Ze života Ver.

píše povídky

Vy chcete umřít? Já chci žít! (3. část)

Tak dopsáno, snad se bude líbit ;)

A začaly se objevovat zdravotní problémy. Zničené vlasy byly to nejmenší. Celý den jsem si připadala jako bych 2 dny nespala, chytaly mě křeče v břiše, bolela mě hlava, při prudkém pohybu se mi začalo zatmívat před očima, cesta do školy byla vysilující a ztratila jsem menstruaci. Dál jsem hubla už pomaleji, neměla jsem co hubnout. Trestala jsem se za to řezáním. Vlastně cokoliv se mi nepovedlo podle představ, jsem poslední měsíce řešila sebepoškozováním – za nadměrné dávky jídla, za málo pohybu, za mou neschopnost… Přecejen jsem se ale dostala na 39 kilo ještě před Vánočními prázdninami. Celé se to provalilo na Silvestra. Měla jsem vypito něco málo alkoholu – asi 4 skleničky vína, s našima jsme si normálně občas otevřeli flašku vína při významných událostech. Tentokrát to ale mé zničené tělo už nevydržela. Ztratila jsem vědomí a probrala se až v nemocnici.

Diagnóza zněla jasně – vyčerpání organismu v důsledku mentální anorexie. Máma z toho byla v šoku a táta začal strašně vyvádět. Horší ale bylo, že mě čekalo 6 týdnů léčení na psychině. To, čemu se každá z nás (tedy mých spolužaček) snažila vyhnout, se mi stalo realitou. Ten měsíc a půl byl nejhorší za celý můj dosavadní život. Ráno vážení, zapisování veškerého jídla, kontrola, jestli to opravdu jím, kontrolování, jestli to nezvracím, žadné slitování s tím, že tolik jídla najednou po měsících hladovění sníst nejde. Já ale prvních pár týdnů běžně zvracela – obrana těla, aby mi nepraskl scvrklý žaludek. Tyranské sestřičky mě ale nepustily na záchod, pozvracela jsem pokoj a musela to po sobě uklízet.

Pak trapné psychoterapie, prý abych se měla ráda, naučila se normálně jíst a tak dále. Pustili mě, měla jsem 43 kilo a musela jsem chodit na pravidelné kontroly. Brzo na to mi ale bylo mi ale 18 a rodičům lékaři nesměli nic říct. Tehdy jsem to pokládala za výhru. Konečně mi nikdo nemohl nic diktovat.

Další osudná věc…

 

Vy chcete umřít? Já chci žít! (2. část)

Tak nakonec budou 3 díly, protože by tento byl strašlivě dlouhý, snad to nevadí :P

Bylo naivní si myslet, že o prázdninách se sebou něco zásadního udělám. Místo toho, abych si udržovala svůj předchozí jídelníček a dál něco občas omezila, přepadlo mě divné období. Nic se mi nechtělo, dlouhé hodiny jsem vydržela jen sedět doma na posteli a dívat se do zdi. Nezmohla jsem se na nic…. Párkrát mě dokonce chytla žravá, ale nešla jsem to vyběhat, se psem jsem chodila jen z povinnosti, dovolenou jsem si vůbec neužila. Vzpamatovávat jsem se začala až 2 týdny před nástupem do druháku. Stoupla jsem si na váhu a zděsila jsem se – měla jsem 60 kilo.

Bylo mi ze sebe strašně zle. Jednotlivé dny mi splývaly do sebe, nevěděla jsem, co jsem těch 6 předchozích týdnů vlastně dělala. Jediné, co mě ale zajímalo, byla ta děsivá váha a to, že takhle vypasená půjdu do školy.

Ano, vypasená.

 

Vy chcete umřít? Já chci žít! (1. část)

Já chci umřít…
Kolikrát za život jste si to řekli? Je jedno, kolik vám je…
Kolikrát vám mozek zatemnila pouze jediná myšlenka?
Já chci umřít…
Kolikrát to přešlo v činy?
Byla jsem malá naivní holka, která sežrala mámě balení prášků na spaní.
Nezabilo mě to. Zachránili mě. Nepřešlo mě to.
Je to už sedm let…
A já si přeju opak.

