„… mladší generaci chybí úcta k autoritám a smysl pro povinnost.“
Možná jste postřehli, že se internetem šíří vlna diskuzí nad povinnosti či nepovinností plnit domácí úkoly. Toto téma budu řešit až v dalším článku, ale zde se chci věnovat tomu, co se často v takových diskuzích dočítám – že děti, které nemají žádné povinnosti, nebudou mít úctu k autoritám. A prý to vidíme i u mladých dospělých lidí, kteří úctu k autoritám rovněž postrádají. Zajímalo by mě, jaké autority mají autoři těchto výroků na mysli.
Já tedy za autoritu rozhodně automaticky nepovažuji každého učitele, policajta ani jiného státního úředníka a ani např. každého lékaře nebo jiného člověka, který o sobě tvrdí, že autorita je.
Kdo má být ta autorita?
- Arogantní
kreténučitel, který mě na základce učil fyziku?
A proč? Jen proto, že nosí titul Ing. a ze své pozice se může povyšovat na své žáky? - Profesoři na střední škole, z nichž titul prof. neměl ani jeden z nich?
A proč? Jen proto, že učí? - Učitelé obecně?
A proč? Jen proto, že vystudovali peďák? - Dopravní/městský policajt, který mě zastaví a buzeruje, ačkoli k tomu nemá důvod?
A proč? Jen proto, že je to „zasloužilý“ státní úředník? To těžko. Jeho náplní práce je vybrat na pokutách co nejvíce a stát se jím může kdokoli průměrně (a možná spíš mírně podprůměrně) inteligentní. - Jiný státní úředník, který si vykládá zákony a vyhlášky po svém a je potřeba mít právníka/právnické vzdělání, aby se jeho počínání mohl člověk bránit?
- Prezident? Třeba ten současný?
A proč? Jen proto, že pro větší část občanů České republiky představuje menší zlo? - Jakýkoli lékař? I takový, který se k člověku chová jako k číslu (pojišťovny), ale ten člověk ho vůbec nezajímá? Případně s ním odmítá diskutovat nebo ho jen obeznámit s dalším postupem?
- Má dětská lékařka, která si pletla závažnější choroby a ohrožovala zdraví svých pacientů? Ta, kterou více než ošetřování či prevence zajímaly drby?
- Jakýkoli starý člověk? Jen proto, že se dožil věku 60+, ačkoli jinak to byl člověk opovrženíhodný?
Nepleťte si pojmy úcta a slušnost
Pojmy úcta a slušnost označují dvě naprosto odlišné věci. To, že někoho automaticky nepovažuji za autoritu jen proto, že vykonává nějakou profesi, ještě neznamená, že se k němu nebudu chovat slušně. (Samozřejmě, pokud se on bude chovat slušně ke mně.) Např. takového státního úředníka slušně pozdravím a budu s ním komunikovat jako se sobě rovným. Zároveň se však budu mít na pozoru, zda se mě nesnaží skrytě či otevřeně zkrátit na mých právech. Stejně tak budu sledovat, zda postupuje v souladu se zákonem a nesnaží se přiohnout si různé předpisy k obrazu svému. To, že je to státní úředník z něj nedělá automaticky člověka, kterého bych měla chovat v úctě.
Slušnost je věc, které by se děti učit měly. Slušnost je standard, který vyžadujeme od ostatních lidí při komunikaci s námi, a tudíž bychom jí měli být sami schopni a měli bychom v ní jít příkladem i vlastním dětem. Zároveň je ale potřeba už malé děti učit, že úcta je něco, co si člověk musí vysloužit, a že nemusejí automaticky přejímat názory od někoho, kdo o sobě tvrdí, že je nějaká autorita. Nemusejí ho slepě poslouchat a bát se ho proto.
Kam může vést slepé poslouchání samozvaných autorit? Třeba k tomu, že lidé vychovávaní celý život tak, že mají autority poslouchat a ctít, aniž by si něco ověřovali nebo nad jejich výroky byť jen přemýšleli, snadno naletí. „Odborníky“ na hrnce s dvojitým platinovým dnem za desetitisíce, kteří mj. právě toho zneužívají, snad nemusím představovat.
