Ze života Ver.

bunkry

Dopadová plocha Jordán, aneb bunkry v Brdech

Bunkr Jordán (Brdy)Našlapáno: cca 12 km
Stoupání: cca 340 m
Náročnost: mírná
Okruh: částečný
Trasa: zde

Do Brd jsem se těšila už dlouho, vlastně od chvíle, kdy byla do světa vypuštěna zpráva, že se vojenský prostor bude rušit a vznikne místo něj CHKO. Minulý víkend jsme se vydali do oblasti bývalé dopadové plochy Jordán, kde se na kopci Houpák (794 m.n.m.) nachází několik bunkrů.

Auto jsme nechali v Nové Vsi u Zaječova a vyrazili po zelené směrem k rozcestníku K letišti. Cestou se nám naskytlo několik částečných výhledů na krajinu, kterou známe z Hřebenů. Počasí nám vyhovovalo, žádné vedro, žádný déšť, jen podmračeno. Brdy jsou zatím velmi klidným, tichým a liduprázdným místem. Okolo nás šuměly pouze stromy, teprve po 4 kilometrech jsme potkali dalšího živáčka.

Když jsme se přiblížili k Houpáku, v okolí cesty se začaly objevovat výstražné cedule. Na rozcestníku K letišti jsme opustili značenou trasu a vydali se po silnici. Zanedlouho jsme narazili na první bunkr.

 

Co „umělec“, to debil

Rozřezaný bunkr / idnes.cz V dnešní době se za umělce považují i lidé, kteří s chutí a „uměleckým“ záměrem něco ničí. Přitom umělec by měl primárně něco tvořit. Před pár dny se ve zprávách objevil další případ samozvaného umělce. Student sochařství na VUT v Brně Ondřej Bělica pomocí diamantového lana odřezal kus řopíku prvorepublikového opevnění. Učinil tak v rámci svého školního projektu pojmenovaného BunkerKunst.

Bělicův čin vyvolal bouřlivé reakce. Není divu. I malý řopík je součástí historického opevnění našich hranic. Komentující se nebáli přirovnat tento čin k odřezání části věže Karlštejna.

Co tím chtěl dokázat?

Nabízí se otázka, co tím chtěl autor říci. Už jen německý název jeho práce mi napovídá dvě věcí. Za prvé: autor je provokatér, který si neváží vlastních dějin a chce šokovat za každou cenu, za druhé: autor je debil a primitiv, který ani své dějiny nezná a nerespektuje. Přiznávám, že toho člověka neznám, jedná se pouze o první dojem.

Autor dle idnes.cz uvedl k „dílu“ toto:

„Chtěl jsem ukázat jednu z možností využití řopíků v krajině. Oživit ji. To není vandalství. Je to architektonicky pečlivě promyšleny řez. Deaktivace objektu, který byl určený k zabíjení. Chtěl jsem otevřít pohled z bunkru na sousední boží muka a okolní krajinu, pustit tam světlo a zároveň upozornit na geniální technologii, jakou byl stavěný.“

To jako myslí vážně? Ukázat, jak je něco pevné tím, že to moderní technologií rozřeže? Uniká mi pointa. Oživit krajinu nebo možnost využití řopíků? I zde mi uchází, co si pod tím „umělec“ představuje.

 

Beskyde, Beskyde, kudy ta dálnice ide?

Jak napovídá posledních pár článků, jeden zářijový týden jsme strávili v Beskydech. Dovolená nám začala dosti zajímavě. Já jsem cestu absolvovala během žlučníkového záchvatu, který se připomínal ještě další dva dny na místě (tedy i během výšlapu na první kopec), vedle toho se v naší výpravě objevila střevní chřipka, (za kterou mohlo zelí v níže zmíněné restauraci). Jenže my jsme nevolnostem a bolestem vyhlásili boj a těch deset dnů jsme si v rámci možností užili i tak (tipy na výlety naleznete dále v článku :)).

Cesty, dálnice, řidiči a hlavně objížďka pro sebevrahy

Cesta dlouhá bez mála 300 kilometrů uběhla celkem poklidně až na zádrhel za Litomyšlí (semafor na rozkopané silnici zajistil delší kolonu) a nečekané uzavírky v Královehradeckém kraji. Páteční provoz byl hustější, než by zřejmě býval sobotní, ale i tak jsme nikde nezůstali dlouho trčet. Rozhodně si nemůžu stěžovat na výběr horní trasy místo D1, která posledních pár let spíš stojí, než jede. Malý to celé prospal, čímž nás opravdu mile překvapil.

