veruce.cz

Koumpounofobie – fobie z knoflíků

KnoflíkyKoumpounofobií trpí 1 člověk ze 75-100 000 lidí, u každého se míra a projevy lišší. Člověk s touto fobií nesnese knoflíky na sobě, ale i na ostatních. Pohled na ně v něm vyvolá pocit štítivosti, odporu i úzkosti, strachu a beznaději. Případný dotek pak srovnává s dotknutím se švába (či čehokoli jiného, co „zdravým“ lidem přijde odporné).

Fobii často člověk začne pociťovat už v dětství – odmítá si na sebe vzít cokoli s knoflíky, snese jen věci na zip, suchý zip, zavazování… V určitých případech pak nesnese pohled na knoflíky ani na ostatních.

Tato fobie není nijak častá, proto může dítě zůstat nepochopeno jak ze strany příbuzných, tak vrstevníků. Sourozenci rádi své sestry a bratry trápí různými nástrahami (knoflík na viditelném místě – na stole, židli, oblečení) či přímým provokováním (chrastění krabičkou s knoflíky). Strach z tak obyčejné věci není snadné pro okolí pochopit a člověk (zejména Čech) má přirozenou tendenci si ze všeho utahovat.

Když si okolí zvykne a začne tuto zvláštní poruchu respektovat, není pro něj soužití s takovou osobou jednoduché. Když si např. chce muž vzít do práce sako na knoflíky, musí jej přenášet v tašce nebo jej oblékat mimo dohled své polovičky.

Typů a intentenzity této fobie je stejně jako u ostatních fobií několik. Někteří se štítí jen dotknout se knoflíku či knoflíku na svém oblečení nebo jen knoflíků určitého typu, velikosti a barvy. Další pak nevydrží ani pohled na kniflíky na jiných lidech. V závažnějších případech vadí fobikům i fotografie a obrázek knoflíku, dokonce i samotné slov „knoflík“ nebo věci, které je jen připomínají (figurky u „Dámy“, herní žetony, žetony do vozíku).

Nejúčinější léčba je kognitivně behaviorní terapie (KBT), kdy se dotyčný pomalu a postupně setkává s faktory, ze kterých má fobii. V tomto případě si zvyká na přítomnost knoflíku, v horších případech začne terapie třeba prohlížením obrázků a fotek s knoflíky. KBT z velké části pomůže fobikovi odbourat jeho strach, při úspěšném zvládnutí je člověk už po deseti sezeních schopen přicházet do kontaktu s knoflíky bez náhlých pocitů úzkosti.

Kam dál?
 

81 thoughts on “Koumpounofobie – fobie z knoflíků

  1. Huntmaster Post author

    Jej tato fóbie mě přišla trochu úsměvná (ale není). Překvapilo mě, z čeho všeho můžou mít lidé fóbie. Teoreticky asi může mít člověk fóbii z čehokoli.

     
    1. Kata

      Taky mi to přijde divné, ale patřím mezi ty, kteří v šatníku nemají kus oblečení byť s jediným knoflíkem. Výjimkou jsou ty na džínových a manšestrových kalhotech. Od mala se mi knoflíky hnusili. Nechápala jsem, jak může někdo nosit košile, pláště… Vadilo mi to i na povlečení, úzkostlivě jsem peřiny i polštáře otáčela tak, abych se knoflíků nemohla dotknout. Nikomu jsem to neřekla, protože jsem si myslela, že jsem blázen. Je mi 28, a že je to vlastně známá a pojmenovaná fóbie jsem se dozvěděla cca před rokem a půl…

       
      1. Ivana

        Jako bych si četla o sobě :-D… Hlavně o těch polštářích… Skrývat jsem to nemohla, protože od mala, když na mě navlíkli cokoli s knoflíkem, protestovala jsem a nebo ztuhla a čekala, až to zase ze mě sundají i kdyby to mělo trvat hodiny.
        Dnes je mi 54 a mám v šatníků dva propínací svetry, sžila jsem se s nimi a přijala je, sluší mi k sukni. Pak ještě toleruji knoflíky na saku svého přítele a na jeho džínových košilích. Kovové knoflíky snesu od mala. Vnímám je jako to, co jsou. Pomůcky k upevnění oblečení. Obecně u mě platí, čím větší knoflík, tím větší odpor a nedej bože, když má 4 dírky :-) Další faktor, který u mě zvýší nechuť se už jen dívat, natož sáhnout si, když má knoflík barvu kosti.
        Takové ty obrovské knoflíky, které jsou někde přišité jako ozdoba oblečení, to je pro mě čistá hrůza, mírně řečeno, vrchol nevkusu a barbarského znehodnocení oblečení. Před nějakou dobou jsem dokonce viděla tašku přes rameno a ta byla ušitá z látky, na které byly vyobrazené knoflíky! Bože!
        Za svůj život jsem se setkala s dalšími dvěma lidmi (shodou okolností, oba narození ve znamení draka, jako já), kteří knoflíky také nesnesou. To byla krása si popovídat o společných prožitcích :-D
        Když mi bylo asi 16-17 let, vysypaly se mamince knoflíky, které střádala v kovové krabičce od čaje. Pro mě tabu krabička. Volala na mě a když jsem přiběhla, chtěla, abych jí je pomohla sesbírat. Málem jsem omdlela hrůzou a maminka dostala záchvat smíchu. Udělala si ze mě srandu.

         
      1. Katka

        To není STRACH z knoflíků… To je ODPOR ke knoflíkům.. Prostě se nám hnusí, no, jsou ošklivé, dělají ošklivé zvuky, prostě jsou nechutné..