Bylo mi 13. Byla jsem neoblíbená, tlustá, neměla jsem kamarády, kluci se po mě ani neohlédli. Klasika, kterou to většinou začíná… Nejdřív jsme se topila v sebelítosti, ale pak jsem si řekla, že s tím můžu něco dělat. Chtěla jsem zhubnout, nosit pěkné oblečení, umět se malovat a bavit se s ostatníma.

Obyčejné sny každé dospívající dívky.

>Mákla jsem na sobě. Nejdřív to šlo ztěžka. Odříkání, posilování, sportování. S mámou jsme začaly chodit do posilovny, později i na aerobik. Za pár let jsem měla o 12 kilo míň. Říkala jsem si: „Fajn. Teď vypadám už celkem dobře. Budu si to jenom udržovat pravidelným sportem.“ Dál jsme chodila na aerobik, který mě za ty 2 roky chytl tak, že jsem si bez něj neuměla představit svůj týden. Vypadala jsem líp, našla jsem si svůj styl, a dokonce částečně i sebe.

Jenže…

Když se to všechno začalo obracet k lepšímu, základka se chýlila ke konci. Jak naivně jsem si myslela, že na gymplu to bude v pohodě. Vypada jsem podle sebe dobře, vyhovovalo mi to. Přes prázdniny jsem se dokonce vytáhla o dalších 7cm, takže jsem byla ještě o něco hubenější. Šeredně jsem se pletla. Krom dvou holek, které vypadaly jako já před pár lety, jsem byla ve třídě jasně nejširší. Zbytek se mnou odmítl cokoli mít a tak jsem se podřídila. Pár kilo dolů mě přece nezabije. A tak ten kolotoč začal…

 

Vorgan

Bylo pozdní odpoledne chladného podzimního dne. Pod nohama mi praskalo suché listí a větve spadané ze stromů. Jiné zvuky se neozývaly. Tento les opustily všechny živé bytosti již před desítkami let. Říká se, že je prokletý. Já těm báchorkám nevěřila. Až donedávna. Povídá se, že dokud se sem nevrátí zlo, které bylo Tamarany vyhnáno, a nebude definitivně poraženo, živým tvorům bude toto místo zapovězeno. Mělo to být dnes…

Snažila jsem se našlapovat zlehka, věděla jsem, že tam někde bude. V ruce už jsem držela ebenový luk i připravený šíp na tětivě – jeden z pěti speciálně upravených. Věřila jsem jim. Stály mě poslední zbytky zlata. Taky mi mohl dát slevu, místo toho se mi vysmál. „Prý na Vorgana, běž si hrát do lesa s dětma… „Kdybych ty šípy nepotřebovala, tak v tu ránu odejdu a prásknu za sebou. Jenže lepší se v okolí nikdo nevyrábí a on to moc dobře ví. Jinak by si to nedovolil.

Z přájemného vánku se mezitím stal vítr, který se nápadně začal stáčet do víru. Byla jsem připravená. Věděla jsem, že se tu dříve nebo později objeví. Vědma z Karnasu se nikdy nemýlí a vlastně ta báchorka o prokletém lese je také pravdivá. Vítr se točil ve spirálách a zrychloval. Stála jsem schovaná za stromem a celé to pozorně sledovala. Vichr hučel a okolní stromořadí sténalo pod jeho náporem. Těžko by jiný mutant zvládl něco podobného. Přicházel on – bytost probudivší se po 153 letech míru, bytost, kterou ten sedlácký hlupák vypustil ze zapečetěné hrobky. Vorgan.

 

Byl to vrah? … Byl.

četbaV soukromém salónku jednoho pražského podniku, kde se po večerech scházela jen vybraná společnost, panovala zvláštní, napjatá atmosféra. Malá místnost byla osvětlena pouze svícemi v nahodile postavených svícnech a slabým ohněm v krbu, který byl z části vestavěn do zdi přímo naproti dveřím. Napravo od něj stála rohová knihovna vyplňující dále celou pravou stěnu. Ta obsahovala nesčetné množství knih. Jednalo se především o vzácné svazky ze 17. a 18. století, kroniky neznámých autorů (starších i více než 500 let), spisy dávných iluminátů, zakázané knihy nabyté informacemi v neznámých jazycích, návody na sestavení zbraní a celé sbírky výstřižků z novin. Nalevo od krbu se nacházel kulatý stolek a na něm sklenice skotské whiskey, popelník s čerstvě zapáleným kubánským doutníkem a jedna prostá bílá svíce na stojánku. U stolu trůnilo vysoké křeslo z pravé ebenově černé kůže otočené zády ke dveřím. Právě v něm seděla temná postava.

