Ze života Ver.

Hrdinové a vrazi, aneb o bratrech Mašínech

Bratři Mašínové bývají často označováni jen dvěma tituly – hrdinové nebo vrazi. Zatímco jedna skupina lidí by je nejraději ocenila jako hrdiny nejvyššími státními vyznamenáními, druhá skupina nechápe a nechápala, jak může někdo obdivovat a chtít vyznamenávat vrahy. Neřadím se ani k jedné z nich, a to ani po přečtení knihy Zatím dobrý. Z prostého důvodu – doba, kdy se rozhodli utéct za hranice, byla jiná, pro dnešní generaci (tedy i pro mě) těžko představitelná. Minulé generaci, která ji zažila, zase vymývali mozky komunisté.

Bratři Mašínové

Ostatně byli to sami komunisté, kteří vylíčili útěk Mašínů na západ jako úprk slaboduchých individuí, která s velkou radostí podřízla příslušníka SNB omámeného chloroformem v seriálu 30 případů majora Zemana. Podle některých reakcí v různých diskuzích by člověk řekl, že právě tento seriál se stal jejich hlavním zdrojem informací.

Svůj názor si musí každý udělat sám. Důležité však je svůj názor stavět na faktech, nikoli na neúplných či smyšlených informacích nebo dokonce na tom, jak Mašíny vykreslili v nějakém socialistickém seriálu. Jak to tedy s bratry Mašíny vlastně bylo?

Začátek odbojové činnosti bratrů Mašínů

Často se setkáte v diskuzích s názorem, že prostřílení se za hranice není žádná odbojová činnost. Cestě za západ však předcházelo několik let činnosti, která bývá opomíjena či o ní lidé nevědí.

Ctirad a Josef Mašínové, synové slavného Josefa Mašína, člena odbojové skupiny Tři králové, kterého popravilo gestapo. Odboj proti totalitnímu státnímu zřízení, proti bezpráví měli v krvi. Po válce se oba snažili dostat do armády a stát se vojáky z povolání. Ctirad byl odmítnut pro buržoazní původ, dostal se na pražskou techniku a jako člen Svazu brannosti se zúčastnil partyzánského kurzu zaměřeného např. na přepadávání vlaků a zneškodňování protivníků. Zkušenosti z tohoto výcviku se později hodily celé skupině. Josefovi nebylo dovoleno dostudovat střední školu a stal se řidičem u správy státních lesů v Jeseníku.

Bratrům bylo jasné již v roce 1946, že se v zemi věci vyvíjí nedobrý směrem. Únor 1948 vše pouze potvrdil. Zásluhy jejich otce byly zapomenuty a oni se rozhodli, že začnou bojovat proti komunistům, kteří se v té době zasazovali o likvidaci svých odpůrců a protivníků.

Ze začátku se bratři pouštěli do menších akcí, mezi něž patřilo rozbíjení agitačních skřínek, rozbíjení oken nejagilnějších komunistů nebo sypání hřebíků pod kola Svazáků v prvomájovém průvodu. Chtěli tím komunisty a jejich přisluhovače znejistit.

S příchodem 50. let však v zemi začalo přituhovat, mizeli i rodinní přátelé a byla popravena Milada Horáková, se kterou za okupace strávila matka bratrů Mašínů Zdeňka nějaký čas ve vězení. Mezi lidmi se šuškalo, že se chystá válka mezi SSSR a Západem. Bratři Mašínové se rozhodli působit jako partyzáni a přistoupili k dalším – větším akcím. Pokud by nebylo zbytí, časem plánoval odchod z vlasti a připojení se k americké armádě, aby mohli v jejích řadách pokračovat v boji proti komunismu.

Odbojová skupina bratrů Mašínů čítala v průběhu času 6 – 10 osob. Mezi další členy patřili Zbyněk Janata, Milan Paumer, Václav Švéda, Vladimír Hradec a strýc bratrů Ctibor Novák. Organizaci jednotlivých akcí zajišťovali Ctirad s Josefem, ostatní členy informovali pouze o tom, co museli pro danou situaci vědět. S dalšími odbojovými skupinami se nekontaktovali.

