veruce.cz

památníky

Beskyde, Beskyde, kudy ta dálnice ide?

Jak napovídá posledních pár článků, jeden zářijový týden jsme strávili v Beskydech. Dovolená nám začala dosti zajímavě. Já jsem cestu absolvovala během žlučníkového záchvatu, který se připomínal ještě další dva dny na místě (tedy i během výšlapu na první kopec), vedle toho se v naší výpravě objevila střevní chřipka, (za kterou mohlo zelí v níže zmíněné restauraci). Jenže my jsme nevolnostem a bolestem vyhlásili boj a těch deset dnů jsme si v rámci možností užili i tak (tipy na výlety naleznete dále v článku :)).

Cesty, dálnice, řidiči a hlavně objížďka pro sebevrahy

Cesta dlouhá bez mála 300 kilometrů uběhla celkem poklidně až na zádrhel za Litomyšlí (semafor na rozkopané silnici zajistil delší kolonu) a nečekané uzavírky v Královehradeckém kraji. Páteční provoz byl hustější, než by zřejmě býval sobotní, ale i tak jsme nikde nezůstali dlouho trčet. Rozhodně si nemůžu stěžovat na výběr horní trasy místo D1, která posledních pár let spíš stojí, než jede. Malý to celé prospal, čímž nás opravdu mile překvapil.

Během pobytu jsme se téměř denně přesouvali někam autem. Místa, která jsme hodlali navštívit, se nacházela i 80 kilometrů daleko. Celkově jsme jen na místě najezdili přes 650 kilometrů. Toliko kilometrů už umožní zažít na silnicích ledasco. Neukáznění řidiči, kteří např. nedodržovali svůj pruh ani s přimhouřením oka, se řadili mezi ty méně nebezpečné. Inu do Polska kousek. Že se pověst polských řidičů nevzdaluje od reality, jsme na vlastní oči viděli před dvěma lety při cestě na Wolin. Zajímavé také bylo, že nás zdržovali převážně řidiči v autech s pražskou espézetkou, což by jeden nečekal :)

 

Osvětim

OsvětimKonečně se dostávám k popisu samotné Osvětimi dnes. Už se tu objevila zmínka o Pochodu živých, v rámci kterého jsem se na toto místo podívala a psala jsem i o zvěrstvěch, která se tam děla (část 1 a část 2).

Nemůžu říct, že by to byl nějak zvlášť silný zážitek. Z části to připisuji pěknému počasí, z části tomu, že to se mnou prostě nic nedělá. Chci se tam ale podívat znova a věřím, že v zimě, kdy se to tam kompletně zasněžené, to bude o něčem trochu jiném.

Komplex osvětimského koncentračního tábora tvoří tři tábory – kmenový, Březinka a Buna. Já jsem byla v prvních dvou.

 

Mauthausen

Jel s námi člověk, který to peklo v Mauthausenu zažil na vlastní kůži. Po přečtení vzpomínek Václava Václavíka jsem si uměla představit, jak to tam asi vypadalo. Je ale pravda, že úplně to nemůže pochopit nikdo, kdo to nezažil. Já jen obdivuju sílu těch lidí, co přežili, protože ta neskutečná síla je v nich vidět ještě teď. Pán, co byl s námi, je toho jasným důkazem.

Mauthausen

Mauthausen vznikl 8. srpna 1938 a fungoval skoro sedm let, během nichž táborem prošlo přes 335 000 vězňů 26 národností a více než třetina z nich tam našla smrt. Byl táborem likvidačním/vyhlazovacím, panovaly v něm ty nejtvrdší podmínky a byli sem posíláni lidé s nálepkou „návrat nežádoucí“.

Wiener Graben aneb schody smrti

V hojném počtu byli posíláni do kamenolomu Wiener Graben právě ti, kteří se už nikdy neměli dostat ven. Nosili šutry vážící prakticky víc (30-70kg) než oni sami po 186 strmých nepravidelných schodech spoustu hodin denně jen s kratičkou přestávkou na směšnou porci polévky k obědu, v létě i v zimě. Holá záda od drsného či ostrého povrchu kamenů měli rozdrápaná do krve. Další rány jim způsobovali dozorci bičováním, čímž je popoháněli. Nikdo tam dlouho nevydržel. Vězni umírali vysílením. Někteří zvolili vysvobození vkročením do Postenkette – mimo schody – a byli zastřeleni. Když se nacisti nudili, sebrali hrstku vězňů a nutili je skočit z nejvyššího místa lomu dolů do jezírka. Posměšně tomu říkali „parašutistické seskoky“. I to byla jistá smrt.