

Počítače už ve školce?Zprávami proběhl rozhovor (článek třeba zde) s pedagogem Miroslavem Kotlasem, který učí informatiku na českobudějovickém gymnáziu Česká. Diskutující v něm zaujal zejména tento výrok: „Na počítačích by se měly učit děti už v mateřské škole.“ a ihned se pustili do boje proti tomu, aby se s počítači malé děti vůbec setkávaly. Nemohu říci, že bych s tímto pedagogem souhlasila ve všem, co v rozhovoru uvádí, ale odmítat seznámit menší děti s počítači je nešťastné. Proč? To vám vysvětlím v článku.

Za vzdělání svých dětí nesou zodpovědnost zejména rodiče

Vůči současnému školství nechovám velké množství důvěry (zejména ne poté, co se začaly zavádět hovadiny typu integrace zdravotně postižených mezi zdravé žáky). Po zkušenostech svých i svých přátel a rodinných příslušníků přistupuji ke školní docházce jako k nutnému zlu, kdy však ta opravdová výuka a vzdělávání stejně záleží na rodičích. Na těch totiž leží už od narození. Oni vedou dítě v jeho rozvoji. Tedy tak by to alespoň mělo být.

Často se setkávám s názory, ze kterých plyne, že rodiče se o vzdělávání svých dětí starat ani nechtějí (případně na to nemají či nechtějí mít čas). Od toho je přece škola, aby je všechno naučila. Jenže tak to není a ani by to tak být nemělo. Škola v žádném případě nemůže dítě naučit všechno.

 

Návody nečtu, ty jsou pro debily

Ikea - MalmMáme doma komodu se 4 šuplíky, která se nápadně podobá té z řady Malm (prodává ji Ikea). Možná to i ona bude, nejsem si jistá, máme ji z druhé ruky. Už když jsem ji naplňovala oblečením, napadlo mě, že by se po otevření více šuplíků najednou mohla převrhnout. Vyzkoušela jsem, převrhla se. Do chvíle, než jsme ji připevnili k vedlejší komodě, jsme mezi ni a postel strčili překážku, aby ji náš kojenec při objevování chůze po dvou na sebe omylem neshodil. Návod, kde je hned na první stránce varování nabádající k přišroubování ke stěně, jsme ani nepotřebovali.

Kdyby byli četli návod, tak…

Krátkou story o naší komodě jsem nezačala pro nic za nic. V prosinci minulého roku proběhla internetem zpráva o tom, že Ikea musí zaplatit 3 rodinám v USA odškodné celkem 50 milionů dolarů. V těchto rodinách došlo k tragické události, kdy na sebe dítě komodu Malm shodilo a žel to nepřežilo. V návodu ke skříňce s šuplíky se však přímo píše:

VAROVÁNÍ
Pokud se nábytek převrhne, může dojít k velmi vážným nebo dokonce fatálním poraněním. Abyste převržení nábytku zabránili, musíte ho natrvalo připevnit ke stěně.

Upevňovací materiál není součástí balení, protože se liší v závislosti na materiálu stěny. Používejte tedy takový upevňovací materiál, který je vhodný na stěny u vás doma. Pokud se potřebujete poradit, obraťte se na místního odborníka.

Smrt dítěte je bezpochyby tragédie. O to větší je to tragédie, když si stačilo přečíst návod, kde je jasně uvedeno a dokonce i nakresleno, že skříň musí být připevněná, jinak hrozí nebezpečí jejího převrhnutí. Rodiče těch nešťastných dětí by se měli chytat za hlavu a ne se snažit vytřískat z výrobce peníze za svoji hloupost a lenost číst.

 

Nechte lidem igelitky!

igelitkyNejprve vymizely igelitky dávané obchodními řetězci zdarma. Nyní se už nějakou dobu hovoří o omezení až úplném zákazu igelitek celkově. Lidl se chystá neumožnit lidem koupi igelitových tašek od března tohoto roku. Autoři tohoto nápadu i autoři článků, které kolují zpravodajskými portály, papouškují tu kouzelnou formuli o ochraně životního prostředí. O to však jako obvykle jde až na posledním místě.

