Když se ztratí dítě

Je to už půl roku, co se ztratila devítiletá Annička cestou ze školy. Policie našla její tělo teprve teď. Pokaždé, když se ve zprávách objeví nová informace o nějakém dalším únosu, rodiče se začnou bát o své potomky ještě o něco víc. Po celém světě se denně ztratí stovky dětí a málokteré se vrátí v pořádku domů. Jedná se o jednu z nejzávažnějších životních situací, kdy neexistuje jednoznačná rada, která by zabrala vždycky. Reakce lidí se liší a je potřeba se přizpůsobovat v řešení každému zvlášť. Nezřídka je tedy kromě podpory širší rodiny potřeba psycholog či psychiatr. Můžeme si však alespoň rámcově přiblížit, jak prožívají únos sami rodiče a další blízcí příbuzní.

„Jak dál žít, když se mi ztratilo dítě…?“

To je otázka, kterou si minimálně jednou položi každý rodič, o kterém bude teď řeč. Zmizení dítěte je obrovský emocionální šok. Rodiče opakovaně zvedají telefoni a vytáčejí číslo ztraceného dítěte, kontrolují dveře,  dívají se pořád z okna, obvolávají příbuzné a známé, jestli se u nich neobjevilo, nebo jestli je alespoň neviděli.

Stres, strach, nejistota, vina, bolest – tak by se daly vyčíst pocity a stavy rodičů ztracených dětí v pár slovech. Tyto pocity spolu s nadějí, že se jejich potom už už objeví ve dveřích a řekne, že jen přespalo u spolužáka nebo že si chtěl zkusit, jaké to je utéct pryč. Teorií, proč se nevrátilo (ztratilo) si rodiče vymyslí celou řadu, mnohdy je jedna nepravděpodobnější než druhá, pro ně jsou však nesmírně důležité v tom smyslu, že živí naději, že dítě ještě žije a je v pořádku. Že se vrátí. Velký strach se mísí se stejně velkou nadějí, alespoň ze začátku. Časem může dojít k tomu, že strach a pocit viny přeroste do neúnosné míry. V tu chvíli nastupují psychické i psychosomatické obtíže. Pocit viny nutně provází celou situaci. Rodičům přináší alespoň chabé vysvětlení celé situace, tedy to, že za to nějak mohou oni. I když dítě chodí do školy na dohled z okna, vyčítají si, že mu nešli naproti.

Rodiče nepřestávají věřit, že se dítě vrátí, dokud není potvrzeno, že je po smrti, a nezáleží na tom, jestli od zmizení uběhly týdny, měsíce či dokonce roky. Nikdo v jejich okolí (a už vůbec ne oni sami) nemluví o ztraceném v minulém čase, nikdo nezmiňuje domněnku, která se s narůstajícím časem nabízí. Rodiče však sami po nějaké době začnou svůj život zvládat bez přítomnosti dítěte a začnou mluvit o budoucnosti bez něj. Toto obdobní se však neobjevuje bez kofliktů. Celkový strach se mění na chronicky stres a záleží na těch dvou dospělých lidech, jak se se situací vyrovnají. Některé rodiny tato fáze stmelí dohromady, jiné rozhádá a rozdělí. Rodiče jsou schopni se celé týdny dohadovat třeba jen o tom, jestli pokoj zmizelého dítěte zůstane beze změn, či jestli ho přestaví. Toto období ovlivňuje i sourozence, na kterého je kladen větší tlak, než jak se na první pohled může zdát. Celkově se doporučuje otevřenost mezi příbuznými, co se představ a pocitů týče. Skrývaní či potlačovaní emocí působí destruktivně při jakékoli závažné situaci a tato není vyjímkou, zároveň se mlčením naruší vazby v rodině – partneři navazují mimomanželské vztahy, další děti si najdou jinou „rodinu.“ Nezřídka hledají nejen dospělí východisku v alkoholu.

