veruce.cz

O té holce, co zabila 8 lidí, protože neuměla žít

Olga Hepnarova Řeč nebude o nikom jiném než o Olze Hepnarové, která se roku 1973 rozhodla vypořádat se svým životním neúspěchem po svém. Důvodem jejího činu bylo to, že neuměla žít. 

„Já jsem na ten chodník vjela úmyslně a je to moje pomsta společnosti za to, jak se ke mně po celý můj život chovala.

Tuhle větu pronesla hned poté, co strážníci šli zkontrolovat vozidlo, které pro všechny z nepochopitelného důvodu najelo na chodník, kde stál hlouček lidí čekajících na tramvaj. Psal se 10. červenec 1973, 13 hodin, 45 minut, polojasno, dobré světelné podmínky, suchá vozovka, přehledný úsek. Nic nenasvědčovalo tomu, že to byla nehoda, což potvrdila i ta mladá, sotva 22 letá, slečna za volantem.

Olga Hepnarová toho dne úmyslně najela do lidí na zastávce na ulici Obránců míru (dnes Milady Horákové) kousek od Strossmayerova náměstí. Ke svému činu si zapůjčila nákladní automobil Praga RN. Ten den pod jeho koly zemřeli 3 lidé, dalších 5 podlehlo zraněním při převozu či v nemocnici a ještě víc jich bylo zraněno. Hepnarová byla vzata do vazby prakticky hned a první výslech proběhl ještě ten den večer. Když se jí vyšetřovatelé zeptali, co ji k tomu nepochopitelnému činu vedlo, odpověděla takto:

„Mám-li se stručně vyjádřit k mým jasně definovaným konkrétním úmyslům pří této nehodě, odpovídám, že jsem chtěla zavinit smrt více lidí použitím dopravního prostředku. Jinak již nemám, co zásadního bych dodala. Pouze bych chtěla říct, že toho, co se dnes tam na ulici stalo, nijak nelituji. Neměla jsem v úmyslu zabít tyto kontrétní lidi, bylo mně jedno, o koho půjde. Jednalo se mi především o naplnění principu.“

Olga Hepnarova

Principu… Jak k tomu sama ještě dodala, principu, ke kterému během životních zkušeností postupně dospěla. Principu, který dává právo jednotlivci bez zábran a bez svědomí ničit společnosti, když společnost ničí jeho.

V té době se přímo nabízela otázka, zda čin té mladé holky nemá politický podtext. Stavěli ji vedle Jana Palacha, přisuzovali její jednání protestu proti událostem z roku 1968. Jenže Hepnarová skutečně jednala pouze ve „vlastním zájmu.“ Dovedl ji k tomu vlastní život, zkušenosti, zážitky, rodina, okolí. Proto se dnes spíše než otázky, které padaly před tím, nabízí ta, co jí tak strašného ji potkalo, že to muselo skončit takhle?

Život Olgy Hepnarové vystačí na knížku, ta opravdu vyšla pod názvem Oprátka za osm mrtvých. Já se pokusím několik klíčových momentů shrnout do pár odstavců. Její pokažený život…

Olga Hepnarova

Narodila se a už na svůj útlý dětský věk vzpomínala jako na nešťastné období a své rodiče označila za bezcitné lidi. Ti ji dle jejích slov tělesně týrali a chovali se k ní jako k někomu cizímu. Nepřátelsky. S nástupem do školy se to zhoršilo. Otec Hepnarové se prý často bez důvodně rozčílil a „vybil“ se doslova na ní, tresty tak přicházely i bez (mnohdy jinak vykonstruované) příčiny. Ve škole byla pro spolužáky i učitele ta divná a tužíž nebyla oblíbená. Přeřazením do jiné třídy v sedmém ročníku se to ještě zhoršilo tím, že vše bylo od začátku a místo očekávaného zlepšení předchozí situace pokračovala. Vyvrcholila pokusem o sebevraždu v 13 letech spolykáním prášků. Škol nakonec vystřídala ještě několik. Pro své záškoláctví a také to, že už rodiče nevěděli co s ní, doporučili ošetřující psychologové a psychiatři jednoho dne Opařany (Dětská psychiatrická léčebna). Hepnarová to tehdy dokonce uvítala, protože to znamenalo, že bude jinde než v tolik nenáviděném rodinném prostředí.

