veruce.cz

československé opevnění

Co „umělec“, to debil

Rozřezaný bunkr / idnes.cz V dnešní době se za umělce považují i lidé, kteří s chutí a „uměleckým“ záměrem něco ničí. Přitom umělec by měl primárně něco tvořit. Před pár dny se ve zprávách objevil další případ samozvaného umělce. Student sochařství na VUT v Brně Ondřej Bělica pomocí diamantového lana odřezal kus řopíku prvorepublikového opevnění. Učinil tak v rámci svého školního projektu pojmenovaného BunkerKunst.

Bělicův čin vyvolal bouřlivé reakce. Není divu. I malý řopík je součástí historického opevnění našich hranic. Komentující se nebáli přirovnat tento čin k odřezání části věže Karlštejna.

Co tím chtěl dokázat?

Nabízí se otázka, co tím chtěl autor říci. Už jen německý název jeho práce mi napovídá dvě věcí. Za prvé: autor je provokatér, který si neváží vlastních dějin a chce šokovat za každou cenu, za druhé: autor je debil a primitiv, který ani své dějiny nezná a nerespektuje. Přiznávám, že toho člověka neznám, jedná se pouze o první dojem.

Autor dle idnes.cz uvedl k „dílu“ toto:

„Chtěl jsem ukázat jednu z možností využití řopíků v krajině. Oživit ji. To není vandalství. Je to architektonicky pečlivě promyšleny řez. Deaktivace objektu, který byl určený k zabíjení. Chtěl jsem otevřít pohled z bunkru na sousední boží muka a okolní krajinu, pustit tam světlo a zároveň upozornit na geniální technologii, jakou byl stavěný.“

To jako myslí vážně? Ukázat, jak je něco pevné tím, že to moderní technologií rozřeže? Uniká mi pointa. Oživit krajinu nebo možnost využití řopíků? I zde mi uchází, co si pod tím „umělec“ představuje.

 

Obsah, zdroje a copyright

Následující rubrika pojednává o československém pohraničním opevnění. Text je psán srozumitelně i pro ty, kteří následující pojmy uvidí poprvé v životě.

Obsah

Úvod

– Politická situace v třicátých letech
– Proč opevnění
– Projekce a výstavba
– Teorie a vše kolem

Typologie

– Lehké opevnění
– Těžké opevnění
– Tvrze

Současnost

 

Úvod – politická situace v ČR

V roce 1933 se dostal v Německu k moci Adolf Hitler a nad Evropou se začala stahovat mračna nového válečného požáru. Většina evropských zemí na tuto hrozbu reagovala budováním stálých opevnění. Československo mělo před druhou světovou válkou uzavřené spojenecké smlouvy s Francií, Sovětským svazem (zaměřené proti Německu) a s Rumunskem a Jugoslávií (zaměřené proti Maďarsku). Pouze s Rumunskem však mělo krátkou společnou hranici na jihu podkarpatské Ukrajiny (tehdy ještě součásti Československa). Německo, z jehož strany hrozilo značné riziko napadení Československa, mělo výrazně vyšší vojenský potenciál. Přesto bylo nutné v případě konfliktu uhájit co největší část našeho území a zachovat silnou armádu nejméně po dobu, než spojenci, především Francie, stačí mobilizovat a zahájit odvetnou ofenzívu na západě Německa. Česká armáda měla za této ofenzívy vázat nejméně čtvrtinu německých sil a tím usnadni pozici útočící francouzské armády. Po předpokládané porážce Německa mělo poté při mírových rozhovorech dojít k navrácení ztracených československých území. Vzhledem k nedostatku vojáků a např. i pohonných hmot pro mobilní jednotky bylo rozhodnuto o vybudování pohraničních opevnění po vzoru našeho nejvýznamnějšího spojence Francie a jeho Maginotovy linie. Na našich hranicích měl být nepřítel zadržen po co nejdelší dobu především na severu a po obsazení Rakouska Německem v březnu 1938 i na jihu. Nepřítel měl být vyčerpán vleklými boji během pomalého ústupu československé armády na východ a případně až na Slovensko.

