veruce.cz

porod

Koncept kontinua – Jean Liedloffová

Koncept kontinua – Jean Liedloffová

Na knihu Jean Liedloffové jsem narážela opakovaně, když jsem se dostala na stránky s články či diskuzemi o kontaktním rodičovství. Naposledy jsem ji zahlédla při hledání informací k mému článku o Estivillově vyplakávací metodě a rozhodla jsem si ji rovnou koupit. To je sám o sobě vzácný jev, knihy si spíše dříve půjčím, než se je rozhodnu zakoupit (naposledy jsem takto sáhla po knize Fascinující mysl novorozeného dítěte, která byla beznadějně rozpůjčovaná na půl roku dopředu).
Jean Liedloffová strávila nějaký čas u jihoamerických indiánů, u nichž bedlivě pozorovala způsob, jakým vychovávají své děti – od narození do dospívání. Tyto poznatky vydala knižně již v sedmdesátých letech. Svými závěry se snaží přiblížit, proč jsou lidé v civilizovaných zemích tak nespokojení až nešťastní. Základ pro tuto nespokojenost vzniká už v prvních měsících našeho života.

Co je to to kontinuum?

Kontinuem se rozumí soubor vrozených očekávání, se kterými se každý lidský jedinec rodí. Tato očekávání se přenáší po tisíce let lidské evoluce. Předáváme je dál v genech. V civilizovaném prostředí se však tato očekávání nedaří naplňovat. Základní body kontinua v prvních letech lidského života by se dala popsat následovně:

 

Estivillova uspávací (vyplakávací) metoda, aneb o spánku miminek

Spinkací miminkoO uspávání miminek vyřváním se jsem četla někdy v průběhu těhotenství. Zírala jsem na popis s otevřenou pusou a hned jsem věděla, že tohle praktikovat nebudu, protože něco tak drastického bych tomu malému prostě udělat nemohla. Raději jsem ale s úplným odmítnutím této pseudometody počkala, dokud malý nepřijde na svět, aby mě někdo nenařknul z toho, že nevím, o čem mluvím. Teď, když je synovi sedm měsíců, považuji tuto metodu za ještě absurdnější.

Naše miminko nespinká tak, jak by mělo, co s tím?

Ještě v šestinedělí jsem samozřejmě pročítala internetové články i diskuze a získala jsem hrubou představu o tom, jak by správně mělo miminko v tom a tom měsíci spát. Jako mnoho jiných maminek jsem nabyla dojmu, že náš malý už musí každým týdnem začít usínat sám. Tu jsem si přečetla, že jedno miminko začalo samo usínat ve třetím měsíci, tu nemá problém prospat ve čtyřech měsících celou noc. Na mnoha místech jsem si přečetla, že se miminko sice musí uspat chováním, ale potom se položí a spí klidně až do rána už v prvních měsících života.

Naše miminko tohle neumělo a neumí to do dneška. Dříve jsem z toho byla nesvá. Říkala jsem si, co jsem udělala a dělám špatně, že pořád nepřichází to samostatné usínání, ba alespoň samostatné spaní. Malý v šestinedělí usínal pozdě v noci po dlouhých desítkách minut hopsání na míči a spal na mém břiše. Okolo dvou měsíců, kdy už začal být na takové spaní velký, usnul vždy u kojení (vleže) a dokud jsem se od něj nevzdálila (jen výjimečně jsem velice opatrně mohla opustit postel), spal velice spokojeně vedle mě několik hodin v kuse. Přes den také neuměl usnout jinak než v mojí přítomnosti, dokonce začal někdy v prvním měsíci bojkotovat i kočárek. Dudlík odmítal (snad až na 3 případy, kdy ho uklidnil, jinak ho jazykem vystrkoval ven), tak jsem ho uspávala kojením i přes den nebo jsem ho nosila v šátku, kde usínal také rád.

Jediné, co jsem v takových chvílích mohla dělat já, bylo čtení, koukání do počítače při hopsání na míči nebo procházka po venku. Do toho mi v hlavě pořád naskakovaly přečtené univerzální rady typu: „Nedávejte dětem prso jako dudlík.“ a „Věnujte se jen miminku, všechno ostatní dělejte jen, když spí.“ A to mám jako udělat jak? ptala jsem se nespočetněkrát sama sebe. A jak mám naučit malého samostatně spát?

