veruce.cz

hřbitovy

Starý bohnický hřbitov

Starý bohnický hřbitovVydali jsme se na hřbitov, který je přes 45 let neudržovaný. Podle všeho zde bylo (je?) 4100 hrobů. Převážnou část pohřbených tvoří pacienti Bohnické léčebny založené roku 1903-4. Nalezli by se tu ale také vojáci z první světové války, kteří zemřeli v zajateckém táboře zřízeném v jejím areálu. Od začátku roku 1963, kdy hřbitov přešel pod správu Pohřební služby, se sem přestalo pohřbívat a v celém místě nezasáhla lidská ruka.

Najít toto místo nebyl s mapou a Idosem žádný problém. Z Kobylis jede přes Bohnické údolí bus 102 a na jeho konečné jsme začali. Cesta vedla okolo potoka nahoru do kopce a byla sotva 1 a půl kilometru dlouhá. Jen počasí nám moc nepřálo. Každou chvíli poprchávalo nebo padaly kapky ze stromů a to vůbec neusnadňovalo focení. Naštěstí však to byl pouze drobný déšť a nebýt toho, že se objektiv občas koukal zpod deštníku a sem tam na něj káplo, tak na valné většině fotek není poznat, že pršelo.

Prošli jsme kolem zahrádkářské oblasti a byli na místě. Nejdříve jsme si prohlédli hlavní stranu i s velkou branou a dvěma menšími. Právě naproti se nalézá psí hřbitov. Všechny vchody však byly zavřené a opatřené řetězem. Vzali jsme to tedy na druhou stranu, přímo naproti byla další branka, menší, asi zadní východ. Ten byl prozměnu zabezpečenej zazděnou železnou tyčí. Rozhodli jsme se zeď přelézt. Krom jedné paní se psem se nikdo v okolí nevyskytoval a zeď měla v některých místech jen 120cm a to nedělalo problém ani mně s malým vzrůstem.

 

Židovské město a přednáška o holokaustu

V pátek jsme se se školou vypravili do Židovského Města. Jako první nás čekala přednáška o holocaustu, pronásledování Židů nejen za 2.WW ale i tom, jak byli nenáviděni odjakživa. Byli zde zahrnuti i neonacisté, kteří by se měli zabíjet na místě…. Celkově to bylo zajímavé, dozvěděla jsem se spoustu nových věcí, které jsem předtím nevěděla. Přednáška trvala něco přes hodinu. Následovala kratičká přestávka, které jsem hned využila a z okna fotila onen známý hřbitov, který jsem chtěla navštívit už strašně dlouho, a nevěděla jsem, zda-li se tam později dostaneme.

Následovala výpověď jedné paní, která si prošla koncentračním táborem na vlastní kůži. Povídala nám o celém svém životě, o tom jak jim bylo postupně vše zakazováno až došlo na přesun do Terezína. Vyprávěla i tamějších zážitcích a o svém osudu poté i o osudech svých blízkých, které ztratila všechny. Nebylo divu, že polovina lidí to celé probrečela…

Nás čekalo pokračování v Pinkasově synagoze, která je známá tím, že její stěny jsou popsány jmény 80 000 českých a moravských Židů, kteří za nacismu zahynuli. Prohlídli jsme si také obrázky dětí, které namalovaly v Terezíně…

A ačkoli mě opravdu tlačil čas, neodpustila jsem si návštěvu onoho hřbitova…