Tipy na výlety a jiné zápisky

Moravskoslezský kraj

Velké šance (Mosty u Jablunkova)

Velké Šance - Mosty u JablunkovaHradiště Velké šance se nachází na jižním konci Mostů u Jablunkova při vedlejší cestě na Čadcu (nedaleko hraničního přechodu Šance, přesně zde). My jsme na něj narazili prakticky náhodou, když jsme hledali místo k zaparkování před cestou na blízké kamenné koule v Megoňkách.

Velké šance byly součástí Jablunkovských šancí a stála zde jejich hlavní pevnost. Jablunkovské šance přestavovaly pás opevnění proti Turkům v Jablunkovském průsmyku – podél slezské zemské hranice. První předpokládané opevnění v těchto místech se předpokládá již ve 14. století. S jistotou zde stálo v první třetině 16. století, kdy hrozil vpád tureckých vojsk. O století později je rozbořili Uhrové a vzápětí byly urychleně opraveny pro hrozící vpád švédských vojsk. V průběhu 17. století došlo opět k poškození, opravám a následně k prohlášení za zemskou pevnost se stálou posádkou. Útoky uherských povstalců se odtud odrážely jak v druhé polovině 17., tak začátkem 18. století. V první třetině téhož století zde vznikla pevnost s hvězdicovitým půdorysem, kasárnami a sklady. Valy a příkopy byly při té příležitosti zpevněny. 

 

Hukvaldy

Hrad HukvaldyNašlapáno: 4 km
Stoupání: cca 190 m
Náročnost: mírná
Okruh: ne
Trasa: zde

Dobré jídlo v okolí: Hukvaldská restaurace Leoše Janáčka (přímo pod hradem)

Známý a rozlehlý moravský hrad jsem kdysi dávno navštívila. Moc si z toho nepamatuji, takže mě ze všeho nejvíc překvapilo jednak to, kolik se toho zachovalo, a také, kolik je toho v současnosti zpřístupněno. V současné sestavě jsme se sem vydali před dvěma lety, ale stihli jsme to tehdy jen k Bystroušce, poté jsme se horko těžko stihli v blízké restauraci schovat před lijákem.

Tentokrát jsme vyrazili Měrkovic. Z předchozí zkušenosti jsme věděli, že je v Hukvaldech problém s parkováním. Tentokrát jsme měli na lidi štěstí, všichni zvolili pro sváteční den jiná místa a akce, a tak se na hradě sešlo únosné množství návštěvníků :)

Prošli jsme oborou, zastavili se u lišky a vydali se vzhůru do kopce. Cestu lemují stromy a některé z nich jsou opravdu obdivuhodné. 

 

Gírová (840 m. n. m.)

Cestou na Gírovou (Beskydy) Našlapáno: 4 km
Stoupání: cca 190 m
Náročnost: mírná
Okruh: ne, tam a zpět
Trasa: zde

Dobré jídlo v okolí: Restaurace Studeničné, dá se u ní i zaparkovat (parkování není vyhrazeno jen zákazníkům), nebo se jen stavit cestou na Gírovou či zpět např. z Mostů u Jablunkova.

Tento článek bude stejně krátký jako výlet :)

V Beskydech jsme vyrazili z chaty Studeničné na blízkou Gírovou. Malého jsme nechali s babičkou na houpačce u chaty a pojali to jako rychlovýšlap. Nicméně o výšlapu se nedá moc hovořit. Kromě závěrečného kopce, kdy se na 200 vzdálenostních metrech nastoupá 60 metrů výškových, vede cesta po červené jen mírně zvlněným terénem. Záležitost na hodinu se vším všudy.

Před rozcestníkem Štípanka se nabízí pěkný výhled na Beskydy.

 

Hradec nad Moravicí – Červený zámek

Hradec nad MoravicíMožná jsem se tu už dříve zmínila o tom, že mě zámky nebaví (alespoň ne ty obyčejně vypadající), nijak mě neberou ani zámecké zahrady. Bílý zámek v Hradci nad Moravicí není výjimkou, ty červené hradby patřící k Červenému zámku však ano. Ty mě totiž zaujaly natolik, že jsem neváhala vyrazit na otočku 80 kilometrů daleko (byli jsme s malým na prázdninách u babičky, z domova bych to měla o 200 kiláků dál, a to bych teda vážně nejela :)).

