Nedalo mi to a Prokleté dítě se dočkalo mojí recenze. Už léta se neřadím mezi typické potterofily, nebudu však zastírat, že mě tento svět před 15 lety nevtáhl. Poslední dvě knihy jsem si přečetla s chutí, které však nepředcházelo několikaměsíční netrpělivé čekání, během něhož jsem louskala originál, jako tomu bylo u některých předchozích dílů.

Někdy koncem minulého roku se ke mně dostalo, že se chystá divadelní hra, v níž bude hlavní roli hrát nová generace čarodějů z Bradavic. Pamatuji si, že jsem nad obsazením černošské herečky jakožto dospělé Hermiony, protočila oči v sloup a nijak se pak o tohle nové dílo nezajímala. V průběhu tohoto roku jsem se pak opakovaně dočítala o tom, že se chystá i kniha. Poslední měsíc jsem narážela zase na první recenze na mnou sledovaných blozích. Vesměs knihu odsuzovali a já si chtěla sama přečíst, zda to skutečně je tak špatné, jak se někde píše.

Je.

O čem to je (bez menších spoilerů to nejde, zásadní fakta neprozrazuji)

Dvacet let po bitvě o Bradavice školu navštěvují děti Harryho Pottera i děti dalších starých známých. Albus Severus Potter skončí ve Zmijozelu a přátelí se se Scorpiusem Malfoyem. Se svým otcem si nerozumí a s nikým jiným také ne. Poté, co Albus Severus vyslechne něco, co slyšet neměl, se rozhodne jednat.

Staré známé vidíme ve více či méně očekávaných funkcích. Hermiona stojí ve funkci ministryně kouzel, Harry pracuje jako vedoucí odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů a Ron podniká v oblasti kratochvilných kouzelnických kejklí. Nikoho nepřekvapí, že ředitelský post v bradavické škole zastává profesorka McGonagallová. Harry začíná mít divné sny, které nikdo z hlavních postav nebere na lehkou váhu, další lidé jsou však ze začátku skeptičtí. Zdá se, že temnota z minulosti se plíží do současnosti a podle indicií se stahuje okolo samotného mladého Albuse.

Podrobněji o dalším ději (zde se to spoilery hemží, avšak děj z poslední třetiny knihy neprozrazuji)

Je mi líto, ale bez spoilerů nelze přesně vystihnout, co se mi na osmém díle Harryho Pottera nelíbilo. Pokud jste ho zatím nečetli a nechcete přijít o pár překvapení, následující odstavce přeskočte. V tom následujícím už se vyjadřuji opět jen obecně.

Harry Potter zajistí nový obraceč času, který byl vytvořen poté, co všechny ostatní byly před více než 20 lety rozbity (během bitvy na Ministerstvu kouzel, která je popsána ve Fénixově řádu). Rozhodnou se ho neničit a Hermiona jej celkem lajdáckým způsobem zabezpečí ve své pracovně. O obraceči času se donesou zvěsti mírně senilnímu Amosi Diggorymu, který Pottera požádá, aby jej použil a zajistil, aby jeho syn Cedric nepřišel v Turnaji tří kouzelnických škol o život, protože o něj přišel zcela zbytečně. Potter to odmítne. Rozhovor mezi nimi však vyslechne mladý Albus, který je na svého otce po předchozích několika rozhovorech řádně naštvaný, a rozhodne se, že Diggoryho přání splní sám. Pravda, trochu ho k tomu dokope jistá Delphi, záhadná nová postava zhruba dvaadvacetileté slečny, která se představí jako Diggoryho neteř. Delphi je od první věty podezřelá a celá tahle postava je více než podivná.

Album Severus se se svým plánem svěří Scorpiusovi a přemluví ho, že to prostě musejí udělat. Tak spolu vyskočí z bradavického vlaku, navštíví Diggoryho a spolu s Delphi se vloupají na Ministerstvo kouzel, kde Hermioně pod nosem ukradnou obraceč času. Tato scéna se mi zdála více než ujetá. Pokud nezačala Hermiona také senilnět (či ji nedostihla pozdní puberta), pochybuji, že by jako ministryně kouzel zabezpečila takový předmět kouzly, která rozluští a překonají čtrnáctileté děti. Ostatně se mohla sama poučit z toho, co sami s Harrym a Ronem vyváděli ve škole a jaké překážky sami překonali.