 

Proč opevnění

Koncepce stálého opevnění nebyla nijak moderní již ve třicátých letech, ale v našich podmínkách by pro aktivní obranu moderního typu s tanky, letectvem atp. bylo zapotřebí při naší tehdejší délce hranic podstatně více mužů, než Československo disponovalo, včetně záloh. Důvodů je ovšem více, např.:

  • Pro stavbu opevnění je možné zadat zakázky mnoha civilním firmám ve všemožných oborech, což práci podstatně urychlí. Stejně tak poskytnout desítky tisíc pracovních příležitostí, kterých po nedávné hospodářské byl kritický nedostatek. Navíc kdyby byla obrana postavena hlavně na tancích a letectvu, stačilo by vybombardovat několik našich závodů a výroba by se zastavila.
  • Opevnění by částečně vyrovnalo početní a materiální převahu nepřítele a zadrželo by jej do příchodu našich spojenců
  • Náš hlavní spojenec a vzor té doby – Francie, již dříve zvolil koncepci obrany pomoci stálého opevnění, bylo tedy z čeho vycházet.
 

Projekce a výstavba

Československé opevnění bylo projektováno k obraně víceméně celé délky tehdejších hranic, s vyjímaje některé těžko přístupné horské oblasti východního Slovenska a Podkarpatské Rusi. S opevněním se rovněž počítalo i ve vnitrozemí – jako s ústupovými příčkami nebo na obranu důležitých strategických bodů, např. známá Pražská čára. Nejpočetnější je pak lehké opevnění (dále jen LO), což jsou objekty s osádkou několika mužů, vyzbrojené kulomety a granátovými skluzy, o tom však dále – v kapitole „Lehké opevnění“. V oblastech předpokládané ofensivy nepřítele ( což je severní hranice – „Od Odry po Krkonoše“, Jižní Morava a Jihozápad Slovenska) se plánovalo budování těžkého opevnění (dále jen TO), tedy srubů vybavených těžkými zbraněmi, s vlastními dieselagregáty, filtrovnami a osádkou několika desítek mužů. I těžkému opevnění a tvrzím se budeme věnovat, o pár stránek dále.

 

Teorie a vše kolem

Beton

Materiál tvořící objekty čs. opevnění je železobeton, tedy beton hustě protkaný armovacími pruty s průměry až několik centimetrů. Kvalita betonu byla testována, pokud beton nesplňoval odolnost 450kg/cm2 (tedy kostička prostého betonu o jednom centimetru krychlovém byla z jedné strany zatížena 450ti kilogramy), stavební firma betonující objekt platila pokutu. Vyjímečně se podařilo namíchat beton i o odolnosti 800kg/ cm2 .
Při stavbě opevnění si civilní firma provádějící betonáž musela opatřit vlastní bednění, dovézt štěrk, cement a další běžné materiály. Nestandardní prvky byly dodávány ŘOP.

Ocelové prvky

V opevnění bylo kromě betonu použito i mnoho železných částí, armovacími pruty počínaje, přes střílny až po pancéřové zvony. Tyto prvky byly dodávány většinou Vítkovickými železárnami. Střílny a zvony z vysoce kvalitní oceli byly velmi těžké (desítky, či dokonce stovky tun), doprava do hosrských oblastní, kde bylo opevnění stavěno, byla tedy velmi nesnadná.

Vzduchotechnika

V LO byl jednoduchý rozvod vzduchotechniky s ventilátorem na ruční pohon. V TO se jednalo o velmi složitý rozvod s mnoha nasáváními. Vzduch byl pomoci motorem poháněného ventilátoru vháněn do objektu přes filtry proti plynům, prachu a bojovým látkám. Tento vyčištěný vzduch byl rozváděn po celém objektu, zkažený vzduch ze střeleckých místností a záchodů byl odváděn ven. V objektu byl takto neustále udržován přetlak (venkovní vzduch se nemohl dostat dovnitř ani otvory ve střílnách apod.) a pomoci tohoto systému byl objekt případě i vytápěn.

 

Lehké opevnění

LO vz.36

Tyto velmi jednoduché objekty pro čelní palbu vycházejí konstrukčně z francouzských typů, mají nižší odolnost a jsou početně zastoupeny méně, než později budované LO vz.37. Mají jednu až tři střílny, namířené většinou čelem k nepříteli. Výzbroj měla být tvořena především starými těžkými vodou chlazenými kulomety vz.7/24 Schwarzlose, které byly v objektu umístěny na improvizovaných střeleckých stolech, nikoliv v lafetách. Betonovány byly podle civilních norem, nemají příliš silné stěny a vzhledem k tomu, že byly umísťovány ve svazích přivrácených k nepříteli, byly by velmi zranitelné a neefektivní, proto bylo od jejich stavby brzy upuštěno.

