veruce.cz

Moravskoslezský kraj

Ropičník (700 m. n. m.)

Našlapáno: cca 7,5 km
Stoupání: cca 320 m
Náročnost: mírná
Okruh: ano
Trasa: zde

Téměř tradičně jsme se během týdne stráveného v Beskydech chystali vyšlápnout na Godulu. Tentokrát jsme k vrcholu přes silný vítr na hřebeni nedošli a rozhodli se pro jinou trasu do výchozího bodu.

Syn kus cesty do kopce zvládl po svých (to je dobře, musí si zvykat :)) a vyjma toho větru se mu v horách líbilo. Až k Ropičníku nám svítilo slunce, poté se teprve začalo zatahovat. Pár fotek jsem pořídila tedy jen v první půlce trasy. Za mnoho nestojí, ale je z nich cítit ta příjemná atmosféra předjaří :)

 

Beskyde, Beskyde, kudy ta dálnice ide?

Jak napovídá posledních pár článků, jeden zářijový týden jsme strávili v Beskydech. Dovolená nám začala dosti zajímavě. Já jsem cestu absolvovala během žlučníkového záchvatu, který se připomínal ještě další dva dny na místě (tedy i během výšlapu na první kopec), vedle toho se v naší výpravě objevila střevní chřipka, (za kterou mohlo zelí v níže zmíněné restauraci). Jenže my jsme nevolnostem a bolestem vyhlásili boj a těch deset dnů jsme si v rámci možností užili i tak (tipy na výlety naleznete dále v článku :)).

Cesty, dálnice, řidiči a hlavně objížďka pro sebevrahy

Cesta dlouhá bez mála 300 kilometrů uběhla celkem poklidně až na zádrhel za Litomyšlí (semafor na rozkopané silnici zajistil delší kolonu) a nečekané uzavírky v Královehradeckém kraji. Páteční provoz byl hustější, než by zřejmě býval sobotní, ale i tak jsme nikde nezůstali dlouho trčet. Rozhodně si nemůžu stěžovat na výběr horní trasy místo D1, která posledních pár let spíš stojí, než jede. Malý to celé prospal, čímž nás opravdu mile překvapil.

Během pobytu jsme se téměř denně přesouvali někam autem. Místa, která jsme hodlali navštívit, se nacházela i 80 kilometrů daleko. Celkově jsme jen na místě najezdili přes 650 kilometrů. Toliko kilometrů už umožní zažít na silnicích ledasco. Neukáznění řidiči, kteří např. nedodržovali svůj pruh ani s přimhouřením oka, se řadili mezi ty méně nebezpečné. Inu do Polska kousek. Že se pověst polských řidičů nevzdaluje od reality, jsme na vlastní oči viděli před dvěma lety při cestě na Wolin. Zajímavé také bylo, že nás zdržovali převážně řidiči v autech s pražskou espézetkou, což by jeden nečekal :)

 

Prašivá (843 m. n. m.)

Našlapáno: cca 13 km
Stoupání: cca 530 m
Náročnost: střední
Okruh: ano
Trasa: zde

Na Prašivou jsem vylezla naposledy před 14 lety. Nejvyšší čas se tam znovu vydat. Na konci září panovalo dosti teplé počasí, takže to bylo i náročnější, než by jeden čekal.

Vyrazili jsme od konečné autobusu v Komorní Lhotce po modré směrem k náměstí a následně po žluté. Cesta nejprve klesala, následně se táhla po sluníčku po rovině a teprve po skoro čtyřech kilometrech začala stoupat. Cestou nás však provázelo ostré sluneční světlo, takže se nám po asfaltce dobře nešlapalo a těšili jsme se z každého kousku stínu.

 

Archeopark Chotěbuz

archeopark ChotěbuzDo archeoparku v Chotěbuzi jsme se chystali už kolik let. Ze středních Čech je to trochu z ruky, takže jsme se tam vydali až nyní, během beskydské dovolené. Archeoparků už jsme několik navštívili, ale to, co jsme viděli v Chotěbuzi, jsme viděli poprvé. Takhle nějak si představuju skanzen poté, co se řádně podojí dotace z EU.

