veruce.cz

si myslí

Přirozený porod vs. císařský řez (1)

malyPůvodně jsem se zařekla, že na blog nezveřejním o svém soukromí nic víc než nějaký ten report z výletu. Už dlouho jsem ale chtěla sepsat svůj pohled na domácí porody, na porodnictví celkově, na moderní porodnictví vs. porodnictví ustrnulé v době před 30 lety, na pohlížení na těhotenství jako na nemoc. Vždy jsem si ale řekla, že bez osobní zkušenosti to bude sice můj názor, ale bude mu něco chybět. Něco, o co se budu moct opřít, až mi nějaký pošuk začne tvrdit, že jsem nezodpovědná, že bych se s takovými názory měla jít zahrabat a rozhodně je nepublikovat, abych náhodou někoho neponoukala ke „špatným“ myšlenkám. A tak jsem počkala na osobní zkušenost, která nakonec proběhla úplně jinak, než jak jsem si ve všech možných scénářích představovala, přesto se můj postoj k mnoha věcem vůbec nezměnil.

Dnešní rodičky mají o mnoho víc možností než jejich matky, které rodily před cca 25-35 lety. Nicméně jejich nezájem o informace způsobuje, že přerod institucionalizovaného porodnictví z doby minulého režimu, které se dá bez nadsázky označit jako zločin proti lidskosti, v porodnictví moderní nabízející téměř přirozené podmínky k přivedení dítěte na svět, postupuje jen velice pomalu.


Jak se rodilo za minulého režimu (a někde se tak rodí dodnes)

Totalitní režimy se vyznačují tím, že musí vše kontrolovat. Porody za bývalého režimu jsem výše označila za zločin proti lidskosti. Ne náhodou. Mnohé matky, které v té době rodily, si odnesly strašný zážitek, který poznamenal je i dítě. Chyběly informace a málokdo si tehdy dovolil protestovat nebo se byť jen na něco ptát. Personál se choval odměřeně, povýšeně, podle tehdejších předpisů a ke všemu přistupovali zcela rutinně bez špetky empatie.

Gynekolog i porodnice byly spádové. Na rozdíl od dneška se ultrazvuk dělal jen výjimečně, ačkoli se na prohlídky chodilo 1x měsíčně jako dnes. Informovanost od ošetřujícího lékaře však pokulhávala. Nemocnice se tehdy ani nesnažily působit na pacienty příjemně a porodní oddělení také ne.

 

Štěně pod stromeček v akci

PesProdám čistokrevná štěňata bez PP. Jsou odčervená a zdravá, z ověřeného spojení (oba rodiče PP mají). Odběr možný i na Štědrý den.

Takto může vypadat nenápadný inzerát, který na web pověsila jedna z mnoha množíren, u nás stále legálního byznysu se zvířaty, zejména se psy a kočkami. Množírny se pomalu dostávají do povědomí lidí, ale stále převažuje názor, že na výše uvedeném příkladu není nic podezřelého. Spolu s dalším souvisejícím a nyní aktuálním problémem – nákupem štěněte k Vánocům bych na ně ráda v tomto článku upozornila. Kvůli neznalosti, nezájmu o ověřování informací a také kvůli zaručeným fámám, které o chovu psů kolují, vznikl podnikatelský záměr, který kde kdo podporuje, aniž o tom třeba tuší.

NE množírnám! (http://www.psinadeje.cz) Mezi lidmi je zakořeněná představa, že chovné stanice nabízející štěňata s PP rejžují z lidí peníze, že jsou to ony, kdo chovají psy kvůli výdělku. Naproti tomu raději sáhnou po levnějším štěněti, které najdou v prvním inzerátu na internetu. Na fotkách vidí 5 roztomilých chlupatých kuliček, co by na tom bylo podezřelého? Často téměř všechno. Ona štěňata budou pravděpodobně pocházet z množírny a jsou to právě majitelé jejich rodičů, kteří v „chovu“ vidí jen peníze.

Množírny

Na internetu koluje mnoho fotek otřesných podmínek, ve kterých jsou ponechávány fenky, které jsou drženy v malých prostorech, jen aby mohly být opakovaně nakryty a měly další štěňata na prodej. Stejně tak jsou věznění i psi, s minimem nejlevnějšího jídla, nemytí, nevenčení, v nedostačujícím prostoru. Takto vypadají množírny nejhoršího rázu (odkaz vede na původní umístění fotek a nejedná se o hezký pohled):

 

On život v paneláku na sídlišti někomu vyhovuje?