Byl to muž snědé pleti, nejspíše cizinec z jihovýchodu, okolo 40 let a četl si večerní noviny. Zrovna když vydechl oblak hustého našedlého dýmu, který mu na okamžik zastřel větrem ošlehanou tvář a tím i znemožnil další čtení, se hlasitě zasmál. Hluboký ledový hlas, zvuk spíše připomínající výsměšný chrapot než smích.

„Takže policie je bezradná,“ pronesl sám pro sebe. Jeho přízvuk napovídal, že pochází nespíše z Bulharska. Ušklíbl se a celý článek si začal číst znovu, tentokrát nahlas. Už ten titulek : „Byl to vrah?!“ mu připadal dětinský.

„24letý J.K. se vracel ve středu večer domů do Veltruské ulice v Praze 9. V chodbě si rozsvítil, nastoupil do výtahu a zmáčkl tlačítko. Když se výtah dostal do úrovně 1. patra, domem otřásl výstřel. Kulka směřovala na kabinu. Naštěstí však neprolétla sklem dvěří a J.K. nezranila – Prý naštěstí, “ zasmál se muž stejně mrazivě jako předtím a pokračoval ve čtení: „Přivolaní policisté nalezli na místě činu nábojnici i kulku ráže 7,62x25mm. Čin je kvalifikovám jako pokus o těžké ublížení nazdraví,“ cizinec si lokl ze sklenice a nátáhl z doutníku. „Ublížení na zdraví? Ha-ha-ha. Kanadský žertík to byl, vy hlupáci. Ale nevadí, nevadí,“ mumlal si dál pro sebe a složil noviny, další zprávy ho nezajímaly. „Já vám tedy pane J.K., ukážu, jak vypadá těžké ublížení na zdraví, „vyřkl temně, dopil whiskey a s hlasitým klepnutím skla o dřevo položil sklenici na stůl, „s následkem smrti!“

 

Sním s otevřenýma očima

stromObčas se stane, že člověk sedí a zadívá se do bílé stěny naproti sobě. Chvíli tak kouká a kouká, a najednou přestane vnímat prostor a čas okolo sebe a vžije se do světa, který je jen jeho.

Vezmeme si jeden příklad, který je mi samozřejmě velice blízký. Jedná se o snění s otevřenýma očima ve škole, zvláště v nezáživných předmětech. Učitelův monotónní hlas utichá, až se ztratí v nekonečnu. Touto chvílí se stávám zajatcem pouze své fantazie.

Všude je ticho. Mám pocit, že letím, jen tak se líně vznáším v bílé mlze, která se postupně mění v nadýchané mraky na bledě modré obloze. Všude je plno světla. Letím níže. Brzy pod sebou vidím lesy, řeky, kopce, louky, ale i vzdálené jezero. Vše se přibližuje a zvětšuje. Pomalu dopadám na jednu paseku. Tráva je svěží, ještě vlhká od ranní rosy. Rozhlédnu se kolem sebe. Listnaté stromy se harmonicky střídají s jehličnatými a jsou rozkvetlé. Je jaro.

Snadno zjišťuji, že nechodím, že se vlastně vznáším. Je to krásný pocit. Jsem plna radosti, vše je tak čisté. Začínám vnímat i zvuky. V hnízdech vysoko na stromech švitoří ptáci, v trávě se to hemží cvrčícími cvrčky a kdesi nedaleko mne teče potok či malá řeka.

Zvuk tekoucí vody mne láká a vydávám se tím směrem. Za několika stromy opravdu spatřím to kouzlo, jak krystalově čirá voda přeskakuje kameny a omílá písčité břehy. Na louce na druhém břehu se pasou srnky s mláďaty. Stromy byly volně zbaveny růžových či bílých květů. Je léto.