         
        1. barborka

          ahoj… taky mám tuto fóbii, mám ji už od mala co si pamatuju… moje mamka mě dřív nechápala, ale po tom co jsem jí to vysvětlila mě pochopila :) ale okolí to také neříkám… příjde jim to divné (a chápu že je těžké to pochopit) i mě to příjde divné.. ale naučila jsem se s tím žít a postupem času jsem tuto fobii začala „redukovat“. Ale nikdy ten odpor nepřekonám :)

           
          1. libor

            je mi 50 a přesně vím o čem všichni co tento problém máte mluvíte někdy jsou to muka prostě odpor hnus někdy se mi stane že se dotknu náhodou …… a naběhne mi husí kuže a otřepu se jako kdybych se musel hrabat v hejnu odporného hmyzu do 40 let jsem byl pro okolí prostě nepochopitelný exot až jsem potkal osobu se stejnou fobií a věděl že nejsem sám nějaký blázen z jiné planety

             
          2. libor s

            je mi 50 a přesně vím o čem všichni co tento problém máte mluvíte někdy jsou to muka prostě odpor hnus někdy se mi stane že se dotknu náhodou …… a naběhne mi husí kuže a otřepu se jako kdybych se musel hrabat v hejnu odporného hmyzu do 40 let jsem byl pro okolí prostě nepochopitelný exot až jsem potkal osobu se stejnou fobií a věděl že nejsem sám nějaký blázen z jiné planety

             
    2. Aaajo

      Ahoj, moja trojrocna dcerka ma tuto fobiu. Pozorujem to uz asi rok a dnes som sa v tom utvrdila, ked som jej musela rano pri obliekani do skolky odstrihnut gombik zo svetriku. Kym ho tam mala, desne jecakovala, ze chce ten svetrik dolu az ked som jej navrhla ze ten gombik ustrihneme, tak si svetrik nechala…

       
      1. Linda

        Tuhle fobii má můj 7 letý vnuk několik let. Že je to fobie a že má taky název, to jsme zjistily asi před 3/4 rokem. Vnuk nesnese pohled na knoflíky, nechce nosit nic s knoflíky a nemůžeme před ním ani vyslovit slovo knoflík. Už jsme odpárali knoflíky na nočních košilích, protože by se ani nenasnídal, pokud bych na sobě měla noční košili s knoflíky. Ve škole tento týden nesnědl ani jablko k svačině, protože spolužačka sedící s ním v lavici měla na sobě svetr s knoflíky. Před půl rokem si příbuzní vzpomněli, že se vnuk kdysi díval na pohádku „Koralína a svět za tajnými dveřmi“ https://www.youtube.com/watch?v=NuWj6XcqnM0

         
        1. Linda

          Ještě doplním, když doma vnuk nechtěně slyší slovo „knoflík“, má okamžitě sucho v ústech a běží se hned napít vody

           
          1. Andrea

            Můj 10ti lety syn touto fobií také trpí. Trvalo mi to dlouho než jsem to pochopila. Nesnese je na sobe a když je mám Já tak se mnou mluvi z dálky. Jen na džínách mu nevadí. Dnes dokonce přinesl 4 z výtvarky,protože dělali klauna a lepící na něj knoflíky. A on to samozrejme neudělal. Učitelce ani nikomu jinému to nechce říct, protoze se za to stydí.

             
  2. Psicho666 Post author

    Ehm…Ještě umět říct název této fobie…Já knoflíky teda miluju…XDJe ale zajímavý , kolik si člověk vypěstoval fobií…Xd
    PS:Promiň , že jsem tak dlouho nepsala , ale vůbec nic nestíhám….

     
    1. Alena

      Já si mám už od dětství, vždy se mi zvedá žaludek,kdyř jím a někdo má na sobě knoflíky..sama je nenosím, jako u kalhot je snesu,ale na tričku bych je nesnesla…

       
  3. veruce Post author

    Huntmaster: taky mi přišla trochu úsměvná, zejména ve chvíli, kdy jsem četla článek jednoho člověk, jak řadil knoflíky podle toho, které mu přišly nejodpornější….

    Psicho666: taky mi dalo práci, než jsem to dokázala naráz přečíst :D a taky mám knoflíky ráda x)
    PS: v pohodě, protože teď taky vůbec nestíhám, takže chápu ,)

    Angel: Spolužačky kamarádka tím trpí, mi to vyprávěla ve škole, když jsem smolila tenhle článek na papír. Nemohla ani vidět knoflíky na někom jiném…

     
  4. Huntmaster Post author

    veruce: Takového člověka bych chtěl vidět v akci. Fóbie z takto bezvýznamné věci mi přijde zajímavá, chtěl bych znát ten pocit.

     
    1. Anonym

      No neni to nic prijemneho, je to presne jako nejaky hnusny brouci nebo tak :)
      mam to uz od malicka, a tak nejak sem se s tim naucil fungovat, tam kde jsou knofliky nutne napr.

       
  5. Elysia Post author

    no teda vim, ze clovek muze mit fobii z cehokoli, ale tohle slysim poprve…opravdu usmevne, na druhou stranu to musi byt dost hrozny…to, ze se bojis pavouku kazdej pochopi, ale kdyz reknes, ze mas strach z knofliku tak se ti navic kazdej vysmeje…musi to byt faktdost kruty

     
  6. zuzanalíkařová Post author

    ahoj já když by na mě někdo narval něco s tím odporným přišívaným, tak se přinejmenším pobleju. Na ostatních je mi to sice nepříjemné, ale zvládám to. příčina u mě vznikla v době kdy jsme ve školce museli nosit klasické šatovky na propínání a doma , když tatínek nosil třeba i přes den klasické pruhované pyžamo. Něco naprosto odporného. Fobitik pochopí a obyčejnej člověk pokud nezažil nepochopí. a já se nezlobím, protože mě může přijít divné, že mě nechápe obyčejnej člověk. zuza

     
  7. friscol Post author

    Ahoj antiknoflíkář, jsem studentka SPGŠ a mým úkolem ve čtvrtém ročníku je zpracovat ročníkovou práci na libovolné tema. Já bych ji chtěla zaměřit právě na koumpounofobii. Byla bych ráda kdybyste mi s tím pomohli. Potřebovala bych s některým z vás udělat rozhovor. Ozvěte se, prosím, na můj email Petrussska1@seznam.cz
    děkuju P.H.