Zbraně, peníze a vraždy

Prvním krokem k další činnosti bylo obstarání si zbraní. Jako první se někteří členové vkradli do prostor muzea v Poděbradech, odkud odcizili vystavené zbraně z druhé světové války. Ty se ukázaly být nefunkčními. Podobný neúspěch se opakoval při získání zbraní ze skladu Svazu brannosti. Funkční zbraně mohli získat pouze u armády, Lidových milicí nebo na stanicích Sboru národní bezpečnosti. Následovaly tedy 2 akce, při nichž zemřel člověk. Později se pustili do akce pro získání peněz, při níž zemřel další člověk.

První akce pro získání zbraní

13. 9. 1951 se bratři Mašínové rozhodli uskutečnit svůj plán pro získání zbraní ze stanice SNB v Chlumci nad Cidlinou. Jejich plán počítal s tím, že se na místo přepraví taxíkem, taxikáře omámí a svážou, vylákají příslušníka SNB ven, kde ho zneškodní úderem železnou tyčí. Příslušník SNB Oldřich Kašík však po ráně do zátylku neomdlel a otřesen se pokusil vytáhnout pistoli. Josef Mašín ho proto zastřelil. Hned poté bratři z místa ujeli, zbraně tedy nezískali.

Druhá akce pro získání zbraní

O dva týdny později se bratři Mašínové vydali na druhou stanici SNB. Tentokrát zavolali sanitku k fingované nehodě, řidiče a zdravotníka omámili a přivázali ke stromu. Sanitkou se dopravili ke stanici SNB v Čelákovicích, odkud vylákali příslušníka SNB Jaroslava Honzátka k oné fingované nehodě. Tam jej odzbrojili a spoutali. Společně s ním přijeli opět na stanici, Honzátka přinutili vydat klíče a ukázat skryté zbraně. Následně jej omámili a Ctirad Mašín jej podřezal. Učinil tak po vyhodnocení nebezpečí, které jim hrozilo. Příslušník SNB si je celou dobu bedlivě prohlížel a byl by pravděpodobně schopen podat jejich přesný popis pro vyšetřování.

Plánování prvního pokusu o útěk a uvěznění Ctirada Mašína

Během roku 1951 chtěla skupina opustit vlast, v zahraničí absolvovat výcvik a po návratu pokračovat v protikomunistickém boji. Tehdejší hranice na západ již byly přísně střežené. Jejich plán počítal s proražením hraničního zátarasu obrněným vozidlem. Zúčastnit se měli Mašínové, Janata, Paumer, Egon Plech a Novák, ti se také den před plánovanou akcí sešli v bytě v Poděbradech. Ctirad Mašín se vydal pro poslední osobu, která se ilegálně skrývala u hostinského, se kterým se dobře znali. Hostinský však dorazil sám (ilegální osoba byla krátce předtím poznána udavačem a při výslechu prozradila vše, co věděla) a následně došlo k zatčení estébáky. Obklíčen byl i byt. Než Novák otevřel, všichni kromě něj a Josefa Mašína se schovali na půdu i s kompromitujícím materiálem. StB půdu neprohledala a zatkla tak pouze Mašína se strýcem. Všichni čtyři si pobyli několik měsíců v Bartolomějské, StB však nic zásadního nezjistila. Ctirada Mašína odsoudili na 2,5 roku za neoznámení trestného činu, ostatní propustili. Ctirad Mašín konal záškodnickou činnost i v uranových dolech v Jáchymově, kde byl uvězněn.