Do Bílého zámku jsme tedy nezamířili, ale navštívili jsme alespoň Bílou věž vedle něj. Mají tam celkem zajímavou výstavu mýtických bytostí spolu s přehledem erbů, ve kterých jsou vyobrazeny. Tahle část Vlče ještě bavila. Červený zámek jsme si však nestihli pořádně prohlédnout ani zvenku, takže bych se i sem ráda někdy vydala znovu. Snad i v zimě, podle fotek vypadá ten Červený zámek zasypaný sněhem více než lákavě.

 

Ropičník (700 m. n. m.)

Našlapáno: cca 7,5 km
Stoupání: cca 320 m
Náročnost: mírná
Okruh: ano
Trasa: zde

Téměř tradičně jsme se během týdne stráveného v Beskydech chystali vyšlápnout na Godulu. Tentokrát jsme k vrcholu přes silný vítr na hřebeni nedošli a rozhodli se pro jinou trasu do výchozího bodu.

Syn kus cesty do kopce zvládl po svých (to je dobře, musí si zvykat :)) a vyjma toho větru se mu v horách líbilo. Až k Ropičníku nám svítilo slunce, poté se teprve začalo zatahovat. Pár fotek jsem pořídila tedy jen v první půlce trasy. Za mnoho nestojí, ale je z nich cítit ta příjemná atmosféra předjaří :)

 

Beskyde, Beskyde, kudy ta dálnice ide?

Jak napovídá posledních pár článků, jeden zářijový týden jsme strávili v Beskydech. Dovolená nám začala dosti zajímavě. Já jsem cestu absolvovala během žlučníkového záchvatu, který se připomínal ještě další dva dny na místě (tedy i během výšlapu na první kopec), vedle toho se v naší výpravě objevila střevní chřipka, (za kterou mohlo zelí v níže zmíněné restauraci). Jenže my jsme nevolnostem a bolestem vyhlásili boj a těch deset dnů jsme si v rámci možností užili i tak (tipy na výlety naleznete dále v článku :)).

Cesty, dálnice, řidiči a hlavně objížďka pro sebevrahy

Cesta dlouhá bez mála 300 kilometrů uběhla celkem poklidně až na zádrhel za Litomyšlí (semafor na rozkopané silnici zajistil delší kolonu) a nečekané uzavírky v Královehradeckém kraji. Páteční provoz byl hustější, než by zřejmě býval sobotní, ale i tak jsme nikde nezůstali dlouho trčet. Rozhodně si nemůžu stěžovat na výběr horní trasy místo D1, která posledních pár let spíš stojí, než jede. Malý to celé prospal, čímž nás opravdu mile překvapil.

Během pobytu jsme se téměř denně přesouvali někam autem. Místa, která jsme hodlali navštívit, se nacházela i 80 kilometrů daleko. Celkově jsme jen na místě najezdili přes 650 kilometrů. Toliko kilometrů už umožní zažít na silnicích ledasco. Neukáznění řidiči, kteří např. nedodržovali svůj pruh ani s přimhouřením oka, se řadili mezi ty méně nebezpečné. Inu do Polska kousek. Že se pověst polských řidičů nevzdaluje od reality, jsme na vlastní oči viděli před dvěma lety při cestě na Wolin. Zajímavé také bylo, že nás zdržovali převážně řidiči v autech s pražskou espézetkou, což by jeden nečekal :)

 

Prašivá (843 m. n. m.)

Našlapáno: cca 13 km
Stoupání: cca 530 m
Náročnost: střední
Okruh: ano
Trasa: zde

Na Prašivou jsem vylezla naposledy před 14 lety. Nejvyšší čas se tam znovu vydat. Na konci září panovalo dosti teplé počasí, takže to bylo i náročnější, než by jeden čekal.

Vyrazili jsme od konečné autobusu v Komorní Lhotce po modré směrem k náměstí a následně po žluté. Cesta nejprve klesala, následně se táhla po sluníčku po rovině a teprve po skoro čtyřech kilometrech začala stoupat. Cestou nás však provázelo ostré sluneční světlo, takže se nám po asfaltce dobře nešlapalo a těšili jsme se z každého kousku stínu.

