veruce.cz

si myslí

Estivillova uspávací (vyplakávací) metoda, aneb o spánku miminek

Spinkací miminkoO uspávání miminek vyřváním se jsem četla někdy v průběhu těhotenství. Zírala jsem na popis s otevřenou pusou a hned jsem věděla, že tohle praktikovat nebudu, protože něco tak drastického bych tomu malému prostě udělat nemohla. Raději jsem ale s úplným odmítnutím této pseudometody počkala, dokud malý nepřijde na svět, aby mě někdo nenařknul z toho, že nevím, o čem mluvím. Teď, když je synovi sedm měsíců, považuji tuto metodu za ještě absurdnější.

Naše miminko nespinká tak, jak by mělo, co s tím?

Ještě v šestinedělí jsem samozřejmě pročítala internetové články i diskuze a získala jsem hrubou představu o tom, jak by správně mělo miminko v tom a tom měsíci spát. Jako mnoho jiných maminek jsem nabyla dojmu, že náš malý už musí každým týdnem začít usínat sám. Tu jsem si přečetla, že jedno miminko začalo samo usínat ve třetím měsíci, tu nemá problém prospat ve čtyřech měsících celou noc. Na mnoha místech jsem si přečetla, že se miminko sice musí uspat chováním, ale potom se položí a spí klidně až do rána už v prvních měsících života.

Naše miminko tohle neumělo a neumí to do dneška. Dříve jsem z toho byla nesvá. Říkala jsem si, co jsem udělala a dělám špatně, že pořád nepřichází to samostatné usínání, ba alespoň samostatné spaní. Malý v šestinedělí usínal pozdě v noci po dlouhých desítkách minut hopsání na míči a spal na mém břiše. Okolo dvou měsíců, kdy už začal být na takové spaní velký, usnul vždy u kojení (vleže) a dokud jsem se od něj nevzdálila (jen výjimečně jsem velice opatrně mohla opustit postel), spal velice spokojeně vedle mě několik hodin v kuse. Přes den také neuměl usnout jinak než v mojí přítomnosti, dokonce začal někdy v prvním měsíci bojkotovat i kočárek. Dudlík odmítal (snad až na 3 případy, kdy ho uklidnil, jinak ho jazykem vystrkoval ven), tak jsem ho uspávala kojením i přes den nebo jsem ho nosila v šátku, kde usínal také rád.

Jediné, co jsem v takových chvílích mohla dělat já, bylo čtení, koukání do počítače při hopsání na míči nebo procházka po venku. Do toho mi v hlavě pořád naskakovaly přečtené univerzální rady typu: „Nedávejte dětem prso jako dudlík.“ a „Věnujte se jen miminku, všechno ostatní dělejte jen, když spí.“ A to mám jako udělat jak? ptala jsem se nespočetněkrát sama sebe. A jak mám naučit malého samostatně spát?

Nebude ono něco na té Estivillově metodě? Narážela jsem na ni všude, kde jsem se chtěla dočíst něco spánku miminek. Narážela jsem na ni i na blozích jiných maminek, na které jsem zavítala náhodou nebo je už delší dobu sledovala. Nemohly si ji vynachválit a nadšeně psaly o tom, jak jejich dítko prospí i 12-13 hodin. Znělo mi to až lákavě a hlavně neuvěřitelně.

 

Kočka má žrát granule a maso roste ve vaničce v supermarketu

kočkaUž docela dlouho mi tu hnije koncept článku, který se týká čím dál větší separace člověka od přírody. To, co je mezi zvířaty od nepaměti přirozené, se někteří jedinci snaží obrátit k obrazu svému. Zvířecímu lovci seberou kořist a přejí mu špatný konec jen proto, že lovené zvířátko jim připadá roztomilejší. Vedle toho se další (nebo ti samí?) pohoršují nad tím, že jejich děti uvidí, že to maso, které jedí k obědu, pochází třeba z těch kraviček, které viděly při minulé procházce.

Kočka si hraje s myší, zachraňte tu chudinku!

Náhodou jsem narazila na video, ve kterém je zachyceno, jak si kočka nejprve s myškou hraje a následně jí ukousne hlavu. Jedná se o naprosto běžný jev, který nikoho (od reality neodtrženého) nepřekvapí.

