Ze života Ver.

myšlení

Nemám čas vs. mně se nechce

„Půjdeš s náma na jedno?“
„Nemám čas.“

„Nezajdeme se podívat na tu výstavu.“
„Nemám čas.“

Když odpověď vyměníme na druhou možnost v nadpisu, vyzní to najednou úplně jinak. Není to však ten pravděpodobnější důvod, proč říct ne?

„Půjdeš s náma na jedno?“
„Mně se nechce.“

„Nezajdeme se podívat na tu výstavu.“
„Mně se nechce.“

Nemám čas je jedna z nejčastějších soukromých lží, kterou se vymlouváme před vším možným. Je samozřejmě v mnoha situacích příjemnější i přijatelnější omluvit se nedostatkem času než natvrdo říct, že to či ono pro nás prostě není tak důležité, abychom si ten čas našli, nebo že se nám prostě nechce.

 

Závislost na TV a zejména na seriálech

avatar_televizeKdysi na základní škole neměla jedna naše spolužačka televizi, jako jediná v širém okolí. Všichni jsme ji litovali a museli jsme ji všemožné narážky na reklamy a seriály sáhodlouze vysvětlovat. Nyní nemám doma televizi já. Kolegové v práci už se mi ani nesnaží ty narážky na reklamy a jiné pořady vysvětlovat, spíše rovnou prohlásí, že mi to vlastně závidí.

O sledování TV a zejména seriálů se už delší dobu mluví jako možné závislosti. Před obrazovkou stráví lidé podle výzkumů i polovinu volného času, průměrně pak 12 let svého života. Drogu prý představuje pro 10-15% lidí. Vzhledem k tomu, co slýchám od některých lidí, tipovala bych daleko vyšší procento. Pokud však závislost definujeme tak, že osobní život, vztah s rodinou a přáteli a lidskou psychiku celkově negativně ovlivní i jeden zmeškaný díl nějakého velmi slabého seriálu, pak se mi zdá i 10% neuvěřitelně mnoho.

U závislosti zejména na seriálech ještě zůstaneme. Zpovědnice a fóra na internetu jsou plné příběhů o tom, jak dokáže zamávat s celým osobním, partnerským i rodinným životem. Někteří sledováním utíkají před vlastními problémy, raději sledují životní osudy někoho jiného. Mohou, ale nemusí si uvědomovat, že tento krátkodobý útěk nic neřeší. Naopak reálnou situaci, na kterou by se měli zaměřit, to ještě více zhoršuje. Čas promarněný sledováním 150dílné telenovely si mnohdy sledovači, kterým to dochází, vyčítají, litují, že jej nevyužili něčím smysluplnějším, upadají do úzkostných a depresivních stavů.

V seriálech chybí každodenní rutinní (otravné) povinnosti, naopak se v nich střídá jedna emočně nasycená zápletka za druhou (to berte s rezervou). Divák to sleduje, a ač by se v kůži většiny postav třeba ani ocitnout nepřál, může jejich osudy vnímat, aniž by cítil jakoukoli odpovědnost za to, co se s nimi děje. V některých případech jim smůlu a neúspěch přeje, jakoby je chtěl sám od sebe odehnat, předat jej někomu jinému. Po celou dobu divák se vžívá do oblíbených postav, ale zároveň postupně ztrácí schopnost empatie k druhým (reálným) lidem.

Televizní stanice o oblíbenosti (či posedlosti?) této kategorie filmové tvorby vědí a nabízí jeden seriál za druhým, od rána do večera. Nejsem si jistá, zda už někde nedefinoval fobii z propásnutí jednoho dílu seriálu kvůli sledování jiného běžícího ve stejnou dobu.

 

Jak se zabít

Toto nebude návod, jak skoncovat se životem, ale pozastavení se nad jedním z nejhledanějších výrazů na Googlu. Jednou jsem se nudila a projížděla si, co všechno mi našeptávač nabídne, na prvních místech byla zajímavá hesla:

 

Jak se zabít

Jak se bezbolestně zabít

Nejlepší způsob sebevraždy

Bezbolestná sebevražda

Jak na sebevraždu

Jak se správně podřezat

Jak si podřezat žíly

Jak se co nejlíp zabít…

 

Nedělala bych si srandu z těch, kteří mají problémy a chtějí je řešit tímto způsobem, ale hledat na internetu nejlepší způsob, jak to udělat, mi přijde směšné. Jediné rozumné vysvětlení vidím v tom, že hledanými byly vtipné obrázky, vtipy a vtipné texty s danou tématikou. Vedle toho si však velice snadno představím náctileté pseudogothic a pseudoemo slečny (potažmo chlapce), kteří opravdu hledají způsob, kterým by vyhrožovali svým zprovozením ze světa, které vlastně vůbec nemají v úmyslu.

