Ze života Ver.

Útěk do nemoci

Ač se člověk povětšinou snaží nemocem vyhýbat, mohou nastat situace, kdy si vědomě i podvědomě přeje onemocnět. Nemoci se totiž dá využít (i zcela nevědomě) k řešení obtížné životní situace.

Útěk do nemoci

Útěk je jedna z přirozených reakcí, které živé organismy uplatňují při obraně. V psychologii se jako metafora používá pro vyjádření odkladu, vyhýbání se nebo vyhnutí se komplikované situaci. Tento útěk se jeví jako jedno z nejjednodušších řešení v obdobích, kdy člověk neví, co chce, je nešťastný, nezvládá své běžné povinnosti, nic mu nevychází, vztahy s okolím jsou napjaté apod. Může mít řadu podob – nejtypičtější je lež, kterou se dá vyhnout trestu, mohou to být i drogy a alkohol pro únik z reality ale také nemoc.

Zjednodušeně se dá říct, že nemoc udeří ve chvíli oslabené imunity. Když se člověk zamyslí nad tím, kdy tato chvíle nastává, dojde k závěru, že je to zpravidla ve stresovém období. Z psychologického hlediska se tedy dá hledat příčina onemocnění i v situaci, která člověka v době jeho vzniku obklopovala. Jako psychosomatické se pak mohou jevit i nemoci, které by do této skupiny někdo neřadil (např. virového původu jako je žloutenka). Že je psychika spojená s tělem a vzájemně se ovlivňují, snad není třeba připomínat. Tento jev dobře popsal Norbert Sillamy jako poruchu zdraví v důsledku neschopnosti těla využít své obranné prostředky proti vnějšímu napadení nebo k vyřešení psychologických konfliktů.

Útěk do nemoci se může na první pohled zdát nesmyslný. Obzvláště, když člověk leží doma v horečce, ani by ho nenapadlo, že za nemoc může nést svůj díl viny i psychika. Na druhou stranu si ale leckdo v těžké životní situaci přeje vědomě i nevědomě onemocnět, aby měl čas si urovnat myšlenky a s danou situací se stihl vyrovnat.
Nevědomě se tento útěk může provést z mnoha důvodů, které nejsou na první pohled (jako stres) hned patrné. Typický je podvědomý strach z neúspěchu, který nastane ve škole/práci s vysokými nároky a jedinec se obává, že jednou toho na něj bude příliš a on selže. Pokud jsou nároky vyčerpávající a zničující, uchýlí se tělo do nemoci, aby si člověk mohl odpočinout. Např. pokud má člověk v práci vytvořit nějaký projekt, na který přestává stačit, onemocní. Spolupracovníci a šéf nebudou vnímat nic jiného, než fyzickou stránku jeho onemocnění. Ani je nenapadne myslet si, že nemoc je projevem jisté slabosti nebo neschopnosti a člověk získá čas. V takové situaci si vůbec nemusí uvědomit, že by nemoc byla následek a řešení stresové situace, kterou si mnohdy jedinec nechce přiznat a raději tvrdí, že tohle zvládá místo přiznání si, že je to někdy zničující.

Když si ale člověk stresovou situaci přizná a ví, že už potřebuje pohov, podvědomě nebo zcela vědomě si pohrává s myšlenkou, že by nebylo špatné tu všudypřítomnou chřipku taky chytit. Zajímavé jsou také skryté účinky takového útěku, které se dají ukázat na modelovému příkladu skřípajícího partnerského vztahu. Následkem hádek je vznik nemoci, která se s každou další hádkou projeví buď záchvatem, který s ní souvisí (např. u astmatu) nebo bolestí, která po uklidnění přejde. Takové náhlé zhoršení může urovnat (ale nemusí) napjatou atmosféru a proto si člověk podvědomě přeje, aby se projevila pokaždé, když se opět strhne slovní bitka.