Pro představu záznam z Opařan ohledně chování tehdy 14leté Olgy:

Kontakt povrchní, málo spolupracuje, odpovědi stručné a až po dlouhých latencích. Odměřené, povýšené chování k sestrám i ostatním pacientům. S kolektivem se nesžila, do programu se zapojovala s nechutí. Neurotické projevy, časté bolesti hlavy, neadekvátní smích. Afektované teatrální vystupování. Snaha prosazovat své názory, zvýšené sebevědomí a zcela nekrotický postoj vůče sobě. Velmi rafinované účelové lži, setřelý pocit viny. Střídání nálad s převažujícím sklonem k depresivnímu ladění. Jednou útěk při návratu z pololetních prázdnin. Z pozitiv je třeba uvést úsilí o dobrý školní prospěch, výrazný zájem o literaturu. Intelekt v lepším průměru, v něčem až nadprůměru, ale se značnou variabilitou výkonů.

Hepnarová v Opařanech dodělala základní školu a pokračovala 3. letým učebním oborem knihařka, který dokončila. Během té doby (ve svých 15 letech) napsala dopis jednomu vedoucímu, který se dá chápat jako zjevné volání o pomoc. Nevyslyšené volání o pomoc.

„Já nesnáším lidi…“

Už tehdy si stanovila priority, podle nichž by svůj život změnila (zlepšila?), na prvním místě figurovala pomsta, na druhé stál útěk od civilizace a na třetí sebevražda. V osmnácti si nepřála nic jiného než odejít z domova a opravdu na nějakou dobu odešla z Prahy do Chebu. Vystřídala 3 místa, nikde nebyla spokojená. Potom se vrátila a udělala si řidičák. Na pozici řidiče pracovala na několika místech. To první považuje spolu se školou jako hlavní zdroj nenávisti, která se u ní nahromadila.

V roce 1971 později se odstěhovala do obce Oleško, jako přístřešek si pořídila zahradní chatku velkou 3×3 metry, kam se vešla něj naftová kamínka a nejnutnější věci. Během toho a následujícího roku vystřídala několik pracovních pozic a skončila u Pražských komunikací. S lidmi okolo sebe nikdy nevycházela uspokojivě a jen s několika málo výjimkami prohodila víc slov než jen pozdrav. V té době (1972) se také seznámila s Miroslavem D., se kterým vedla, dá se říct, jediný partnerský vztah. Období několika měsíců před činem se dá popsat dosti jednoduše, ačkoliv tomu tak nebylo – čím více se někdo pokoušel Olze Hepnarové pomoci (a nejen pokoušel), tím víc se jí její situace zdála nesnesitelnější. Vyšli ji vstříc v práci, v Miroslavu D. měla oporu, přestěhovala se na firemní ubytovnu. S ostatními jejími obyvateli ale dobře nevycházela.

Hepnarová několikrát vyhledala odbornou pomoc, což vždy skončilo nezdarem. U jednoho psychiatra nebylo schopna o svých problémech mluvit a výsledek v podobě předpisu na Diazepam vyhodila. Jednou dokonce zašla přímo do Bohnic s tím, že si potřebuje odpočinout. Špatně položená žádost a nepochopení ze strany psychiatra pro ni bylo jedním z těch výraznějších negativních faktorů, které další události způsobili. Když vyrazila se svým přítelem na dovolenou, už bylo přece jen pozdě. Svědčí o tom i hysterický záchvat, který Olga cestou zpátky do Prahy předvedla na základě naprosto banální záležitosti. Po návratu dokonce už ani nenastoupila do práce.

Svůj čin si důkladně promyslela. Původně zamýšlela i jiné možnosti, jak zabít co nejvíc lidí, třeba chtěla jezdit s autobusem a jednoho dne ho plný lidí shodit spolu se sebou do nějaké rokle. Během těch posledních kritických dnů se chytala posledních nadějí, které mimo jiné představovala i její známá, kterou se vydala hledat až do Plzně a můžeme jen hádat, zda by to dopadlo jinak, kdyby ji našla. To se však nestalo.

„Byla vyčerpána moje míra odolnosti.“

Definitivně se rozhodla, že si se společností vyřídí účty. Sepsala prohlášení, které před tím, než se vydala do oné osudné lokace v Holešovicích, poslala do redakce novin. Jeden den si zamluvila nákladní vozidlo, druhý den si ho šla vyzvednout… Co se stalo je napsáno již v úvodu tohoto článku.

