veruce.cz

Byly jsme tam taky (D. Šimková)

Na knihu Byly jsme tam taky jsem narazila krátce poté, co jsem dočetla Krvavé jahody. Autorka v ní popisuje podmínky politických vězňů v 50. letech tak, jak je viděla a jak si je zapamatovala. Sepsané vzpomínky rozhodně nejsou určeny pro slabé povahy.

Dagmar Šimková

Dagmar Šimková se narodila v roce 1929 do rodiny pražského bankéře Jaroslava Šimka a jeho ženy Marty. Dětství prožila v jejich vile v Písku spolu s nimi a starší sestrou Martou. Její otec zemřel na konci války a Dagmar se kvůli šoku na dva roky uchýlila ke studiu do Ústavu anglických panen na zámku Štěkeň. Zde navštěvovala mimo jiné i hodiny cizích jazyků. V roce 1949 byl zámek do té doby patřící řádu Congregatio Jesu vyvlastněn. Do rodinné vily komunisté nastěhovali cizí lidi a Šimkovým zůstala pouze jedna místnost. Kuchyni museli sdílet s ostatními obyvateli.

Dagmar neměla šanci dostat se na vysokou školu kvůli svému nepřijatelnému buržoaznímu původu. Její sestře se povedlo uniknout do Austrálie a ona sama pracovala jako ošetřovatelka v písecké nemocnici. Ve volném psala a po městě šířila letáky a namalovala několik plakátů zesměšňujících Gottwalda a Zápotockého.

V každém člověku žije skrytá bestie, s kterou se potýká. Morální hodnoty společnosti a kultury, ke které patří, mu pomáhají potlačit zlo, krutost, pomstychtivost, závist, touhu po Byly jsme tam taky (D. Šimková)moci, nesmyslnou a nereálnou ctižádost, pomáhají mu držet šelmu pod kontrolou a dávají mu povzbuzující pocit vítězství nad tím, co v něm je nedobré.

Ale doba, v níž jsme žili, odpoutala všechno zlo z řetězu a otevřela klece v duších lidí. Povýšila závist do rytířského stavu, takže závist se stala „třídním bojem“. Vysvětlila lidem, neschopným řídit a organizovat svůj život, že oni, právě oni mají talent vzít otěže státu do rukou a obrátit směr dějin. Strana naznačila Blaženě z Kocourkova, že dosud nebyla šťastná, když chodila pracovat do tkalcovny a v neděli k muzice, protože teď pro ni má vyšší cíl, ke kterému je nad jiné povolaná: bude hlídat zrádce, kteří se přičiňovali o to, aby chodila do tkalcovny a k muzice.

Z knihy Byly jsme tam taky

StB ji zatkla v roce 1952, kdy jí bylo 23 let. Kromě výše uvedeného ji ale obvinila i z ukrývání dvou kamarádů, kteří se chtěli dostat na Západ. Její matka byla zatčena také, odsoudili ji na 11 let, přičemž ji po 7 letech pustili na amnestii. Do rodinné vily se ale vrátit nemohla, ta byla zabavena spolu s jejich dalším veškerým majetkem. Dagmar byla po 16 měsících vazby odsouzena za protistátní činnosti nejdříve na 8 let, po odvolání prokurátora na 15 let. Na 18 let byl trest zvýšen poté, co utekla z věznice v Želiezovcích. Mimo ni prošla během let ještě věznicemi v Opavě, Českých Budějovicích, Písku, Pardubicích a Praze na Pankráci.

Po propuštění v roce 1966 žila s matkou v jednopokojovém bytě v Písku a pracovala v sodovkárně. Z platu jí stát strhával peníze, které měla dlužit Ministerstvu vnitra za neodpracované neděle ve vězení. Do australského Perthu odjely s matkou po okupaci v roce 1968. Dagmar tam vystudovala dvě vysoké školy (získala titul bakaláře svobodných umění a dále vystudovala archeologii, starověkou historii, psychologii a sociologii), absolvovala kurzy (manekýnky, kaskadéři), naučila se vyrábět smaltované obrazy. Pracovala jako terapeutka ve věznici. To vše stihla od svých 39 let, kdy se konečně ocitla ve svobodném světě.

Byly jsme tam taky

Dagmar o svém pobytu ve vězení sepsala knihu Byly jsme tam taky, kterou vydalo torontské nakladatelství Sixty Eighth Publishers manželů Škvoreckých. Zcela naturalisticky v ní popisuje praktiky vyšetřovatelů StB i vězeňských dozorců od nuceného hladovění, fyzického násilí po velice účinný psychický nátlak, mnohdy samozřejmě kombinací všeho.

Z knihy však také čiší velká vůle přežít a i přes zvěrstva, která na nich – na vězních byla prakticky denně vykonávána, si zachovat lidství a zdravý rozum. Nejvíce o tom svědčí vzpomínky na pardubické vězení, ve kterém spolu se stejně odsouzenými ženami (Růženu Vackovou, Irenou Vlachovou, Dagmar Skálovou) vedla tajné diskuze, přednášky a výuku. Mezi sebou si tak doplňovaly vzdělání a sdílely poznatky, které si s sebou nesly z časů před uvězněním.

Kniha patří k těm, které by měly být zařazeny mezi povinnou (či povinně volitelnou) četbu již na základních školách, ačkoli ji mnozí mladí lidé jen tak nezkousnou. Knihy lidí, kteří mnoho let (v případě Dagmar prakticky celého mládí) strávili v komunistických vězeních, by neměly být opomíjeny a nejeden čtenář si při čtení uvědomí, že jedna věc je dennodenní ponižování přežít a druhá je sebrat sílu, na všechno podrobně vzpomínat a sepsat to na papír.

vydáno: 2007
stran: 135
verdikt: 85%

Ukázka z knihy:

Jednou ráno jsme zaslechly úpěnlivý nářek. V izolaci byla nová mladá žena. Vědělo se o ní jen to, že při porodu utrpěla duševní poruchu a ztratila paměť. Nemluvila a nebyla schopná práce. V katatonické strnulosti sedávala a zírala do prázdna. Za pár dní přešla „výrobního“ trpělivost. Nařídil, aby ji dopravili do izolace. Toho rána, kdy jsme slyšely její nářek, Turková a několik ostatních šílenců jí vrazilo do vagíny násadu koštěte. Byla to sobota, den koupání pro izolaci. Blázni s sebou vlečou do koupelny poloomdlelou, krvácející ženu. V koupelně ji povalily na zem, Turková z ní rve oblek a bijí ji.
„Jen jí dejte pořádnou nakládačku,“ pobízí je dychtivě dozorkyně „Sullivanka“.
Dupají po ní a buší jí hlavou o cementovou podlahu. Za chvíli ji odnášejí mrtvou, diskrétně přikrytou prostěradlem, které však přece jen prosakuje krví.

Kam dál?
 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.