Člověk si úctu musí získat a může o ni i přijít
Autoritou se člověk nestává jen proto, že se dá na nějakou konkrétní profesi. Nestává se jí ani proto, že vystuduje nějakou konkrétní školu nebo že se dostane na nějaké konkrétní místo v úřadu. Úctu si člověk musí zasloužit a autoritu si rovněž buduje. Oboje získává časem, zkušenostmi, znalostmi, svými postoji a vystupováním. Autoritou se stává ve chvíli, kdy jej za autoritu jiní lidé označují a uznávají, nikoli ve chvíli, kdy se za ni označí sám z titulu své profese či postavení. Požívání úcty od ostatních si člověk musí zasloužit, zároveň o to může v mžiku přijít, zejména pokud začne lhát nebo zneužívat své postavení. Pokud má nějaký člověk dojem, že je na základě svého postavení autorita, ale zároveň mu nikdo moc úcty neprokazuje, zřejmě se ve své domněnce mýlí.
Autorita jako člověk hodný úcty, by měla umět uznat vlastní chybu a držet slovo. Měla by umět diskutovat a argumentovat. Rozhodně by neměla utínat snahu o debatu postojem „Ty tomu stejně nerozumíš, já se o tom s tebou bavit nebudu.“ nebo „Ty máš jiný názor, ale já mám pravdu, protože jsem přece učitelka/ouředníček/policajt/lékář/…“. Právě to, že dokáže diskutovat a argumentovat, podporuje její váženost. Pokud člověk toto dodržuje, může se autoritou stát v jakémkoli věku a bez ohledu na to, zda vystudoval učňák nebo tři vysoké školy.
Moje řeč. K tomu snad není ani co dodat. Mnoho učitelů se ke mně chovalo jako ke kusu odpadku a já to musela snášet – nebyla jsem jediná. Děkuji za tenhle článek.
Škoda jen, že si jej ti, kteří by si ho měli vzít k srdci, nepřečtou, nebo si ho přečtou a řeknou o tobě, že jsi jen drzá a nemáš úctu k autoritám. :D
Díky za komentář, těší mě, že to tak nevidím sama :)
Jo, to si myslím taky, jsem zvědavá, zda se někdo takový najde, kdo tu nechá i komentář :D
Na úvod předesílám, že já jsem člověk, který konkrétně v dětství potřeboval autoritu či autority, protože divokost mé povahy, drsný vzdor a rozdvojení povahových rysů, narodila jsem se pro průsery. Kdybych je kolem sebe neměla, ufetovala bych se nebo uchlastala.
Setkávám se dnes a denně s odlišnými postoji ke slušnosti, nechtěla bych dnes vychovávat malé dítě. Začíná to naším panem prezidentem a končí to kupříkladu situací, kdy můj slušně vychovaný synovec pozdraví starého souseda a on se ani nevzrušuje mu odpovědět.
Souhlasím s tvými názory, jsou zdravé, měly by být povinně přenosné, jen současná společnost toto nepodporuje, vyhrává arogance a soudobá hra o trůny či koryta a to ve všech odvětvích a disciplínách našich životů.
To nezdravení sousedem je tak nějak přes čáru, ne nadarmo se říká, že pozdravit je slušnost, ale odpovědět na pozdrav je povinnost. Co si z toho pak ty děti odnesou?
Pro mne je hidrnnrespektu můj manžel. Ke zbytku se chovám slušně. Každopádně pod článek se milerada podepíši. Situaci kolem domácích úkolů sleduji. Překvapuje mne, jak drtivá většina komentujicích příspěvky třeba Táty postrádá schopnost porozumění textu …
Úkoly budu ještě řešit, ale také mě dostává, v co všechno byli diskutující schopni překroutit postoj a závěry Táty parťáka.