     
  8. Marry Post author

    ja tu fobii mam, ale ne tak silnou, ze bych z toho omdlivala, ale je to humus, nesnasim je v jakekoli forme a taky znam jeste jednu holku, ktera to ma tu fobii taky, takze zas tak ojedinele to neni a vetsina okoli to nevi, takze zit s touhle fobii neni zas tak strasne, clovek proste neobjima lidi, co jsou v kosilich

     
  9. Erika

    Ahoj,
    s touto fóbií jsem se setkala u matky mého přítele. Nejprve jsem si myslela, že si ze mě dělají srandu. Má tuto fóbii ve slabší formě. Knoflíky vyjímečně nosí a nevadí jí, když je má kdokoliv na sobě, ale nesnáží volně ležící knoflíky. Takže pokud spadne z oblečení, tak je to špatné.
    Prý fóbie vznikají v raném dětsví a dítě je okoukává od dospělých. viz třeba arachnefobie. Nicméně může pravděpodobně vzniknou(jak zde bylo řečeno) tím, že si dítě vytvoří odpor k něčemu, co mu vadilo v dětství. Např. Nesnáším silně uříznutý krajíc chleba – protože mi je máma dávala každý den do školy a špatně se mi jedl – tím jsem si vytvořila odpor. Pravděpodobně je tomu tak i s knoflíky. :-)

     
  10. Bree

    Já mám něco podobného, fóbii ze saténu. Nemůžu na sobě mít nic z té látky, a třeba spát v saténovém povlečení už vůbec.. brr. Běhá mi takový zvláštní mráz po zádech a když se toho dotknu, tak se hrozně ošívám. A když si představím, že jsem třeba do kousku saténu zakouslá, tak mi je to neskutečně nepříjemné. Kámošky si z toho dělají hroznou legraci, protože většina z nich takové povlečení má. Ale když se stane, že na mě třeba hodí tu peřinu, tak se z toho samozřejmě nesesypu a dokážu se tomu zasmát. Ovšem až po té, co tu odpornost dostanu co nejdál od sebe :D Vadí mi i dotyk šusťáku, jak to zvláštně vrže když se po tom jezdí nehtama.. ale to snesu třeba v podobě bundy na sobě.

     
  11. Kacenek

    Mě zas tak úsměvná nepříjde. Člověk si tu fóbii nevypěstuje, prostě ji má a neovlivní to. Mám ji od dětství. Nesnesu mít na sobě jakýkoliv knoflík, na ostatních to akceptuji, když se jich nemusím přímo dotýkat. Ale pro mě osobně jsou odporné. Nicméně když to někomu řeknu, spíš se mi vysměje a myslí si, že si vymýšlím, což mě ne občas dostalo do nepříjemné situace. Ale věřte, že je to skutečně nepříjemný pocit. Asi jako kdyby někomu kdo má strach z pavouků dávali pavouka na rameno. Je to to samé – odporné.

     
  12. Verča

    Mám jí taky odmala,nevadí mi jen ty kovové bez dírek.Na povlečení bych si je sama nezapla,snesu mít knoflíky na dece v nohou ale raději si ji nepovleču.

     
  13. igor

    Dnes jsem to vyprávěl kolegů v práci.Vůbec si nevšimli ,že tu fobii mám.Vyučil jsem se strojním zámečníkem.Tenkrát jsem fasoval modráky jen sknoflíkama.Řešil jsem to kombinézou ze zipem.Když bylo teplo tak jsem nosil jen kalhoty od modráků a tričko přes hlavu.Taneční mít na sobě kvádro a košili byl odporný pocit.Nejhorší období mého života byla vojna.V roce 1984-1986 byla uniforma samý knoflík.Moje manželka mi vytkla že musela kvůli mě změnit šatník nemůže nosit kostýmky.Teď jsem nejštastnější když jediný šatní doplňky je kvádro košile jednou za dva roky na ples.Jediný co nemohu pochopit že neboštíky oblékají do košile a kvádra.Nemá možnost si vybrat oblečení co má rád.Mikinu přes hlavu tričko bez knoflíků plátěný kalhoty na zip.

     
  14. Anonym

    Má dvě děti a obě to mají. Nikdy předtím jsem se s tím nesetkala a nikdo to v rodině nemá.Nevím, kde to děti vzaly. Prostě nevezmou si na sebe nic,co má knoflík ani já nesmím mí na svém oblečení, jinak to v nich vyvolává pocit štítivosti k danému oblečení. Kdybych to s nima nezažila, nevěřila bych. Nejde to nijak změnit, zkoušela jsem různé metody. Nejhorší je, když třeba dostanou dárek (oblečení) a je tam knoflík. Přestože jde o moderní věc, tak v tom nechtějí chodit, dokud to neupravím a místo knoflíku nedám něco jiného. Na ryflích jim však knoflík nevadí. To neřeší. Ale vadilo by jim u pyžama, košile, na tričku a pod… Odpuzují je jak malé, tak velké. Je to velice zvláštní.

     
  15. Anonym

    Já sama od malička odporem ke knoflíkům trpím,představa,ře bych měla třeba prohrábnout krabici plnou knoflíků mě ničí:-O

     
  16. Anonym

    Mám osmiletou vnučku, která touto fobiií také trpí, nesnese knoflíky na sobě v žádně podobě ani na riflích a také na nikom jiném. Má to od malička. V RODINĚ TÍM TAKÉ NIKDO NETRPÍ. Ještě jsme se s tím nesetkali, proto se divím, že když jsem četla předchozí diskuzi, že se s touto fobií už dost lidí setkalo

     
  17. Anonym

    Tuto fobii má také náš vnuček, nyní jsou mu 3 roky. Poprvé asi ve dvou letech sdělil, že nebude jíst, protože maminka „má na sobě knoflíčky“. Odmítá blízký kontakt s kýmkoli, kdo má na sobě konoflíčky. Když není unavený, stačí mu, když si maminka/tatínek/babička/ knoflíčky něčím překryjí apod., hlavně je nesmí vidět. Pokud je více unavený, je jeho odpor více intenzivní a většinou se musíme převlékat, nestačí knoflíky zakrýt. Trápí nás to, nikdo v rodině podobnou fóbii nemá.

     
  18. Anonym

    Take trpim touto fobii, nesnesu male umele knofliky, nesnesu je jak na sobe, tak na ostatnich, jako kosile, panske trenky apd…mam to uz od malicka.Lide v mem okoli co na sobe maji kosili, nebo neco hodne knoflikateho mi jsou skutecne odporni…

     
  19. aiv

    tuto fobii mám sama od dětství. ví o ní jen psichiatři, známí z léčebny a rodina. mám strašné problémy se na ně jen podívat. prostě mi to vadí a mnozí to nechápou. snažím se s tím bojovat, ale vždy s neúspěchem. čím mám větší psychické problémy, tím se mi fobie zhoršuje.