Když se ztratí sourozenec

Sourozenci pohřešovaného dítěte prožívají situaci obdobně jako rodiče. Obzváště jsou-li starší (puberťáci, dospívající, dospělí), zažívají prakticky totéž. Mladší děti však situaci pochopit nemusí, mohou se například domnívat, že bratr/sestra jeli na výlet. Chování rodičů je proto pro ně nepochopitelné a záleží hlavně na rodičích, jak jim situaci vysvětlí. Sourozenci se taktéž mohou domnívat, že za zmizení člena rodiny mohou oni sami, případně, že na tom nesou svou část viny. K této myšlence je navádí chování rodičů, kteří se s tím snaží různými způsoby poprat. Časem, kdy se rodiče snaží zaplnit ono vzniklé prázdní místo, může nastat několik scénářů. Pokud rodiče měli (mají) 2 děti, může to neztracené začít přebírat roli toho druhého (chování, mluvení, gestikulace, myšlení). To pro něj může představovat nebezpečí v tom smyslu, že se zablokuje jeho vlastní přirozený vývoj. To nemusí být patrné hned. V případě jednoho i více  sourozenců často nastane situace, kdy rodiče neustále své další děti s tím zmizelým strovnávají. Děti pak mezi sebou soutěží o pozici toho pohřešovaného a často se u nich projeví výše popsaný problém s vlastní identitou.

Když se dítě najde mrtvé

Stejně jako se liší reakce na zmizení dítěte v jednotlivých případech, liší se i reakce na situaci, kdy se pohřešované dítě najde mrtvé.  Obecně platí, že nejtěžší bývá období od oznámení této zprávy do pohřbu, kdy se řeší identifikace ostatků, administrace s obřadem… Vše smísené zároveň s faktem, že dítě už nežije. Pohřeb platí za všeobecný zlom, po které se teprve ukáže, jak bude který rodič na konečnou ztrátu reagovat. Někteří se s tím smíří časem, myslí na to, že se dítě má dobře a chtějí se naučit žít i bez něj. Jiní pociťují situaci, která vystřídala období stresu, strachu a nejistoty, jako obrovskou úlevu. Další se zhroutí a po zbytek života se se ztrátou nevyrovnají. Velmi důležitou roli zde hraje množství faktorů – psychika samotného rodiče, příbuzní, přátelé a známí, zájmy, práce i pomoc ze strany odborníků.

 

5 komentářů: „Když se ztratí dítě

  1. netvrdím,že v tomto případě to bylo tak,ale co vím, hodně rodičů se o své deti nestará, pouští je samotné ven (a to tak malé deti, které by neměli samotné venku co dělat-je to jako kdyby jim na čelo napsali-zabí mě, znásilni mě…(úchyláci, psychopati (a další)jsou všude) pak se diví, když se jim domů nevrátí…
    každý rodič by si na své dítě měl dávat pozor, narovinu mu říct co všechno tam venku je, a co všechno se mu může stát…to další už je věc „náhody“ bohužel.

     
  2. V případě Aničky jsem byla na devadesát procent přesvědčená, že ji někdo unesl. Ona mi totiž připadala přesně ten typ, andělská tvářička, blonďaté vlásky, … a tak. Asi moc čtu kriminálky. Nevím, jak daleko chodila Anička do školy, tu trasu neznám, ale myslím si, že v tak nízkém věku měla být pod neustálým dozorem. Vůbec si nedovedu představit, jak se s takovou hrůzou dokáží rodiče vyrovnat.

     
  3. Problémem u nás jsou už víceméně nehlídané hranice. Než totiž rodiče zalarmují policii, může to být už několik hodin od únosu a dítě i s únoscem můžou dávno pádit po dálnicí v sousedních státech… Každopádně malé děti by neměly zůstávat venku (obvzlášť ve městech) samotné.

    Pro rodiče to musí být příšerné, zvlášť, když každým dnem doufají, že e jejich dítě vrátí. Někdy byl rozhovor s rodiči dívenky, kterou unesli asi v roce 2005 v Portugalsku přímo z hotelového pokoje (známý případ). Holčičku už samozřejmě nikdo nikdy neviděl. Byl by zázrak, kdyby ještě žila. Každopádně rodiče stále nepřestávají doufat.

     
  4. Niflheim: mě teda pouštěli ven až když mi bylo 11, 12, ale nepřijde mi to nijak brzo ani pozdě, záleží na okolí bydliště… o to hůř, že v klidných lokalikátch se pak něco stane

    Hanka: asi pod dohledem měla být, ale koho by to napadlo, když chodila obydlenou částí…

    Monica Otmili: ten případ kupodivu neznám, budu si o něm muset něco přečíst.

     
  5. Dobrý den,když se ztratí malé dítě,pro rodiče přestane existovat svět.Mně se tet ztratil dospělý 27 letý syn.Momentálně tet pro mně svět neexistuje.Chtěla jsem tím říct,že dítě bude pro rodiče pořád a je jedno kolik mu je.

     

Napsat komentář