veruce.cz

píše povídky

Zrcadla

zrcadlaZ prostor zrcadlového bludiště se ozývalo nadšené dětské povykování doprovázené tupými nárazy. Vždy, když se někdo netrefil do jediné správné mezery a rozplácl se o jedno ze zrcadel, následoval škodolibý smích od těch ostatních. Malá Eliška narážela do jedné zrcadlové stěny za druhou a smála se tomu spolu s ostatními. Pak do jednoho zrcadla narazila čelem a smích ji rychle přešel.

* * *

Rodiče nacházející se ve vedlejší místnosti s různě zakřivenými zrcadly neměli sebemenší důvod se o své ratolesti bát. Tu se manžel poškleboval rozšířené manželce, že má tváře jako ropucha, tu se téměř dospělá dcera bavila nad tím, jaký se z jejího otce (v reálu velice vysokého muže) stal trpaslík. Bizarní obrazy sebe sama všechny uzavřely do jakési otupělosti k okolí. Nevšimli si, že dětské jásání pomalu utichlo.

* * *

Vzduch prořízlo nejprve vysoké dívčí zaječení, rychle následovaly další dětské výkřiky plné děsu a přinejmenším v jednom případě i bolesti.

„Co to bylo?!“ procitlo náhle několik rodičů najednou a začali se hrnout ke dveřím, aby zjistili, co se stalo.

* * *

Eliška se nemohla od zrcadlové plochy odtrhnout. Blonďaté vlásky tvořící ofinu se vpíjely do jejího vlastního odrazu a zcela splývaly s jejím druhým já. Děvčátko se opřelo pěstičkami a snažilo se odtáhnout. Nešlo to. Když je rozevřela, měla dojem, že studená plocha zmizela a ona se opírá o něco měkkého.

Ostatní děti se tu bizarní podívanou sledovaly se zvláštním zaujetím. Nikdo se však už nesmál.

 

Bez dechu

avatar-podzim Mladý učenec a čerstvý misionář se opatrně posunul tak, aby mu pod nohama nezapraskala jediná větvička. Našel si pohodlnější polohu a z úkrytu mezi křovisky a balvany sledoval děsivé dění před sebou. Na to, co měl zažít, jej však nemohly připravit ani měsíce, během nichž mu starší bratři z jeho řádu předávali zkušenosti a vědomosti.

Odhadem čtyři desítky lidí stály ve dvou kruzích okolo dřevěné modly vysoké tak, že ani na ramenou dvou dalších mužů pod sebou by na její temeno nedohlédl, ba ani nedosáhl. Viděl ji jen z boku, kde měla vysekané dlouhé vlasy a na hlavě zřetelnou přilbu. Rozeznal i loket paže, avšak skryto mu zůstalo, co drží v ruce. Dole u její paty stál starý muž, který čekal, až jeho dva pomocníci obejdou přítomné se zapálenými bylinami. Zejména intenzivním vůně šalvěje doputovala až k jeho skrýši. Ti sami mladí muži předtím s bubnem a chřestidlem třikrát obešli kruh zvenčí a napůl provolávali, napůl prozpěvovali slávu nějakému jemu neznámému božstvu, jehož jméno ani nedokázal zachytit. Ostatně tak daleko na severovýchod se dostal omylem a místnímu jazyku téměř nerozuměl.

Učenec si během vykuřování prostoru bylinami pozorně prohlédl oděvy přítomných. Bílé dlouhé tuniky žen a dívek zdobily výšivky i tkané pásky, které některým z nich visely i okolo boků. Zhruba polovina z nich si schovala vlasy pod bílé plátno stažené ve výši čela tkanou čelenkou ozdobenou kruhy po stranách hlavy. Muži i chlapci si oblékli pro tento rituál tuniky kratší než ženy, avšak stejně bohatě vyšívané, kolem pasu měli převážně kožené opasky. Kalhoty a ovínky ovázané koženou šňůrkou už zůstaly prosté od všech zdobení.

Zaujalo jej, že všichni do jednoho z pochev před vstupem do obřadiště odložili své zbraně. Jakoby snad věřili, že se jim tu nemůže nic stát, pomyslel a nechápavě zavrtěl hlavou. Ideální pro případný útok, to si musí zapamatovat. Uvědomil si ještě, že ve vnitřním kruhu stojí pouze muži a dospívající chlapci. Ženy, dívky a děti mladší odhadem deseti až dvanácti let stály v kruhu za nimi.