     
  20. misulekub

    Ahoj. Tu fobii mám také a také už od dětství. Vím, že mi naši už jako malé nadávali, co si to vymýšlím. Je to hrůza. Měla jsem manžela, který byl tak ohleduplný, že povlečení na ( vadí mi i to slovo ), povlékal a zapínal sám. Je to přesně jak říkáte, pocit hnusu, štítivosti a úzkosti. Nikomu to nepřeji. Také se mi vysmívala spousta lidí, co to je za blbost. Ale jiní jsou ohleduplní, což je super.

     
  21. Kata

    Ahoj, mě by zajímalo, jak se něco takového může vyvinout. Chápu, že když malé dítě pokouše pes, může z nich mít doživotní hrůzu. Ale mě se nic takového s knoflíkama nestalo a jsou mi naprosto odporné. Nepamatuju, že by se mi něčím zhnusili, prostě k nim mám odpor bez jakéhokoliv podnětu, který by to odstartoval.
    Jsem ráda, že nejsem jediná. Fakt jsem až donedávna myslela, že jsem blázen… :) Dokonce jsem se svěřila několika lidem kolem sebe. Výsledek se dal předvídat. Nechápou to, ale to nevadí, to po nich nikdo nechtěl… Možná by si někdo z toho mohl udělat byznys – košile na lupáky, kabáty, pláště a povlečení na zip…. Byla bych věrná zákaznice :)

     
    1. V. Post author

      Těžko říct, kde se skrývá příčina, když knoflík koumpounofobikům nikdy nijak neublížil. Nicméně existuje spousta fobii, kde ji člověk má a přitom by příčinu hledal marně, ale možná by stálo za to to prozkoumat :)
      Naštěstí v dnešní době už se dají takové výrobky sehnat (příp. přešít), sice jich není většina, ale ani to není problém :)

       
  22. Misha

    Touto fobií trpím už od dětství. Ví to jen moji rodiče a sestra+kamarádka, jinak nikdo, protože vím, že to spousta lidem přijde divné a neuvěřitelné. Knoflíků jsem se štítila už jako malá, když mi mamka dávala oblečení s knoflíkama, vždycky jsem ho vyměňovala za jiné. Nesnášela jsem je, nelíbily se mi a pocit, že bych na ně měla sáhnout? Hruza! Sestra mi vždy ze srandy dávala ruce na knoflíky a nutila mě abych se jich dotkla, poté jsem si vždy šla umýt ruce a cítila jsem špínu. Z knoflíků mám doteď divné pocity, přijde mi že jsou špinavé, odporné, smradlavé a že jsou všelijak ochmatané. Prostě je mi z nich špatně a nesnesu na ně sáhnout nebo něco s nimi mít. Musím říct, že se to trochu zlepšilo, třeba peřinu si zapnu, ale nesmí to být ty uplně odporné, co nenávidím.
    Ten kdo to nezná, to prostě nepochopí :(

     
  23. Marek

    Ja ji taky mam a, kdyz jdu na rande a ta slecna ma neco knoflikoveho tak je hodne snizena sance,ze z toho neco bude :-)) Kdo nezna tak nepochopi a je to prvni vec na kterou se zeny ptam jakou nosi modu a zda je schopna prizpusobyt satnik me fobii.Pracuji na sobe tak uz jsem nektere veci dokazal tolerovat kde to je holt nutne (kabaty,obleky,kostimky),ale uz ne nejake svetriky,polokosile,kapsacova moda atd..fuj!!:-) Taky mam povleceni na zip a pojud bylo s k… tak zapnute jedine dovnitr,aby nebyli videt.Ani film Knoflikari jsem nekoukal neb film s takovym nazvem je predem divny… Ale jinak vse good a vse se da a okoli tim zase tolik neotravuji :-)

     
  24. Marek

    Jinak strach nebo uzkost necitim, ale stitivost a odpor ano. Nekde lezet tak to hodne rusi soustredenost.Na cizich lidech jsem se to naucil nevnimat,ale na blizkych je to horsi a pritelkyne tam je to podminka nosit tyto veci minimalne.Zelezne mi taky neva – zvlastni :-) No holt divny co se nam do te hlavy dostalo :-(

     
  25. Monika

    Můj jedenáctiletý syn také trpí touto fobií a to od malička. Nejdřív jsme to nikdo nemohl pochopit a malé dítě své pocity nevysvětlí. Postupně jsme si ale zvykli, že u jídla na sobě nikdo knoflíky mít nesmíme a že když máme na sobě košili, malý nás prostě neobejme. „Vtipné“ bylo, když nám líčil, jak si ve školce při jídle sedá tak, aby na ostatní děti neviděl a mohl se najíst. Dnes sám knoflíky nenosí (peřinu si také upravuje tak, aby byly dole u nohou), ale zdá se mi, že na ostatních už je toleruje lépe. Nicméně mě opravdu překvapuje, kolik lidí s touto fobií je. Všem přeji pohodu a chápavé okolí.

     
  26. šárka

    taky moje dcera-dnes 17 letá tímto trpí…zpočátku jsem to moc nechápala,jako dítě jsem jí věci s knoflíkama samozřejmš kupovala,nic jsem o tomto nevěděla…,ale postupně jak rostla a začala si věci vybírat sama,tak opravdu knoflíky nemá :( škoda,dnes se hodně nosí košile,které by jí moc slušely,je štíhlounká,modelkovský typ…ale co nadělám…tolerujeme to asi od jejicj 9 let,kdy se začala knoflíkům bránit….ale co jsou horší věci.např. taková sociální fobie…knoflíky na lidech v okolí jí myslím nijak nevadí…aspoň myslím.

     
  27. novinka

    Já jsem jedna z těch lidí, kteří touto fobii trpí. Je mi líto, když mi někdo říká, že jsem divná, nebo tak… Byla jsem kvůli tomu i u léčitele a ten mi řekl něco jako tohle: ,, … tato fobie by mohla pocházet z minulých životů, kde jste jako malá mohla spolknout knoflík a zadusit se jím… “ . Nedokážu je na sobě vystát (vyjímkou jsou u kalhot na ně jsem si už zvykla) . Nemyslím si, že si na to někdy zvyknu, ale budu se o to snažit ;) .
    PS.: Děkuji všem za pochopení :) a také bych chtěla potkat člověka s podobnou fobií.