Nakonec si dáme anketu, aby tento článek měl alespoň mininální smysl (a šťouralové nechť berou následující text s nadhledem, děkuji) :)

Nejlepší způsob sebevraždy:

Skok pod vlak/metro

– v případě solidně rozjetého vlaku poměrně slušná šance na smrt

– dá se kombinovat se skokem z výšky, jen se člověk musí trefit na koleje a dobře to načasovat

– v případě metra je šance menší, záleží na štěstí

– člověk ale tak jako tak nasere dost lidí kvůli zastavené nebo minimálně zkomplikované dopravě

>> celý článek

 

Rodič: „Mé dítě musí být nejlepší ve všem!“

Sami to moc daleko nedotáhli a tak nutí své děti do kroužků, do sportů, do jazyků, do maturity, na gymnázium, na vysokou, na modeling, na plastiku… Fakt, že dítě na tohle a támhleto nemusí být nadané, jde stranou. S nezletilými dcerami pak zamíří na plastiku, když se jim na jejich vzhledu něco nezdá nebo je jako budoucí modelky nutí do diet a hubnutí. Spokojenost rodičů s dokonalými ratolestmi přebije i pohled na jejich zkažené dětství nebo zhuntované zdraví.

Děti na molu, plastika, poruchy příjmu potravy

Když se podíváte na matky a babičky, které své dcery a vnučky podporují, když jdou právě po molu v načančaných růžových šatičkách jako pro panenku, většinu z nich spojuje poznávací znamení – jsou při těle. Další zase neměly samy možnost se nějak procpat na výsluní, tak do toho nutí vlastí dcerky, aby pak fotografové zabrali i je a ony se dostaly na stránky časopisů alespoň touto cestou. Malé dítě z toho nemá rozum, prostě udělá, co mu řeknou a když všichni okolo říkají, jak je krásné, šikovné a nadané, v hlavě už mu něco z toho zůstane. Rodič nad ní má i jinou moc než tu rodičovskou…

 

Reklama aneb určeno dětem od 3 let (2. díl)

Nedávno jsem se po dlouhé době dívala na televizi. Čekala jsem na zprávy. Před večerníčkem běžel obvyklý spot reklam, tento byl ale určen pouze dětem, jako každý den tou dobou, jako každý den před jakýmkoli dětským pořadem. Velice chytré, napadlo mě. Dítko bude s obrovskou touhou ukecávat rodiče, aby mu tohle a támhleto koupili. Který rodič pak své ratoslesti odolá a nekoupí?

Samozřejmě záleží na situaci, předmětu reklamy, ceně, potřebnosti a hlavně vůli rodiče. Reklamy určené dětem ale jsou velice úspěšné.

Dítě nerozezná rozdíl mezi reklamou a jiným pořadem

Určitě jsem nebyla sama, kdo jako malé, čtyř-, pěti-, šestileté dítě koukal před ranními pohádkami na reklamy s Horstem Fuchsem popř. Chuckem Norrisem, které byly více než hodinové a stále se tam opakovaly tytéž kraviny. Zároveň si vzpomínám, jak jsme mámě říkala, že bychom si domů mohli koupit tohle a támhleto… Menší děti totiž rozdíl mezi reklamou a pohádkou nevidí. Baví je sledovat oboje. Zatímco v pohádkách mají své oblíbené postavy, v reklamách zase oblíbené předměty, které by jim ani k ničemu nebyly. Ač podobné reklamní spoty jsou pro starší převážně nudné a trapné, pro děti představují podívanou, které věnují stejně pozornosti, jako pohádkám. Průměrné dítě nerozpozná důležité od nedůležitého do věku osmi let. Stejné je to u reklamních spotů před dětskými pořady jako je Večerníček, Kouzelná školka apod. Jelikož už jsou dnes reklamy šity dětem na míru, sledují je ještě radši.

 

Reklama aneb lidi kupují i to, co nechtějí (1. díl)

Reklamy jsou prakticky všude. Stačí se projít po ulici. Billboardy, polepené lavičky, sloupy, samolepky všude, kde to jde. Když pak člověk zapne televezi, co půl hodiny vidí dokola 5-10minutový blok reklam, totéž platí při poslechu rádia. Na internetových stránkách se zase objevují nevyžádaná vyskakovací okna, flashová videa, která se spustí s načtením stránky a tak dále… Ať už člověk chce nebo ne, reklamy jeho podvědomí ovlivňují na každém kroku. Jde o to, jak moc se ovlivnit nechá.

Psychologie reklamy

Není nic nového, že se výrobou reklamy zabývají psychologové. Kdo ví o lidském chování a myšlení víc než oni? Také vědí, jak mozek přimět, aby na nabízenou věc myslel, až půjde nakupovat. Psychologie reklamy je věda, která přináší nemalé zisky. Jaké jsou nejznámější triky reklamních spotů?