Diskuze pod videem obsahuje vedle pochopitelných komentářů i takové, které poukazují na to, jak jsou lidé odtrženi od reality. Nadávají autorovi videa, že myš nezachránil, protože jim myška připadá roztomilejší než kočka. Nabízí se otázka, zda by reagovali stejně u dokumentu BBC, kde si smečka lvic uloví k večeři roztomilou a bezbrannou antilopu.

 

Přirozený porod vs. císařský řez (4)

ultrazvukPsát o něčem tak intimním a soukromém jako je těhotenství a porod mi nejde snadno, ale ostatně s tím jsem tento miniseriál začala psát. Nejvíc se v popisu zaměřím na nespolehlivý triple test, jehož falešně pozitivní výsledky zbytečně děsí spoustu rodičů.

 

O jednom bezproblémovém těhotenství

Zjištění těhotenství mi nepřišlo nijak překvapivé. Jediné, co nás velmi pozitivně překvapilo, bylo to, jak rychle to přišlo. Žádné měsíce, ba ani týdny, snažení jak tomu dneska často bývá. I když jsem věděla, že těhotná jsem, testem jsem si to potvrdila až po měsíci a teprve o další dva později jsem si našla gynekoložku. V životě jsem totiž gyndu nenavštívila a nijak jsem se do toho nehrnula ani tehdy. Nikdy jsem totiž k doktorům nechodila ráda a návštěvy omezovala jen na ty nezbytně nutné. Navíc jsem se cítila dobře (zcela mě minuly jakékoli nevolnosti), tak nač spěchat.

Nespolehlivý triple test

Kombinovaný screening v 1. trimestru jsem oddalováním návštěvy gynekologa prošvihla. Trochu toho lituju, protože bych pak mohla odmítnout triple test, který mi doktorka udělala právě proto, že jsem screening neabsolvovala. Vnitřně jsem si byla jistá tím, že je všechno v pořádku, takže mě její telefonát, že dostala špatné výsledky, nepříjemně překvapil. A samozřejmě vyděsil.

Tehdy jsem o spolehlivosti tohoto testu nevěděla nic. Doktorka mi jen doporučila objednat se na genetiku, jinak mi ale k výsledku a jeho možné interpretaci neřekla ani ň. Začala jsem tedy hned zjišťovat informace sama.

 

Přirozený porod vs. císařský řez (2)

rucka

V předchozí části jsem se zaměřila na to, jak se rodilo za minulého režimu, kdy se porod stal výhradně institucionalizovaným úkonem. V této části bych se ráda zaměřila na to, jaké možnosti mají ženy dnes. Těch možností není málo, je jich nesrovnatelně více než kdysi, zároveň však méně než na západ od nás. Ne každý má zároveň možnost dosáhnout na to, co si představuje (zejména má-li porodnici, která odpovídá jeho představám, vzdálenou např. 300 km od domova).

Domácí porod, přirozený porod, institucionalizovaný porod

Institucionalizovaný porod ve své nejhorší podobě ze 70. let už naštěstí k mání není. Jeho „light“ verze však ano. Mnoho porodnic ustrnulo v době před cca 20 lety a novější – dnes již obecně známé poznatky z oblasti porodnictví zcela ignoruje.

Co přetrvalo z doby socialismu v mnohých porodnicích?

  • Personál a jeho chladný přístup
    Zejména ve větších porodnicích zůstává přítomna rutina a jakási nutnost odbavit co nejvíce rodiček za den. Splnit nepsanou normu, odrodit co nejvíce dětí a jít konečně domů. Urychlit, co urychlit jde, způsobené komplikace vyřešit a vyslechnout si upřímné děkování od zachráněné ženy tisknoucí k sobě zachráněné dítě.
  • Rutinní postupy bez diskuze
    Nástřih hráze (epiziotomie) bezdůvodně, holení, klystýr, podávání umělého oxytocinu pro urychlení porodu, umělé propíchnutí vaku blan pro odtok plodové vody (amniotomie), vyvolávání porodu pár dnů po termínu, nucení k porodu na zádech, nucení k monitorům při ležení na zádech a další zákroky jsou prováděny buď zbytečné, nebo jsou přinejmenším stresující pro rodičku.
  • Oddělení matky od novorozence po porodu
    Stále se ještě plně neprosazuje bonding hned po porození dítěte. To je místo položení na břicho matky nejprve umyto, zváženo a změřeno a teprve poté je jí předáno, často na dobu kratší než je potřeba. Zcela zbytečně jsou novorozenci ukládáni na vyhřívaná lůžka, když by jim zcela stačilo ohřát se o tělo matky.