Vstupní budovu, která vyrostla loni, jsem nefotila. K vidění je na stránkách archeoparku. Stavba zajišťuje technické zázemí archeoparku, najde se v ní menší výstava ke Slovanům a dále skrývá prostory pro doplňkové programy k expozici a hradišti (např. etnografický balíček obsahuje dobové psaní, slovanskou mytologie a výroba amuletů pro posvátný dub). My zvolili pouze základní prohlídku, která probíhá s průvodcem (bez něj to nejde). Čekala jsem, že si vyšlápneme kopec na hradiště a ono ne. Doba mě předběhla. My si vyjeli na střechu vstupní budovy výtahem a pod hradiště jsme došli po železné lávce. Co si budeme povídat, to moderní zázemí působí pod dřevěnou palisádou jako pěst na oko.

Vystoupali jsme příkopem na volné prostranství. Naproti hradišti jsou dodnes zřetelně viditelné valy, které nám svou výškou připomínaly ty Češovské, které jsou však v dnešní podobě o mnoho mladší (zachycené jsou na páté fotce níže). S výhledem na hradiště jsme se dozvěděli něco o osídlování této oblasti, které probíhalo jak ve starší době železné, tak v době starých Slovanů. Opevněné sídlo zde stálo zhruba do 11. století. Následně jeho funkci nahradil hrad na Zámeckém vrchu nacházející se v dnešním polském Těšíně. Řeka Olše v těch dobách tekla přímo pod hradištěm.

 

Zřícenina hradu Šostýn

Našlapáno: cca 1,5 km
Stoupání: cca 70 m
Náročnost: žádná :)
Okruh: ne – tam a zpět
Trasa: zde

Zřícenina hradu Šostýn (německy Schauenstein) se nachází na kopci u Kopřivnice ve výšce 442 m.n.m. a jedná se o kulturní památku České republiky. Hrad pochází z konce 13. století, první písemná zmínka pak z roku 1347. Svým účelům sloužil pouze do začátku 15. století, kdy se na něm ukrývali dva polští šlechtici. Ti byli vojáky Vladislava Jagellonského roku 1404 vyhnáni a hrad byl vypálen. Následovaly tahanice o vlastnictví Šostýna až do roku 1467, kdy jej olomouckému biskupu Tasovi z Boskovic přenechal Jiří z Poděbrad. Nový majitel již zpustlý hrad neopravil.

 

Valašské muzeum v přírodě – Valašská dědina a Jurkovičova rozhledna

Valašské muzeum v přírodě - Valašská dědinaI. část – Dřevěné městečko si můžete přečíst zde, II. část – Mlýnská dolina zase zde.

Z Valašské dědiny jsem si pamatovala pro změnu jen cestu do kopce z Mlýnské doliny. Rozloha tohoto areálu však nepřekvapila jen mě. O rozsáhlosti sice něco napovídá možnost sem vejít nejpozději hodinu a půl před zavírací hodinou, na prohlídku beze spěchu však člověk potřebuje nejméně o hodinu více. Prohlídka je možná bez průvodce.

Valašské muzeum v přírodě - Dřevěné městečkoValašská dědina byla veřejnosti zpřístupněna v roce 1972. Stavení jsou zasazena do členité krajiny, která připomíná beskydské vsi. V okolí domů, hospodářských a jiných staveb to žije. Nechybí zde políčka, zahrádky, úly ani stádo ovcí či další zvířata. Interiéry zachycují způsob bydlení v polovině 19. století. Během roku se zde konají různé programy, které návštěvníkům přibližují staré způsoby hospodaření.

 

Valašské muzeum v přírodě – Mlýnská dolina

Valašské muzeum v přírodě - Mlýnská dolinaI. část – Dřevěné městečko si můžete přečíst zde.