Už pár let s sebou všude tahám skládací tašku, která se pohodlně vleze do batohu nebo do kapsy. Čas od času se mi samozřejmě stane, že si ji zapomenu. To si pak tu igelitku (velkou či malou podle nákupu) prostě koupím. Do igelitových tašek, které se mi doma sejdou, házím odpadky nebo třídím plasty. Z diskuzí jsem pochytila, že rozhodně nejsem jediná, kdo to tak dělá. Igelitka je tedy využita nejméně 2x. Pokud si lidé nebudou kupovat igelitky k nákupu, budou si místo toho kupovat více sáčků do košů, které lze ve většině případů použít pouze jednorázově. Kde je tedy ta ochrana životního prostředí?

 

Parkovací zóny zajišťují zisk městu, nikoli parkovací místo rezidentům

modre-zonyV Praze od září přibyly další modré (a jinak barevné) čáry na ulicích. Město, resp. jeho zastupitelé tvrdí, že je to tak správně, že to vyžene nerezidenty na okraj metropole a oni nebudou moci svými zlými auty zabírat parkovací místo slušným občanům hlavního města. Předchozí věta nedává smysl, podobně jako nedává smysl zavádění parkovacích zón. Na slabomyslné voliče to však stále zabírá, takže brzo se barevných čar na chodnících nejspíš dočkají i na Zličíně a v Horních Počernicích.

Místní proti přespolním? Ne, jen zastupitelé proti všem.

Parkovací zóny jsou prezentovány jako ochrana rezidentů a boj proti přespolním, kteří zabírají parkovací místa. Vedení městských části se tak snaží budit dojem, že bojuje za zájmy místních a že to dělá pro ně. Na názor dotčených obyvatel se ale nikdo neptal a ona domnělá ochrana nakonec nejvíc poškozuje je samotné.

Kde zaparkuje návštěva, řemeslník, stěhovák, zákazník, obchodní zástupce, pracující odjinud?

Nedávno jsme jeli na návštěvu za příbuzným do jisté městské části Prahy, kde nemáme trvalé bydliště, tudíž tam nemáme nárok na parkovací kartu. Chvíli jsme dumali, kde necháme auto. Nic smysluplného jsme nevymysleli, tak jsme jeli i s kojencem vlakem a následně tramvají i autobusem. Tento zážitek mě od další návštěvy dosti odrazuje.

Ještě před rokem a půl jsme stáli na opačné straně tohoto problému. Bydleli jsme na Vinohradech, kde jsou parkovací zóny na chodnících načmárány už mnoho let. Návštěvy ze vzdálenějších končin za námi jezdily nerady. Znamenalo to pro ně buď ponechání auta na okraji města na následně několik přestupů v MHD, nebo dvojnásobně dlouhou cestu busem/vlakem již z místa jejich bydliště a následně několik přestupů v pražské MHD. Nic, co by někdo chtěl absolvovat častěji než jednou do roka.

Když jsme se stěhovali a měli zapůjčenou dodávku, doufali jsme, že naše věci stihneme naložit rychle, aby na nás nepřišli policajti. Ta dodávka před naším tehdejším bydlištěm samozřejmě stát nesměla. Kdybychom si chtěli objednat stěhováky, buď bychom my museli zajistit něco jako zábor ulice, nebo by se oni vystavovali stejnému riziku postihu jako my sami.

Podobný problém se zaparkováním budou mít i řemeslníci. Parkovací místa (třeba desítky až stovky metrů vzdálená), která by jim umožnila zaparkovat za poplatek, jsou od rána do noci plná. A chtít po údržbáři, aby si kompletní vercajk tahal tramvají? To nemůže nikdo myslet ani jako hloupý vtip.

Podobný problém se týká i obchodních zástupců. Pokud třeba převáží vzorky produktů po místech v celé Praze, už také málokde zaparkuje. Tím přichází o potencionální zákazníky. MHD využívat samozřejmě může, pokud si s sebou veze jen menší zavazadlo, ale i přes šílenou dopravní situaci v hlavním městě, se mu to časově jinak než autem nevyplatí.

