veruce.cz

koncentrační tábor

Krvavé jahody – J. Kupka

Tato kniha se mi do ruky dostala více méně náhodou. Popisuje příběh dvou českých děvčat, která jsou s koncem války unesena i s matkou do Sovětského svazu. Obě shodou různých okolností přežily 19 let nelidských podmínek a těžké práce. Jejich matka do Československa ze Sovětského svazu uprchla v roce 1922.

„Vždycky naše vláda, všechny noviny a rozhlas říkají, že v lágrech v Německu byli lidi mučený, o Židech a o všech možných. Ale nikdá v životě nikdo nevzpomene na ty český lidi, který zahynuli na Sibiři. Nemyslete si, že jich bylo málo! Bylo jich hodně. A kdo zůstal živej? Pár lidí zůstalo živejch, co se vraceli domů“

Věra Sosnarová v jednom rozhovoru

Příběh je autentický. Paní Věra Sosnarová, starší ze sester, jej vyprávěla panu Kupkovi, který jej zvěčnil v této knize.

Kupka - Krvavé jahody Příběh začíná v poslední dny války, kdy se k Brnu přiblížila sovětská vojska. Věra a její sestra Naďa tehdy žily spolu se svou matkou nedaleko centra Brna. Pár stran je věnováno jejich každodenní rutině a poměrech vesničanů za války.

Jednoho dne byly všechny zatčeny Sověty a de facto uneseny ze svého domova. Věře tehdy bylo 14 let, Nadě teprve 9. Nebyly však samy, do sovětských táborů takto odvlekli mnoho občanů a často i celé rodiny.

S prostým vysvětlením, že jsou vlastizrádci, je čekala dlouhá cesta dobytčáky do Ruska, během níž většina zajatkyň (ne-li všechny) byly znásilňovány mongolskými dozorci, a to před zraky rodičů, dalších příbuzných i přátel. Kdo jim chtěl pomoci, toho na místě zastřelili.

 

Osvětim – Pochod živých 2010

Pochod živých 2010 - OsvětimJe to už víc než rok, co se konala tato akce a mně zničeho nic vytanula v mysli. Článek tu bez povšimnutí leží podobně dlouho.

Každoročně se koná pochod z KL Auschwitz I do KL Auschwitz II – Birkenau (cca 3 km) jako připomenutí pochodů smrti. Česká republika se účastní teprve 3 roky, z toho naše škola se měla možnost přidat poprvé. Cílem je donést do Březinky život, čehož se nejvíc chopili Izraelci.

Náš program byl rozdělen do tří dnů. První jsme z půlky strávili cestou z Práglu přes Hradec Králové, kde jsme nabírali další účastníky, do Třince, kde jsme byli ubytovaní. Večer nás čekal uvítací program v podobě jakéhosi workshopu, kdy jsme si zaujímavou formou někteří zopakovali, jiní doplnili informace o holokaustu a Osvětimi jako takové. Společně s námi se tam nacházely studenti škol z Hradce K., Jaroměře, Karlových Varů a Slovenska (fakt si nevzpomenu odkud…). Byli jsme rozděleně na pět skupin po cca 30 lidech smíchaných ze všech škol. Myslím, že to byl pro mě jediný problém za celou dobu, prostě to na mě bylo už moc sociofobní najít si do dvojice Slováka a přidat se ke skupině :D Nu což, nakonec jsem se přidala ke spolužačce. Bez Slováka… Workshop spočíval v tom, že každá skupina dostala 5 otázek a každou z nich vypracovala jedna skupinka v té dané skupině. Společnými silami jsme pak v celé skupině vedli diskuzi, ptali se a odpovídali. Konkrétně já jsem se svou skupinkou měla napsat dopis od dozorce, který hlídal vlak s převáženými Židy z Německa do Francie a deník psaný v koncentráku nějakým člověkem. Celé to ale mělo pár much. Čtyři z pěti skupin (těch velkých) seděly v jedné místnosti, takže jsme se pořádně neslyšeli a je škoda, že jsme si nemohli poslechnout vypracování i někoho jiného. Celkově se ale večer povedl a informace se shrnuly do základů, které by měl člověk znát.

 

Mauthausen

Jel s námi člověk, který to peklo v Mauthausenu zažil na vlastní kůži. Po přečtení vzpomínek Václava Václavíka jsem si uměla představit, jak to tam asi vypadalo. Je ale pravda, že úplně to nemůže pochopit nikdo, kdo to nezažil. Já jen obdivuju sílu těch lidí, co přežili, protože ta neskutečná síla je v nich vidět ještě teď. Pán, co byl s námi, je toho jasným důkazem.

Mauthausen

Mauthausen vznikl 8. srpna 1938 a fungoval skoro sedm let, během nichž táborem prošlo přes 335 000 vězňů 26 národností a více než třetina z nich tam našla smrt. Byl táborem likvidačním/vyhlazovacím, panovaly v něm ty nejtvrdší podmínky a byli sem posíláni lidé s nálepkou „návrat nežádoucí“.

Wiener Graben aneb schody smrti

V hojném počtu byli posíláni do kamenolomu Wiener Graben právě ti, kteří se už nikdy neměli dostat ven. Nosili šutry vážící prakticky víc (30-70kg) než oni sami po 186 strmých nepravidelných schodech spoustu hodin denně jen s kratičkou přestávkou na směšnou porci polévky k obědu, v létě i v zimě. Holá záda od drsného či ostrého povrchu kamenů měli rozdrápaná do krve. Další rány jim způsobovali dozorci bičováním, čímž je popoháněli. Nikdo tam dlouho nevydržel. Vězni umírali vysílením. Někteří zvolili vysvobození vkročením do Postenkette – mimo schody – a byli zastřeleni. Když se nacisti nudili, sebrali hrstku vězňů a nutili je skočit z nejvyššího místa lomu dolů do jezírka. Posměšně tomu říkali „parašutistické seskoky“. I to byla jistá smrt.