Nebude ono něco na té Estivillově metodě? Narážela jsem na ni všude, kde jsem se chtěla dočíst něco spánku miminek. Narážela jsem na ni i na blozích jiných maminek, na které jsem zavítala náhodou nebo je už delší dobu sledovala. Nemohly si ji vynachválit a nadšeně psaly o tom, jak jejich dítko prospí i 12-13 hodin. Znělo mi to až lákavě a hlavně neuvěřitelně.

 

Přirozený porod vs. císařský řez (6)

maly4Zkušeností s porodnicí v Neratovicích

V minulé části se už nějak nedostalo na podrobnější popis toho, jak se personál v Neratovicích vlastně chová. Z těch pár zmínek by si někdo mohl myslet, že to má k ideálu daleko. Opak je pravdou. Od nástupu po propuštění se 99% personálu (doktoři, sestřičky, porodní asistentky, pomocný personál, uklízečky) chovalo po celou dobu mile a ochotně.

Vyzkoušela jsem dva různé pokoje. Na třílůžkovém se během 4 dnů vystřídalo 6 rodiček a pokoj byl vyhříván na 28°C, což mě přivádělo k šílenství. Naštěstí většinou ani jedné nevadilo větrání. Po uvolnění nadstandardu jsem se na poslední dva dny přestěhovala na jednolůžkový pokoj. Ty jsou permanentně plné a čeká se na ně podle interního pořadníku, o němž jsem se dozvěděla až 4. den hospitalizace, jinak bych na něm strávila více dnů. Nadstandard za to opravdu stojí, neboť umožňuje 24hodinovou přítomnost partnera.

Porodní plán samozřejmě dodržet mohl vzhledem k okolnostem jen částečně, ale co mohli, to dodrželi. Nenutili mě do holení (vyjma místa pod náplastí držící cévku před císařem a to bylo pro moje dobro :D), před porodem ani před operací mi nenutili klystýr, nenabízeli mi žádné léky na utišení bolesti, manžel se mnou byl celou dobu vyjma doby na operačním sále a jinak nás přišel jen jednou za hodinu zkontrolovat doktor (pokud se nepletu tak sám primář, holt jsem byla případ :D), u monitorů jsem si mohla zvolit jakoukoli polohu, umělé urychlování dle mého taky probíhalo co nejjemněji (špatný výraz, ale lepší mě nenapadá) a k císaři dospěli až poté, co to už vážně jinak nešlo.

Prakticky ze všech stran byla cítit jejich podpora, ať už šlo o překonání porodních bolestí či opakované dotazy ke kojení. Díky nim mi dny po císaři (zejména mimo návštěvní hodiny) utíkaly jako voda. Co si ale budeme povídat, chtěla jsem už domů, nemocničního prostředí jsem měla plné zuby. Navíc jsme se neměli rádi s dětským doktorem, jak už jsem nakousla minule.

Jediné, co mě opravdu na Neratovicích mrzí je to, že partner nemůže být u císaře (některé porodnice to umožňují) a že nedávají miminko po vytažení matce na hruď ani u částečné anestezie. I přesto však plánuji v Neratovicích rodit znovu i za předpokladu, že by případné komplikace během těhotenství znamenaly plánovaný císařský řez. Personál na oddělení šestinedělí je k nezaplacení.


Šestinedělí po císařském řezu

O císařském řezu koluje stále hodně mýtů. Častěji, než by mi připadalo normální, narážím na to, že si některé ženy císařský řez přímo přejí. Neuvědomují si (nebo si to ani uvědomit nechtějí), že vážně není o co stát.

Císař sice nebolí hned, ale o to déle bolí potom.

 

Přirozený porod vs. císařský řez (5)

maly3Tento seriál nenese svůj název pro nic za nic. Vzpomínám si, jak jsem jako hloupoučký středoškolák kdysi prohlásila, že nechci rodit jinak než císařem. Z tohoto postoje jsem samozřejmě vyrostla hodnou chvíli před tím, než jsem otěhotněla. Vzpomněla jsem si však na něj někdy okolo čtvrtého nebo pátého měsíce, kdy mi v hlavě naskočila myšlenka, že za žádnou cenu nechci rodit císařem. Přece dokážu porodit své dítě normální cestou. Zda to byla předtucha či jen obyčejná obava, to se neodvažuji soudit.