Zaměstnavatel na Praze 1, 2, 3, 5 či 6? Cena parkovacího místa pro zaměstnance se šplhá do astronomických výšek. Zaměstnanec tak musí chtě nechtě dorazit do práce (často narvanou) MHD (třeba s několika přestupy) i přesto, že by tam byl autem za třetinu času.

 

Estivillova uspávací (vyplakávací) metoda, aneb o spánku miminek

Spinkací miminkoO uspávání miminek vyřváním se jsem četla někdy v průběhu těhotenství. Zírala jsem na popis s otevřenou pusou a hned jsem věděla, že tohle praktikovat nebudu, protože něco tak drastického bych tomu malému prostě udělat nemohla. Raději jsem ale s úplným odmítnutím této pseudometody počkala, dokud malý nepřijde na svět, aby mě někdo nenařknul z toho, že nevím, o čem mluvím. Teď, když je synovi sedm měsíců, považuji tuto metodu za ještě absurdnější.

Naše miminko nespinká tak, jak by mělo, co s tím?

Ještě v šestinedělí jsem samozřejmě pročítala internetové články i diskuze a získala jsem hrubou představu o tom, jak by správně mělo miminko v tom a tom měsíci spát. Jako mnoho jiných maminek jsem nabyla dojmu, že náš malý už musí každým týdnem začít usínat sám. Tu jsem si přečetla, že jedno miminko začalo samo usínat ve třetím měsíci, tu nemá problém prospat ve čtyřech měsících celou noc. Na mnoha místech jsem si přečetla, že se miminko sice musí uspat chováním, ale potom se položí a spí klidně až do rána už v prvních měsících života.

Naše miminko tohle neumělo a neumí to do dneška. Dříve jsem z toho byla nesvá. Říkala jsem si, co jsem udělala a dělám špatně, že pořád nepřichází to samostatné usínání, ba alespoň samostatné spaní. Malý v šestinedělí usínal pozdě v noci po dlouhých desítkách minut hopsání na míči a spal na mém břiše. Okolo dvou měsíců, kdy už začal být na takové spaní velký, usnul vždy u kojení (vleže) a dokud jsem se od něj nevzdálila (jen výjimečně jsem velice opatrně mohla opustit postel), spal velice spokojeně vedle mě několik hodin v kuse. Přes den také neuměl usnout jinak než v mojí přítomnosti, dokonce začal někdy v prvním měsíci bojkotovat i kočárek. Dudlík odmítal (snad až na 3 případy, kdy ho uklidnil, jinak ho jazykem vystrkoval ven), tak jsem ho uspávala kojením i přes den nebo jsem ho nosila v šátku, kde usínal také rád.

Jediné, co jsem v takových chvílích mohla dělat já, bylo čtení, koukání do počítače při hopsání na míči nebo procházka po venku. Do toho mi v hlavě pořád naskakovaly přečtené univerzální rady typu: „Nedávejte dětem prso jako dudlík.“ a „Věnujte se jen miminku, všechno ostatní dělejte jen, když spí.“ A to mám jako udělat jak? ptala jsem se nespočetněkrát sama sebe. A jak mám naučit malého samostatně spát?

Nebude ono něco na té Estivillově metodě? Narážela jsem na ni všude, kde jsem se chtěla dočíst něco spánku miminek. Narážela jsem na ni i na blozích jiných maminek, na které jsem zavítala náhodou nebo je už delší dobu sledovala. Nemohly si ji vynachválit a nadšeně psaly o tom, jak jejich dítko prospí i 12-13 hodin. Znělo mi to až lákavě a hlavně neuvěřitelně.

 

Kočka má žrát granule a maso roste ve vaničce v supermarketu

kočkaUž docela dlouho mi tu hnije koncept článku, který se týká čím dál větší separace člověka od přírody. To, co je mezi zvířaty od nepaměti přirozené, se někteří jedinci snaží obrátit k obrazu svému. Zvířecímu lovci seberou kořist a přejí mu špatný konec jen proto, že lovené zvířátko jim připadá roztomilejší. Vedle toho se další (nebo ti samí?) pohoršují nad tím, že jejich děti uvidí, že to maso, které jedí k obědu, pochází třeba z těch kraviček, které viděly při minulé procházce.