Úžasne si to vystihla. Milujem tých premudretych úradníkov, manažérov, učiteľov, politikov a všetkých, ktorí majú v riti dieru a myslia si, že sú autorita lebo si myslia že majú moc. A pritom sú len trapni. Ale asi jedno z najhorších sú košickí revízori, ktorí sú snáď najdôležitejší na svete a zjedli všetku dôležitosť sveta. A keď sa im ľudia neklanaju tak vyťahujú ťažké zbrane, svoje odznaky a vyhrážky. Hrôza…
Vravím aj ja, že slušným byť musíme a učím k tomu aj svojho syna, ale rešpekt nech preukazuje iba tomu, kto si to zaslúži.
Skvelý článok
Díky.
No revizoři jsou také kapitola sama pro sebe. Naštěstí jsem vždycky natrefila na slušné, ale slyšela jsem také pěkné historky.
Parádní článek, hned bych se pod něj podepsala. Já mám s autoritami celoživotní problém, protože většina úcty k tzv. autoritám u mě ztroskotala na tom, že jsem se jich zeptala „proč?“ a oni mi nebyli schopni smysluplně odpovědět. Na otázku „proč?“ se ptám často dodneška a jsem díky tomu označována za rebela, kverulanta, dokonce se mě jednou průvodčí ve vlaku zeptala, jestli náhodou nejsem právník, když jsem odmítala uposlechnout její dogmatický příkaz a věcně s ní argumentovala :D Takže – úcta určitě ano, ale ne automaticky. Slušnost je pro mě ovšem samozřejmostí a to i vůči lidem, ke kterým se běžná společnost chová z opovržením. A mezi slušností a úctou je velký rozdíl. No nic, už bych se opakovala, ty to napsala za mě:)
No já měla taky problém, ale mě se jim na nějakou dobu podařilo zpracovat, takže během základky jsem držela hubu a krok. Během střední už jsem si ale prosazovala diskuzi na všechno, co by nám jinak bez našich protestů prostě jen nařídili, ale mě se to nelíbilo a taky jsem chtěla vědět proč ;)
Naprosto souhlasím. Teda někdy je nezbytné ukončit debatu „ty tomu stejně nerozumíš a já o tom už dál fakt debatovat nebudu“, zejména v rodině nebo mezi přáteli, pokud je vidět, že dotyčný to stejně nepobírá nebo hodlá jet svou hlava nehlava :D Ale jinak souhlas. Chápu ještě, že malé děti potřebují, aby byl učitel autorita už z toho důvodu, že je učitel, protože nějak musí nedobrovolná skupina jako je třída přece jen fungovat. Ale jinak autoritu automaticky nemá nikdo. Však už čím starší děti, tím víc je vidět, že kdo si ji nezíská, tak ji jen z důvodu, že je učitel, stejně nemá. I když je škoda, že někteří si ji získávají řvaním a zastrašováním. A nejhorší je všude furt hlásit, že stáří si zaslouží úctu… tím, že se toho stáří dožilo. Jako fakt né, to ten důvod není.
Jako jo, s tím utnutím debaty si umím představit situace, kdy se setkám s blbem, se kterým bude debata utrpení, ale řekněme, že jsem to myslela spíš na běžné případy věcné debaty :)
On učitel by autorita do značné míry být měl, ale měla by to být právě ta přirozená autorita, ne nějaký zakomplexovaný blb, který učí, ač mu to nepřináší žádné potěšení. Když učitel děti zaujme (a rozhodně to není nemožné), tak ho prostě budou vnímat, aniž by na ně musel zvedat hlas.
no a to je asi důvod proč se bojím před lékařem, policistou a já nevím kým vším, že jsem byla vedena k úctě k autoritám, nemluvit když se baví dospělí, na návštěvě nic nejíst, aby to nevypadalo, že nám doma nedají najíst…no některé věci, ke kterým jsem jako dítě byla vedena, jsou poněkud zvláštní….manžel je úplně jiný, u něj si člověk musí autoritu získat
ale je fakt že mě nenapadlo se nad tím takhle zamyslet…jako kdo je autorita a proč…
No taky jsem byla v dětství vedena ke kdečemu, to s jídlem na návštěvách do mě hustili taky, jsem fakt ráda, že jsem se toho zbavila.
ten anonym jsem byla já:)