 

Winstonův soused

plot útvar: drabble
zadaná slova: úpis, nástroj, neúčast, hrůza, přiznat
poznámky: z úcty ke knize 1984

Nepsaný úpis Velkému bratru nikomu nedovolil o postupech Strany jakkoli pochybovat. Winstonův soused se proto snažil svou neúčast na Dvou minutách nenávisti tajit sám před sebou. Samozřejmě se jich zúčastnil, po celou dobu mu ale větší starosti činil tlak ve střevech než obrazy, které všechny okolo dostaly do běsnící extáze. Přesto se snažil a nabyl přesvědčení, že jeho ideozločin zůstal nepovšimnut. Svědomí jej však přinutilo přiznat se vlastní ženě. Nemohl tušit, že právě ona ho udá. Věřil, že ho pochopí!

 

Bez lidí

Říp Je snad pochopitelné, že mě to k té magické hoře stále táhne… Vydejme se k ní cestou z města. Za absolutního ticha a tmy. Bez lidí.

Ticho a tma.

Sotva pár hodin po soumraku není takové ticho normální. Rozhodně ne v centru velkoměsta. Probouzí se ve mně naléhavé nutkání jít se podívat ven. Neodolám mu. Beru si jen telefon a peněženku ze zvyku.

Jindy ne úplně klidná ulice se zdá liduprázdná. Rozhodnu se podívat na nedaleké náměstí. Něco se mi na tom celém výjevu nezdá. V první večerce po cestě se normálně svítí, za reklamou polepenými okny a dveřmi však nikdy není nikoho vidět. Zamířím do non-stop otevřeného obchodu. Při pohledu na hlavní, obvykle rušnou ulici zůstávám zaraženě stát. Nikde nikdo. Prodejna mě však šokuje ještě víc. Za pokladnou nikdo nesedí, v uličkách mezi regály nikdo nehlídá, na zavolání nikdo nereaguje. Po chvíli váhání si přece jen beru velkou lahev vody a něco malého na chuť. Drobné nechávám na pásu u pokladny a vydávám se dál.

Na oné nemalé ulici stále nevidím ani živáčka. I diskotéka se zdá být zavřená, což je vzhledem pátečnímu večeru krajně nezvyklé. Prostor před ní jindy obsypaný popíjejícími a motajícími se teenagery zeje prázdnotou. Tento výjev působí krajně podezřele, ale proč ne. Mířím dál k náměstí. Tramvaj stojí na zastávce v jeho horní části, jakoby právě přijela. V hlavě mi bleskne myšlenka, že se tedy neděje nic divného. Ta se však rychle ztrácí, když přijdu bliž. Dvouvozová souprava linky 16 čeká na pasažéry marně. Stejně ji nemá kdo řídit. Uvědomuji si, že veřejné osvětlení svítí jako vždy. Chybí je obyvatelé, turisté… LIDÉ! Vybavuji si nedávno čtenou Kulhánkovu Cestu krve. Zombie se pohybující se typickou trhanou chůzí naštěstí též nevidím.

Co se to ale děje?! Nějaký poplach, který jsem nezaregistrovala? Evakuace města? O tom bych přece musela vědět! Kde jsou všichni?!

 

Jak šumí běs

podzimní avatar Téma, které mě přimělo ten text níže napsat, se sice jmenovalo „Jak šumí les“, ale v každém lese žije nejeden běs, který to šumění může mít na svědomí. Však si to přečtěte sami :)
A tohle si k tomu pusťte.

Brána lesa tvořená dvěma vzrostlými jedlemi tyčícími se nad okolními listnatými stromy tě přívětivě láká do svého království. Nohy tě rozradostněnými poskoky přenáší hloub do toho barevného podzimního světa, který tepe životem naprosto odlišným od šedivého velkoměsta. Nasloucháš, jak koruny stromů šumí v lehkém vánku, jenž pomalu snáší žluté i červenající listy na měkkou půdu protkanou sítí kořenů. Vysoko nad tebou švitoří ptáci, jakoby si i oni užívali jeden z posledních slunečních dnů tohoto roku.