Opravdu tohle rodičky v dnešní době chtějí? Opravdu jim to nevadí a jdou do porodnice s tím, že lékaři ví všechno nejlíp a ony se jim do toho nebudou míchat? Nu některé ano, jak vyplývá z mnohých diskuzí na internetu. Ženy si i dnes, kdy nemusí, vybírají porodnici nejblíž domovu bez ohledu na reference jiných rodiček. Některé se potom sice diví a stěžují si, jiné jsou však spokojené s tím, že se dítě narodilo zdravé a ony to nějak přežily. Takové pojetí mi více méně připomíná stav popsaný v minulém článku a potvrzuje, že ženy dodnes přejímají názory rodiček rodících za minulého režimu.

 

Přirozený porod vs. císařský řez (1)

malyPůvodně jsem se zařekla, že na blog nezveřejním o svém soukromí nic víc než nějaký ten report z výletu. Už dlouho jsem ale chtěla sepsat svůj pohled na domácí porody, na porodnictví celkově, na moderní porodnictví vs. porodnictví ustrnulé v době před 30 lety, na pohlížení na těhotenství jako na nemoc. Vždy jsem si ale řekla, že bez osobní zkušenosti to bude sice můj názor, ale bude mu něco chybět. Něco, o co se budu moct opřít, až mi nějaký pošuk začne tvrdit, že jsem nezodpovědná, že bych se s takovými názory měla jít zahrabat a rozhodně je nepublikovat, abych náhodou někoho neponoukala ke „špatným“ myšlenkám. A tak jsem počkala na osobní zkušenost, která nakonec proběhla úplně jinak, než jak jsem si ve všech možných scénářích představovala, přesto se můj postoj k mnoha věcem vůbec nezměnil.

Dnešní rodičky mají o mnoho víc možností než jejich matky, které rodily před cca 25-35 lety. Nicméně jejich nezájem o informace způsobuje, že přerod institucionalizovaného porodnictví z doby minulého režimu, které se dá bez nadsázky označit jako zločin proti lidskosti, v porodnictví moderní nabízející téměř přirozené podmínky k přivedení dítěte na svět, postupuje jen velice pomalu.


Jak se rodilo za minulého režimu (a někde se tak rodí dodnes)

Totalitní režimy se vyznačují tím, že musí vše kontrolovat. Porody za bývalého režimu jsem výše označila za zločin proti lidskosti. Ne náhodou. Mnohé matky, které v té době rodily, si odnesly strašný zážitek, který poznamenal je i dítě. Chyběly informace a málokdo si tehdy dovolil protestovat nebo se byť jen na něco ptát. Personál se choval odměřeně, povýšeně, podle tehdejších předpisů a ke všemu přistupovali zcela rutinně bez špetky empatie.

Gynekolog i porodnice byly spádové. Na rozdíl od dneška se ultrazvuk dělal jen výjimečně, ačkoli se na prohlídky chodilo 1x měsíčně jako dnes. Informovanost od ošetřujícího lékaře však pokulhávala. Nemocnice se tehdy ani nesnažily působit na pacienty příjemně a porodní oddělení také ne.

 

Štěně pod stromeček v akci

PesProdám čistokrevná štěňata bez PP. Jsou odčervená a zdravá, z ověřeného spojení (oba rodiče PP mají). Odběr možný i na Štědrý den.

Takto může vypadat nenápadný inzerát, který na web pověsila jedna z mnoha množíren, u nás stále legální byznys se zvířaty, zejména se psy a kočkami. Množírny se pomalu dostávají do povědomí lidí, ale stále převažuje názor, že na výše uvedeném příkladu není nic podezřelého. Spolu s dalším souvisejícím a nyní aktuálním problémem – nákupem štěněte k Vánocům bych na ně ráda v tomto článku upozornila. Kvůli neznalosti, nezájmu o ověřování informací a také kvůli zaručeným fámám, které o chovu psů kolují, vznikl podnikatelský záměr, který kde kdo podporuje, aniž o tom třeba tuší.

NE množírnám! (http://www.psinadeje.cz) Mezi lidmi je zakořeněná představa, že chovné stanice nabízející štěňata s PP rejžují z lidí peníze, že jsou to ony, kdo chovají psy kvůli výdělku. Naproti tomu raději sáhnou po levnějším štěněti, které najdou v prvním inzerátu na internetu. Na fotkách vidí 5 roztomilých chlupatých kuliček, co by na tom bylo podezřelého? Často téměř všechno. Ona štěňata budou pravděpodobně pocházet z množírny a jsou to právě majitelé jejich rodičů, kteří v „chovu“ vidí jen peníze.

