S lehkou formou SF člověk může udělat něco sám

Opět se s vámi podělím o pokroky, které se mi v poslední době podařilo učinit. Pro začátek bych chtěla upozornit na chystaný článek o různých typech sociální fobie, protože i ona může být (podobně jako deprese) lehká i těžká. Po dumání nad tou svou jsem došla k závěru, že jsem se od puberty ze středně těžké prokousala do té lehčí formy. Samozřejmě na to měl vliv můj pubertální vývoj i okolí. V posledním článku, který se mé „nemoci“ týkal (můžete si přečíst zde), jsem se už zmínila o jistém pokroku, který jsem na sobě vypozorovala, i o tom, kdy se u mě SF začala projevovat a jak.

První výraznější zkouška mých nervů v poslední době se nekonala. Ústní maturita totiž probíhala v maximálním klidu a krom zcela neškodné nervozity mě můj hlas ani mozek nezradil. Dokonce jsem nebyla ani tolik vyklepaná, jako některé mé „normální“ spolužačky. Obávala jsem se však hledání nové práce. Vzhledem k tomu, že ve svém oboru pracovat nijak zvlášť nechci (avšak nevadilo by mi to) a vlastně ani nemůžu (všude chtějí minimálně VOŠku), psala jsem na vše, kde můj chabý životopis s žádnou praxí stačil. Věrujich mnoho nebylo a vlastně jsem ráda, že se mi kladně ozvali alespoň z jednoho místa.

Výběrové řízení bylo hrůza a děs, co si budeme povídat. Spousta nových neznámých lidí, personalistka kladoucí podivné otázky. Není divu, že jsem svým po celou dobu klepajícím se hlasem byla z přítomných nejhorší. Nicméně jsem prošla, ujistila jsem paní personalistku, že ta nervozita přejde, až si to jednou dvakrát vyzkouším.

Světe div se, já, která si nebyla ještě před dvěma lety schopná zavolat na brigádu, že to nemůžu najít, dělám v callcentru aktivní telemarketing.

Nevím, kdy přesně mi přestalo vadit volání, protože onen zážitek s brigádou byl tak nějak poslední, který se volání někam týkal. Tak či onak mi telefonování v současné době zas tolik nevadí. Prvních několik hovorů sice bylo tristních, nicméně tahle práce dost dobře učí komunikovat s lidmi i přímém kontaktu, což už jsem si stihla vyzkoušet v praxi.

Volání mě sice žádným způsobem nemůže připravit o tu nechuť (v SF slova smyslu) jít na úřady, stejně tak mě nemůže úplně připravit na ne zrovna příjemné rozhovory s jejich pracovníky, efekt jsem ale vypozorovala, když jsem si byla vyřizovat něco na pojišťovně. Probíhalo to v klidu a bez zadrhávání (nedílná součást mého vyjadřování, když jdu něco vyřizovat sama bez doprovodu). Přemluvit mě a donutit, abych si to ono došla vyřídit sama, je na dlouho.

Tak a teď proč to píšu… S lehkou formou SF člověk opravdu může udělat něco sám. Nejde sice porazit hned a celá, ale některé její stránky ano. U každého člověka se sociofobie projevuje trochu odlišně, takže mu některé situaci připadají nevyřešitelné a jiné mu nevadí, kdežto u někoho dalšího je to přesně naopak. Krom toho tu platí, že pokud se s tím chce něco udělat, tak to (byť třeba jen částečně) jde. I když vím, že se svou nechutí a bolestmi žaludku z narvaného MHD nic nenadělám a ze všech těch pohledů a smíchu cizích lidí mi bude špatně i nadále, snažím se řešit aspoň jiné stránky moji SF a jak vidno, nějaké výsledky to má.

Kam dál?
 

10 komentářů: „S lehkou formou SF člověk může udělat něco sám

  1. Vyjádřim se zase upřímně a bez okolků, jak to mám ve zvyku…Teď jsem dočetl oba články najednou a napadlo mě, že v dnešní hnidopišské době je všechno hned nenormální, divný, nemmoc nebo porucha…Lidi maj různý vlastnosti, někdo je upovídanej, někdo stydlivej, někdo chytrej někdo hloupej…chci tím vlastně říct, že tvojí formu SF nepovažuju za onemocnění, ale prostě „tvé já“. Je normální, že někomu nejsou přijemné davy lidí, obzvlášť mačkající se v buse a nebo velká nervozita při hledání neznámého člověka a podobně…Podle mě je to prostě otázka boje sebe sám se sebou, překonání…

    Vím, že to zas tolik nesouvisí s tím, co jsi chtěla říct a tak, ale chtěl jsem se vyjádřit…vím, že každého potěší, když vidí sám na sobě pokroky…

