veruce.cz

Pár rad sociofobikům do (pracovního) života

Mám z posledních let zkušenosti takové, že se sociální fobie dá přemoct. Není to snadné ani příjemné, ale jde to. Všichni, kdo se s ní potýkají, ví, že je to každodenní zkouška nervů, protože bez nadbytečného styku s lidmi dnes člověk existovat zkrátka nemůže. Zejména ve městě ne. Dokud člověk chodí do školy, nemusí to ještě tolik řešit. Pravé sociofobikovo peklo přichází ve chvíli, kdy má nastoupit do práce. Pracovní pohovor (jeden, druhý, desátý…) nepřidá v případě neúspěchu na náladě nikomu, sociofobikovi už vůbec ne. Jím to ale nekončí. Po přijetí nastává střet s desítkami nových lidí, případný styk s klienty dané společnosti, řešení konfliktů a takových nepříjemných situací, které lidé bez této fobie vůbec neznají. Ty budou číhat jako každodenní nástrahy i po několika letech v té samé práci a níže si je rozebereme.

Pohovor

První zkouška nervů je pohovor. Na internetu kolují desítky tipů, jak se na něj připravit. Pokud se ale člověk bojí (nejen) mluvit před jinými lidmi, většina z nich mu k ničemu nebude. Pohovory jsem zatím absolvovala jen dva. První si nepamatuji prakticky vůbec, ten druhý však ano. Sedělo nás tam osm vč. dvou zaměstnanců společnosti, kam jsem se hlásila. Vzhledem k tomu, že jsem o dané místo stála a z tehdejší práce chtěla utéct, zatnula jsem zuby a překonala se. Z vlastní zkušenosti mohu doporučit krátké seznámení se zaměstnavatelem před samotným pohovorem (od kdy působí na českém trhu, co vlastně všechno dělá, s kým spolupracuje apod.) a s poptávanou pozicí (co, čekají, že budu umět). Neškodí ani příprava odpovědí na typické otázky: Proč se hlásíte na tuto pozici? Jaký plat si představujete? Mnoho otázek se dá očekávat a je možné se na ně připravit dopředu. Na jiné člověk musí reagovat přímo na místě a má zlomek sekundy na to, aby si odpověď uspořádal v hlavě a řekl ji nahlas. Nicméně základem úspěchu je schopnost nestresovat se a v klidu reagovat. Nikdo vám hlavu neutrhne, když se na chvíli odmlčíte a pouze naznačíte, že o odpovědi přemýšlíte. I tento typ reakce se dá doma natrénovat.

V dnešní době se však od klasických pohovorů upouští a HR vymýšlí více či méně praštěné společenské hry, ze kterých bude sociofobikovi akorát na zvracení. Prý mají prověřit, jak se bude člověk chovat v týmu spolupracovníků. Takové pohovory znám jen z doslechu a ve firmě, která si na nich zakládá, bych pracovat nechtěla. Z neúspěchu na nich si nic nedělejte :)

První kontakt s desítkami nových kolegů

Ve chvíli, kdy mi bylo představováno 50 nových kolegů, měla jsem chuť utéct. Bylo jich moc najednou a ani po týdnu (co po týdnu, u některých ani po několika měsících) jsem si nepamatovala, jak se kdo jmenuje. Jak jsem zjistila, tento problém nemám jen já, ale má ho i kdekdo jiný SF nepolíbený. To chce prostě čas. Pokud po vás někdo bude chtít třeba druhý den něco poslat, zeptat se, jak se jmenuje (ať už jeho samotného nebo jiného kolegy), opravdu není trapné (ačkoli mi to trapné připadalo a než jsem se zeptala, snažila jsem se to téměř detektivní prací zjistit jinak). Ti, kteří přišli po mně, se na mé jméno ptali třeba i měsíc po nástupu. Jen by to chtělo si zapamatovat alespoň jména nadřízených :)

Tykání, vykání, zdravení

S čím mám osobně největší problém i po letech v jedné firmě, je tykání/vykání. S některými se tento vztah urovná hned první den, prostě vám řeknou „zdar“ a není co řešit. Pak jsou ale tací, kteří si vás nebudou pamatovat, nebudou si pamatovat ani to, že k nějakému tykání došlo a začnou vám od dalšího střetnutí vykat. Pokud se vám rovnou do tykání při příštím setkání po tak rozporuplném předchozím nebude chtít (ba nesebere odvahu a nezeptáte se na to dotyčného přímo – to jsem mimochodem zvládla sotva dvakrát, takže předpokládám že sociofobik na to jen tak nepřistoupí), vždy se dá mluvit neutrálně do doby, než druhá strana ukáže, zda má dneska spíš chuť na tykání nebo na vykání. Mluvení v neutrálním tvaru chce také trochu cviku. Hodí se však při mnoha situacích. Donedávna mi dělalo problém pozdravit někoho jako první. Ne proto, že jsem nezdvořák, ale spíše proto, že jsem nevěděla, zda říct „Ahoj“ nebo „Dobrý den“. V češtině existuje krásný výraz, který řeší vše – „Zdravím“. Naopak pokud vím, že ten a ten nový kolega je z oddělení, kde si všichni se všemi tykají, rovnou mu tykám.