Jeden z těchto objektů, rekonstruovaný skupinou nadšenců, je k vidění v Ústí nad Labem – Trmících. (KVH Trmice, http://lo36.wz.cz).

 

Těžké opevnění

Objekty těžkého opevnění byly projektovány jako obrana především proti tankovým svazům nepřítele, proto byly budovány v místech očekávaného nejtěžšího útoku. Stálou posádku mělo tvořit i několik desítek mužů, téměř každý objekt měl vlastní vnitřní studnu, vlastní dieselagregát, vzduchotechniku s protiplynovými filtry, velké zásoby střeliva i potravin atp. Rovněž zbraně byly plánovány trochu odlišné od LO – dvojčata těžkých kulometů, protitankové kanóny, houfnice, minomety.. Dalším odlišným prvkem jsou pancéřové prvky – pozorovací zvony, kopule s kulomety a výsuvné otočné dělostřelecké věže. Komunikace mezi objekty byla zajištěna dokonalou a takřka nepřerušitelnou telefonní sítí, navíc ještě jištěnou nouzovou možností zemní radiotelegrafie. I většina těžkých objektů je pro boční palbu.

Základní rozdělení TO je na objekty tvrzové a izolované. Tvrzové jsou mezi sebou propojené podzemím, izolované jsou samostatné. Více o izolovaných objektech je v kapitole „Tvrze“.

Izolované objekty se rozdělují podle odolnosti na „Araby“ a „Římany“, podle číslice označujících jejich odolnost – arabská 1 a 2, římská III a IV. „Arabské“ typy mají slabší stěny a nižší výzbroj. Další rozdělení je mnoho, podle hlavní zbraně, podle orientace střílen, podle určení atp. Každý těžký objekt je unikát, neexistují dva naprosto shodné.

 

Tvrze

Definice tvrze československého opevnění je systém překážek a povrchových objektů v nejvyšší odolnosti propojených podzemím a tvořící tak samostatný bojeschopný celek. Povrchové objekty pak mají každý svojí specifickou funkci. Podzemí tvrzí mělo být podle typu půdy umístěno až 20m pod povrchem, tedy v hloubce naprosto nezasažitelné jakoukoliv dělostřeleckou palbou nebo bombardováním. Tvoří ho hlavní chodba začínající za vchodovým objektem, od které se odštěpují chodby k jednotlivým srubům. Při hlavní chodbě se dále nacházejí muniční sklady, filtrovna a strojovna s dieselagregáty (které by v případě války dodávaly proud celé tvrzi). Dále pak ubikace, sprchy, WC, sklady, kuchyně, nemocnice, velitelství tvrze, kanceláře dělostřelectva, telefonní ústředna, místnost pro radiostanici a stanici zemní radiotelegrafie atp..

Typologie tvrzových objektů

Tvrze byly projektovány v různých kombinacích těchto typů objektů, vždy podle geografické pozice, rozpočtu apod. Každá tvrz měla mít vždy jeden vchodový objekt, ale ostatních srubů mohlo být více (např. tvrz Babí: dva dělostřelecké sruby, dvě dělostřelecké otočné věže, dvě minometné věže a čtyři pěchotní sruby)

 

Současnost

Pevnosti samozřejmě dodnes nezmizely. Většina lehkých i těžkých objektů chátrá, zarostlá houštinami, nechána na pospas svém osudu a ziskuchtivým parchantům odřezávajícím a prodávajícím železné prvky. Některé objekty byly za totality měněny ministerstvem obrany na protiatomové kryty (tvrz Hanička), některé lehké objekty ležící na pozemcích chatařů jsou využívány jako kůlny a některé dokonce jako příležitostná obydlí bezdomovců. Dodnes není s definitivní platností rozhodnuté, komu objekty patří. Některé uzamčené, některé otevřené příležitostnému zvědavci k nahlédnutí dovnitř. Jen málokdo si z dnešní generace uvědomuje úsilí a víru, s nimiž bylo opevnění tehdy budováno, s nadějí, že díky němu bude náš národ ochráněn. Odhodlání občanů ČSR bránit svojí vlast bylo nepopsatelné a náš národ se již poté nikdy nesemkl tak, jako tehdy, kdy všichni věřili, že svojí republiku uhájí. Nicméně historie tomu chtěla jinak a pouhých 20 let trvající samostatnost státu, tehdy jednoho z nejvyspělejších v Evropě, byla opět ztracena. Začala další etapa temna, trvající mnoho desítek let.