Jak jsem rodila a nerodila v Neratovicích

Jak jsem se zmínila v minulé části, do neratovické porodnice jsem začala jezdit na pravidelné kontroly jednou týdně. Brala jsem to jako příjemné rozptýlení na mateřské a aspoň jsem si procvičovala řízení. Po zkušenostech jiných lidí mě příjemně překvapilo už jen to, že se monitory natáčely nejčastěji v sedě, což mi bylo nejpohodlnější. Žádné nucení do polohy, která by mi nevyhovovala. Sestřička, která je obstarávala, se chovala neuvěřitelně mile, takže povinných 20 minut vždy uběhlo jako voda a já se tak trochu na další návštěvu i těšila. Vše se zdálo být v pořádku a papírový termín porodu se rychle blížil.

Porodní plán

Nastal čas sepsat porodní plán, se kterými v Neratovicích nemívají problém a snaží se je dodržovat. Nu, musím se nevesele smát, když si ho teď připomínám, je to docela ironické čtení. Nicméně třeba bude pro někoho inspirací k vlastnímu.

 

Přirozený porod vs. císařský řez (3)

maly2Během svého těhotenství jsem si vzpomněla na články od Onni, které publikovala na svém blogu o rok dříve (první ze série zde). Její nový web jsem sem tam navštívila a v jedné diskuzi znovu natrefila na knihu Fascinující mysl novorozeného dítěte od Davida Chamberlaina. Chvíli trvalo, než jsem ji sehnala, ale jsem ráda, že se mi do ruky dostala dříve, než jsem odjížděla do porodnice.

Fascinující mysl novorozeného dítěte

Co víme o ještě nenarozených a nově narozených dětech? Není tomu tak dlouho, co si lidé mysleli, že novorozenci jsou zcela hloupá a vůči bolesti necitlivá stvoření vybavená sotva sacím reflexem. Z novodobých výzkumů vychází najevo něco zcela jiného.

Před narozením

Na konci minulé části jsem se zmínila o tom, že si děti pamatují vlastní narození. Jejich vědomí, smysly a paměť tedy musí fungovat ještě předtím. I dnes se najdou lidé, kteří považují mluvení na ještě nenarozené miminko za zbytečné a před nastávajícími maminkami, které s ním komunikují doteky přes břicho i mluvením, si ťukají na čelo. Ženy v sobě nosí odjakživa vědomí toho, že je dítě v jejich lůně vnímá, Pod tíhou názorové převahy ve společnosti však v některých dobách od komunikace upouštěly a některé dodnes upouští.

Je všeobecně známo, že plod v děloze slyší. Doléhají k němu zvuky z placenty, žaludku a střev, hučení krve v cévách a samozřejmě ten nejdůležitější a neustále přítomný jako kulisa pro vše ostatní – tlukot matčina srdce. Tento zvuk miminka uklidňuje i několik měsíců po porodu, což dokazují nejen různé výzkumy s nahrávkami, ale zejména zkušenosti samotných matek. Děti, které mají možnost tlukot srdce matky poslouchat po narození často, méně pláčou a více prospívají. Venkovní zvuky se k plodu dostávají značně ztlumené několika překážkami, přesto však dítě rozpozná i hlas otce, který v matčině přítomnosti často mluví. Matčin hlas mají samozřejmě nejraději.

 

Přirozený porod vs. císařský řez (2)

rucka

V předchozí části jsem se zaměřila na to, jak se rodilo za minulého režimu, kdy se porod stal výhradně institucionalizovaným úkonem. V této části bych se ráda zaměřila na to, jaké možnosti mají ženy dnes. Těch možností není málo, je jich nesrovnatelně více než kdysi, zároveň však méně než na západ od nás. Ne každý má zároveň možnost dosáhnout na to, co si představuje (zejména má-li porodnici, která odpovídá jeho představám, vzdálenou např. 300 km od domova).

Domácí porod, přirozený porod, institucionalizovaný porod

Institucionalizovaný porod ve své nejhorší podobě ze 70. let už naštěstí k mání není. Jeho „light“ verze však ano. Mnoho porodnic ustrnulo v době před cca 20 lety a novější – dnes již obecně známé poznatky z oblasti porodnictví zcela ignoruje.

Co přetrvalo z doby socialismu v mnohých porodnicích?