     
  28. kveta

    dobrý den, jmenuji se Květa, můj synovec měl podobný problém stějně jako jsem ho i já objevila u sebe. Nemám ani tak strach obecně z knoflíků, ale z čeho mám doopravdy fobii je nit provlečená knoflíkem, zeblila bych se. prosím diskutujte semnou

     
    1. Zlata

      Dobrý den, mám to odmalička, po letech jsem si částečně zvykla. Ale jak tady čtu tu diskusi, začíná mi být docela úzko… :P
      A ano, musím souhlasit s Květou – nejhorší je, když vidím, jak se někde povaluje utržený knoflík s nitkama… Nesnáším hladké plastové knoflíky. Dřevěné mi až tak zásadně nevadí – když je vidím a nemusím je nosit. Roky jsem si myslela, že jsem blázen, protože to nikdo nechápal. Až jednou jsem se někde dočetla, že je to „jenom“ fobie. Dost se mi ulevilo. :D
      Knoflíkům na oblečení se pokud možno vyhýbám. Nechápu kreativce, kteří jsou schopni desítkami i stovkami knoflíků ozdobit kdeco. Povlečení na šňůrky ani za zipy nepřešívám, ale když tak nad tím přemýšlím, tak takové vlastně přenechávám synům, kteří s tím problém nemají.
      Teprve nedávno mě napadlo, že u mě to možná pochází z velmi raného dětství, když mě hlídávala babička a dávala mi na hraní staré plyšáky. Měli knoflíkové oči. Špatně držely, už byly dost vytahané, spíš visely… Pokud si dobře pamatuju, tak to byl pro mě pravidelný hororový zážitek.

       
      1. Martin

        Ahoj, mám to postavené podobně jako Květa a Zlata. Knoflíky jsou mi už od dětství nepříjemné, asi od 4-5 let. Postupem času, zhruba v pubertě, se „nepříjemné“ změnilo v „nechutné, odporné“. Od té doby se můj odpor tak nějak zaobluje a v normálním źivotě mi až tolik nepřekáží.
        Nejodpornější jsou mi (polo)průhledné knoflíky volně visící na oděvu, které hrozí utrhnutím; anebo ty, které už se utrhly a volně leží i se zbytkem nitě…
        Obzvlášť nepříjemné je to, když jím, piju, prostě když polykám. Kdo viděl ve filmu „Co takhle dát si špenát“ scénu s utrženým knoflíkem v polévce, ať přidá komentář :-)
        Pokusil jsem se přijít na to, kde se to ve mně vzalo a vzpomněl jsem si na tohle:
        1) už v dětství, právě zhruba v těch čtyřech až pěti letech, jsem se dozvěděl, že knoflíky se dělají z kostí a z rohů.
        2) jakýsi příbuzný o generaci starší než já podle rodinné legendy spolknul jako dítě hřebík. Aby si nepoškodil trávicí soustavu, krmili ho rodiče zelím, ve kterém byly nitě. Všechno dopadlo dobře, hřebík z toho klučiny vyšel omotaný nitěmi, a tedy bez následků. Až na ten můj iracionální hnus, spuštěný 20 let poté…

         
    2. Jana

      Souhlasím s Květou, pohled na knoflík provlečený nití to mě fakt děsí. V dětství jsme měli takovou tu kovovou kulatou krabičku od sušenek a bylo v ní šití, kde bylo strašně moc knoflíků od čehokoliv, od pyžama, od povlečení s nítěma, tohle byl pro mě doslova horor otevřít jí a podívat se a nedej bože pro nějaký šáhnout.

       
  29. Anonym

    Teprve dnes po přečtení všech těchto zpráv jsme asi pochopili, že existuje fobie na knoflíky, kterou trpí naše dcera. Stále jsme si z toho dělali legraci a mysleli si, že to není možné. Ale naštěstí jsme ji od mala nenutili věci s knoflíkami nosit. Stejně by je nenosila. Povlečení, které používáme, knoflíky nemá. Ikea knoflíky na povlečení nedělá…. je mi to líto, že tímto lidé vůbec trpí……

     
  30. Ivana

    Ahoj všem, já o tomto odporu ke knoflíkům slyšela poprvé od své sestřenice už před lety.Její syn už od mala odmítal oblečení s knoflíkama. Tenkrát jsem tomu nevěřila a smála se.. Smích mě však přešel, když má malá dcera začala knoflíky odmítat také. Nesnese je na oblečení, povlečení,ani na ostatních lidech,na riflích to ustojí,když jsou kovové.
    Máte někdo zkušenost s terapií? Na koho se obrátit? Děkuji

     
  31. Petra

    Ahoj, poprvé jsem to zažila u mého přítele který s tím trpí už od dětství. ALE co je hodně zvláštní a nikde o tom nemůžu nic najít je, že někdy od 22-24 let se tato fobie změnila u žen v úchylku. upnuté košilky u žen ho začaly silně přitahovat, a to tak, že sex vyžaduje výhradně v košilce, jinak si to tak moc neužije. máte s tímto zkušenost, nebo aspoň nějaké informace? (dříve byly projevy stejné, na sobě to nesnesl, když to měl někdo na sobě při jídle tak se nenajedl. a když vidí samostatně knoflík, tak ho okamžitě vyhodí, ale nedokáže se ho dotknout, musí ho vzít do ubrousku)

     
    1. Anonym

      Jsem na tom podobně, v dětství jsem košile s hnusnými knoflíky nesnášel, ke změně došlo v pubertě, vzrušují mne ženy v propínacích košilích a halenkách a nošení košil.

       
    2. Honza

      Mám to úplně stejné, jako Váš partner. V dětství silný odpor, v dospělosti mne ženy v košilích přitahují.

       
  32. veronika

    Take ji trpim od detstvi a vydrzela mi do mych 28 let.nesnesu je na sobe, povleceni, alw ani pri zehleni konkretnich veci :) a na ostatnich lidech..naucila jsem se to zvladat a ignorovat to, ovsem, pouze u cizich..pritel kvuli mne nenosi tolik oblibena tricka s limeckem :-D bych se ho proste stitila..obleceni s knofliky mi prijde nechutne a nehezke..vse od mala na zip nebo upravene, ale ze by se mi s tim spatne zilo, to ne.. az na rodinu to temer nikdo nevi a to mimo rodinu se proste zasmeji, pokud na to prijde rec..