Pokračuješ dál. Prostor mezi jednotlivými kmeny se zmenšuje. Na začátek lesa už nedohlédneš. Lehce našlapuješ po sotva patrné cestičce stáčející se z mírného svahu doleva. Tak se odděluješ od přívětivé náruče jehličnatých obrů a vstupuješ do spleti mladých i prastarých listnáčů. Něco tě tam táhne, těžko si však můžeš uvědomit co.

Cesta se ztrácí v hromadě listí pokrývající zemi, kam až oko dohlédne. Kráčíš dál tím známým, tolikrát prochozeným místem a sotva si uvědomuješ, že šumění v korunách zesílilo. Nasáváš vůni tlejícího listí a hub, doufaje ve vykukující hnědý klobouk v barevné podestýlce. Nic tě netíží, všechny starosti zůstaly tam na začátku, u těch dvou jedlí.

Tu se náhled setmí.

Modravá obloha prosvítající korunami zmizela. Nahradila ji tmavá šeď těžkých dešťových mraků. Zaraženě se pozastavíš a zadíváš se okolo sebe. Obracíš zrak tím i oním směrem. Marně pátráš, která cesta tě tam – na tu malou mýtinu porostlou vysokou travou – vlastně dostala. Nevybavuješ si toto místo ve své paměti. Cítíš, jak se ti vzrušením zrychlil tep. Slyšíš, jak šum v korunách nabývá na intenzitě. Vidíš, jak se něco v stínech napravo od tebe mihne.

 

Želva nebo žába?

Klub snílků Troška litevštiny na spaní, aneb prvotřídní kokotina pro pobavení. Inspirace nalezena pod odkazem v ikonce. Ať žijí šílené sny :)

Stařík, nápadně připomínající dívčina profesora na litevštinu, si odměřeně založil ruce na prsou a nehezky se ušklíbl na útlou postavičku krčící se pod ním. Pokud se však domníval, že ji zahnal do kouta, nemohl se víc mýlit. Děvče mu věnovalo na oplátku lehce šílený úsměv. V mžiku dřepělo přichystané kdykoli vyrazit. V ruce třímalo lovecký nůž, který ne náhodou mířil muži přímo na hrudník.

„Ale no tak, Varlė, ten žabikuch ti před Vėžlysem moc nepomůže,“ pravil klidně a v hlase mu zazněl náznak pobavení. Děvče pevněji stisklo rukojeť své zbraně a výhružně div nezavrčelo. Překvapenému zamrkání se však neubránilo. I proto jí námitka, že přece není žádné varle, uvízla v krku.

„Vėžlys je přece-“

„Ano, želva,“ vycenil stařík své křivé zažloutlé zuby, „a jestli si jen náznakem pomyslela na to druhé zvířátko od žet, tak bys měla místo spaní studovat slovíčka. Jinak tu zkoušku nedáš.“

Děvče šokovaně zalapalo po dechu: „Ale, ale -“

„No je to tak, pořád se ti to plete, Varlė!“

 

Nekonečný sen

Devon se neklidně zavrtěl na svém lůžku, což nebylo nic proti tomu, jak sebou ve spánku házel před chvílí. Celou noc se převaloval ze strany na stranu, jednou málem spadl na podlahu. Zdál se mu velice podivný sen, ale jeho děsivost ho neprobudila, jako se mu stávalo běžně.

Neprocitl ani teď, kdy se noční snění blížilo ke konci a co nevidět ho měli probudit kohouti na dvorku. Devon spal opravdu tvrdě, až příliš tvrdě.

***

Devon běžel, co mu nohy stačily, aby unikl stvůře z nejhorších nočních můr. Šedočernohnědý přízrak se za ním hnal po poli, zatímco on se zakopávaje o krtince a výmoly snažil doběhnout do domku u lesa, který pro něj představoval záchytný bod. Jistotu před tím běsem. Věděl, že nesmí upadnout, protože to by znamenalo jistý konec. Démon však oproti němu měl značnou výhodu. Nad nerovným terénem se vznášel a vzdálenost mezi nimi se zkracovala rychleji než mezi chlapcem a obydlím. Devon se oklepal, když mu přejel po zádech mráz. Narůstající strach a hrůza z poletující hmoty ho vyburcovaly ještě ke zběsilejšímu tempu, které se mu nakonec stalo osudné. Najednou se zakopl o jeden ze záhonů a padal.