Kočka si hraje s myší, zachraňte tu chudinku!

Náhodou jsem narazila na video, ve kterém je zachyceno, jak si kočka nejprve s myškou hraje a následně jí ukousne hlavu. Jedná se o naprosto běžný jev, který nikoho (od reality neodtrženého) nepřekvapí.

Diskuze pod videem obsahuje vedle pochopitelných komentářů i takové, které poukazují na to, jak jsou lidé odtrženi od reality. Nadávají autorovi videa, že myš nezachránil, protože jim myška připadá roztomilejší než kočka. Nabízí se otázka, zda by reagovali stejně u dokumentu BBC, kde si smečka lvic uloví k večeři roztomilou a bezbrannou antilopu.

 

Přirozený porod vs. císařský řez (4)

ultrazvukPsát o něčem tak intimním a soukromém jako je těhotenství a porod mi nejde snadno, ale ostatně s tím jsem tento miniseriál začala psát. Nejvíc se v popisu zaměřím na nespolehlivý triple test, jehož falešně pozitivní výsledky zbytečně děsí spoustu rodičů.

 

O jednom bezproblémovém těhotenství

Zjištění těhotenství mi nepřišlo nijak překvapivé. Jediné, co nás velmi pozitivně překvapilo, bylo to, jak rychle to přišlo. Žádné měsíce, ba ani týdny, snažení jak tomu dneska často bývá. I když jsem věděla, že těhotná jsem, testem jsem si to potvrdila až po měsíci a teprve o další dva později jsem si našla gynekoložku. V životě jsem totiž gyndu nenavštívila a nijak jsem se do toho nehrnula ani tehdy. Nikdy jsem totiž k doktorům nechodila ráda a návštěvy omezovala jen na ty nezbytně nutné. Navíc jsem se cítila dobře (zcela mě minuly jakékoli nevolnosti), tak nač spěchat.

Nespolehlivý triple test

Kombinovaný screening v 1. trimestru jsem oddalováním návštěvy gynekologa prošvihla. Trochu toho lituju, protože bych pak mohla odmítnout triple test, který mi doktorka udělala právě proto, že jsem screening neabsolvovala. Vnitřně jsem si byla jistá tím, že je všechno v pořádku, takže mě její telefonát, že dostala špatné výsledky, nepříjemně překvapil. A samozřejmě vyděsil.

Tehdy jsem o spolehlivosti tohoto testu nevěděla nic. Doktorka mi jen doporučila objednat se na genetiku, jinak mi ale k výsledku a jeho možné interpretaci neřekla ani ň. Začala jsem tedy hned zjišťovat informace sama.

 

Přirozený porod vs. císařský řez (2)

rucka

V předchozí části jsem se zaměřila na to, jak se rodilo za minulého režimu, kdy se porod stal výhradně institucionalizovaným úkonem. V této části bych se ráda zaměřila na to, jaké možnosti mají ženy dnes. Těch možností není málo, je jich nesrovnatelně více než kdysi, zároveň však méně než na západ od nás. Ne každý má zároveň možnost dosáhnout na to, co si představuje (zejména má-li porodnici, která odpovídá jeho představám, vzdálenou např. 300 km od domova).

Domácí porod, přirozený porod, institucionalizovaný porod

Institucionalizovaný porod ve své nejhorší podobě ze 70. let už naštěstí k mání není. Jeho „light“ verze však ano. Mnoho porodnic ustrnulo v době před cca 20 lety a novější – dnes již obecně známé poznatky z oblasti porodnictví zcela ignoruje.

Co přetrvalo z doby socialismu v mnohých porodnicích?

