Když rodiče přežijí své dítě

Jistě všichni zaregistrovali zprávu o tom, jak v Hradci Králové srazil řidič dvě malé děti, které později zemřely. V souvislosti s touto událostí se lidé začali více zajímat o to, jak se musí cítit rodiče, kteří takto tragickým způsobem přijdou o svého potomka. Na tom, že se jedná o jednu z nejkrutějších životních zkoušek, které mohou rodiče potkat, se shodneme asi všichni. Objevili se však i zabedněncí, kteří v tom s trochou nadsázky neviděli nic strašného.

V zásadě je absolutně jedno, jaká příčina stojí za smrtí dítěte. Jemné rozdíly však najdeme mezi tím, zda zemřelo náhle (nehoda, vražda…) nebo např. po dlouhé nemoci. Ačkoli rodiče trpí v obou případech stejně, v tom druhém se s tím mohou smířit snáze. Pokud totiž dítě bojovalo nějakou dobu o život či trpělo bolestmi, mohou se rodiče upnout na to, že už je mu vlastně dobře. Nezřídka se stává, že si v posledních dnech sami přejí, aby to už skončilo.

Rodiče, jejichž dítě zemřelo náhle, v prvních chvílích zažívají obrovský šok. Situaci si tak nemusí ani plně uvědomovat a v prvních dnech jednají automaticky – jako stroj. Zásadní zlom přichází s pohřbem. Neexistuje univerzální rada a postup na lidské chování a pocity. Někteří lidé (obzváště matky) se upínají k tomu, že pro své dítě připravují poslední rozloučení takové, aby se líbilo hlavně jemu, a že je to to poslední, co pro něj mohou udělat, jiní se nedokáží zapojit do přípravy pohřbu a nezúčastní se ani samotného obřadu. Každý se se svým zármutkem musí poprat po svém. Těžko můžeme někomu vyčítat to, že se sesype a skončí na psychiatrii/na antidepresivech, nebo se naopak snaží sebrat a jít dál, když chce udržet svou rodinu pohromadě. Pokud rodiče mají ještě další potomky, je pro ně snažší najít vůli se s tím poprat, než když přijdou o jediné dítě (nebo o všechny).

Pravidla, podle nichž by se měli pozůstalí a jejich okolí chovat, neexistují. Útěcha ve smyslu „Uvidíš, bude líp.“ kterou vysloví mnozí ve snaze utěšit zármutek pozůstalých, se může zdát přinejmenším netaktní. Žádné univerzální rady na utišení bolesti však nejsou ani pro rodiče, ani pro jejich blízké. Doporučuje se jen zachovat (pokud možno) normální režim, zapojit sedo příprav pohřbu, pokud je to možné, a v žádném případě napotlačovat zármutek ani případnou zlost. Pozůstalí by měli posoudit svůj zdravotní stav a nebát se vyhledat pomoc. Příbuzní a přátele by si měli dobře rozmyslet svá slova, než něco plácnou. Často totiž dokáží „nevinnou“ větou nebo svým chováním ublížit víc, než si uvědomují. Člověk by neměl v žádném případě hodnotit rodiče v této situaci, měli by jim být oporou, která vyslechne, pomůže s praktickými záležitostmi, se kterými mají z logických důvodů problém, a nechat jim dostatek prostoru pro truchlení.

Teprve, když se s akutní fází vyrovnají, nacházejí teprve potřebu o zesnulých dětech mluvit a vzpomínají na ty hezké chvíle, které s nimi zažili. S tím souvisí i úprava dětského pokoje. Ze začátku většina rodičů odmítá s čímkoliv hnout a teprve po delší době začnou s úpravami.

Každý rodič se se smrtí dítěte vyrovnává jinak. Vyrovnat se s ní však také nemusí vůbec. Pokud se nemá ke komu upnout (druhý rodič trpí stejně a nemusí být nutně oporou), snadno se přikradou myšlenky na smrt a pokus sebevraždu/dokonaná sebevražda není nijak překvapující. I zde platí, že ženy dokáží snáz o svých pocitech mluvit, nemají tak problém vyhledat odbornou pomoc. Muži se naopak ve většině případů snaží se situací vyrovnat sami „potichu“ a potřebu své ženy vypovídat se nechápou. Dle statistik bývá nejkritičtější první rok, kdy se rodiče plni zoufalství snaží zvyknout na novou situaci. Vyrovnávat se se smrtí dítěte však mohou dlouhá léta i celý život. Pozůstalá rodina se může po čase stmelit nebo rozpadnout, lidé mohou ztratit svou identitu i zdravý rozum.

Jediným lékem je čas. Matky a otcové, kteří si tím prošli však zdůrazńují, že se se ztrátou dítěte dá naučit žít, smířit se s tím ale nemohou.

 

3 komentáře: „Když rodiče přežijí své dítě

  1. Když jsem se o té hrozné tragedii dočetla, moje první myšlenka patřila rodičům. Netroufám si vůbec odhadnout, jak bych na jejich místě takovou situaci zvládla. Nejspíš bych přišla o rozum.

     
  2. musi to byt strasne a nikdo kdo to nezazil si to urcite nedokaze byt jen priblizne ani predstavit..tohle by se nemelo stavat:(

     
  3. Těhlůe lidí je mi moc líto. Třeba smrt jejich dětí zaviní někdo jiný a oni budou naštavní dvojnásob, nebo si budou vyčítat, proč svoje dítě víc nechránili. Někteří tihle rodiče si později pořídí další děti. Smutné je, pokud si ho pořídí proto, aby jim to zesnulé nahradilo. Myslím tím, že mu dají třeba stejné jméno, budou chtít, aby bylo jako to, co zemřelo a když to to dítě ví, tak se může taky cítit špatně.

     

Napsat komentář