Neskončil však v mokré hlíně, jak očekával. Propadával se černou tmou. Brzy zjistil, že svůj pád může zpomalit i úplně zastavit. Vznášel se, oklopen nicotou, v níž se začaly objevovat světélka. Bílé, modré, červené, zelené. Jakoby mi chtěly naznačit cestu, napadlo ho hned, když se seskupily v dlouhý pás, který ze všeho nejvíc připomínal Mléčnou dráhu. Tajemno, které ho obklopilo, Devona natolik uchvátilo, že se vydal světelný pěšinu prozkoumat důkladněji.

V hlavě mu začaly znít i zvuky. Cvrlikot ptáků, šumění lesa i šplouchání vody. Podíval se pozorněji na světla a vydechl údivem, když se z nich začala tvořit krajina. Jednotlivé barvy se spojovaly v obrazy míst, která znal. Louka u jejich vesnice, která se za cestou vedoucí z ní měnila v pole. A právě tam, na cestě mezi svěží trávou a úrodnou půdou, přistál. Rozhlédl se okolo. Jeho domov se nacházel na dohled, bydleli s rodiči na okraji osady u lesa. Nenapadlo ho nic jiného, než se tam vydat, ostatně ho zaujala představa vidět sebe sama, když spí. Zvesela si povyskočil a jeleními skoky se blížil domů.

Postava kouzelníka s buřinkou se před ní zjevila zničehonic. Při pohledu na něj se musel pobaveně ušklíbnout, protože mával okolo sebe tlustou černou hůlkou a snažil se zahnat králíky, které jisto jistě vytáhl z klobouku. Devon vědět, že sní, proto se odvážil zachechtat nahlas. To však neměl dělat, postava se tím jako kouzlem začala měnit. Z rozpažených rukou se staly neurčité tvary, stejně tak z nohou, vlajícího fraku a klobouku. Kouzelník se rozhodl vytrestat chlapcovu opovážlivost po svém a rozlétl se v podobě šedočernohnědého přízraku k němu.

Devon vyrazil po poli vstříc svému domovu, aby unikl stvůře z jeho nejhorších nočních můr. Neprobudil se ani tentokrát.

 

Dostal ji

Dostal ji Po delší době jsem sesmolila povídku, která tak nějak nemá nic společného s tím, co píšu normálně. Prostě je to taková typická slohovka o slečně, kterou dostal její nový kolega. Nu ale nebyla bych to já, aby to alespoň trochu fantasmagorické nebylo :)

Lucie se zasněně podívala z okna. Z rádia vyhrávalo Clocks od Coldplay, venku pod okny se proháněla auta, která svými světly tvořila na zdech její ložnice abstraktní obrazy. Atmosféru zdánlivě klidného večera hatila jen hlodavá myšlenka, zda-li ji její partner opravdu za deset minut vyzvedne. V muže ztratila důvěru po třetím nezdařeném vztahu, který trval moc dlouho na to, aby mohla bez okolků zapomenout. Naději na plnohodnotný partnerský život ale nezahodila. Vlastně za to mohl právě on – nový kolega z její práce. Vysoký, pohledný, krátké černé vlasy, černé oči, uhrančivý pohled, ostré rysy obličeje. Udělal na ni dojem už ve chvíli, kdy se objevil na pohovoru. Odmítala si však připustit, že se za něj přimluvila u kolegů z personálního jen kvůli osobnímu zájmu. Rychle zaplašila i ty nejmenší pochybnosti, jak to vlastně bylo. Přece jen stála při rozhodování o přijetí či nepříjetí nových lidí o něco výš a na její úsudek ostatní vždy dali. Tentokrát ji to ale znepokojovalo.