  • Personál a jeho chladný přístup
    Zejména ve větších porodnicích zůstává přítomna rutina a jakási nutnost odbavit co nejvíce rodiček za den. Splnit nepsanou normu, odrodit co nejvíce dětí a jít konečně domů. Urychlit, co urychlit jde, způsobené komplikace vyřešit a vyslechnout si upřímné děkování od zachráněné ženy tisknoucí k sobě zachráněné dítě.
  • Rutinní postupy bez diskuze
    Nástřih hráze (epiziotomie) bezdůvodně, holení, klystýr, podávání umělého oxytocinu pro urychlení porodu, umělé propíchnutí vaku blan pro odtok plodové vody (amniotomie), vyvolávání porodu pár dnů po termínu, nucení k porodu na zádech, nucení k monitorům při ležení na zádech a další zákroky jsou prováděny buď zbytečné, nebo jsou přinejmenším stresující pro rodičku.
  • Oddělení matky od novorozence po porodu
    Stále se ještě plně neprosazuje bonding hned po porození dítěte. To je místo položení na břicho matky nejprve umyto, zváženo a změřeno a teprve poté je jí předáno, často na dobu kratší než je potřeba. Zcela zbytečně jsou novorozenci ukládáni na vyhřívaná lůžka, když by jim zcela stačilo ohřát se o tělo matky.

Opravdu tohle rodičky v dnešní době chtějí? Opravdu jim to nevadí a jdou do porodnice s tím, že lékaři ví všechno nejlíp a ony se jim do toho nebudou míchat? Nu některé ano, jak vyplývá z mnohých diskuzí na internetu. Ženy si i dnes, kdy nemusí, vybírají porodnici nejblíž domovu bez ohledu na reference jiných rodiček. Některé se potom sice diví a stěžují si, jiné jsou však spokojené s tím, že se dítě narodilo zdravé a ony to nějak přežily. Takové pojetí mi více méně připomíná stav popsaný v minulém článku a potvrzuje, že ženy dodnes přejímají názory rodiček rodících za minulého režimu.

 

Přirozený porod vs. císařský řez (1)

malyPůvodně jsem se zařekla, že na blog nezveřejním o svém soukromí nic víc než nějaký ten report z výletu. Už dlouho jsem ale chtěla sepsat svůj pohled na domácí porody, na porodnictví celkově, na moderní porodnictví vs. porodnictví ustrnulé v době před 30 lety, na pohlížení na těhotenství jako na nemoc. Vždy jsem si ale řekla, že bez osobní zkušenosti to bude sice můj názor, ale bude mu něco chybět. Něco, o co se budu moct opřít, až mi nějaký pošuk začne tvrdit, že jsem nezodpovědná, že bych se s takovými názory měla jít zahrabat a rozhodně je nepublikovat, abych náhodou někoho neponoukala ke „špatným“ myšlenkám. A tak jsem počkala na osobní zkušenost, která nakonec proběhla úplně jinak, než jak jsem si ve všech možných scénářích představovala, přesto se můj postoj k mnoha věcem vůbec nezměnil.

Dnešní rodičky mají o mnoho víc možností než jejich matky, které rodily před cca 25-35 lety. Nicméně jejich nezájem o informace způsobuje, že přerod institucionalizovaného porodnictví z doby minulého režimu, které se dá bez nadsázky označit jako zločin proti lidskosti, v porodnictví moderní nabízející téměř přirozené podmínky k přivedení dítěte na svět, postupuje jen velice pomalu.


Jak se rodilo za minulého režimu (a někde se tak rodí dodnes)

Totalitní režimy se vyznačují tím, že musí vše kontrolovat. Porody za bývalého režimu jsem výše označila za zločin proti lidskosti. Ne náhodou. Mnohé matky, které v té době rodily, si odnesly strašný zážitek, který poznamenal je i dítě. Chyběly informace a málokdo si tehdy dovolil protestovat nebo se byť jen na něco ptát. Personál se choval odměřeně, povýšeně, podle tehdejších předpisů a ke všemu přistupovali zcela rutinně bez špetky empatie.

Gynekolog i porodnice byly spádové. Na rozdíl od dneška se ultrazvuk dělal jen výjimečně, ačkoli se na prohlídky chodilo 1x měsíčně jako dnes. Informovanost od ošetřujícího lékaře však pokulhávala. Nemocnice se tehdy ani nesnažily působit na pacienty příjemně a porodní oddělení také ne.