Měli jsme možnost pronajmout si byt nedaleko metra (zastávku od Opatova). Nakonec z toho sešlo a upřímně jsem ráda, že jsme na to nekývli. Byt po rekonstrukci s výhledem směrem za D1 do polí se nám i zamlouval. Něco se nám tam ale nelíbilo. Při obou návštěvách jsme se tam necítili dobře a netrvalo dlouho, abychom si uvědomili proč. Ta tísnivá atmosféra betonové přelidněné džungle by nás do měsíce připravila o rozum.

Lodžská ulice, Praha 8Diskuze o bydlení na sídlišti probíhají na internetu vždy stejně. Jedni by tam nešli snad ani zadarmo, jiní si to nemůžou vynachválit. Nemůžu si pomoct, ale mám dojem, že těch opravdu spokojených bude menšina. Ti ostatní si spíš jen neuvědomují, jak moc jim to žití na sídlišti znepříjemňuje život. Diskuze se totiž většinou nezaměřují na život v místech, kde má barák 10 pater a 10 vchodů. Vznikají zejména u článků o životě v paneláku jako takovém. To je obrovský rozdíl. Existují i menší panelové domy po okrajích těch měst ve městech. Mají třeba dva tři vchody a čtyři či pět pater podobně cihlový blok ve starší zástavbě. Právě lidé bydlící v takových mini panelácích si v diskuzích život v nich pochvalují. Jim se nedivím. Mají blízko MHD, obchody, často i úřady, parky či lesoparky, kam mohou chodit s dětmi, a zároveň betonový svět nemají okolo sebe ze všech stran. Nemají tisíce sousedů.

 

Krasopis, rukopis a Comenia Script

comenia-script-avatarZačal nový školní rok a pár dalších škol zavedlo v prvních třídách vášně vyvolávající písmo Comenia Script místo krasopisu. Každou změnu doprovázejí bouřlivé diskuze, ve kterých jedni novotu hájí a druzí haní, jen menšina diskutujících zaujme více méně neutrální postoj.

Co vítám já a co se na písmu nelíbí?

Moje generace se v 90. letech poctivě (povinně) učila krasopis. Většina mých vrstevníků si i vzpomene, jak se jím píše, ačkoli u něj do dospělosti zůstalo jen pár z nich. Ona většina se přiklonila k podobě písma napůl psacího a napůl „tiskacího“, případně spojovaného „tiskacího“, a to i přesto, že za to byla na prvním stupni učiteli perzekuována. Vedle krasopisu jsme se učili i „tiskací“ písmena, která jsme museli umět číst. Mnozí se je tak velice rychle naučili i psát. Tak se celé generace učily a učí 2 druhy písma od sebe se do značné míry lišící. Zda je to přidaná hodnota, těžko soudit.

Psací písmo, tiskací písmo, hůlkové písmo, tištěné písmo, script

Slovíčko tiskací není v předchozím odstavci v uvozovkách jen tak. Každé rukou psané písmo je z logiky věci psací písmo. Tiskací, dříve hůlkové, písmo je vlastně jen zavádějící výraz používaný pro psané písmo, které se svým vzhledem podobá nespojité tištěné abecedě. I proto se Comenia Script jmenuje Comenia Script. Skript je písmo psané rukou a psacím nástrojem. Je tedy blbost si říkat, že děti píšící tímto písmem nebudou umět psát jen proto, že se písmo nesprávně označuje jako tiskací.

Grafická stránka Comenia Scriptu

Písmo jako takové se mi líbí. Stránky psané školáky jasně dokazují, že se jim takto píše dobře, text je úhledný a dobře čitelný. Verze s napojovacími tahy přímo svádí k propojování písmen tak, jak mnoho z nás píše v dospělosti. Proporčně je písmo postavené také dobře – malá abeceda dosahuje 2/3 výšky velké abecedy, což je rozhodně lepší než poměr 1:2, který známe z krasopisu (takový poměr zpomaluje psaní a zhoršuje čitelnost).

 

Řidičák pro cyklisty

O neukázněných a drzých cyklistech chystám článek už dlouho. Tento víkend mě ale přesvědčil, že je opravdu na čase jej konečně dopsat.

Značka "Zákaz vjezdu cyklistů"Nemám ráda moderní pojetí cyklistiky. Dlouholetí cyklisté (zpravidla starší generace) jsou vesměs slušní, znají předpisy a pravidla, na silnicích jezdí ukázněně. Dnešní trend jízdy na kole je přesně opačný. Místo další generace slušných cyklistů dnes na silnicích spíše vídám cykloaktivisty nebo cyklisty jezdící po vzoru cykloaktivistů, tedy neukázněně, bez znalosti předpisů a s pocitem, že jim ta silnice (a chodník) patří.