Slovíčkaření, malá písmenka a ceny bez DPH

„Již od … Kč!“
„Slevy až -110%!“
„K tomu zdarma živý pes!“
„Ještě víc nejlevnější než kdy dřív!“

Je jasné, že tu něco nehraje. V nabídce je jedna věc – dejme tomu glády, glády již od 999 Kč. První trik je, že mozek je lehce zmaten číslicí. Ač je rozdíl od částky 1000 Kč pouhopouhá 1 koruna, přecejen to celá tisícovka není. Cena je atraktivnější, než kdyby na cenovce stál 1000 Kč. Tohle zmatení mozku moc nechápu, ale patří k nejpoužívanějším. Copak ste někdy viděli místo 59,90 cenovku s 60 Kč nebo 200 Kč místo úžasných 199 Kč? Další věc, která se u dražších produktů běžně vyskytuje, je obrovská upoutávka na zlevněný výrobek. A ona se zdá cena opravdu výhodná, dokud nepřijdete blíž a nepřečtete si dodatek psaný sotva viditelným písmem – cena bez DPH popř. při nákupu výrobku v oddělení blafů za min. cenu 2999 Kč. Nuže glády se nám „zdražily“ a cena je s DPH celých 1189 Kč. Najednou ale zjistíme, že cena nezahrnuje tkaničky, krém a dokonce si za každý pár dírek budete muset připlatit 99 Kč od šestidirkových výše. Cena zboží, pro které jsme původně šli – patnáctidirkové glády, dvoje tkaničky a krém na ně, rychle naroste. Když by krém stál 129 Kč a pár tkaniček 89 Kč, stály by nové botky se vším všudy 2981 Kč. Počítat nárůst ceny glád podle dírek je sice nesmysl, ale celkem dobře to vystihuje reklamní tah „již od … „. Zboží v základní soustavě může být levné, ale je jasné, že mnozí budou požadovat více a za to budou muset připlatit. Reklama totiž ukazuje nejlepší možnost (tedy boty se vším všudy), ale už neřekne, že udaná nejnižší cena, se na všechno nevztahuje.

 

Dlužím, kam se podívám…

Po roce 1989 se zde začala objevovat čím dál větší nabídka podnikatelských úvěrů, hypoték a později i spotřebitelských úvěrů. Otevřely se hranice, na trh přibylo zboží, o kterém kde kdo léta předtím jenom snil, a každý si mohl prakticky dělat, co chtěl…. Jen na to mít. Na tohle začaly reagovat banky, společnosti a lichváři obrovskou nabídkou půjček všeho druhu. Tento trend jsme přejali od americké společnosti, je to typický příklad na komerci založené konzumní společnosti. Lidé nejenže neuznávají skromnost, dokonce ji označují za špatnou, špinavou, nelidskou…

„Nikomu nic nedlužím…“ aneb velice vzácná fráze

Zamyslela jsem se nad sebou. Já nikomu nic naštěstí nedlužím, dokonce ani tradiční jedno pivko spolužačce, což mezi námi funguje jako nepsaná dohoda. Občas z někoho vytáhnu dvacku na svačinu, když vím, že sem si prachy nechala doma a vím, že to budu mít z čeho vrátit. Ale že bych si půjčila nějaký větší obnos, když už můžu? Třeba na nový komp, nové hadry, nové nevímcoještě? Tak hloupá nejsem. Moc dobře si uvědomuji, že bych to neměla jak splácet, popř. si uvědomuji, že se může cokoli stát a najednou na sebemenší splátku nemusí být peníze. Mimoto mě neskutečně odrazují úroky. Pokud si nějakou dobu počkám, našetřím si dost na to, abych danou věc mohla dovolit i bez půjčky.

 

Léčba specifických fobií pomocí KBT

stromSpecifické fobie jako je koumpounofobie, arachnofobie, spektrofobie, ofidiofobie a další se mohou vyléčit či zmírnit pomocí KBT (kognitivně behaviorní terapie). Nejúčinější metodou je tzv. odstupňovaná expoziční léčba, která spočívá v postupném „otužování se“ čili zmírňování strachu a úzkosti v situacích, ze kterých má člověk fobii.

Pacient se s terapeutem nejdříve domluví, jak u něj daná fobie probíhá, co při ni pociťuje, jak reaguje v situacích, kdy je vystaven podnětům způsobujících mu úzkost. Spolu vytvoří žebříček – každé sezení se dostanou o něco dál a pacient je vystaven blíže a blíže situaci,m ze které má fobii. Postuplně se ji tak snaží zvládat. Pokud mu bude nějaký stupeň činit problém, je několikrát opakován, dokud jej nezvládne. Klient u sebe pozoruje míru úzkosti při kadém kroku. Tato míra obvykle klesá a na konci terapie odchází buď bez chorobného strachu nebo s jeho minimálními projevy.

Na ukázku je ideální arachnofobie. Člověk přijde na KBT s tím, že nesnese ani sebemenšího pavouka. S terapeutem naplánují postup a pak každé sezení postupují dál a dál. Začnou např. obrázky pavouků – nejdřív menších, pokračují většími až třeba po tarantuli. Přijdou fotky, modely, hračky až dojdou k živým zvířatům – nejdřív je pacient pozoruje z dálky, časem mu třeba nevadí, když mu nějaký menší leze po ruce (je jasné, že velké pavouky někdo nesnese a to nemusí ani mít arachnofobii).