     
  33. Mariona

    Mám tuto fobii od dětství,začala jsem si ji uvědomovat tak kolem 6-8 let.Knoflíky ve mě vyvolávají odpor,hnus,pocit na zvracení,už jen to slovo . . vidět utržený knoflík na ulici na zemi zvracím . . . dopracovala jsem se aspon tam,že pokud už je vůbec mám na oblečení,zapínám je přes ubrousek,abych se jich ani nedotkla,a pak dělám že je nemám.Druhému bych se knoflíků ani nedotkla,pokud jich má moc,hnusí se mě i ten člověk.Nevím,kde jsem to vzala . . .už jen když mám o nich psát,mám žaludek jak na vodě .. .

     
  34. Alena

    taky se mi hnusí knoflíky a ví to jen rodiče a přítel. pokud se jich nemusím přímo dotýkat, nevadí mi (akorát se mi např. nelíbí oblečení onoho člověka). už od dětství mám vypozorováno, že největším problémem na knoflíku, jsou díry a nejspíš si tento strach vezmu až do hrobu.

     
  35. Jitka

    Ahoj, muj syn asi od roku a pul vzdy silene brecel, ze nechce „kofliky“. Ja nakoupila krasna polo tricka a vsechny jsem je musela rozdat…ted jsou mu 4, nedostanu na neho ani rifle, musim kupovat vse na gumu. Posledni dobou mu navic zacaly vadit knofliky na mem obleceni a na babickach s dedeccich. Ma o rok mladsiho brachu, ten se nechal „inspirovat“ a taktez na sebe nevezme nic s knoflikama. U toho mladsiho mam ale za to, ze je to opakovani po starsim. U starsiho se opravdu jedna o fobii. Syn od moji sestrenice ma tuto fobii od utleho veku taktez. Jako rodina jsme si uz zvykli. Holt musim vic vybirat co nakupuju za obleceni…
    Kdyz spytuju sve chovani v detstvi, take se mi nikdy knofliky nelebily, pokud byla moznost, vzdy jsem si vybrala obleceni bez knofliku. V dospelosti je na halenkach, sackach do prace snesu, ale rozhodne takove obleceni nevyhledavam. No tak to ma asi po me, bohuzel v silne forme.

     
  36. =P

    hmm taky tu fobii mám (už odmala). Sou tak hnusny :-( jenze je problem ze ´´knofliky,, sou skoro vsude napr. Povleceni,obleceni (i kdyz nosim hlavne na zip kvuli te fobii) nebo treba i nektere panty mi delaji problem =/ je to hrozne…. @_@

     
  37. Suchej zip

    Když jsem zahlídl úvodní obrázek, musel jsem ho zakrýt dlaní. Souhlasím, že nejde ani o strach, jako spíš o odpor a hnus. Naprosto největší humus je pánský pruhovaný pižamo s velkejma těma … První věc, co si hlídám, když nocuji mimo domov je, zda jsou ty humusáci na peřině u nohou a ne u hlavy. Je to zvláštní, ale nejhorší představa je, že by se mi knoflík dostal do pusy. Z toho bych třikrát zvracel …

     
  38. Damian

    Zdravím! Konečně jsem se po několika letech, kdy jsem si tuto fobii uvědomil, setkal s někým kdo odporu ke knoflíkům cítí stejně jako já. Překvapilo mě, jak velmi podobné až stejné „příznaky“ a vývoj fobie mám s vámi ostatními, taky u mě začala už v útlém věku, taky se mi nejvíce hnusí lesklé klasické knoflíky, taky už u mě jenom to slovo vzbuzuje znechucení, taky se mi při pohledu na ně dělá špatně a začnu se dávit a nejvíc ze všeho nenávidím, když se sám nebo někdo ostatní dotkne knoflíků, nebo ho nedej bože zdvihne blíž k obličeji (k ústům). Stejně tak jako to, že jediný knoflík co snesu, jsou ty kovové u riflí a kalhot. Bohužel pro mě, mám v tomto ohledu trochu omezenějšího otce, který hned jak na mojí fobii přišel, si začal utahovat z mého odporu s tím, že si určitě dělám srandu a že jen na sebe upozorňuji. Následovalo každodenní „strašení“ knoflíky, záměrná provokace, nucení mě na pohled toho, jak si knoflíky vkládá do úst a cucá je. Už jenom jak píšu toto dělá se mi husí kůže. Byl jsem malý, tak malý že jsem nebyl schopný to otci vysvětlit, nebo on to ode mě nechtěl slyšet s tím, že to nemůžu myslet vážně. Po roce utrpení jsem mu to s matkou, které jsem se svěřil, nakonec vysvětlil. Sice mě nepochopil, což jsem ani neočekával, ale měl jsem klid. Dnes, po 15 letech, je to u mě pořád stejné, ke knoflíkům si držím pořád stejný odpor jako když jsem byl malý, držím se stále stejných zásad, které jsem si vypěstoval jako malý vlastně vůbec nic se nezměnilo. Ještě jsem si za těch několik let nevšiml ani jedné změny co se týče vývoje fobie, stejně jako se ale vůbec nic nezměnilo k lepšímu. Otec mě do dneška nechápe a ťuká si na hlavu, narozdíl od matky, která na můj problém, o kterém už tak ví jen pár lidí, klade důraz, pomáhá mi například s povlékáním a nedělá mi naschvály jako můj otec dělával. Jen taková vsuvka, tehdy jsem si kupoval nový notebook, když jsem se ho poprvé zapínal, objevila se mi na ploše původní tapeta knoflíků v košíku na šití. Hystericky jsem notebook zabouchl a okamžitě ho šel vrátit.

     
  39. Zuza

    Super, ze je nas tu vic takovych „divnych“. Mam to od malicka, doma se mi vzdy vsichni smali a moc nechapali, az kdyz jsem jim kdysi ukazala tuto stranku, tak me zacali brat vazne.
    Pred lety jsem mela obrovske dilema – chtela jsem se stal letuskou, ale soucasti uniformy byla i kosile s knofliky. Zjistila jsem, ze moje touha je vetsi, nez odpor ke knoflikum, respektive v hlave jsem si to srovnala tak, ze jsem tuto praci mohla vykonavat a nezvracet odporem sama k sobe. Na telo se mi nedostaly a zvenku je kryla vesticka a kravatka. Po kazdem zapinani ovsem nasledovala dukladna ocista rukou.
    Ovsem mam jednu historku, ze ktere se mi dodnes zveda zaludek a tehdy opravdu na zvraceni nakonec doslo…chodila jsem do prvni tridy a spoluzacka nasla na zemi knoflik. Uplne cizi. Libil se ji, tak ho strcila do pusy. Nasledovala moje savlicka…
    Pevne nervy a zaludky vsem….