Jsem velkým odpůrcem cyklistů v pražských ulicích. Původně jsem měla chuť do názvu článku použít oblíbený D-FENSův výraz cyklozmrd. Cyklozmrdem neoznačuji každého cyklistu, nýbrž právě ta individua, která svým chováním omezují dopravu, a to nejen v Praze, ze které si chtějí vydupat cykloměsto. Tuto na hlavu postavenou utopistickou myšlenku nechápu. Není tady jednoduše realizovatelná. Praha není schopna vzhledem k dopravní vytíženosti pojmout ještě zdržovače na kolech. Žije tu na to příliš mnoho lidí, kteří spolu s částí Středočechů denně autem migrují za prací. Přesto se jízdní pruhy zužují kvůli cykloaktivistům, i když jsou jen málokdy využívány. Některá hovada totiž jezdí raději po chodníku.

 

Co se stane s dítětem, když jej zapomenete v autě

Jak může někdo v tomhle vedru nechat dítě v autě?! Říká se, že za to může uspěchaná doba, přepracovanost v kombinaci s únavou z vedra, roztržitost a snad i nezvyk na to, že se zrovna teď měli starat o dítě, když na něj jinak na každém kroku dává pozor matka. Jiní tvrdí, že je to absolutní selhání a nezodpovědnost. Všichni se však shodnou na tom, že je to neomluvitelné a viník je potrestán do konce života tím nejhorším způsobem.

Jak k tomu vlastně dojde

Žel právě velice jednoduše. Většinou blízký příbuzný (otec, dědeček) výjimečně dostane dítě na hlídání, má ho odvézt do jeslí/školky nebo domů. Dítě cestou v sedačce usne, příbuznému se starost o něj vytratí z hlavy a funguje podle svého obvyklého denního režimu. Jde do práce, na nákup, na úřad. Na dítě zapomene.

Až sem bych to dokázala se sebezapřením pochopit. Nedává mi však smysl, že některým trvalo i 8 hodin (celou pracovní dobu), než se k autu vrátili. Teprve poté jim to došlo. Rovněž nechápu, že řidič nemá přehled o tom, koho veze ve vozidle. Předpokládala bych, že dítě na zadních sedadlech uvidí několikrát během jízdy v zrcátku.

autoAž 70°C i po jedné hodině stání

Když necháte vozidlo stát na slunci, teplota uvnitř se snadno vyškrábe k 70°C během krátké chvíle. Stín během veder situaci zmírní jen trochu, teplota se často vyšplhá na 50°C během několika desítek minut.
V uzavřeném autě začne nehýbající se vzduch žhnout i bez přímého slunečního záření.

Nejen děti, ale i zvířata

V některých případech ale rodiče bez mozku nechají dítě bez otevřeného okýnka/zapnuté klimatizace v autě úmyslně. Ani nebudu myslet na ty, kteří to udělají úmyslně, aby se jej zbavili (nedávno se stalo v USA). Ostatní jsou přesvědčeni, že v autě zůstane příjemná teplota, protože jsou zvyklí na klimatizovaný prostor. Jejich IQ je asi moc nízké na to, aby jim docvaklo, že po vypnutí motoru se vypne i klimatizace.

 

O focení, pseudofocení a fotkách z mobilu

d200Focení je jeden z mých koníčků. Už osm let se snažím zlepšovat, šest let vlastním zrcadlovku a celou tu dobu se rychleji či pomaleji snažím přiblížit k cíli „necvakej, foť“. Pokrok sice vidím, nicméně občas se přesto uchyluji k pořizování tzv. dokumentárních fotek (tedy těch bez většího uměleckého záměru), které právě toto pravidlo porušují. Na ně by se lepší menší kompakt hodil jako sůl :) Přesto jsem se dostala do fáze, kdy mám chuť z „nacvakaných“ fotek vymazat jen menší procento z nich, většinou 80-90% pořízeného materiálu končí zveřejněno u fotoreportů z cest. Kdysi dávno to snad bylo i naopak a v tom vidím hlavní posun.

Do počítače, (zkonvertovat), zmenšit, (upravit, podepsat, přejmenovat) a teprve až potom na net

Za každým focením následuje hromada práce. Pominu-li úpravy a konverzi z RAW do JPG, tak je to vždy zmenšení, vložení podpisu, někdy ořez, přejmenování, 2-5 minut práce na jedné fotce, aby to nějak vypadalo. Tato práce k focení prostě patří stejně jako promazání odpadu a duplicit. Mezi cvakači to však nějako neletí. Ti raději nabouchají tisíc fotek během dvoukilometrového výletu a přes wi-fi je nahrají přímo na web. Co na tom, že je tam jeden záběr patnáctkrát, hlavně že se s tím nemusí víc patlat. A tak člověk narazí na alba, ve kterých jsou neotočené fotky, přepálené fotky, podexponované fotky, rozmazané fotky, fotky bez záměru. K čemu tohle je? Někteří jedinci toto dokonce dokážou prezentovat návštěvě.