Z úvah ji vytrhl zabzučení zvonku. Cítila, jak se jí vzrušením rozbušilo srdce, když se čelem přilepila k chladivé tabulce okna a viděla ho stát dole na chodníku. Rychle přešla na chodbu, naposledy se zkontrolovala v zrcadle a nahodila svůj svůdný výraz, který zabral už na všechny předchozí. Pro tuto příležitost si dokonce pořídila nové šaty – koktejlky v bordó barvě bez ramínek. Tu barvu upřímně nesnášela, tentokrát ale dala svůj vkus stranou a nechala si poradit. Dokonce i za účes a nalíčení dnes vyhodila hříšné peníze. On za to ale prostě stál. Vklouzla do lodiček na vysokém podpatku a co nejrychleji se snažila sejít schodiště do přízemí.

René se jí dokonce poklonil, když otevřela domovní dveře. Pomohl ji nasednout do taxíku, kterým před chvílí přijel a neopomněl ani na lichotky, které se týkali jejího vkusu a vzhledu. Zarezervoval pro ně salonek ve vyhlášené restauraci. Obsluha ve fraku servírovala nanejvýš profesionálně 5 chodů. Jejich diskuze se od obecných a profesních témat přesunula k volnému času a koníčkům. Za svitu svíček tak ještě probírali společné zájmy a Lucie se nemohla ubránit motýlkům v břiše, které cítila po tak dlouhé době. Chvěla se vnitřním uspokojením, že tentokrát už opravdu našla toho pravého. Černovlasý muž, jakoby jí četl myšlenky, se rozhodl této chvíle ještě využít a upevnit vznikající vztah. Objednal košík lístků růží, které jim při jejich cestě do auta rozhazoval na cestu i na ně samotné tentýž muž ve fraku, který jim nosil jídlo a naléval víno.

Lucie neměla sebemenší pochyby a ke svému partnerovi necítila nic jiného než vzrůstající důvěru a touhu zároveň. Pokračovaní večera v klubu proto jen uvítala. Na diskotéce nebyla od svých dva a dvaceti, tedy rovných 7 let. Překvapilo ji, že se na Reném vybraném podniku, který z minulosti znala, nic nezměnilo. Jakoby se vrátila v čase. A ona se stejně jako kdysi úplně oddala svému doprovodu. Tančili spolu, ona měla popito. Brzy netušila, co se s ní děje.

>> přečíst si povídku

 

Osudový hrdina

Osudový hrdina Je vidět, že mi chybí slohovky na zadané téma (ve škole jsem poslední 3 roky stejně psala sálodlouhé úvahy, ale i nějaké vyprávění by se našlo – dvě z nich naleznete i zde na blogu), takže se mi při slovním spojení osudový hrdina vnuklo hned několik nápadů. Jako první z toho vzešla kratičká jednorázová povídka :)

* * *

Stál na hradbě a shlížel na tu spoušť pod sebou. Zakrvácená, lehce se chvějící, levá dlaň mu spočívala na helmě, kterou si sundal teprve před chvílí. V druhé ruce svíral meč – tak silně, že mu zbělaly klouby. Jakoby se snažil jílec rozdrtit. Vítr mu foukal vlasy do obličeje a přes kamenný výraz nevylo absolutně možné rozpoznat, co se mu honí hlavou. Na první pohled se dokonce zdál být klidný – zadumaný velitel, který hodnotí výsledek bitvy. Ruce však prozrazovaly v jeho případě více, než co by na mnohé prozradily oči.

Stál na hradbě a shlížel na tu spoušť pod sebou. Na nádvoří pevnosti se kupila hromada mrtvých nepřátel, jejichž popel bude rozptýlen do blízké řeky. Osobně nesnášel ten smrad, který se stal nedílnou součástí každé vyhrané bitvy o jeho domov. Tentokrát ale necítil žádnou radost z vítězství. Ubránit své město s většinovou ztrátou vlastník lidí mu k tomu neposkytovalo valný důvod. A on se najednou cítil starý, nemocný a neschopný. Starosta s rodinou se naštěstí stihli včas ukrýt v podzemních prostorách, kam by nepřátelé nenašli cestu ani po případném vítězství. Až do posledního vojáka druhé strany věřil, že i jeho rodina se snacházela tamtéž, jenže před okamžikem (nebo to snad byla věčnost?) viděl mezi řadami mrtvých měšťanů i tělo své ženy. Nemohl si ji splést – ty bílé šaty s koženým opaskem a její nápadně rudé vlasy přece tak důvěřně znal. V šoku zíral na svou milovanou, když vedle ní položil jeden z jeho lidí menší, stejně rudovlasou, postavu. V tu chvíli rezignoval.

