Ze života Ver.

Březnový přehled, aneb jaro je tu

březen 2016Pustila jsem se do plnění výzvy v podobě několikametrového pásu tkaného na 6dirkových karetkách, vyrazili jsme na výlet do skal, venku trávíme se synem čím dál více času a také jsme vynesli Moranu. Příroda se začíná probouzet a začíná být vedro, ale snad se tu ještě chvíli zdrží jaro, než nastane další těžko snesitelné léto. Jinak jsem toho stihla docela dost přečíst a taky něco napsat. Takhle by to šlo :)

CO NOVÉHO

Nosím v hlavě několik nápadů, které bych ráda zrealizovala. Tak uvidíme, jak to s batoletem půjde. Syn se za poslední měsíc zdokonaluje v poznávání zvířat a věcí na obrázku. Zásobu dětských knih jsem už rozšířila. Sem tam mě nechá opustit večer postel, abych mohla tkát a neštvala ho tím moc přes den. Učím ho poznávat části lidského těla, ale zatím ukáže jenom své ucho (ať už se zeptám na jakoukoli část jeho obličeje) nebo můj nos.

Měsíční přehled o novinkách u malého bude během cca týdne k přečtení na mateřském blogu

14. měsíc březen 2016 14. měsíc
 

Výlety budeme na letošek plánovat jinak, než jak jsme byli v posledních letech zvyklí. Syn už chce část jít po svých, takže nějaké delší (12km+) procházky teď moc nepřipadají v úvahu. Časově by se nestíhaly a syna by to štvalo. My si ale poradíme a určitě najdeme spoustu míst, která takto navštívíme :)

Rozhledna Špulka

Našlapáno: cca 2 km
Stoupání: cca 90 m
Náročnost: žádná
Okruh: ne – tam a zpět
Trasa: zde

Rozhlednu Špulku jsem měla v plánu navštívit už několik měsíců. Tento víkend se naskytla ideální příležitost se na ni konečně podívat.

Auto jsme nechali v obci Lbosín, ve které se nachází příkladně značené a nezpoplatněné parkoviště B. Parkoviště A zřejmě leží u hlavní silnici (Struhařov – Divišov) nedaleko Lbosína. Rozhledna stojí na kilometr vzdáleném vrcholu kopce Březák v nadmořské výšce 530 m. n. m. Cestu k ní lemuje naučná Ptačí stezka.

Kočičí skály a Kočičí hrad na Ostaši

Našlapáno: cca 2,5 km
Stoupání: cca 100 m
Náročnost: žádná / s dítětem v nosítku mírná
Okruh: ne – tam a zpět
Trasa: zde

Na Ostaš jsme se minule vydali, když si syn ještě hověl v břiše (fotoreport zde). Na Kočičí hrad nám tehdy už nezbyl čas. Tento restík jsme se vydali minulou sobotu napravit i s malým.

Na oficiálním parkovišti se ještě nevybíralo parkovné, takže jsme auto nechali tam a přes chatovou osadu se vydali po červenozelené k rozcestníku Nad Slují Českých bratří (na tu nám pro změnu nezbyl čas tentokrát, takže se na Ostaš určitě ještě někdy podíváme). Od něj jsme pokračovali po zelené do PP Kočičí skály. Této oblasti se také říká Dolní Labyrint, Dolní Bludiště, či Dolní Ostaš.

Karetky se 6 dírkami poprvé

Tkaní na karetkách - slovanský motivVíte, co je to výzva? Slíbit něco, u čeho následně zjistíte, že se to dělá metodou, kterou jste do té chvíle nezkoušeli. Poloviční úspěch ale už nastal. Karetky se 6 dírkami vyrobeny, 2 kilometry vlněné příze navlečeny, vzor pochopen. Teď už jen stihnout do měsíce utkat cca 5-7 metrů pásu a je vyhráno. Naše batole samozřejmě pomáhá.
Tak mi držte palce! ;)

Ropičník (700 m. n. m.)

Našlapáno: cca 7,5 km
Stoupání: cca 320 m
Náročnost: mírná
Okruh: ano
Trasa: zde

Téměř tradičně jsme se během týdne stráveného v Beskydech chystali vyšlápnout na Godulu. Tentokrát jsme k vrcholu přes silný vítr na hřebeni nedošli a rozhodli se pro jinou trasu do výchozího bodu.