Na podobu areálu Dřevěného městečka a některé stavby v něm, jsem si ze své poslední návštěvy pamatovala celkem dobře. Z Mlýnské doliny se mi vybavovala jen pila. Na více objektů jsem se nerozpomněla ani poté, co jsem je viděla během prohlídky. Nu 12 let je dlouhá doba :)

Valašské muzeum v přírodě - Dřevěné městečkoMlýnská dolina je nejmladším ze tří areálů Valašského muzea v přírodě, otevřen byl v roce 1982. Jak název napovídá, najdete zde zejména technické stavby převážně na vodní pohon. Tyto stavby jsou dodnes funkční, je možné je během prohlídky vidět v chodu.

Prohlídka Mlýnské doliny je možná pouze s průvodcem a zabere cca 60 minut.

 

Valašské muzeum v přírodě – Dřevěné městečko

Valašské muzeum v přírodě - Dřevěné městečkoV rámci naší dovolené v Beskydech jsme nemohli vynechat návštěvu Valašského muzea v přírodě, které jsem naposledy navštívila asi před 12 (a možná více) lety. Rozhodli jsme se projít všechny tři areály, což zabralo prakticky celý den. Dojmů a fotek to vydá na více než jeden článek, takže jsem se rozhodla povídání o tomto skanzenu rozdělit na tři části. Prohlídku jsme začali v Dřevěném městečku.

Valašské muzeum v přírodě - Dřevěné městečkoDřevěné městečko bylo otevřeno již v roce 1925 a je nejstarším areálem Valašského muzea v přírodě. Návštěvníkům přibližuje způsob života v malém městě v období od poloviny 19. století až do první čtvrtiny 20. století. Přes léto zde probíhají folklorní slavnosti a ukázky obyčejů, tradičních řemesel a dovedností našich předků. Prohlídka je možná i bez průvodce a zabere zhruba 45-60 minut.

Soubor klátových úlů

Městečko jsme si nejdříve prošli bez interiérů, abychom měli představu, kde se co nachází. Ihned nás zaujaly klátové (=špalkové) včelí úly, které stojí u radnice.

 

Velká Čantoryje (995 m. n. m.)

Našlapáno: cca 10 km
Stoupání: cca 620 m
Náročnost: střední
Okruh: ne – tam a zpět
Trasa: zde

Velká Čantoryje (polsky Czantoria Wielka) je nejvyšší vrchol Slezských Beskyd v České republice a leží na hranici s Polskem.

Výstup jsme začali v Nýdku u skokanských můstků, kde jsme nalezli vhodné místo k zaparkování auta (placené parkoviště v centru obce jsme z principu odmítli). První část trasy jsme vystoupali po neznačené cestě mezi poli a loukami. Velká Čantoryje se nad námi tyčila a nás ve svižném výstupu zdržovalo slunce, které mělo ten den stále velkou sílu.

 

Godula

Našlapáno: cca 7 km
Stoupání: cca 300 m
Náročnost: mírná
Okruh: ano

O víkendu jsme se vydali na dlouhatánský výlet do Beskyd. Mám dojem, že jsme s sebou tahali půl bytu, a auto narvané až po střechu ten dojem umocňuje. Zvládl to i malý, ačkoli se to bez křiku cestou neobešlo.

V Beskydech by to nešlo alespoň bez kratšího výletu, který vyplynul z neplánové procházky. Nakonec nám i celkem přálo počasí :)

Godula a její okolí je mi důvěrně známé od raného dětství, takže jsem se s chutí vydala na místa, která jsem naposledy navštívila před cca 12 lety. Okruh jsme začali v Komorní Lhotce na konečné autobusu. Po modré vyrazili k rozcestí a dále po zelené vyrazili po asfaltce do kopce. Pohodové mírné stoupání i se šestikilovou zátěží v šátku :) Celkem rychle jsme se dostali k rozcestí Ropičník a cestou se kochali výhledy na částečně zasněžené okolní hory.