 

Archeopark Chotěbuz

archeopark ChotěbuzDo archeoparku v Chotěbuzi jsme se chystali už kolik let. Ze středních Čech je to trochu z ruky, takže jsme se tam vydali až nyní, během beskydské dovolené. Archeoparků už jsme několik navštívili, ale to, co jsme viděli v Chotěbuzi, jsme viděli poprvé. Takhle nějak si představuju skanzen poté, co se řádně podojí dotace z EU.

Vstupní budovu, která vyrostla loni, jsem nefotila. K vidění je na stránkách archeoparku. Stavba zajišťuje technické zázemí archeoparku, najde se v ní menší výstava ke Slovanům a dále skrývá prostory pro doplňkové programy k expozici a hradišti (např. etnografický balíček obsahuje dobové psaní, slovanskou mytologie a výroba amuletů pro posvátný dub). My zvolili pouze základní prohlídku, která probíhá s průvodcem (bez něj to nejde). Čekala jsem, že si vyšlápneme kopec na hradiště a ono ne. Doba mě předběhla. My si vyjeli na střechu vstupní budovy výtahem a pod hradiště jsme došli po železné lávce. Co si budeme povídat, to moderní zázemí působí pod dřevěnou palisádou jako pěst na oko.

Vystoupali jsme příkopem na volné prostranství. Naproti hradišti jsou dodnes zřetelně viditelné valy, které nám svou výškou připomínaly ty Češovské, které jsou však v dnešní podobě o mnoho mladší (zachycené jsou na páté fotce níže). S výhledem na hradiště jsme se dozvěděli něco o osídlování této oblasti, které probíhalo jak ve starší době železné, tak v době starých Slovanů. Opevněné sídlo zde stálo zhruba do 11. století. Následně jeho funkci nahradil hrad na Zámeckém vrchu nacházející se v dnešním polském Těšíně. Řeka Olše v těch dobách tekla přímo pod hradištěm.

 

Zřícenina hradu Šostýn

Našlapáno: cca 1,5 km
Stoupání: cca 70 m
Náročnost: žádná :)
Okruh: ne – tam a zpět
Trasa: zde

Zřícenina hradu Šostýn (německy Schauenstein) se nachází na kopci u Kopřivnice ve výšce 442 m.n.m. a jedná se o kulturní památku České republiky. Hrad pochází z konce 13. století, první písemná zmínka pak z roku 1347. Svým účelům sloužil pouze do začátku 15. století, kdy se na něm ukrývali dva polští šlechtici. Ti byli vojáky Vladislava Jagellonského roku 1404 vyhnáni a hrad byl vypálen. Následovaly tahanice o vlastnictví Šostýna až do roku 1467, kdy jej olomouckému biskupu Tasovi z Boskovic přenechal Jiří z Poděbrad. Nový majitel již zpustlý hrad neopravil.

 

Valašské muzeum v přírodě – Valašská dědina a Jurkovičova rozhledna

Valašské muzeum v přírodě - Valašská dědinaI. část – Dřevěné městečko si můžete přečíst zde, II. část – Mlýnská dolina zase zde.

Z Valašské dědiny jsem si pamatovala pro změnu jen cestu do kopce z Mlýnské doliny. Rozloha tohoto areálu však nepřekvapila jen mě. O rozsáhlosti sice něco napovídá možnost sem vejít nejpozději hodinu a půl před zavírací hodinou, na prohlídku beze spěchu však člověk potřebuje nejméně o hodinu více. Prohlídka je možná bez průvodce.

Valašské muzeum v přírodě - Dřevěné městečkoValašská dědina byla veřejnosti zpřístupněna v roce 1972. Stavení jsou zasazena do členité krajiny, která připomíná beskydské vsi. V okolí domů, hospodářských a jiných staveb to žije. Nechybí zde políčka, zahrádky, úly ani stádo ovcí či další zvířata. Interiéry zachycují způsob bydlení v polovině 19. století. Během roku se zde konají různé programy, které návštěvníkům přibližují staré způsoby hospodaření.