Syn kus cesty do kopce zvládl po svých (to je dobře, musí si zvykat :)) a vyjma toho větru se mu v horách líbilo. Až k Ropičníku nám svítilo slunce, poté se teprve začalo zatahovat. Pár fotek jsem pořídila tedy jen v první půlce trasy. Za mnoho nestojí, ale je z nich cítit ta příjemná atmosféra předjaří :)

Únorový přehled, aneb úspěch!

Dětské knihyZ dobré zimy jsme přešli do příjemného předjaří. Tu přechodovou fázi s oblevou sice nemám ráda, ale po letošní vydařené zimě si vůbec nestěžuju. Během února jsem vyhrála dvě knížky (info níže), zvládla s malým cestu vlakem na konec republiky a zpět, stihla napsat pár článků a zároveň si užívala chvíle se synem, ze kterého se stává knihomol.

CO NOVÉHO

Z miminka se během posledního měsíce vyklubalo pořádně zvídavé batole a je to naprosto výborné! Prohlížíme jednu dětskou knížku za druhou, až je to občas únavné, ale je to aktivita, kterou velmi vítám a syna ve většině případů neodbývám. Na obrázcích pozná už dobrou desítku zvířat či věcí a skoro každý den přidáváme další.

Měsíční přehled o novinkách u malého bude během cca týdne k přečtení na mateřském blogu

třináctý měsíc únor 2016 třináctý měsíc

Zvládli jsme cestu za babičkou do Beskyd sami a vlakem. Asi se ve mně skrývá kus dobrodruha, neboť jsem se na to více méně těšila a nejspíš si to klidně zopakuju. Vylezli jsme na jeden kopec a já přitom zjistila, jak moc mi ty hory chybí. Na další výlet se těším už teď a jdu plánovat, kam vyrazíme (procházky po okolí mi prostě nestačí).

Hrdinové a vrazi, aneb o bratrech Mašínech

Bratři Mašínové bývají často označováni jen dvěma tituly – hrdinové nebo vrazi. Zatímco jedna skupina lidí by je nejraději ocenila jako hrdiny nejvyššími státními vyznamenáními, druhá skupina nechápe a nechápala, jak může někdo obdivovat a chtít vyznamenávat vrahy. Neřadím se ani k jedné z nich, a to ani po přečtení knihy Zatím dobrý. Z prostého důvodu – doba, kdy se rozhodli utéct za hranice, byla jiná, pro dnešní generaci (tedy i pro mě) těžko představitelná. Minulé generaci, která ji zažila, zase vymývali mozky komunisté.

Bratři Mašínové

Ostatně byli to sami komunisté, kteří vylíčili útěk Mašínů na západ jako úprk slaboduchých individuí, která s velkou radostí podřízla příslušníka SNB omámeného chloroformem v seriálu 30 případů majora Zemana. Podle některých reakcí v různých diskuzích by člověk řekl, že právě tento seriál se stal jejich hlavním zdrojem informací.

Svůj názor si musí každý udělat sám. Důležité však je svůj názor stavět na faktech, nikoli na neúplných či smyšlených informacích nebo dokonce na tom, jak Mašíny vykreslili v nějakém socialistickém seriálu. Jak to tedy s bratry Mašíny vlastně bylo?

Nechte lidem igelitky!

igelitkyNejprve vymizely igelitky dávané obchodními řetězci zdarma. Nyní se už nějakou dobu hovoří o omezení až úplném zákazu igelitek celkově. Lidl se chystá neumožnit lidem koupi igelitových tašek od března tohoto roku. Autoři tohoto nápadu i autoři článků, které kolují zpravodajskými portály, papouškují tu kouzelnou formuli o ochraně životního prostředí. O to však jako obvykle jde až na posledním místě.

Už pár let s sebou všude tahám skládací tašku, která se pohodlně vleze do batohu nebo do kapsy. Čas od času se mi samozřejmě stane, že si ji zapomenu. To si pak tu igelitku (velkou či malou podle nákupu) prostě koupím. Do igelitových tašek, které se mi doma sejdou, házím odpadky nebo třídím plasty. Z diskuzí jsem pochytila, že rozhodně nejsem jediná, kdo to tak dělá. Igelitka je tedy využita nejméně 2x. Pokud si lidé nebudou kupovat igelitky k nákupu, budou si místo toho kupovat více sáčků do košů, které lze ve většině případů použít pouze jednorázově. Kde je tedy ta ochrana životního prostředí?