  • Personál a jeho chladný přístup
    Zejména ve větších porodnicích zůstává přítomna rutina a jakási nutnost odbavit co nejvíce rodiček za den. Splnit nepsanou normu, odrodit co nejvíce dětí a jít konečně domů. Urychlit, co urychlit jde, způsobené komplikace vyřešit a vyslechnout si upřímné děkování od zachráněné ženy tisknoucí k sobě zachráněné dítě.
  • Rutinní postupy bez diskuze
    Nástřih hráze (epiziotomie) bezdůvodně, holení, klystýr, podávání umělého oxytocinu pro urychlení porodu, umělé propíchnutí vaku blan pro odtok plodové vody (amniotomie), vyvolávání porodu pár dnů po termínu, nucení k porodu na zádech, nucení k monitorům při ležení na zádech a další zákroky jsou prováděny buď zbytečné, nebo jsou přinejmenším stresující pro rodičku.
  • Oddělení matky od novorozence po porodu
    Stále se ještě plně neprosazuje bonding hned po porození dítěte. To je místo položení na břicho matky nejprve umyto, zváženo a změřeno a teprve poté je jí předáno, často na dobu kratší než je potřeba. Zcela zbytečně jsou novorozenci ukládáni na vyhřívaná lůžka, když by jim zcela stačilo ohřát se o tělo matky.

Opravdu tohle rodičky v dnešní době chtějí? Opravdu jim to nevadí a jdou do porodnice s tím, že lékaři ví všechno nejlíp a ony se jim do toho nebudou míchat? Nu některé ano, jak vyplývá z mnohých diskuzí na internetu. Ženy si i dnes, kdy nemusí, vybírají porodnici nejblíž domovu bez ohledu na reference jiných rodiček. Některé se potom sice diví a stěžují si, jiné jsou však spokojené s tím, že se dítě narodilo zdravé a ony to nějak přežily. Takové pojetí mi více méně připomíná stav popsaný v minulém článku a potvrzuje, že ženy dodnes přejímají názory rodiček rodících za minulého režimu.

 

Přirozený porod vs. císařský řez (1)

malyPůvodně jsem se zařekla, že na blog nezveřejním o svém soukromí nic víc než nějaký ten report z výletu. Už dlouho jsem ale chtěla sepsat svůj pohled na domácí porody, na porodnictví celkově, na moderní porodnictví vs. porodnictví ustrnulé v době před 30 lety, na pohlížení na těhotenství jako na nemoc. Vždy jsem si ale řekla, že bez osobní zkušenosti to bude sice můj názor, ale bude mu něco chybět. Něco, o co se budu moct opřít, až mi nějaký pošuk začne tvrdit, že jsem nezodpovědná, že bych se s takovými názory měla jít zahrabat a rozhodně je nepublikovat, abych náhodou někoho neponoukala ke „špatným“ myšlenkám. A tak jsem počkala na osobní zkušenost, která nakonec proběhla úplně jinak, než jak jsem si ve všech možných scénářích představovala, přesto se můj postoj k mnoha věcem vůbec nezměnil.

Dnešní rodičky mají o mnoho víc možností než jejich matky, které rodily před cca 25-35 lety. Nicméně jejich nezájem o informace způsobuje, že přerod institucionalizovaného porodnictví z doby minulého režimu, které se dá bez nadsázky označit jako zločin proti lidskosti, v porodnictví moderní nabízející téměř přirozené podmínky k přivedení dítěte na svět, postupuje jen velice pomalu.


Jak se rodilo za minulého režimu (a někde se tak rodí dodnes)

Totalitní režimy se vyznačují tím, že musí vše kontrolovat. Porody za bývalého režimu jsem výše označila za zločin proti lidskosti. Ne náhodou. Mnohé matky, které v té době rodily, si odnesly strašný zážitek, který poznamenal je i dítě. Chyběly informace a málokdo si tehdy dovolil protestovat nebo se byť jen na něco ptát. Personál se choval odměřeně, povýšeně, podle tehdejších předpisů a ke všemu přistupovali zcela rutinně bez špetky empatie.

Gynekolog i porodnice byly spádové. Na rozdíl od dneška se ultrazvuk dělal jen výjimečně, ačkoli se na prohlídky chodilo 1x měsíčně jako dnes. Informovanost od ošetřujícího lékaře však pokulhávala. Nemocnice se tehdy ani nesnažily působit na pacienty příjemně a porodní oddělení také ne.