Vyšetřování Hepnarové trvalo dlouho. Proběhla spousta výslechů, na případu pracovalo množství lidí. Ta délka se projevila i na někom, kdo zdánlivě k životu neměl žádný vztah. Olga Hepnarová ze začátku horlivě požadovala, aby ji popravili co nejdřív. Časem ve vězení se však její chování změnilo. Svého činu nelitovala a přesto se začala chovat, jakoby se její osobnost rozdělila na více částí. Jedna z nich se projevovala halucinacemi, které však odborníci označili za vymýšlení si a předstírání duševní poruchy. Popsáno bylo mnoho stran a složka případu narůstala s každým dalším rozhovem (psychologové, psychiatři, právníci, vyšetřovatelé…). Hlavní líčení se tak konalo v dubnu roku 1974. Padl návrh na absolutní trest, tedy trest smrti. Tehdy se Hepnarová odmítla odvolat, pod nátlakem čekání na smrt však svůj postoj obrátila o celých 180° a už v květnu na svém stanovisku, že souhlasí s rozsudkem, netrvala. Ten byl potvrzen v červnu nejvyšším soudem ČSR. Odvolání matky Olgy Hepnarové taktéž nebylo vyslyšeno. Čas běžel, divadlo s jinou osobností nezabralo, rok 1974 se blížil ke konci. Začátkem dalšího roku bylo konečně stanoveno definitivní datum. Olga Hepnarová byla popravena 12. března 1975.

Zdroj: kniha Oprátka za 8 mrtvých (Roman Cílek, 2003)

Kam dál?
 

27 thoughts on “O té holce, co zabila 8 lidí, protože neuměla žít

  1. Nefi

    Je to hodně zajímavý příběh, před nedávnem jsem o tom četla v jednom časopise. Měla sice těžký život, ale stále by se to dalo řešit i jinak, bohužel bych řekla, že asi opravdu nebyla vůbec duševně v pořádku. Zajímavé na tom je taky to, že ten případ byl jednu dobu tak popoulární, že se prý o Olze skládaly písně a jeden spisovatel si dal dokonce pseudonym Oleg Hepnar.

     
  2. Monica Otmili

    Mentálně na tom asi nejlépe nebyla… Zajímalo by mě, kde se vlastně nějaké poruchy osobnosti berou? Hlavně v případě, že se s nimi lidé narodí. Je vlastně všechen život nespravedlivý, nebo jenom někdo má holt tu smůlu? Tak si začínám všímat, že podobných „případů“ jsou ženy.

     
  3. Geja

    Angel Darkwood : Kdyby to bylo takhle jednoduché! Tyhle kategorické soudy dělají většinou lidi, co mají sami blízko k „nestandardmímu“ řešení situací …

     
    1. Neznámá

      Ano, to je velmi trefné a pravdivé. Lidé, kteří říkají, „to já bych nikdy ale nikdy neudělal“, ještě žijí ve sladké nevědomosti a odsuzování druhých.

       
  4. SiriusNoir

    Po dlouhé době jsem se vrátil do světa blogů a dobře jsem udělal. Tento příběh mě více než zaujal. Olga na mě působí jako člověk, kterému šťastný život nebyl souzen. Po rodičích nepobrala moc dobrých vlastností, ani duševního zdraví a všechno to ještě prohloubila výchova. Člověk, který nedokázal žít je opravdu výstižné.