Nemoc také kromě negativních projevů (bolest, horečka, nevolnost) přináší i pozitivní, za které se dá považovat soucit, pozornost a pomoc okolí, které mohou jinak člověku chybět.

Nemoc je často odpovědí na psychický stav člověka. Psychologové zabývající se psychosomatickými problémy se tedy zabývají hlavně tím, co nemoci předcházelo, kdy s klientem probírají jeho psychický stav před jejím vypuknutím (znovuvypuknutím nebo zhoršením), protože v tom vidí přímou souvislost. U některých nemocí a bolestí už lidé přijímají fakt, že jsou psychosomatické. Jedná se např. o žaludeční vředy, lupénku, astma, neurčité bolesti břicha, zad, krku a hlavy, které nemají původ v žádné patologické změně v těle). Naopak u některých, by je souvislost s psychikou vůbec nenapadla. Důležité je nahlížet na potíže z obou stran – z fyziologické i psychické, obzvláště v případech, kdy se nemoc projevuje velice často nebo se dokonce stane z akutní formy chronická. Lékaři ale málokdy hledají příčiny v psychice pacienta a raději si jej přehazují jako horkou bramboru, aniž by na něco přišli. Naštěstí doktorů, kteří vyslechnou životní příběh nemocného, když nenaleznou žádné viditelné příčiny, přibývá a často přijdou na to, že místo něj potřebují spíš psychologa. Ovšem není nijak překvapující, že hodně pacientů, kteří si nepřiznají nějaké osobní problémy, psychoterapii odmítají a prohlašují, že lékaři jsou neschopní.

 

7 thoughts on “Útěk do nemoci

  1. Lúmenn Post author

    Skvělý článek, sama věřím že se propojení psychiky a fyzična brzy začne věda zajímat už nejen okrajově, ale zcela běžně:)

     
  2. Huntmaster Post author

    Super článek. U mě to funguje normálně, že když mám např. chřipku, tak skáču do stropu:)

     
  3. Tereza

    O psychiku člověka jsem se nikdy nezajímala , začala jsem se o ní zajímat až když jsem sama prodělala psychickou chorobu a tento článek má opravdu něco do sebe.

     
  4. Havran57

    Když už jsem tenhle blog objevil, tak ho taky projíždím. Z komentářů jsem zjistil, že autorka je Veronika, že má v článcích občas překlep a i nějaké to drsnější slovo se objeví. V kontextu to však nepůsobí vůbec vulgárně, ale naopak roztomile a společně s náhodnými chybami to Veroniku zlidšťuje.
    A teď konečně k tomuto článku (chtěl bych autorku podpořit jedním příkladem):

    Konečný psychický stav bez specifikace příčin: vyčerpanost z lidí, vybité baterky, uvědomění si, že byl připraven o většinu svých radostí (v porovnáni s ostatními lidmi byl sice jeho život stále ještě bohatší a bezstarostnější, jenže těm ostatním stačí tak málo), pocit děsivého stereotypu bez naděje na pozitivní změnu. Jakoby se čas změnil na čekárnu na smrt. Samozřejmě ho ani nenapadlo, že by to řešil nějak radikálně. Prostě přežíval den za dnem, vybojovával si z kažodenního humusu drobné radosti a čekal.
    Fyzická reakce: A pak to konečně jednoho rána přišlo. Smrtelná bolest na hrudí, nefungující nohy … celá aorta zdevastovaná a jeden kousek totálně rozbitý. Doktoři se divili, že to vůbec přežil.
    Názor mojí psycholožky: možná se jedná o psychosomatickou reakci a ta devastace hlavního potrubí, zajišťujícího provoz všech orgánů, odpovídá psychické vyčerpanosti ve všech oblastech života.
    Můj názor: možná tady mám ještě něco udělat. Nevím, co to je, ale občas mě napadne, že, až to udělám, tak to pak se mnou dojede až do konce.

    Petr

     
  5. Pingback: Chronický únavový syndrom – diagnóza, která neexistuje | Převážně cestovatelský blog

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.