>> přečíst si povídku

 

Pět kamenů

Jeho ruce ji chytly za zápěstí. Pevný stisk a dotek chladné kůže způsobil, že se zachvěla, ačkoli bylo teplo, Slunce stálo vysoko na obloze a po sytě modrém nebi neplul jediný mrak. Zatímco ji po zádech přeběhl mráz, snažila se sama sebe přesvědčit, že nemá strach. Věděla, že pokud se to nepovede, nikdy už to nebude jako dřív, dokonce to bude horší a marně bude volat Tombanu, aby ji vzala do svého háje mrtvých. I za to riziko to ale stálo. Tohle bylo tak strašné, že by to déle nevydržela. Copak existuje něco horšího?

Uniklo jí sotva slyšitelné syknutí bolestí. Už to přestane! Ta nadějná myšlenka donutila její mysl i tělo ke klidu. Upřela svůj zrak na muže, který ji držel. Kápi měl posazenou na hlavě tak, že jeho jasně zelené oči byly vidět stejně jako celý obličej. Rysy jeho obličeje byly tvrdé, tvář mu lemovaly světle hnědé vousy spletené do 2 krátkých copánků pod bradou. Vlasy zakrývala kápě, ale barvou odpovídaly vousům a sahaly muži po lopatky. Typický představitel mágů Země. Černou kutnu zdobily na rukávech a lemech zelené výšivky ornamentů, na zádech velký strom – lípa. Za ním stálo několik postav oblečených do hnědých kuten vyšívaných bílou nití, ale jen na rukávech. Kdyby se otočila, viděla by, že spolu s dalšími tvoří kruh okolo nich. Uvnitř toho kruhu, v cípech pergamenu vyrytého do písčité země, stálo 5 postav v černém – jeden z nich naproti ní… Ostatní měli na kutnách vyšité ornamenty – jeden červenou nití a na zádech v rukou v plamenech, druhý bílou nití vír, další modrou modré čáry symbolizující déšť a poslední fialovou nití 5 oválů, což byl znak pro 5 kamenů, jejichž pomocí bohové stvořili svět. Ona stála v úplném středu.

Pevně zavřela na pár okamžiků víčka a stiskla zuby, aby ji neuniklo další bolestné zasténání. Když je znovu otevřela, pochopila z výrazu mágovy tváře, že nastal čas. Pomalu přikývla, že je připravená. K muži přikulhal stařec, opíral se o hůl, vyřezávanou s hlavou Navela – nejvyššího boha. “Bohové nechť žehnají tomuto činu,” zasípal a pohlédl přímo na ni, na svoji druhou nejmladší dceru, která se narodila teprve před 22 léty. “Roleni…,” víc neřekl, sklonil hlavu a zmizel za muži v kruhu. Dívala se za ním a věděla, na co myslí. Pokud se to nepovede… Ne! Uklidnila se a pohlédla muži v černém do očí.

Muž v kápi jí stiskl dlaně pevněji, sklonil hlavu a začal mumlat slova motlitby k bohům země. Roleni měla zavřené oči a soustředila se jen na magickou sílu, která se ve vzduchu začala vytvářet. Už hned ze začátku jí mělo být jasné, že se děje něco nepatřičného. Vlákna magie země, která spojovala normální smrtelníka – tedy člověka neobdařeného žádnými zvláštními schopnostmi – se zemskými bohy a na myšlenkovém toku jej seznamovala s jejich vůlí, rušilo něco nepatřičného. Ze začátku to bylo jen zdánlivé a tiché syčení, které během několika okamžiků zmizelo. Mág Země ji pustil a zdvihl ruce k lípě – matce všech stromů, která se tyčila za ním nad třetinou zúčastněných. Dál mumlal slova, kterým teď ale už nikdo krom příslušníků jeho řádu nerozuměl. Starý jazyk byl zachován pouze v dorozumívání se s bohy a nikdo jiný než mágové jej nepoužíval již celá staletí. Mohutný strom se jako na povel sklonil několika větvemi na mágovy dlaně, poté se narovnal a dál nehybně stál.

