veruce.cz

Přirozený porod vs. císařský řez (1)

malyPůvodně jsem se zařekla, že na blog nezveřejním o svém soukromí nic víc než nějaký ten report z výletu. Už dlouho jsem ale chtěla sepsat svůj pohled na domácí porody, na porodnictví celkově, na moderní porodnictví vs. porodnictví ustrnulé v době před 30 lety, na pohlížení na těhotenství jako na nemoc. Vždy jsem si ale řekla, že bez osobní zkušenosti to bude sice můj názor, ale bude mu něco chybět. Něco, o co se budu moct opřít, až mi nějaký pošuk začne tvrdit, že jsem nezodpovědná, že bych se s takovými názory měla jít zahrabat a rozhodně je nepublikovat, abych náhodou někoho neponoukala ke „špatným“ myšlenkám. A tak jsem počkala na osobní zkušenost, která nakonec proběhla úplně jinak, než jak jsem si ve všech možných scénářích představovala, přesto se můj postoj k mnoha věcem vůbec nezměnil.

Dnešní rodičky mají o mnoho víc možností než jejich matky, které rodily před cca 25-35 lety. Nicméně jejich nezájem o informace způsobuje, že přerod institucionalizovaného porodnictví z doby minulého režimu, které se dá bez nadsázky označit jako zločin proti lidskosti, v porodnictví moderní nabízející téměř přirozené podmínky k přivedení dítěte na svět, postupuje jen velice pomalu.


Jak se rodilo za minulého režimu (a někde se tak rodí dodnes)

Totalitní režimy se vyznačují tím, že musí vše kontrolovat. Porody za bývalého režimu jsem výše označila za zločin proti lidskosti. Ne náhodou. Mnohé matky, které v té době rodily, si odnesly strašný zážitek, který poznamenal je i dítě. Chyběly informace a málokdo si tehdy dovolil protestovat nebo se byť jen na něco ptát. Personál se choval odměřeně, povýšeně, podle tehdejších předpisů a ke všemu přistupovali zcela rutinně bez špetky empatie.

Gynekolog i porodnice byly spádové. Na rozdíl od dneška se ultrazvuk dělal jen výjimečně, ačkoli se na prohlídky chodilo 1x měsíčně jako dnes. Informovanost od ošetřujícího lékaře však pokulhávala. Nemocnice se tehdy ani nesnažily působit na pacienty příjemně a porodní oddělení také ne.

V té době neexistovaly mobily a na doprovod manžela mohla rodička zapomenout. Ostatně to tehdy málokoho napadlo, protože to bylo zakázané stejně jako návštěvy na oddělení šestinedělí. Rodička byla po příjezdu bez ptaní potupně oholena, dostala klystýr a andělíčka na převléknutí. Ještě předtím musela (často s pravidelnými kontrakcemi) vyplnit přijímací formuláře. Pokud přijela žena příliš brzy (málokdo slyšel tehdy o poslíčcích), stala se terčem naštvaného lékaře kvůli své „neschopnosti“, propuštěna už však domů nebyla.

Následoval pobyt na hekárně, která tvořila v některých porodnicích součást porodního sálu. Později se zřídila samostatná místost většinou o čtyřech lůžcích. Během první doby porodní tak rodičky poslouchaly křik jiných rodiček a mnohdy sledovaly i několik porodů jiných žen. K tomu křiku se hodí ještě uvést, že sestřičky i lékaři ženy často nevybíravými způsoby nabádali k tomu, aby byly zticha, že to musí vydržet bez řvaní (aby třeba nebudily zbytek oddělení). Ty, které to zvládaly, na sebe jsou dodnes pyšné, ty, které to nezvládaly, byly označeny za hysterky (samozřejmě to neplatilo vždy a ve všech porodnicích, stávalo se to však a stojí to za pozastavení se). Porodní sály v mnoha nemocnicích poskytovaly téměř nulové soukromí, kdy od sebe několik porodních stolů/křesel oddělovala pouze plenta.

Když došlo na samotný porod, byl proveden rutinní nástřih hráze. Opět bez ptaní a bez vyčkání, zda vůbec bude nutný. Stejně tak se lékaři neptali na souhlas s podáním oxytocinu pro urychlení porodu, ženy si zároveň nedovolily lékařův postup zpochybňovat, mnohdy považovaly (často zbytečný) lékařský zásah za výhodu a jim poskytovanou péči. Polohu k porodu si rodička rozhodně nemohla vybrat, musela ležet na zádech s přikurtovanýma nohama. I zde byly ženy přesvědčeny, že toto opatření má ochránit lékaře i rodící se dítě. U mnohých porodů v pokročilejší fázi docházelo k použití Kristellerovy exprese či přidržení děložního fundu, tedy tlačení předloktím na dělohu a vytlačování dítěte ven. Tato metoda je dnes v ČR zakázaná, avšak používá se stále.