Množírny

Na internetu koluje mnoho fotek otřesných podmínek, ve kterých jsou ponechávány fenky, které jsou drženy v malých prostorech, jen aby mohly být opakovaně nakryty a měly další štěňata na prodej. Stejně tak jsou věznění i psi, s minimem nejlevnějšího jídla, nemytí, nevenčení, v nedostačujícím prostoru. Takto vypadají množírny nejhoršího rázu (odkaz vede na původní umístění fotek a nejedná se o hezký pohled):

 

On život v paneláku na sídlišti někomu vyhovuje?

Měli jsme možnost pronajmout si byt nedaleko metra (zastávku od Opatova). Nakonec z toho sešlo a upřímně jsem ráda, že jsme na to nekývli. Byt po rekonstrukci s výhledem směrem za D1 do polí se nám i zamlouval. Něco se nám tam ale nelíbilo. Při obou návštěvách jsme se tam necítili dobře a netrvalo dlouho, abychom si uvědomili proč. Ta tísnivá atmosféra betonové přelidněné džungle by nás do měsíce připravila o rozum.

Lodžská ulice, Praha 8Diskuze o bydlení na sídlišti probíhají na internetu vždy stejně. Jedni by tam nešli snad ani zadarmo, jiní si to nemůžou vynachválit. Nemůžu si pomoct, ale mám dojem, že těch opravdu spokojených bude menšina. Ti ostatní si spíš jen neuvědomují, jak moc jim to žití na sídlišti znepříjemňuje život. Diskuze se totiž většinou nezaměřují na život v místech, kde má barák 10 pater a 10 vchodů. Vznikají zejména u článků o životě v paneláku jako takovém. To je obrovský rozdíl. Existují i menší panelové domy po okrajích těch měst ve městech. Mají třeba dva tři vchody a čtyři či pět pater podobně cihlový blok ve starší zástavbě. Právě lidé bydlící v takových mini panelácích si v diskuzích život v nich pochvalují. Jim se nedivím. Mají blízko MHD, obchody, často i úřady, parky či lesoparky, kam mohou chodit s dětmi, a zároveň betonový svět nemají okolo sebe ze všech stran. Nemají tisíce sousedů.

 

Krasopis, rukopis a Comenia Script

comenia-script-avatarZačal nový školní rok a pár dalších škol zavedlo v prvních třídách vášně vyvolávající písmo Comenia Script místo krasopisu. Každou změnu doprovázejí bouřlivé diskuze, ve kterých jedni novotu hájí a druzí haní, jen menšina diskutujících zaujme více méně neutrální postoj.

Co vítám já a co se na písmu nelíbí?

Moje generace se v 90. letech poctivě (povinně) učila krasopis. Většina mých vrstevníků si i vzpomene, jak se jím píše, ačkoli u něj do dospělosti zůstalo jen pár z nich. Ona většina se přiklonila k podobě písma napůl psacího a napůl „tiskacího“, případně spojovaného „tiskacího“, a to i přesto, že za to byla na prvním stupni učiteli perzekuována. Vedle krasopisu jsme se učili i „tiskací“ písmena, která jsme museli umět číst. Mnozí se je tak velice rychle naučili i psát. Tak se celé generace učily a učí 2 druhy písma od sebe se do značné míry lišící. Zda je to přidaná hodnota, těžko soudit.

Psací písmo, tiskací písmo, hůlkové písmo, tištěné písmo, script

Slovíčko tiskací není v předchozím odstavci v uvozovkách jen tak. Každé rukou psané písmo je z logiky věci psací písmo. Tiskací, dříve hůlkové, písmo je vlastně jen zavádějící výraz používaný pro psané písmo, které se svým vzhledem podobá nespojité tištěné abecedě. I proto se Comenia Script jmenuje Comenia Script. Skript je písmo psané rukou a psacím nástrojem. Je tedy blbost si říkat, že děti píšící tímto písmem nebudou umět psát jen proto, že se písmo nesprávně označuje jako tiskací.