Lednový přehled, aneb konečně normální zima!

Sníh a mrazivé počasí, to je moje! S letošní zimou jsem spokojena. Měsíc v kuse u nás leží sníh, většinu času je pod nulou a občas do toho svítí slunce. Paráda. Navíc k tomu snad pochcípá většina hmyzáků a slimáků, takže by léto mohlo být o to snesitelnější. Výlet jsme žádný nestihli, měli jsme všichni frmol, avšak pravidelné procházky nechyběly. 

Nějaký ten mráz jsem alespoň na začátku měsíce stihla nafotit. Fotky jsou k vidění v galerii.

CO NOVÉHO

Chystáme mini rodinou oslavu prvních narozenin. Dárky už máme zakoupené a musím hodně odolávat, abych si s nimi nezačla hrát dřív já. Když rodič vybírá hračky, vybírá je prostě i pro sebe, možná hlavně pro sebe :) Malý skoro běhá a už ho občas nechávám chodit i po venku. Kolemjdoucí se strašně diví, že tak malé miminko chodí a jsou z něj na větvi. Je to sranda. 

dvanáctý měsíc dvanáctý měsíc dvanáctý měsíc

Měsíční přehled o novinkách u malého bude brzy k přečtení na mateřském blogu

Zdravotní sestra ubližovala miminkům, protože jí vadil dětský pláč

V únoru roku 1960 došlo v sušické nemocnici k úmrtí dvou miminek. Pitva zjistila, že obě holčičky ve věku 20 hodin a 5 týdnů zemřely násilnou smrtí. Oběma někdo zmáčkl hlavičky tak, že jim způsobil poškození mozku, jedna z nich navíc měla zlomené obě ruce. Čtyři dny od úmrtí policie přišla přímo na oddělení zatknout zdravotní sestru Marii Fikáčkovou, která onoho dne sloužila. K činům se přiznala.

„Obviněná Marie Fikáčková dne 23. února v dopoledních hodinách v oddělení porodnice v Sušici úmyslně novorozené holčičce Proserové, 20 hodin staré, pomačkala hlavičku. Ta na následky tohoto násilného jednání druhý den zemřela. Téhož dne v dopoledních hodinách několikrát udeřila do hlavičky Hanu Hamelbauerovou, která rovněž dne 25. února 1960 v osm ráno zemřela na následky tohoto vykonaného násilí.“

Marie Fikáčková – oblíbená a pracovitá sestřička

Marie Fikáčková (foto z idnes.cz)

Marie Fikáčková (roz. Schmidlová) se narodila v roce 1936 v Sušici. Pocházela z nemajetné rodiny, která se i po válce hlásila k německé národnosti. V domácnosti s násilnickým otcem alkoholikem neprožila příliš šťastné dětství, s matkou si nerozuměla. V roce 1955 vystudovala Střední zdravotní školu v Klatovech s velmi dobrým prospěchem. Po škole nastoupila do sušického Ústavu národního zdraví a roku 1957 se z ní stala zdravotní sestra na novorozeneckém oddělení sušické nemocnice. Pracovitá a oblíbená sestřička šla ostatním příkladem a uvažovalo se dokonce o jejím povýšení do funkce vrchní sestry. Místo do vyšší funkce však putovala k výslechu. Fikáčková pak vypověděla, že na novorozenecké oddělení nastoupit nechtěla. Práci přijala jen proto, že byla ujištěna, že její přeložení je pouze dočasné.

O zatčení oblíbené sestřičky se ihned dozvěděl širý kraj a začaly se šířit i nepodložené informace o počtu jejích obětí i o způsobech, jakými dětem ubližovala. Ne že by snad to, co miminkům provedla, nebylo strašné samo o sobě, lidé si však vyprávěli o tom, jak Fikáčková jistojistě novorozencům do hlav a očí vpichovala jehly. Všechna úmrtí novorozenců a kojenců pak samozřejmě přičítali jí.