Muž se poté otočil zpět do kruhu, poklekl a Roleni pokynul mág Ohně, který ji chytil za ruce stejně pevně jako muž před ním. Sklonil hlavu a začal mumlat motlitbu k bohům ohně. Rušení se objevilo znovu a silněji. Neuměla jej k ničemu připodobnit. Nikdo jiný jej očividně neslyšel, mágové by jej museli přece cítit. Nebo to snad patřilo k obřadu? Pochybovala o tom, ale magické schopnosti neměla, tudíž to nemohla posoudit. Snad vědí, co dělají, řekla si nakonec a opět úplně zklidnila svou mysl. Mág domluvil srozumitelným jazykem, otočil se ke kruhu a pozvedl ruce. Během odříkávání slov ve Starém jazyce se mu v dlaních objevily hořící koule, které poslal přes hlavy zúčastněných na hranici za nimi. Dřevo vzplálo a okamžik na to i obětina v podobě mrtvého kůzlete. Poté se muž otočil a poklekl.

Mág Větru ji pokynul stejně jako předtím mág Ohně a i on začal pronášet slova k božstvu větru. Rušení se objevilo ještě silněji a tentokrát už chvílemi přehlušilo i mágův hlas. Tohle přece není normální, honilo se jí hlavou a začala se bát, jak to dopadne. Nesmí teď myslet na nic jiného, předtím ji důrazně varovali. Své soustředění tak všemi silami navedla na obřad a snažila se zachytit alespoň nějaké vlákno magie, kterých by okolo nich měla být pořádná síť. Kdyby ovšem byla na jejím místě čarodějka, cítila by nejen vlákna a strukturu tvořené sítě, ale i díry v ní a věděla by, že mágové okolo vědí, co je ono rušení zač – síla, která v síti trhala vlákna a ničila ji tak. Taky by ale věděla, že odsud už není cesty zpět a musí být dokonáno, co započato jest, jak praví jedno z nejdůležitějších zákonů mágů. Nedodržení by znamenalo nejen smrt člověka uprostřed, ale i ztrátu energie nebo dokonce části schopností pěti hlavních mágů. Kdyby byť tušila, co je doopravdy v sázce, bála by se daleko víc. Mág Větru se otočil, zdvihl ruce stejně jako mág Ohně a na jeho povel se zvedl vítr, který čechral vlasy všem, kdo je neměli svázané. Vítr sílil. Ve chvíli, kdy dosáhl takové intenzity, že měli všichni co dělat, aby se udrželi na místě, jej mág stáhl k sobě a na okamžik zmizel ve víru. Chvíli na to už foukal slabý vánek jako předtím, mág se otočil zpět do kruhu, poklekl a Roleni pokynul předposlední muž.

Mág vody začal odříkávat motlitbu k vodním bohům, ale mladá žena ji kvůli rušení už neslyšela. Prskání, sykot, chrapot a šepot se ozývaly tak hlasitě, že už si byla takřka jistá tím, že nemá s obřadem nic společného. Vysoký hlas, který znenadání zaječel, jí rval uši, a ona si je bezděčně přikryla. Vytrhla se tak mágovi, který na ni pohlédl se smířeným výrazem. Věděl od počátku stejně jako ostatní, že k tomu dojde. Svou část musel ale dokončit, proto mumlal slova ve Starém jazyce, která měla dívku ochránit alespoň na chvíli, a hned na to slova na obranu, která měla zakrýt ty největší trhliny sítě. Ostatní mágové se k němu přidali. Ačkoli to bylo nebezpečné upuštění od standardního postupu, poznali, že bez zásahu by Roleni dlouho nevydržela. Síla, která se drala skrze jejich síť, by ji brzy napadla. Jednalo se o bytost, která vznikla pokřivenou magií, a snažila se k dívce dostat již několik let. V průběhu posledních měsíců jí způsobovala obrovské bolesti, zejména uší, hlavy a pravého ramene, které se staly nesnesitelnými. Pomoci jiné nebylo. Se svou rodinou vyzkoušeli snad všechno a mágové byli její poslední naděje.

