Do archeoparku v Chotěbuzi jsme se chystali už kolik let. Ze středních Čech je to trochu z ruky, takže jsme se tam vydali až nyní, během beskydské dovolené. Archeoparků už jsme několik navštívili, ale to, co jsme viděli v Chotěbuzi, jsme viděli poprvé. Takhle nějak si představuju skanzen poté, co se řádně podojí dotace z EU.
Vstupní budovu, která vyrostla loni, jsem nefotila. K vidění je na stránkách archeoparku. Stavba zajišťuje technické zázemí archeoparku, najde se v ní menší výstava ke Slovanům a dále skrývá prostory pro doplňkové programy k expozici a hradišti (např. etnografický balíček obsahuje dobové psaní, slovanskou mytologie a výroba amuletů pro posvátný dub). My zvolili pouze základní prohlídku, která probíhá s průvodcem (bez něj to nejde). Čekala jsem, že si vyšlápneme kopec na hradiště a ono ne. Doba mě předběhla. My si vyjeli na střechu vstupní budovy výtahem a pod hradiště jsme došli po železné lávce. Co si budeme povídat, to moderní zázemí působí pod dřevěnou palisádou jako pěst na oko.
Vystoupali jsme příkopem na volné prostranství. Naproti hradišti jsou dodnes zřetelně viditelné valy, které nám svou výškou připomínaly ty Češovské, které jsou však v dnešní podobě o mnoho mladší (zachycené jsou na páté fotce níže). S výhledem na hradiště jsme se dozvěděli něco o osídlování této oblasti, které probíhalo jak ve starší době železné, tak v době starých Slovanů. Opevněné sídlo zde stálo zhruba do 11. století. Následně jeho funkci nahradil hrad na Zámeckém vrchu nacházející se v dnešním polském Těšíně. Řeka Olše v těch dobách tekla přímo pod hradištěm.
Našlapáno: cca 7 km
Godula a její okolí je mi důvěrně známé od raného dětství, takže jsem se s chutí vydala na místa, která jsem naposledy navštívila před cca 12 lety. Okruh jsme začali v Komorní Lhotce na konečné autobusu. Po modré vyrazili k rozcestí a dále po zelené vyrazili po asfaltce do kopce. Pohodové mírné stoupání i se šestikilovou zátěží v šátku :) Celkem rychle jsme se dostali k rozcestí Ropičník a cestou se kochali výhledy na částečně zasněžené okolní hory.
Archeoskanzen Modrá jsme navštívili den po 
Když vyšlo první Zlato Arkony, dlouho jsem neváhala a pustila se do čtení. Volné pokračování příběhu o černokněžníkovi Roganovi a vlčím běsovi Goryvladovi jsem si nemohla nechat ujít.
Toto je první část reportu z 1600 kilometrů dlouhé cesty k Baltu, která se nám trochu prodražila, neboť se nám v Německu ráčilo pokazit auto. Nebudeme však předbíhat a dáme si to popořadě.