veruce.cz

Praha

Praha bez lidí aneb Pražský hrad, Zámecké schody a dvě uličky

V ten den, kdy jsem fotila katedrálu sv. Víta, jsem se hned na to vydala ještě k Zámeckým schodům, které bývají v odpoledních hodinách doslova obsypané lidmi. Za tu dobu, kdy jsem jsem fotila (nejen schody), se po nich prošlo sotva 6 dalších lidí. Podobně tomu pak bylo i cestou na Malostrannské náměstí. Úzké pražské uličky je radost procházet :)

 

Po x letech v Prokopském údolí (cca 8,5 km)

Prokopské údolí Konečně jsme se s Martinem vydali do Prokopského údolí, které se nachází přibližně 15 minut cesty metrem z centra. Jelikož jsem tam nebyla už řadu let (tuším osm), zajímalo mě, jak to tam vypadá, a zda-li je to tam pořád tak hezké. No, neni, ale i tak to stálo za to :)

Vyrazili jsme od stanice metra Jinonice a samozřejmě (protože jsem si to pořádně nepamatovala, jak by taky jo po tolika letech) šli prakticky opačným směrem. Z náměstíčka v Butovicích totiž vedou tři cesty a my se vydali po té jediné značené. Chyba. Došli jsme tedy do Prokopáku (z druhé strany, jak jsem před chvíli zjistila na mapě), což nám nijak nevadilo. Narazili jsme dokonce na místní vojenský prostor (lom), o kterém jsme neměli tušení, že se tam nachází. Kromě otravného sluníčka nás na lesní cestě netrápilo vůbec nic :) Nakonec jsme se po dvoukilometrové zacházce dostali na původně zamýšlenou cestu a po deseti minutách už také došli k viaduktu, což byl první cíl naší vycházky.

 

Po roce v Kunratickém lese

Kunratický lesTak jsme si zas po nějaké době vyrazili alespoň na kratičký výlet do pseudolesa v Kunraticích. Po dvou pitomých zádrhelích jsme dorazili na místo (už v tu chvíli schváceni strašným vedrem) a byli rádi, že jsme zalezli do stínu. Cestou k potoku jsme zjistili, že v ohradě už pobývají zvířata (před rokem tomu tak ještě nebylo).

Psíkovi, kterému bylo v autě ještě větší vedro než nám vodu uvítal, a to se k ní obvykle nežene. Jakmile se jí nabažil, popošli jsme asi o půl kilometru dál a skončili na lavičce. V tom vedru se ani chodit pořádně nedalo. Radší jsem seděli, kecali a užívali si stínu a zeleně. Psisku bylo i tak za chvíli vedro, že jsme zamířili zpátky k potoku. Tentokrát do vody vlezl bez pobízení a dokonce si tam lehl :)

 

Michelský les a zřícenina Nového hradu

Něco pro ty, kteří nevěří, že v Praze je i kousek zeleně, aneb už tu dlouho nebyla fotoreportáž z výletu :)

Z cesty od autobusu jsme sešli pomalu hned za prvními stromy a zamířili ke kopečku, na kterém je zřícenina Nového hradu. Okolo kopce teče potok a kromě cyklistů tam málokdy někdo proj(e)de. Ani my jsme neodolali a na chvíli si sedli a pouze poslouchali tekoucí vodu a zpěv ptáků… Po nějaké chvíli jsme se vydali k můstku a vyšlapané cestičce nahoru do kopce. Nahoře se nacházejí zbytky obvodových zdí Nového hradu, který je v povídce také zmíněn. Zřícenina je to věru pěkná a mnou již na blogu kolikrát opěvovaná. Bylo načase ji také vyfotit…

Michelský les a zřícenina Nového hradu