Sílu se podařilo na nějakou dobu zapudit. Pět postav v černých hávech dokázalo zazáplatovat kritické díry v síti magie a muž k ní vztáhl ruce. Vystrašená Roleni na něj zírala s dokořán otevřenýma očima a jen velice neochotně se ho chytla. Jeho pohled nic nenaznačoval a ona neměla tušení, co se vlastně děje. Po chvíli mág pokračoval v motlitbě, jakoby k žádnému vyrušení nedošlo. Rušení se neobjevilo, ani když se otočil a ve Starém jazyce vyvolával bohy vody. Nade všemi se začaly kupit mraky a během několika okamžiků se kapání vystřídalo s lijákem. Promočené oděvy však uschly s dokončením této části.

Zbýval mág Pěti kamenů. Jeho část platila za nejdůležitější, protože potvrzoval a vysvětloval bohům, proč jsou rušeni, a smlouval s nimi o naléhavosti, se kterou byl ten který obřad uskutečněn. Na jeho dovednostech pak záviselo, zda bohové budou považovat za důležité, zajímavé, prospěšné či kdovíjaké dané žádosti vyhovět nebo ne. Bohové se totiž do života smrtelníků nepletli, ovládali pouze přírodu a živly. Pokud tedy přišla velká voda do údolí, mělo to svůj důvod, stejně tak jako prudké lijáky či naopak období sucha nebo zemětřesení. Mág Pěti kamenů také vzal Roleni za ruce a začal pronášet slova oslavující všechny bohy. Jeho řeč tedy trvala déle, než u ostatních mágů. Ani teď dívka neslyšela žádný náznak rušení, a to ji hodně uklidnilo. Muž ji pustil a během svých slov ve Starém jazyce se okolo ní objevilo Pět kamenů, ze kterých bohové stvořili jejich svět, v podobě metrových balvanů. Na rozdíl od jeho předchůdců ale nepoklekl, obešel balvan, který jej dělil od Roleni, přistoupil k ní a položil jí ukazováčky s prostředníčky na spánky. Spojení smrtelníka bez nadpřirozených schopností mělo být dokonáno. Něco se však nepovedlo.

Mágové se nedopustili žádné chyby, tušili ale, že se stane něco nepatřičného. Onu sílu pouze zbrzdili, nezastavili. Mág Pěti kamenů se spojil se všemi bohy a oni souhlasili, že se spojí s člověkem. Toto spojení muž předal dívce a její další osud už závisel na ní samotné a na vůli božstev. On se vrátil do kruhu. Každý z pěti hlavních mágů i těch ostatní okolo cítil trhliny v síti, která se kolem nich rozpínala. Vzhledem k tomu, že jejich část už prakticky skončila, starali se o bezpečnost. Ta se zdála být vážně narušena. Hustá přítomnost magie působila jako magnet na onu bytost, která Roleni obtěžovala, a nyní ji pustila do nebezpečné blízkosti. Museli jednat okamžitě.

Dívka mezitím rozmlouvala s jedním z bohů vody. Nic, co se dělo okolo ní, nevnímala. Neslyšela tedy ani děsivé kvílení bytosti, která se dostala na druhou stranu sítě – do jejich světa.

Mágové složili své síly, aby pokřivené magii mohli čelit. Měla neuvěřitelnou sílu, chvílemi se dokonce zdálo, že nemají šanci. Přihlížející začali ječet a utíkat, když na sebe cizí síla vzala podobu větrného démona. Rolenin otec se však ani nepohl. Děsivé divadlo před jeho očima se mu zdálo jako noční můra. Tohle přece nemůže být pravda… To nejhorší ale mělo teprve přijít.

Mágy boj stál takřka všechny síly. Démon se nemínil vzdát snadno. Nakonec ale jejich společné síly začaly mít převahu. Démonovi se ale povedlo to, o co mu šlo. Těsně předtím, než byl zapuzen zpět za magickou síť, ukázal, že svůj záměr zničit Roleni, myslí vážně. Pod jeho silou se všech Pět kamenů pohnulo. Tělo mladé ženy bylo rozdrceno, aniž by si toho její duše mohla předem všimnout. Škody utrpěli i mágové – tři z pěti hlavních omdleli stejně jako většina těch nižších. Mág vody a mág ohně přišli o část svých schopností a nikdo nevěděl, co se stalo s duší Roleni. Byli si jen jisti tím, že se bytost jednou vrátí. h