     
  5. Conclusion

    Přemýšlím o tom jak je těžké jednání Olgy Hepnarové pochopit. V logické rovině to vůbec nejde. Je potřeba velká
    dávka empatie, aby člověk pochopil motivaci Olgy k jejímu činu. Pouze několik lidí to dokáže, většina ne. Ztotožnit se nejen s pochopením důvodů, ale i se způsobem řešení by znamenalo sdílet s Olgou Hepnarovou celou šířku negativních emocí a zkušeností, doufám, že tady další takový nešťastný člověk není. Rodina jako nejzákladnější buňka lidské existence nemůže mít pevnou strukturu bez absolutní opory dětí v rodičích, a to i v chybách, včetně těch fatálních.
    Podle dokumentů co jsem četl A. Hepnar nezvládl vyrovnat se s rolí, kterou mu okolnosti v rodině vymezily. Od toho momentu začala Olga bojovat (12 letá) s důsledky téhle situace, a to jako nejslabší prvek v problému. Tohle je moment, kde si bez empatie s pouhou racionalitou zoufale nevystačíte. Hledala řešení a manévrovala deset let, půlku života. Dva protipóly výpovědí, Olgy a A. Hepnara dost jasně vypovídají, jaký v té rodině musel být masakr vztahů a absence rodičovské lásky. Zkuste si představit, jak dospívající přemýšlivý rozum hledá cesty v chybných azimutech a nohy Vám podrážejí negativní emoce čím dál víc nemocné duše, což Vám současně odrazuje potenciální přátele a odhání pomoc. Ten únik do chajdy s petrolejkou je hezký v
    létě, je teplo, svítí slunce dlouho do večera, existujou kamarádi. A v zimě? Člověk vydrží mráz a nepohodlí, když má smysl existence a oporu v někom blízkém, ale ne vymrzlou cimru a vnitřní mráz v sobě. Perspektivní společnost žere v teple vánočního kapra a kouká na seriály, člověk s nemocnou duší odmítá pomoc a současně ji chce až by brečel. Ta absence
    materiálních jistot konformní společnosti, to není závist po nich, ale potvrzení cejchu vyvržence. Většina lidí nemá nutnost ani schopnost tohle vnímat. Zato má schopnost rozlišit černou ovci a útočit na ni.
    Část repliky z jiné diskuse o téhle nešťastné historii: „…nicméně Hepnarku mám nastudovanou z jiných materiálů,v globálu si myslím,že to byla celkem vizionářská osobnost cítící vytrácení se lidskosti z bližních svých a počínající nesmyslnost bytí z rašícího konzumentského způsobu života,což v ní zcela oprávněně vyvolalo pocit hnusu a pohrdání,ještěže se nedožila dnešních dnů,sundala by minimálně vysílač.“ Docela výstižný postřeh, byť za odcizením světa kolem Olgy nebyl začátek konzumní éry, ono tehdy nebylo moc ke konzumování, ale kulminovala hnusná doba ohnutí národa, postoje se preferovaly před přátelstvím a rodinou. Ta hnusná doba vytrácení lidskosti prosakovala i k lidem, kteří si s režimem nechtěli zadat.
    Olga Hepnarová vymyslela přes svůj handicap nemocné duše docela logický (v abstraktní rovině) popis problému a rozpoznala symptomy. Odhalila
    nesmírně specifický rys problému vztahu společnosti k jednotlivci, na který jak je vidět, se ani po desítkách let nepodařilo
    najít odpovídající kód řešení. Systém, tedy společnost, se honí pozdě a neúčinně za důsledkem a neřeší (z pohodlnosti, sobectví, ztráty schopností?) problémy v latentní fázi. Olga demonstrovala: několik vás zničím a dokončím zničení sebe, abyste vzali na vědomí, že nějaký problém existuje a že může jednou narůst. Diskuse je dlouhá, odborné rozbory duševních abnormalit velmi kvalifikované, řešení nikde. Jedinci se pořád obracejí proti společnosti za cenu sebezničení, je evidentní že TS tenhle druh násilí nepostihuje. Nemá smysl útočit na odpalovací základnu střely, která už doletěla na cíl.
    Přestože Olga v protokolu mluví o nenávisti k lidem, její odplata spočívající ve srážení lidí jako kuželek není vražda v obvyklém významu. Olga současně do posledka uznává intelektové/umělecké autority z lidské společnosti, o které tvrdí, že ji nenávidí, říká že nechce zničit celé město, celý národ. Říká, že nenávidí společnost, ale nechce do vyšetřování zatáhnout svého posledního zaměstnavatele. Ve své nemocné logice definovala sama sebe jako první oběť předpokládaného rozsudku za připravovaný čin a další oběti měly sloužit jako důraz na to, co chtěla sdělit, přestaňte útočit na albíny a černé ovce a buďte vnímaví k jejich bolesti. To je poselství i po 36 letech a vzít ho na vědomí znamená odpustit jí a taky znamená anulovat nesmyslnost smrti těch přejetých lidí. Teď se píše rok 2011 a pořád je vidět, že společnost plodí nemocné excentriky a současně proti nim nemá obranu. Když se podíváte ke kořenům, pokaždé tam najdete chybu v počátcích, v dětství pachatele, absenci lásky v rodině.
    Závěr procesu s Olgou Hepnarovou je strašidelná přehlídka zupáckého režimu, státní administrativa včetně svých pochopů brutálně vykonala pomstu, na pachatelce, která už byla nejspíš mimo, formulace rozsudku mi připomněly základní vojenskou službu s jejími proklamacemi, nahoře vznešeně definovanou a dole zvířeckou. Společnost se pomstila, ale morálně nevyhrála nic.
    Pokoj duši nešťastné Olgy a jejím obětem, buďme vnímaví k nešťastným lidem v okolí, než to dospěje k tragédii. Odborníci na poruchy lidských duší, někdy je potřeba sundat ¨bílý plášť, zapomenout na ordinační hodiny a vzít nemocného člověka za ruku…