Akce pro získání peněz

Dne 2. 8. 1952 přepadli Josef Mašín a Václav Švéda vůz převážející výplaty do Hedvíkova na cestě mezi Hedvíkovem a Čáslaví. Peníze potřebovali na úplatky pro akci na osvobození Ctirada Mašína. Ve voze jely 4 osoby – řidič, bezpečák, pokladník Kovolisu Josef Rošický a další zaměstnankyně, která požádala kolegu o svezení. Švéda chtěl legitimovat řidiče, který protestoval. Mašín proto přistoupil s pistolí v ruce a přikázal vydání zbraní a vystoupení bezpečáka a řidiče. Po provedení se sám ujal řízení a dovezl vozidlo k lesíku. Švéda vedl zajatce pěšky. Během cesty se snažil pokladník Rošický zasáhnout do řízení. Mašín proto zastavil a zbylé dva cestující chtěl rovněž odvézt do lesa a svázat. Pokladník cestou vytáhl pistoli a namířil na Mašína. Tomu jeho pistole vypadla v autě, takže se na pokladníka vrhl s holýma rukama. Přepral ho, sebral mu zbraň a během potyčky ho s ní zastřelil. Ostatní byli ponecháni svázáni v lese.

Zapálení stohů na Moravě

Ctirad Mašín byl propuštěn po amnestii v roce 1953. Téhož roku v říjnu se skupina sestávající se z pěti členů (Mašínové, Paumer, Janata, Švéda) vydala do Západního Německa. Tlačil je čas i kvůli blížícímu se nástupu na povinnou vojenskou službu.

Ještě předtím však 7. září zapálili několik stohů na Olomoucku za účelem poškození socialistického hospodářství. Akci provedli na kolech a brzdil je padající řetěz jednoho z nich. Ctirad Mašín kvůli němu nedokázal ujet veliteli mořických hasičů Leciánovi, který jej chtěl legitimovat. Mašín po něm dvakrát vystřelil a zasáhl jej. Druhého muže – člena pomocné stráže VB, který byl na místě s Leciánem, netrefil. Lecián přežil s trvalými následky – přišel o oko.

K uskutečnění dalších plánovaných akci (např. likvidace vlaku převážejícího smolinec do SSSR) nedošlo.

Cesta do Berlína skrze 25 000 vojáků

Cesta přes Východní Německo by svou šíleností vydala na samostatný článek. Trvala jim déle než měsíc. Zajímavě ji vylíčil Jan Novák v knize Zatím dobrý. Zde to zkusím ve zkratce.

Mašínové - plakát na území východního sektoruPět členů odbojové skupiny Mašínů se na cestu vydalo 2. října 1953. Pro přechod si zvolili horu Svaté Kateřiny u Chomutova. Zásoby spotřebovali během pár dnů a ihned za hranicemi je potkalo deštivé počasí i mrazy. Mapu neměli, cestu volili podle citu. Pro usnadnění se pokusili uloupit auto. To se však nezdařilo, pouze tím na sebe upozornili. Museli se dát na útěk a bylo jim jasné, že teď po nich německá policie půjde, dokud je nechytne.

Po týdnu jim do Berlína chybělo stále ještě 160 km. Od jednoho Němce se dočkali pomoci i 10 marek k dobru. Za ty si koupili lístek na vlak, aby nemuseli celou cestu pěšky. Chytili však spoj, který jezdil tam a zpět, konečnou nepoznali a vrátili se tak o pěkný kus nazpátek.

Později se opět chtěli posunout kus vlakem, avšak pokladní při prodeji lístků pravděpodobně pojala podezření. Při dojezdu do jejich cílově stanice Ucro po nich příslušník Lidové policie žádal doklady. Vzápětí došlo k přestřelce s německou policií. Čtyřem členům skupiny se podařilo uniknout společně, Janata však zmizel. Skupinku už nahánělo několik policejních hlídek. Schovali se proto na několik dní ve stodole v jedné vesnici. Vesničané byli upozorněni na bandity a z hlášení vyplývalo, že policie už o nich ví vše. Úkryt jim posloužil do chvíle, než je jeden z vesničanů viděl a nahlásil.

Stodolu opustili a utíkali se schovat přes pole do lesa. Tam se zamaskovali a čekali, než projde rojnice a policejní psi, kteří je neprozradili jen proto, že je mátl hluk střelby všude okolo. Jediná možnost, kdy z místa uniknout, se naskytla v noci – skrze náklaďáky se světlomety. Švéda byl však již dříve toho dne postřelen a ostatním nestačil.