     
  2. No teda… právě jsem si přečetla oba články a mám dost zvláštní pocit. Vůbec jsem nevěděla, že něco takového existuje, ale vyjadřuje to právě to, co se objevuje u mě. Začalo to někdy na základce, mám podezření, že je to z toho, že se mi tam spolužáci smáli. Ale teď – když zvoní pevná linka, nevezmu to. Když mi volá neznámé číslo na mobil nevezmu to. Nikdy nikam netelefonuju, mám z toho strach, radši nechám někoho, aby zavolal za mě. Dokonce mi dělá problém i jít do obchodu. Pokud jdu po městě, myslím si, že se všichni dívají na mě, baví se o mě a myslí si, že jsem absolutní debil. Nejhorší je to, když musím poznávat nové lidi. Nikdy bych nikoho neoslovila, prostě jen čekám, kdy se mě někdo na něco zeptá. Proto pro mě byl první týden na střední škole to nejhorší, co jsem zažila, měla jsem strašné deprese, bála jsem se až bude ráno a budu muset jít do školy a být tam sama mezi cizíma lidma, dokud jsem čirou náhodou nezjistila, že se mnou do třídy chodí holka, kterou už znám. Je toho mnohem víc,jsem fakt asi divná, ale je to poprvé co slyším, že se někomu stává, to samé co mě…

     
  3. SiriusNoir: ono vlastně máš svým způsobem pravdu. V současné době se to u mě dosti blíží normálním povahovým rysům, jenže to taky bývalo daleko horší, tak nějak dosti za hranicemi normy bych řekla. Ostatně proto to i píšu :) Na druhou stranu SF jako taková má dost podob a vlastně se dost rozmáhá, což zase nahrává tvému výkladu. Až budu psát o SF a jejích podobách možná snad bude jasnější, že ta horší podoba už nemá s normálnem mnoho společného a nemoc/porucha to opravdu je. Ve srovnání s ní jsem ráda, že jsem tam, kde jsem :)

    Nefi: takhle jsem to měla dřív taky, naštěstí jsem se valnou většinu lidí naučila ignorovat (vadí mi jen ti, co se v mé blízkosti nahlas smějí, něco si šuškají apod.). Ten zažátek je vždycky nejhorší, když se příjde do nového kolektivu. Pomáhá jedině ze vší vůle s tím něco chtít udělat (což je obrovský problém a o to větší, když to nejde napoprvé) nebo psychoterapie…

    Btw. jestli se setkáme na NM, tak to potom bude dost zajímavé, když vlastně trpíme tím samým ,)

     
  4. Mám otázku, na kterou bych se chtěl zeptat i Nefi. Jak reagujete na ty nové lidi, ať už na poště nebo ve třídě na nové spolužáky…Dřív jsem se třeba taky styděl a nikdy jsem nechtěl u pokladny platit, vždycky jsem to nechal na tom, kdo šel se mnou a dal jsem mu i moje peníze, ale nechtěl jsem prostě platit. Teď, když třeba mám poznat někoho nového, je tam na začátku nervozita, ale ta ze mě hned po prvním slově spadne a už mi je všechno jedno a jsem v pohodě. Jak to máte Vy?

     
  5. Nefi: tak se nějak domluvíme, ať se neminem, když už je tu ta šance, že se potkáme ne? :)

    Sirius: já třeba měla po negativní zkušenosti v dětství problém vůbec nakupovat nebo něco vyřizovat – třeba jsem hodila nákup na pult, zaplatila, beze slova odešla, podobně v trafice – vybrala jsem si, sotva se zmohla na pozdrav. To už je naštěstí pryč… ještěže tak, působilo to dost neslušně a přitom jsem slušně vychovaný člověk :) Vážný problém je ale stále nový kolektiv lidí, na střední to byl boj a teď v práci to též bylo zajímavé, jsem ráda, že se tam bavím s dvěma, třema lidma. Po prvním slově to u mě většinou nepadne, drží se to do chvíle, než se takříkajíc vzájemně oťukáme…

     
  6. veruce: No já jsem určitě pro :) Tak jak to uděláme? Jsem docela zvědavá na tu naši cestu, jedeme s půlkou chlapů ze Žreců, takže počítám s tím ,že to bude masakr :D:D

    SiriusNoir: no, tak pokud se jedná např. o to, že musím jít něco vyřídit, na poštu nebo úřad, tak na to jsem si už docela zvykla. Akorát teda dělám to, že si dopředu zformuluju co tam vlastně řeknu a několikrát si to dokola v hlavě zopakuju. Vymyslet něco spontánně na místě bych asi nezvládla.
    Pokud se jedná o kolektiv nových lidí, třeba ve škole, tak už je to horší. Trvá mi několik týdnů, někdy dokonce i měsíců než se dám s určitým člověkem do řeči a to většinou jen díky tomu, že mě dotyčný osloví první a ani tehdy ještě nemusí být vyhráno. Občas mám nutkání jen tak nějakého spolužáka oslovit, ale nakonec u mě vyhraje nervozita :( Musím říct, že díky tomu mám hodně málo přátel, ale zas bych řekla, že se na ně alespoň můžu spolehnout.

     

Napsat komentář: SiriusNoir Zrušit odpověď na komentář