Grafická stránka Comenia Scriptu

Písmo jako takové se mi líbí. Stránky psané školáky jasně dokazují, že se jim takto píše dobře, text je úhledný a dobře čitelný. Verze s napojovacími tahy přímo svádí k propojování písmen tak, jak mnoho z nás píše v dospělosti. Proporčně je písmo postavené také dobře – malá abeceda dosahuje 2/3 výšky velké abecedy, což je rozhodně lepší než poměr 1:2, který známe z krasopisu (takový poměr zpomaluje psaní a zhoršuje čitelnost).

 

Řidičák pro cyklisty

O neukázněných a drzých cyklistech chystám článek už dlouho. Tento víkend mě ale přesvědčil, že je opravdu na čase jej konečně dopsat.

Značka "Zákaz vjezdu cyklistů"Nemám ráda moderní pojetí cyklistiky. Dlouholetí cyklisté (zpravidla starší generace) jsou vesměs slušní, znají předpisy a pravidla, na silnicích jezdí ukázněně. Dnešní trend jízdy na kole je přesně opačný. Místo další generace slušných cyklistů dnes na silnicích spíše vídám cykloaktivisty nebo cyklisty jezdící po vzoru cykloaktivistů, tedy neukázněně, bez znalosti předpisů a s pocitem, že jim ta silnice (a chodník) patří.

Jsem velkým odpůrcem cyklistů v pražských ulicích. Původně jsem měla chuť do názvu článku použít oblíbený D-FENSův výraz cyklozmrd. Cyklozmrdem neoznačuji každého cyklistu, nýbrž právě ta individua, která svým chováním omezují dopravu, a to nejen v Praze, ze které si chtějí vydupat cykloměsto. Tuto na hlavu postavenou utopistickou myšlenku nechápu. Není tady jednoduše realizovatelná. Praha není schopna vzhledem k dopravní vytíženosti pojmout ještě zdržovače na kolech. Žije tu na to příliš mnoho lidí, kteří spolu s částí Středočechů denně autem migrují za prací. Přesto se jízdní pruhy zužují kvůli cykloaktivistům, i když jsou jen málokdy využívány. Některá hovada totiž jezdí raději po chodníku.

 

Co se stane s dítětem, když jej zapomenete v autě

Jak může někdo v tomhle vedru nechat dítě v autě?! Říká se, že za to může uspěchaná doba, přepracovanost v kombinaci s únavou z vedra, roztržitost a snad i nezvyk na to, že se zrovna teď měli starat o dítě, když na něj jinak na každém kroku dává pozor matka. Jiní tvrdí, že je to absolutní selhání a nezodpovědnost. Všichni se však shodnou na tom, že je to neomluvitelné a viník je potrestán do konce života tím nejhorším způsobem.

Jak k tomu vlastně dojde

Žel právě velice jednoduše. Většinou blízký příbuzný (otec, dědeček) výjimečně dostane dítě na hlídání, má ho odvézt do jeslí/školky nebo domů. Dítě cestou v sedačce usne, příbuznému se starost o něj vytratí z hlavy a funguje podle svého obvyklého denního režimu. Jde do práce, na nákup, na úřad. Na dítě zapomene.

Až sem bych to dokázala se sebezapřením pochopit. Nedává mi však smysl, že některým trvalo i 8 hodin (celou pracovní dobu), než se k autu vrátili. Teprve poté jim to došlo. Rovněž nechápu, že řidič nemá přehled o tom, koho veze ve vozidle. Předpokládala bych, že dítě na zadních sedadlech uvidí několikrát během jízdy v zrcátku.

autoAž 70°C i po jedné hodině stání

Když necháte vozidlo stát na slunci, teplota uvnitř se snadno vyškrábe k 70°C během krátké chvíle. Stín během veder situaci zmírní jen trochu, teplota se často vyšplhá na 50°C během několika desítek minut.
V uzavřeném autě začne nehýbající se vzduch žhnout i bez přímého slunečního záření.

Nejen děti, ale i zvířata

V některých případech ale rodiče bez mozku nechají dítě bez otevřeného okýnka/zapnuté klimatizace v autě úmyslně. Ani nebudu myslet na ty, kteří to udělají úmyslně, aby se jej zbavili (nedávno se stalo v USA). Ostatní jsou přesvědčeni, že v autě zůstane příjemná teplota, protože jsou zvyklí na klimatizovaný prostor. Jejich IQ je asi moc nízké na to, aby jim docvaklo, že po vypnutí motoru se vypne i klimatizace.