Rodilo se a fungovalo de facto na příkazy personálu, prostě neřvěte, dýchejte, tlačte, netlačte, ležte, vstávejte, jezte, spěte, kojte, vraťte dítě… Takový přístup je velice stresující a není divu, že u mnohých způsobil zpomalení porodu, což může mít negativní dopad i na dítě (v extrémních případech to může skončit jeho smrtí), i vznik poporodních depresivních stavů.

Míra neinformovanosti se ještě více projevila v případech, kdy nastaly nějaké komplikace. Při rizikových těhotenství byly sice ženy více sledovány, ale o zdravotním stavu svém či svého dítěte se toho moc nedozvěděly. Navíc si rizikově těhotné poležely na oddělení spolu se ženami po potratu, což také způsobovalo zbytečný stres. Stejně tak případné komplikace u porodu personál nijak nekomentoval a např. o přidušení pupeční šňůrou se žena mohla dozvědět až z propouštěcí zprávy.

Čas strávený v porodnici po porodu matkám mnoho příjemných chvil také neposkytl. Děti byly hned po narození umyty, změřeny, zváženy, zabaleny. Někdy byly drženy za nohy hlavou dolů kvůli odtoku plodové vody a často byly štípány či plácány, aby se rozplakaly a všem bylo jasné, že dýchají. Následně byly odvezeny na novorozenecké oddělení. Pryč od matky, se kterou by v nejlepším případě měly strávit pár hodin po porodu v naprostém soukromí a následně by měly zůstat v jejím dosahu po celý zbytek pobytu v nemocnici. Matka tak své dítě pak následující cca týden vídala jen několikrát denně, když jí bylo laskavě přivezeno jednou za tři hodiny na kojení. Individuální potřeby každého novorozence byly zcela ignorovány. Když sestra zavelela, že je čas krmení, některé děti musely být vzbuzeny, jiné se konečně dočkaly jídla po dlouhých desítkách minut křiku a pláče z hladu. Jen málokdy mohla být žena přítomna alespoň u koupání. Navíc platila představa přenášení bacilů na dítě, takže se vše provádělo v rouškách a ženy se často bály na své dítě (zejména v inkubátoru) i šáhnout holýma rukama. Jediný kontakt s příbuznými zprostředkovával telefon, na který se stály dlouhé fronty a hovor se omezoval na 2-3 minuty. Na návštěvu nikdo přijít nesměl a tatínci tak svého potomka mohli zahlédnout jako malou tečku ukázanou ze třetího patra z okna nebo balkonu (trefil-li se do doby kojení).

Doba neumožňovala vidět v porodu něco osobního, intimního a nezapomenutelného. Porození dítěte ženy vnímaly jako něco bolestivého a nepříjemného, co se ale musí vydržet. Prostě se to dělá tak a tak a já musím poslechnout a přizpůsobit se. Dokonce považovaly porod za operaci, kterou se ukončí těhotenství, a také nechaly veškerou zodpovědnost a rozhodnost na personálu nemocnice jako by se o operativní zákrok opravdu jednalo. Nechaly ze sebe to dítě vytáhnout a neodvažovaly se cokoli namítat, ačkoli mnohé praktiky jim způsobovaly trauma a zbytečnou bolest.

Do žen byl zakořeněn tento pohled hluboko a přetrvává do dnešních dnů. Není divu, že se s tím mnohé odmítají smířit a hledají alternativy a mají své nároky. Nemusí se hned jednat o porod doma, ale vyžadují určitý přístup personálu v porodnici, kterou pečlivě vybírají. Ostatně kdyby žádné nároky nevznášely, nic by se nezměnilo.


Druhý díl:: Domácí porod, přirozený porod, institucionalizovaný porod
Třetí díl:: Fascinující mysl novorozeného dítěte
Čtvrtý díl:: O jednom bezproblémovém těhotenství
Pátý díl:: Jak jsem rodila a nerodila v Neratovicích
Šestý díl:: Šestinedělí po císařském řezu


Zdroje: maminka.cz; prozeny.cz; zena-in.cz; zpravy.idnes.cz; is.muni.cz; osobní zkušeností přátel a známých

Kam dál?
 

3 thoughts on “Přirozený porod vs. císařský řez (1)

  1. Pingback: Estvillova uspávací metoda, aneb o spánku miminek | Ze života Ver.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.