     
    1. Mirek

      Problém Olgy Hepnarová byla také realizace lesbické orientace. V dobách Normalizace téměř neexistovala žádná podpora či organizace, i když homosexualita byla dekriminalizovaná o dekádu dříve. Tehdejší lékaři je prostě odbyli a ona se neměla kam obrátit o pomoc. V 80tých letech jsem se znal s lesbičkou, která mi Olze vyprávěla, znala ji, a také to, že ve vězení měla poprvé skutečně prožitý lesbický vztah. V několika pramenech se lze dočíst, že pobyt ve vězení měl být pro ni nejštastnější údobí života, hrála na flétnu; ale i to, že měla velké zlostné výbuchy. V dnešní době bych pro ni byla nejlepší doživotní ústavní léčba. Ale je prostě nemožné se dívat na onu dobu, na onen rozsudek dnešníma očima.

       
  6. veruce Post author

    Conclusion: zajímavý a nijak překvapující pohled člověka, který o Olze něco ví/četl. Díky za reakci, poslední odstavec je zcela výstižný.

     
  7. Bohdan Hudec

    Pokud mám cokoliv napsat k případu paní Olgy Hepnarové, pak jedině vlastní životní příklad:

    Když byly obě naše děti v sedmé třídě, jeden jejich spolužák vytáhl o přestávce nůž a při potyčce, následující po vzájemném házení mokrou houbou, jej vrazil mému synovi do zad v oblasti ledvin 4cm hluboko…

    Naštěstí to přežil, tomu klukovi se vůbec nic nestalo, Policie to odložila a ředitelka školy, ačkoliv synovi vůbec nepřivolala sanitku ani nikam jinam nevolala, nic se jí za to nestalo také, ba naopak, ještě z nás dělala voly…

    Manželka se z toho tehdy nervově zhroutila, přičemž se jí vytvořil žaludeční vřed, který se ale zapouzdřil a následovala rakovina žaludku ve stádiu neoperovatelnosti. Po půl roce zemžela ve věku 45 let, děti zůstaly v patnácti letech bez matky, pouze s otcem…

    A já se teď zeptám na jedinou věc: Kolik z nás by v takové situaci nezatoužilo po pomstě, kolik z nás by zůstalo chladnými, nad věcí, s čistýma rukama a bez úhony…?

    A zeptal se z Vás někdo někdy sám sebe, jak by asi sám dopadl, kdyby zažíval to, co běhěm dětství a dospívání prožívala paní Olga Hepnarová…???

    Pak byste nemohli soudit pouhé důsledky něčeho, z čehož máme každý špinavé ruce…

    Tato dnešní společnost je pouhým umocněním toho, co se tehdy stalo…

     
    1. veruce Post author

      Bohdan Hudec: Ve Vašem případě by jistě po pomstě toužil kde kdo. Minimálně představa onoho spolužáka obrazně řečeno s přeraženým nosem je velice lákavá. (Nabízí se zde otázka, zda se někdy vůbec něco změní v trestech pro mladistvé). Tady je však jeden zásadní rozdíl – onen spolužák za to, co se stalo může přímo i nepřímo. Co se týče Olgy Hepnarové, může člověk chápat příčiny a pochopit jejich pohled na svět i její rozhodnutí pro pomstu, pak ale vidí 8 mrtvých, kteří s jejím životem neměli pranic společného.

       
  8. X

    Veruce: prectete si znova prispevek Conclusion, je z nej patrne (a to si myslim i ja), ze ji neslo o trestani viniku, jeji cin mel byt pouze durazem na sdeleni. Cili jeji cin je de facto teroristicky akt. Teroriste utoci na ty, kteri zastupuji protivnika. V Olzinym pripade byla protivnikem cela spolecnost, proto neutocila na konkretni osoby, se kterymi se treba setkala v jejim okoli a kteri by se s ni dostali do konfliktu, ale zautocila nahodne. Tim dala jejimu cinu rozmer: ja versus spolecnost. Zajimave na tom vsem je to, ze ona se postavi proti spolecnosti, kterou ovsem chce svym bojem napravit.

     
  9. veruce Post author

    X: příspěvek jsem četla, chtěla jsem k tomu pouze dodat, že by pro člověka bylo snažší ji pochopit, kdyby nepřejela cizí lidi, kteří pro ni v tu chvíli představovali onoho nepřítele – společnost.