Albus se Scorpiusem se následně začnou vrtat v minulosti a snaží se ji poupravit k obrazu svému. Asi není překvapením, že se jejich zásahem změní víc věcí, než by se jim líbilo. Tak se vrátí znovu, to se však už z minulosti vrátí jen Scorpius, protože se jim podařilo sled událostí nasměrovat k tomu, že Voldemort vyhraje a Harry Potter nepřežije bitvu o Bradavice. Mladému Malfoyovi nezbývá nic jiného, než kontaktovat Snapea. Jeho výskyt v knize mě potěšil, co si budeme povídat. Do minulosti se pak vrací znovu, aby napravil dva předchozí návraty. Ač se mu podaří upravit to, co pokazil, do minulosti se nepodíval naposledy. Na scéně se totiž znovu objevuje Delphi.

Nejsem jediná, kdo si při čtení vybavil trilogii Návrat do budoucnosti a pár dalších filmů. Počet návratů do minulosti je logický a ani mi tak nevadil jako to, s jakou lehkostí získali školáci obraceč času. Za nejdivnější pak považuji to, co se nakonec vyklube z Delphi.

Co se mi dále nelíbilo (bez spoilerů)

Knize velice škodí to, že vyšla pouze jako sebraný scénář divadelní hry. Pro ukázku:

SCORPIUS
Poslyš, já vím, kdo jsi, takže by asi bylo fér, abys věděl, kdo jsem já.

ALBUS
Jak to myslíš, že víš, kdo jsem?

SCORPIUS
Jsi Albus Potter. A tohle je Rose Grangerová-Weasleyová. A já jsem Scorpius Malfoy. Mí rodiče jsou Astoria a Draco Malfoyovi. Naši a vaši spolu, ehm… nevycházeli.

ROSE
Mírně řečeno. Tvoji rodiče jsou smrtijedi!

SCORPIUS (uraženě)
Táta byl, ale máma ne.

ROSE odvrátí pohled a SCORPIUS ví proč.
Já vím, co se povídá, ale je to lež.

ALBUS se dívá hned na rozpačitou ROSE a hned na zoufalého SCORPIUSE.

ALBUS
Co se povídá?

SCORPIUS
Povídá se, že mí rodiče nemohli mít děti. Že můj otec a dědeček tak zoufale toužili po mocném dědici, aby rod Malfoyů nezanikl, že… že použili obraceč času a poslali mámu zpátky –

ALBUS
Zpátky kam?

ROSE
Říká se, že Scorpius je syn samotného Voldemorta, Albusi.

Takový formát napovídá, že se toho do knihy mnoho nevejde. Jsme ochuzeni o jakýkoli popis okolí, ve kterém se postavy zrovna nachází. To je logické, protože divák v divadle vidí kulisy. Příběhu vydanému knižně to však nesvědčí. Stejně tak jsou nedostatečně vystihnuty charaktery postav. Rozhovory neumožňují přiblížit to, co se jim honí hlavou a nedokáží je pořádně vykreslit. Plochost postav čtenáři neumožňuje se do jejich role vžít tak, jak to známe z předchozích dílů. Chybí akce, chybí napětí. Při čtení jsem postrádala touhu rychle číst, abych se dozvěděla, co bude dál. Prokleté dítě jsem sice přečetla rychle, ale jen proto, abych to už měla za sebou.

Co (by) se mi naopak líbilo (bez spoilerů)

Vím, že napsat negativní recenzi na něco, co se mi nelíbilo, je opravdu lehké. V osmém pokračování potterovské série se však najdou i drobnosti, které mě zaujaly či se mi dokonce líbily. Poněkud krátkozraká vize, že se člověk vrátí do minulosti a napraví jednu nespravedlnost, to je něco, co mi k nevyzrálým puberťákům celkem sedí. Stejně tak se mi zamlouvalo, že Harry není dokonalý rodič a má dítě, kterého být jeho synem obtěžuje. To je pro pubertální věk také velmi příhodné. Působí to daleko věrohodněji než to, jak se v některých situacích chovali Harry, Ron a Hermiona v letech Albuse a Scorpiuse. Líbila se mi i ta část, která vykreslovala, jak by svět kouzelníků (a ostatně i mudlů) vypadal, kdyby Voldemort vyhrál.

Nemohu popřít, že bych tento příběh ráda viděla jako divadelní představení. Věřím tomu, že to jako divadelní představení totiž může fungovat, že tam nechybí atmosféra a postavy jsou lépe vyjádřeny díky hereckým výkonům. Stejně tak si to umím představit jako film, o kterém se něco šušká. Nu a samozřejmě bych se na knihu dívala jinak, kdyby se ji Rowlingová rozhodla napsat způsobem, jaký známe z předchozích sedmi potterovských knih.

Závěrem

Potterománie žije a stále se z ní dá vytřískat dost (nejen peněz). Prokleté dítě je toho nefalšovaným důkazem a já jsem po jeho přečtení přesvědčena, že se z toho dalo vytřískat mnohem, mnohem víc. Kvůli formátu divadelního scénáře působí jako průměrná fanfikce, a to zcela zbytečně.