Filtry na Instagramu pořádné úpravy nenahradí!

Řada dalších, kteří nehází na web všech 500 fotek, které pořídili během hodinové procházky, zase používají jiný nešvar – instagramové filtry. Nedávno si je vyzkoušeli zde. Ty níže jsou z Wikipedie.

 

Kniha vs. čtečka

knihaVcelku nový spor čtenářů, zda je lepší čísti knihy papírové či elektronické, řeším poměrně jednoduše – nedám dopustit ani na jedno. Elektronické knihy čtu na různých zařízeních už osm let. Nejprve to byl smartphone, poté MDA, nakonec jsem skončila u čtečky e-booků. Toho posledního zařízení se nehodlám vzdávat, protože pro mě má několik nezanedbatelných výhod.

Co si však zároveň nedovedu představit, je pokoj bez knih. Mít tak knihovnu přes celou délku stěny obýváku, k tomu jedno pohodlné křeslo a hromadu času, tak nedělám nic jiného, než že čtu a čtečka knih si ani neškrtne :) Zatím si svou knihovnu poctivě plním knihami, které si to místo v policích zaslouží a ráda po nich sahám a prohlížím si je, i když kromě obálky žádné ilustrace neobsahují.

 

Jidáš sem, Pallas Athéna tam…

Z devalvace vzdělání je mi už delší dobu smutno. Každý rok studenti očekávají, že maturitu dostanou s nižšími nároky na přípravu. Každý rok je maturita skutečně o něco lehčí, přesto si každý rok maturanti stěžují, jak je těžká. Starší ročníky hořekují nad tím, že náročnost celé maturitní zkoušky je srovnatelná s jejich příjmačkami na střední školy, a já jen nechápavě koukám na to, jak někteří primitivové hlasitě dávají svou hloupost najevo tím, že nechápou pojem všeobecný přehled.

Je mi jasné, že se ozývají hlavně ti, kterým zoufale chybí všeobecný přehled, případně se na učení jednoduše vykašlali a kašlali na něj celou základní i střední školu. Na gymnáziích i středních školách samozřejmě většina studentů tuhle primitivní maturitu dala s přehledem a teď si říká, k čemu jim na něco takového roky vtloukali do hlavy tolik informací. Učivo z osmé třídy základní školy by mnohým stačilo na dobrou známku.

Já ani tak nevidím problém v tom, že si někdo nevzpomněl na jakéhosi Jidáše nebo Pallas Athénu. Třeba za to mohl stres a on se poté mlátil do hlavy, že to přece ví. To se stane. Zaráží mě ale způsob, jakým na sebe upozorňují ti, kteří své nedostatky ve všeobecném přehledu dávají na obdiv světu. Místo toho, aby si šli doplnit znalosti, hlasitě vykřikují, že za všechno můžou „příliš specifické“ otázky týkající se „jednoho z mnoha“ náboženství.

Didaktický test jsem si zkusila pro zajímavost také, a to v práci, kde mě od soustředění každou chvíli rušil e-mail či telefon. Otázky mi 5 let po vlastní maturitě připadaly zoufale primitivní. Bez jakékoli přípravy a v některých ohledech s pozapomenutými znalostmi jsem skončila s 43 body, tedy 86%. Na úspěšné absolvování didaktického testu stačí 44%. Člověk musí mít IQ na hranici lehké mentální retardace, aby ty body na prolezení nezískal!

 

Migréna není obyčejná bolest hlavy

Každý migrenik by s chutí nakopal každého, kdo o svých občasných bolestech hlavy z nedostatku tekutin, spánkového deficitu nebo špatného vzduchu prohlásí: „Migréna? Jó to mívám taky. To je v pohodě.“

Migréna není obyčejná bolest hlavy, ale chronické onemocnění, které je vedle středně silných až velmi silných bolestí hlavy často doprovázeno nevolnostmi a dalšími příznaky. S ohledem na intenzitu bolesti je pak migrenik nucen omezit veškerou produktivní činnost, protože jednoduše není schopen ji naplno vykonávat. Při silném záchvatu opravdu není na místě migrenika podezírat z toho, že přehání nebo simuluje.

Migréna postihuje častěji ženy než muže. Poprvé se může objevit už během puberty, nejvyšší počet migreniků však patří do věkové skupiny 30-40 let. Okolo 60. roku života u části migreniků záchvaty zcela vymizí. U žen se zpravidla zmírňuje během těhotenství. Velká část migreniků toto onemocnění zdědila. S věkem se obvykle prodlužuje délka záchvatu, avšak snižuje se jeho intenzita.