     
  10. X

    Veruce: to je asi pravda, na druhou stranu kdyby vratila primo lidem kteri ji primo ublizovali, pak by jeji cin mel jiny vyznam, protoze by se reklo, ze zabijela ze msty na konkretnich lidech a nemelo by to ten rozmer „cela spolecnost“, o ktery ji myslim prave slo.

     
  11. L

    hodně drsný. společnost mě taky dost ničí, je pro mě nemožný najít si holku, jsem hnusnej jak noc a spoustě lidí pro smích, nemám moc úspěch ani v práci, moc jsem toho nedokázal. ale mám dobrý rodinný zázemí a naši mě vždycky podrželi s čímkoliv. strašně důležitý je rodinný zázemí. když má člověk nějaký problémy, rodina je pro něj vším. proto si myslím, že i to, jak se v dnešní době rozpadají rodiny, když jsou děti malý, tak to vůbec není dobrý pro malý děcka, ze kterých jednou vyrostou dospělí jedinci, kteří nebudou tak super osobnostmi, jakými by byli, kdyby cítili to silný rodinný zázemí v celým průběhu dospívání. jsem fakt happy, že jsem se narodil do rodiny, která mě drží nad vodou a už jenom díky ní mám srovnaný v hlavě, že i když je společnost ke mně dost krutá, tak nikdy nebudu do nikoho najíždět … 

     
  12. ANA

    Kdyby měl najíždět do lidí každý, kdo má pokažený život, tak je polovina národa mrtvá.
    K téhle ženské žádný soucit necítím, ona ho taky necítila k lidem, které zabila. S kým že to zúčtovala? S lidmi, kteří ji osobně neznali a kteří jí neublížili. Proč se nezabila sama, když měla ten svůj podělanej život tak nesnesitelnej?
    Tohle je typickej asociál. A navíc ještě zbabělá.
    Ne, nemám s ní soucit.
    (Možná píšu na základě toho, že chodím na blog jedné maminy od dvou autistických dětí, co ta prožívá za život-neživot, o tom si tahle megera mohla jen nechat zdát. Kdyby znala tyto problémy, její starosti by rázem ubyly na intenzitě. I když, možná ne, někteří jedinci jsou zahleděni sami do sebe. Ale co řešit, už je to pryč a ona naštěstí taky.)

     
    1. Jana

      Ano, souhlasím s Vámi, mně se v životě taky stalo spoustu nepříjemných věcí, v rodině máme také samé hádky, ledaskdo mi házel klacky pod nohy, svoji bývalou třídní bych nejraději profackovala, ledaskdo byl také na mně sprostý, prakticky celý život mě provází nějaké konflikty, ale nikdy by mě nenapadlo do někoho najet autem. Musela být těžce psychicky nemocná, tohle normální člověk neudělá.

       
  13. Jirka Frynta

    Těším se na film, chtěl bych tento příběh dostat do hlavy. To každého dostane dál. A proto tady vlastně jsme. Jirka

     
  14. Klimov

    Byla to těžká psychopatka, a to není polehčující okolnost, i když psychopat není úplný člověk. Jeho psychika není lidská, je zvířecí nebo démonská, jde o degeneráta, ale není to duševní choroba. V lidských tělech zdaleka není vždy člověk. Pokud psychopat chladnokrevně promyšleně a hromadně vraždí, společnost se hu MUSÍ zbavit, to je železný zákon, jeho nedodržování má za následek rozklad společnosti, protože psychopati – degeneráti jsou odpadní stoka, nesmí se vylít z toho svého kanálu a otrávit zbytek.

     
  15. Ladislava

    Hlavní a jediný viník je její rodina, Co může vyrůst z dítěte, které nemají rádi vlastní rodiče, a zná od malička od nich jen ponižování a bití? To v dítěti snad nic nezanechá, žádné následky? Není se čemu divit, že její psychika byla narušená! Láska rodičů je naprosto základní, každé dítě potřebuje pocit zázemí, bezpečí a jistoty, že i kdyby proti němu stál celý svět, tak že má doma vždy někoho, kdo ho obejme a pohladí. Olga tohle bohužel nikdy nepoznala… Jde vidět, bohužel, že ta společnost je stále stejná, dokáže hned člověka odsoudit, ale že měli spíše pověsit její rodiče, hlavně psychopatického otce, to nikoho nezajímá.

     

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.