Konflikty s ostatními, výtky apod.

Další nepříjemnou věcí, se kterou se člověk v práci setká, jsou jistě občasné konflikty s ostatními či výtky od nadřízených. Ve skutečnosti oba typy situací nechají málokoho zcela chladným. Samozřejmě záleží hodně na tom, o jaký konflikt se jedná. Běžné třenice mezi kolegy jsou normální, ať už se týkají práce jako takové, názorů na aktuální dění nebo toho, co kdo dělá s volným časem. Jsou dvě možnosti, jak se případnému problému vyvarovat. Jednak se dá o sobě málo prozrazovat, druhak se dají případné odlišnosti, které by konflikt mohly v budoucnu vykřesat, představit jako přednosti. To už však vyžaduje vycvičený cit pro formu, jakou se to sděluje.

Výtky od nadřízených jsou do jisté míry normální a dá se s nimi naučit žít. Dohlížet na vaši práci, upozorňovat na chyby a naučit vás jim předcházet, patří k jejich náplni práce. Pokud není nadřízený vysloveně blb, ví moc dobře, že se po nastoupení budou objevovat a nebude z nich dělat žádné drama.

Závěrem

Z vlastní zkušenosti mohu říct, že pro sociofobika je daleko složitější na chyby své podřízené upozorňovat, než jim čelit od vlastních nadřízených :) Co se týče práce jako takové, po střední mi dost pomohlo hloupé callcentrum, kam by snad vzali i cvičenou mluvící opici. Do té doby jsem nebyla schopná zavolat nikam, dělalo mi problém cokoli vyřizovat (třeba s úřady) osobně, telefonicky i písemně. Teprve pozice otravovače lidí po telefonu mě trochu otrkala a nenávist k této práci mě donutila SF překonat a zkusit se přihlásit na lepší místo do jiné společnosti.

Výše uvedené pramení z mých zkušeností právě v ní. Nejvíc jsem se se SF prala v době, kdy jsem dostala na starosti malé oddělení, ale i to se sociofobikovi může stát a je jen na něm, jak se s tím vypořádá. Já jen potvrzuju, že to jde, a držím palce dalším, které přechod do práce nebo změna práce v brzké době čeká.

Kam dál?
 

3 thoughts on “Pár rad sociofobikům do (pracovního) života

  1. Nebožka

    To je moc dobrý článek. Spoustu z těch situací sama poznávám, byt už jsem urazila dost dlouhou cestu a mám tím pádem docela „nacvičeno“. Pořád mám ale problém zdravit lidi, u nichž nevím, jestli si mě pamatují. Tak to řeším tak, že se zeširoka usměju a jakoby šeptem cosi řeknu, takže se nedá identifikovat, jestli je to „ahoj“ nebo „dobrý den“. Pojem „zdravím“ mi připadá moc uvolněný a pořád jsem se ho nenaučila používat.
    A zrovna včera mi známá povídala o jakýmsi teambuildingu, kde na začátku potřebovali trochu posunout stůl – a pak se ukázalo, že to bylo cvičení a test, jak se který zaměstnanec chová v situaci, kdy je potřeba něco řešit. Trochu mě to děsí, protože jsem přesně ten typ, co tam chvilku stojí, přemýšlí, dívá se, jak to dělají ostatní, nějak to zhodnotí a připojí se, a mám pocit, že to nespadá do té tolik oblíbené škatulky „dynamické osobnosti“ a že mi to budou vyčítat. Tak uvidíme!

     
    1. Ver. Post author

      Pravda, tímto způsobem občas „zdravím“ lidi taky, docela se to osvědčilo :) Zdravím se možná nehodí při všech situacích, ale u podobně starých lidí mi vyhovuje nejvíc, případně pak používám něco napůl univerzálního jako dobré ráno a zejména při loučení (ve výtahu apod.) pěkný den a tak :D
      To je docela podpásovka. Kdybych u něčeho takového byla, možná bych se od toho zcela distancovala (podle okolností samozřejmě) a očekávala bych, že se toho chopí chlapská část oddělení. Nějak se nemůžu zbavit pocitu, že bych se při podobném testování chovala úplně jinak než při reálných situacích. Přijde mi to jako nesmysl vymyšlený personalisty, aby vykazovali nějakou činnost.

       
  2. Anonym

    Jsem ráda, že už tyhle věci nemusím řešit, jsem takový nervák, že bych se u pohovoru snad zhroutila.
    Nic takového jsem nikdy nezažila, měla jsem jen dvě zaměstnání a do obou jsem nastoupila za minulého režimu, kdy se na pohovory nehrálo, sehnat zaměstnání bylo poměrně snadné.
    Můj syn už to měl horší, byl půl roku nezaměstnaný a pohovorů absolvoval spoustu.
    Mám jedinou obavu, abych nemusela na pohovor, pokud si zažádám o místo v domově důchodců!!! ;-)
    Skvělý článek, Veroniko, není nad to, když se člověk podělí o zkušenosti. :)

     

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.