Během pobytu jsme se téměř denně přesouvali někam autem. Místa, která jsme hodlali navštívit, se nacházela i 80 kilometrů daleko. Celkově jsme jen na místě najezdili přes 650 kilometrů. Toliko kilometrů už umožní zažít na silnicích ledasco. Neukáznění řidiči, kteří např. nedodržovali svůj pruh ani s přimhouřením oka, se řadili mezi ty méně nebezpečné. Inu do Polska kousek. Že se pověst polských řidičů nevzdaluje od reality, jsme na vlastní oči viděli před dvěma lety při cestě na Wolin. Zajímavé také bylo, že nás zdržovali převážně řidiči v autech s pražskou espézetkou, což by jeden nečekal :)

 

Říčky – Pěticestí – Pod Komářím vrchem – Mezivrší (cca 12 km)

Z roztahané horské obce Říčky jsme se vydali po žluté směrem na Pěticestí. Počasí nám nikterak nepřálo, světelné podmínky na focení byly příšerné, ale alespoň nás déšť, ke kterému se celou dobu schylovalo, zasáhl v plné síle až na zpáteční cestě, kdy už jsme seděli v autě.

První zhruba tříkilometrová část cesty na vrchol Zakletý znamenala jediné výraznější stoupání (z 675 na 991 m.n.m.). Trasa vedla z údolí lesem a následně po sjezdovkách, na kterých se držely ještě zbytky sněhu. Čím jsme se dostali výš, tím více stěhu nám křupalo pod nohama. Nahoře jsme zjistili, že se teplota pohybuje okolo 8°C, což bylo po vysokých teplotách v Praze na tričko tak akorát. Stále zasněženou cestou jsme se vydali k Pěticestí.

Z Říček na Pěticestí Z Říček na Pěticestí

Z Říček na Pěticestí

To byl níže položený les a kvetoucí bledule a teď dvě příšerné fotky poukazující na to, jak strašné světelné podmínky tam panovaly :)

 

Jiráskova chata, pevnost Dobrošov

Po roce jsme se vydali směr Dobrošov a měli jsme v plánu dát si stejný okruh jako loni. Pro zájemce [odkaz]. Počasí nám ale nepřálo, nedostali jsem se dál než k N-S-73 Jeřáb, ale hezky popořadě…

Rozhodli jsme se na výlet vyrazit i přesto, že to vypadalo na bouřku a déšť. Po pár dnech úmorných veder nám představa případného zmoknutí připadala přitažlivá. Dojeli jsme na parkoviště za Dobrošovem a zamířili k Jiráskově chatě, na které jsme minule nebyli. Cesta to byla krátká – kousek přes Dobrošov a pak asi půl kilometru do kopce. Výhled byl slušný už ze země, ale s rozhlednou se to nedá srovnávat. Tu naštěstí neohrozila přítomná svatební hostina.

Fotky jsou střídavě nás obou, snad není tak důležité, čí je která…

Dobrošov, Jiráskova chata

 

Březinka, Lom, Dobrošov

Jednoho odpoledne jsme byli hozeni nad Náchod. Měli jsme v plánu navštívit minimálně Březinku a Dobrošov. Před třemi lety, kdy jsem byla v Dobrošově poprvé – se školou, by mě ani nepadlo, že se tam někdy ještě podívám a dobrovolně. Měla jsem sice ráda podzemní prostory, zimu, vlhko a tmu, ale opevnění jako takové mi neříkalo prakticky nic. Zajímat jsem začala rok a půl na to díky Martinovi. Takže ve svých 16-17 letech docela pozdě ale lépe než vůbec ;)

Foťák nebyl, půjčila jsem si pár fotek odjinud, zdroje jsou samozřejmě uvedeny u každé z nich.

N-S-73 Jeřáb

V Dobrošově měli ještě polední pauzu, tak jsme vyrazili k Březince. Cestou jsme šli okolo N-S-73 Jeřáb, kam lidi pouštějí jen párkrát do roka. Na stěnách tam totiž jsou dvě malby od posádky, která jej musela po Mnichovu 1938 opustit… Snad se tam někdy taky dostanem, nemáme to k Náchodu zrovna nejblíž a trefit se do jednoho z termínů je o něco kompikovanější…