Archiv rubriky: Historie

Historie nedávná i vzdálená.

Historie

Hrdinové a vrazi, aneb o bratrech Mašínech

Bratři Mašínové bývají často označováni jen dvěma tituly – hrdinové nebo vrazi. Zatímco jedna skupina lidí by je nejraději ocenila jako hrdiny nejvyššími státními vyznamenáními, druhá skupina nechápe a nechápala, jak může někdo obdivovat a chtít vyznamenávat vrahy. Neřadím se ani k jedné z nich, a to ani po přečtení knihy Zatím dobrý. Z prostého důvodu – doba, kdy se rozhodli utéct za hranice, byla jiná, pro dnešní generaci (tedy i pro mě) těžko představitelná. Minulé generaci, která ji zažila, zase vymývali mozky komunisté.

Bratři Mašínové

Ostatně byli to sami komunisté, kteří vylíčili útěk Mašínů na západ jako úprk slaboduchých individuí, která s velkou radostí podřízla příslušníka SNB omámeného chloroformem v seriálu 30 případů majora Zemana. Podle některých reakcí v různých diskuzích by člověk řekl, že právě tento seriál se stal jejich hlavním zdrojem informací.

Svůj názor si musí každý udělat sám. Důležité však je svůj názor stavět na faktech, nikoli na neúplných či smyšlených informacích nebo dokonce na tom, jak Mašíny vykreslili v nějakém socialistickém seriálu. Jak to tedy s bratry Mašíny vlastně bylo?

 
Historie

Prádelny Máří Magdaleny

Hnus. Neuvěřitelný hnus. To jsou slova, kterými bych popsala většinu toho, co jsem se v knize Nikdy o tom nemluv dočetla. Ta kniha mě přiměla opovrhovat církví ještě více než předtím, ač jsem si myslela, že už to není možné. Chtěla jsem se ale dozvědět víc, takže jsem začala pročítat jeden článek za druhým. Neunikl mi ani film Padlé ženy. Knize i filmu se budu brzy věnovat ve vlastním článku.

Magdaleniny prádelny pro ženy, které byly příliš jiné

První prádelna Máří Magdaleny byla otevřena roku 1922, poslední byla zavřena až v roce 1996. Prádelny nahrazovaly zařízení dříve určená pro prostitutky. Uvádí se, že jimi prošlo až 30 000 žen (jiný zdroj uvádí „pouze“ 10 000), mnoho z nich tam bylo zavřeno již v dívčím či dětském věku, některé tam strávily celý svůj život. Provozovaly je řády katolických jeptišek s pověřením irské vlády (o čemž svědčí už jen to, že uprchlice hledala policie, která je do prádelen ochotně vracela).  

Magdalenina prádelna

Za co byly dívky a ženy trestány odnětím svobody, důstojnosti a otročinou pro jeptišky? Z pohledu běžného ateisty za nijak vážné přestupky. Pro představu tam končily:

  • svobodné matky
  • sexuálně zneužívané ženy a dívky
  • ženy s mentálním či fyzickým postižením
  • siroty
  • ženy a dívky příliš krásné, drzé, svéhlavé, sebevědomé a/nebo kurážné.

Tyto ženy se staly nepřizpůsobivými a bylo třeba s nimi něco udělat. Pro čistou křesťanskou společnost, o kterou irská vláda usilovala, představovaly takové bytosti problém, který ji jednoduše znečišťoval.

 
Historie

Jak se rodilo za minulého režimu

Dnešní rodičky mají o mnoho víc možností než jejich matky, které rodily před cca 25-35 lety. Nicméně jejich nezájem o informace způsobuje, že přerod institucionalizovaného porodnictví z doby minulého režimu, které se dá bez nadsázky označit jako zločin proti lidskosti, v porodnictví moderní nabízející téměř přirozené podmínky k přivedení dítěte na svět, postupuje jen velice pomalu.


Jak se rodilo za minulého režimu (a někde se tak rodí dodnes)

Totalitní režimy se vyznačují tím, že musí vše kontrolovat. Porody za bývalého režimu jsem výše označila za zločin proti lidskosti. Ne náhodou. Mnohé matky, které v té době rodily, si odnesly strašný zážitek, který poznamenal je i dítě. Chyběly informace a málokdo si tehdy dovolil protestovat nebo se byť jen na něco ptát. Personál se choval odměřeně, povýšeně, podle tehdejších předpisů a ke všemu přistupovali zcela rutinně bez špetky empatie.

Gynekolog i porodnice byly spádové. Na rozdíl od dneška se ultrazvuk dělal jen výjimečně, ačkoli se na prohlídky chodilo 1x měsíčně jako dnes. Informovanost od ošetřujícího lékaře však pokulhávala. Nemocnice se tehdy ani nesnažily působit na pacienty příjemně a porodní oddělení také ne.

 
Historie, Knihy a filmy

Byly jsme tam taky (D. Šimková)

Na knihu Byly jsme tam taky jsem narazila krátce poté, co jsem dočetla Krvavé jahody. Autorka v ní popisuje podmínky politických vězňů v 50. letech tak, jak je viděla a jak si je zapamatovala. Sepsané vzpomínky rozhodně nejsou určeny pro slabé povahy.

Dagmar Šimková

Dagmar Šimková se narodila v roce 1929 do rodiny pražského bankéře Jaroslava Šimka a jeho ženy Marty. Dětství prožila v jejich vile v Písku spolu s nimi a starší sestrou Martou. Její otec zemřel na konci války a Dagmar se kvůli šoku na dva roky uchýlila ke studiu do Ústavu anglických panen na zámku Štěkeň. Zde navštěvovala mimo jiné i hodiny cizích jazyků. V roce 1949 byl zámek do té doby patřící řádu Congregatio Jesu vyvlastněn. Do rodinné vily komunisté nastěhovali cizí lidi a Šimkovým zůstala pouze jedna místnost. Kuchyni museli sdílet s ostatními obyvateli.

Dagmar neměla šanci dostat se na vysokou školu kvůli svému nepřijatelnému buržoaznímu původu. Její sestře se povedlo uniknout do Austrálie a ona sama pracovala jako ošetřovatelka v písecké nemocnici. Ve volném psala a po městě šířila letáky a namalovala několik plakátů zesměšňujících Gottwalda a Zápotockého.

V každém člověku žije skrytá bestie, s kterou se potýká. Morální hodnoty společnosti a kultury, ke které patří, mu pomáhají potlačit zlo, krutost, pomstychtivost, závist, touhu po Byly jsme tam taky (D. Šimková)moci, nesmyslnou a nereálnou ctižádost, pomáhají mu držet šelmu pod kontrolou a dávají mu povzbuzující pocit vítězství nad tím, co v něm je nedobré.

Ale doba, v níž jsme žili, odpoutala všechno zlo z řetězu a otevřela klece v duších lidí. Povýšila závist do rytířského stavu, takže závist se stala „třídním bojem“. Vysvětlila lidem, neschopným řídit a organizovat svůj život, že oni, právě oni mají talent vzít otěže státu do rukou a obrátit směr dějin. Strana naznačila Blaženě z Kocourkova, že dosud nebyla šťastná, když chodila pracovat do tkalcovny a v neděli k muzice, protože teď pro ni má vyšší cíl, ke kterému je nad jiné povolaná: bude hlídat zrádce, kteří se přičiňovali o to, aby chodila do tkalcovny a k muzice.

Z knihy Byly jsme tam taky