     
  40. Angie

    Mně zas připadá dost úsměvné, kolik lidí se nám za to vysměje… já to mám také odmalička. Prostě je nesnesu a je to hnus. Nechápu, že má na sobě někdo i tak OBROVSKÉ knoflíky. Nikdy jsme se tím netajila. Prostě tak žiju, tak co. Nenosím blbý knofle. Zajímavé, že jak čtu, všichni je snesem u kalhot. To taky nikdo nechápe, že ty snesem.
    Zažila jsem docela dost údivů a nepochopení. Protože skoro co brigáda, to uniforma a to knoflíky. Prostě jsem si to nechala přešit a nikdo se nepo***. Mamka to naštěstí už odmala naprosto chápala a tolerovala a ani jako malou mě do toho nervala. Babičky sice docela dlouho ofrňovali, dokud jsem jim neodmítla tolik jejich halenek a nesmyslů s tím hnusem. Ta jenda, když mi něco koupí, hned to přešije.
    Kamarádi si jenom zvykli, prostě řeknou, vona nesnáší knoflíky a je tam pořád to (je to divný) Můj přítel, když mě fakt chce vytočit, klidně si ten humáč strčí do pusy. nechápe moje slzy a moje nablejvání. Ale já zase nechápu, že mu to nevadí, žejo. Mrzí mě, že to nikdo nedokáže NORMÁLNĚ pochopit. Ale přesto jsem to nikdy netajila. Prostě nechci, aby lidi nosili tu ohavnost předemnou. Na druhou stranu všichni moji bývalína sobě měli předemnou košili fakt jen jednou. V tu ránu jsem to vyklopila a musím říct, že si ji nikdy ani jeden nevzal naschvál znova. V tomhle jsou docela miláčkové :) Takže jistá tolerance v tom asi je. Krom občasného posmívání se jako slečna koflíková. Nebo dáme jí knoflíky. Ale to slovo mi nevadí a nikdy se to nestalo. Takže :) Každý má holt něco… NAŠTĚSTÍ jsme potkala tak před rokem člověka, co to má taky a to je hned lepší pocit :)

     
    1. Ivana

      U kalhot je snášíme možná proto, že jsou to spíš nýtky, než knoflíky. I když u mě ten materiál – kov, dělá hodně. Pro mě je kov kamarád.

       
    2. Tom

      Divím se, že s ním vůbec ještě seš nebo mu dáš pusu, když si tu ohavnost strčí do pusy. Potřeboval by důkladnou dezinfekci pusy. Já bych se ho štítil.

       
  41. Pavel

    Když si čtu vaše komentáře, tak se mi chce skoro brečet. Taky tím trpím už od mala a je velmi fascinující, že všechny vaše zážitky a zkušenosti jsou naprosto stejné s mými. Nevím kolik mi bylo let, ale živě si pamatuji na jeden ze svých prvních snů, byla to taková moje malá noční můra. Moje prababička měla takovou tu babičkovskou zástěru se dvěma poloprůhlednými lesklými knoflíky, já jsem stál u ní a ona mě těmi knoflíky krmila. Pamatuji si jak jsem je v tom snu musel polykat. Fuj, kdykoliv si na to vzpomenu, mám husinu a chce se mi zvracet. Celé dětství jsem nesnášel košile a všechno s knoflíky. Ale byl jsem tvrdý chlapec, takže jsem to chlapsky snášel, mamka si to všimla, ale považovala to jen za jakýsi rozmar. Přestal jsem nosit košile. A nechápal jsem jak v tom někdo může pořád chodit, vždyť je to odpor. Nechtěl jsem se ani objímat s takovými lidmi, nejvíc mě vytáčely svetry, které byly kolem krku poseté naprosto zbytečnými knofly – fuj to slovo je vážně hnus :-D. Ovšem, docela často jsem od holek slýchal, ať si vezmu košili, že se jim to strašně líbí. Nu tak jsem si ji jednou vzal a všechny holky z ní byly podělané, takže ve mě snaha líbit se zvítězila nad odporem z knoflíků. Sice si v některých košilých připadám jako nejvíc odporná osoba na světě, ale s vědomím toho, že se holkám takhle líbím, jsem ještě velmi rád ochotný toto podstupovat. Nejlepší je sako s kravatou, ta vždycky zakryje ty podělané knofle :-D. Nikdy jsem se s tím nikomu nesvěřil a jsem rád, protože jak to tady čtu, tak by se mi asi všichni vymáli. Opravdu zvláštní, že železný knoflík na kalhotách nevadí. Je mi 23 let a došlo v průběhu života ke dvěma zvratům. Když jsem po pubertě začal chodit s přítelkyní, tak mě stejně jako u jednoho komentátora tady, začaly některé košilky mé přítelkyně rajcovat. A také jsem si po nošení košil, na knoflíky trochu zvykl. Chce to mít hlavně vyšší ideál, který tento odpor přebije. Není to normální stav, ale dá se tak s tím žít. Teď je to tak, že už to skoro neřeším, ale pokud se jim můžu vyhnout tak to udělám. Držím vám všem palce a bojujte.

     
  42. Tom....94

    Ahoj koumpounofobici ne mi 21 let a mam tu samou fobii.Jako maly jsem musel nosit kosile a nejspis diky tomu se mi to zhnusilo.Uvedomil jsem si to zhruba kolem 10 roku.Kdyz jsem delal zaverecny zkousky a musel jsem mit oblek a kosili tak mi to vzdycky zapnula mamka.A kdyz jsem ji nemel po ruce tak jsem to zvladl sam proste jsem se snazil na to nemyslet a nejak jsem to zvladl.Jinak ty kovovy u rifli mi treba nevadi.Ale na ostatnich mi to taky vadi.Kdyz jsem pred casem byl navstivit mou kamaradku ktera v praci musi nosit kosili tak mi to zase tolik nevadilo,ale nejspis to bude tim, ze ji mam moc rad.Kacko miluju te!!!!!! Laska dela zazraky. ;) Jsem rad ze je nas vic.