Mašínové a Paumer si jako další úkryt vykopali díru, ve které strávili bez jídla a pití celkem tři dny. Po ukořistění nějakého jídla z blízké vesnice se k úkrytu ještě vrátili. Následně se ukryli ve slamníku ve vesnici po cestě, kde opět strávili několik dní, aby nabrali síly. Rodina, které hospodářství patřilo, jim však pomohla.

Během několika dní se dostali až k trati, která vedla do Berlína, a sledovali ji. Při přestřelce s policií byl Paumer střelen do břicha a jejich jedinou nadějí, jak se dostat do 35 km vzdáleného Berlína, viděli ve svezení se vlakem – na brzdové tyči pod vagonem a na náraznících. V poslední stanici před Berlínem Paumer s Josefem Mašínem seskočili, Ctirad zůstal pod vagonem a měl štěstí. Takto se dovezl až do západního sektoru. Tam se brzy setkal i s bratrem a Paumerem, kteří tam z nádraží doběhli.

Po pěti uprchlících z Československa pátrala celá východoněmecká policie a sovětští vojáci, celkem prý až 25 000 mužů. Členové skupiny při dvou střetech zastřelili čtyři z nich (dva na stanici Ucro při přestřelce, další dva při obklíčení v lese). Několik dalších zranili a další čtyři muži byli zastřeleni vlastními soudruhy.

Mašínové a Paumer odsloužili v americké armádě 5 let, během nichž přestala být hrozba války SSSR se Západem aktuální. Z armády proto následně odešli a začali se protloukat životem, jak uznali za vhodné.

Václav Švéda se Zbyňkem Janatou byli během útěku na Západ chyceni a vráceni do vlasti, kde byli v roce 1955 popraveni spolu se Ctiradem Novákem. Vladimír Hradec byl za přechovávání zbraní odsouzen na 22 let. Zdeňka Mašínová ml. se o činnosti svých bratrů dozvěděla až později. Obviněna ani odsouzena nebyla, zůstala však pod kontrolou ze strany státu.

Hrdinové nebo vrazi?

Činnost bratří Mašínů je dnešní optikou nehodnotitelná, byla jiná doba. Oni neměli ten luxus historického nadhledu a vědomosti následujícího dějinného vývoje, který máme my. Bratři Mašínové jsou tak produktem šílené, vyhrocené doby. Doby plné strachu, politických procesů, justičních vražd, stínu nedávno skončené války a ve vzduchu visící další.

Ctirad a Josef byli mladí kluci, mladí muži, chcete-li. Odkaz a vliv výchovy jejich otce jim nedovolil stát se založenýma rukama a klopit zrak, když se kolem nich dělo bezpráví. Chtěli něco dělat, postavit se zlu, ale ve svém mládí a naivitě toho přitom nemálo podělali a dopustili se přitom strašných věcí.

Historie však není černobílá a nemá smysl se za každou cenu snažit napasovat její aktéry do škatulky „dobro“ nebo „zlo“. Bratři Mašínové zůstávají zkrátka kontroverzní. Můj názor je takový, že je správné o jejich činech mluvit, ve školách o nich učit pro pochopení strašné doby, ve které se jejich příběh odehrává, ale že není na místě jim ani stavět pomníky, ale ani je odsuzovat.


Jaký názor máte na bratry Mašíny, případně na celou jejich odbojovou skupinu vy?

Zjišťovali jste si bližší informace, než jste si na ně vytvořili nějaký názor?

Viděli jste díl 30 případů majora Zemana, který je jejich akcí inspirovaný?


Zdroje informací a zajímavé články k tématu: obrázek 1 a 2 | valka.cz totalita.czrozhlas.cz |

Kam dál?
 

3 thoughts on “Hrdinové a vrazi, aneb o bratrech Mašínech

  1. marsi

    Já myslím, že i jiní lidé utíkali a nepotřebovali u toho vraždit. Někoho podříznout, to už chce opravdu chladnokrevnou a tvrdou náturu.

     

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.