     
  43. Danuše

    Můj 7 letý vnuk od mala trpí koumpounofobií, odporu ke knoflíkům. Nemůže se podívat na nikoho, kdo má knoflíky, nebude jíst, pokud má v místnosti někdo na sobě knoflíky, nesmíme ani říct slovo „knoflík“. Dělá se mu špatně, okamžitě má sucho v ústech a musí se jít rychle napít. Nekupujeme oblečení ani sobě, pokud jsou na něm knoflíky. Musely jsme si odpárat knoflíky u nočních košil a dírky zašít. Dnes ve školní jídelně neobědval, protože družinářka měla na sobě knoflíky. Zjistili jsme, že to má od té doby, když byl malý, viděl tu strašidelnou pohádku Koralína.

     
  44. Pepan

    Ahoj Vážení,

    hlasím se do „klubu“. Naprosto nejodpornější filmovou scénou všech dob je pro mě film: „Což takhle dát si špenát?“, kde host restaurace najde knoflik v polévce… no to pro mě vždy zkouška žaludku, jen když si na to vzpomenu. Jinak jsem na tom byl v minulosti hůře, ale postupně jsem si zvykl, ale jen omezeně….

    Pepan

     
  45. Lea

    Ahoj, velice mě to zaujalo, nikoho takového jsem neznala, ale zajímalo by mě, jestli je ten odpor jen ke kulatým knoflíkům a nebo máte problém i třeba s oválnými (viz. foto) http://www.zuzinick.cz/fotky15786/fotos/_vyr_868P6140191.jpg . :)
    Já to měla od malinka naopak. Babička je dámská krejčová a měli jsme doma velkou krabici s knoflíky. Mohla jsem si s nimi hrát celé dny. Třídila jsem je podle barev, hladila, třásla je v rukou, všude našívala… :D Jsem asi knoflíkofil :)) Do dnešního dne se na ně chodím dívat do švadlenky a fascinuje mě, kolik je v dnešní době barev, tvarů a druhů!

     
  46. Jana

    Ahoj,
    také se připojuji se svojí zkušeností – mám tuto iracionální fobii – odpor. Naštěstí jen v omezené míře, takže to okolí nepozná. Týká se však plochých knoflíků s dírkami, z umělé hmoty. Kovové, dřevěné, níťové, potažené látkou, s dírkou vespod mi nevadí. Mám to už od mala, ví o tom rodiče a manžel, nikomu jinému jsem se nesvěřila. Kde to šlo, nahradila jsem knoflíky zipy, suchými zipy, patentky. Pořizuji si i dětem oblečení pokud možno bez knoflíků. (Někdy se jim však člověk nevyhne, kalhoty, společenský oděv) :-(.

    Nejošklivější se mi zdají průhledné – co se dávaly na pyžama, zástěrky a odpor se zesiluje, pokud nejsou přišité. Na cizích lidech knoflíky registruji, ale snažím se je přehlížet. Propínací šaty, polokošile – raději ne. Když je potřeba dovedu se přemoct a knoflík (třeba na manželově košili) i přišiji, ale není mi to příjemné. Upadnutý knoflík, z oblečení i seberu, ale, co nejrychleji jej dávám z ruky, někdy se i oklepu. Povlečení s umělohmotnými také obracím, tak abych na ně neviděla.

    Tuhle syn přinesl přáníčko – dělali ve školce – vánoční stromeček polepený knoflíky, jako ozdobičkami. Bohužel, jak to šlo, skončil v koši. Nechápu lidi, kteří si z knoflíků dobrovolně dělají ozdoby – naušnice, šperky, nevzala bych to na sebe. V Brně je také restaurace Na knoflíku s knoflíkovou dekorací (viděno jen na fotkách) a i když třeba dobře vaří, nestojím o návštěvu.

    Také by mě zajímalo, co je příčinou této fobie. Pavouci, brouci a jiná havěť, výšky mi nevadí, ale tá malá věc k zapínání, ano, ale proč?

     
    1. Ivana

      Jsem přesvědčená, že nežijeme první život, že nepřicházíme na svět, jako nepopsaný list. Když jsem před mnoha lety viděla dokument z koncentračního tábora, jak dělali z lidských kostí knoflíky, měla jsem zvláštní pocit, jako bych tomu rozuměla, měla to prožité… okamžitě jsem si to spojila s mým odporem ke knoflíkům a tvarům jim podobným. Je za tím nějaký otřesný zážitek zasunutý někde v nevědomí, který si sebou neseme klidně i z minulých životů.

       
  47. Tomáš

    Ahoj, mám jen lehkou formu. Vadí mi jen utržený knoflík. Když je přišitý tak ne, pokud není velký.
    Ale nejsem si jistý, jestli je to dobře pojmenovaný. Alespoň v mém případě se nejedná o fobii.
    Fobie (z řeckého slova „fobos“) je úzkostná porucha charakterizovaná chorobným, bezdůvodným strachem z věcí, situací nebo lidí.
    U mě se nejedná o strach, ale připadají mi naprosto odpudivé a štítím se jich dotknout. Přemůžu se a dokážu je i přišít. Ale potom si musím umýt pořádně ruce.
    Jako malému mi to nevadilo, naopak jsem si snima hrál. A tam se mi to nejspíš rozjelo. Možná přesně vím čím. Jestli někdo narazíte na odborný článek, tak si ho rád přečtu. A jestli budete tak hodní, přepošlete adresu na: leon3v@seznam.cz
    Diky a přeji všem knoflíky co nejdál od nás
    Tomáš

     
    1. Ivana

      Ano, umýt ruce, to je přesné. A nebo utržený knoflík se zbytkem nití. Fuj, mě se dělá divně, jen to píšu a to jsem se s tím už taky naučila žít.

       
  48. Anita

    Díky! Dcera patrně touto fobií trpí, ačkoliv mi to přišlo nemožné. Na svém oblečení nesnese knoflíky, pokud je nějaká hračka s knoflíky, také se jí nelíbí. Nejprve jsme jí podezřívala, že si je jen nechce zapínat, ale asi to tak není. Mnoho svetrů jsem musela dát pryč, prostě je nevzala na sebe.

     

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.