Ze života Ver.

Závislost na TV a zejména na seriálech

avatar_televizeKdysi na základní škole neměla jedna naše spolužačka televizi, jako jediná v širém okolí. Všichni jsme ji litovali a museli jsme ji všemožné narážky na reklamy a seriály sáhodlouze vysvětlovat. Nyní nemám doma televizi já. Kolegové v práci už se mi ani nesnaží ty narážky na reklamy a jiné pořady vysvětlovat, spíše rovnou prohlásí, že mi to vlastně závidí.

O sledování TV a zejména seriálů se už delší dobu mluví jako možné závislosti. Před obrazovkou stráví lidé podle výzkumů i polovinu volného času, průměrně pak 12 let svého života. Drogu prý představuje pro 10-15% lidí. Vzhledem k tomu, co slýchám od některých lidí, tipovala bych daleko vyšší procento. Pokud však závislost definujeme tak, že osobní život, vztah s rodinou a přáteli a lidskou psychiku celkově negativně ovlivní i jeden zmeškaný díl nějakého velmi slabého seriálu, pak se mi zdá i 10% neuvěřitelně mnoho.

U závislosti zejména na seriálech ještě zůstaneme. Zpovědnice a fóra na internetu jsou plné příběhů o tom, jak dokáže zamávat s celým osobním, partnerským i rodinným životem. Někteří sledováním utíkají před vlastními problémy, raději sledují životní osudy někoho jiného. Mohou, ale nemusí si uvědomovat, že tento krátkodobý útěk nic neřeší. Naopak reálnou situaci, na kterou by se měli zaměřit, to ještě více zhoršuje. Čas promarněný sledováním 150dílné telenovely si mnohdy sledovači, kterým to dochází, vyčítají, litují, že jej nevyužili něčím smysluplnějším, upadají do úzkostných a depresivních stavů.

V seriálech chybí každodenní rutinní (otravné) povinnosti, naopak se v nich střídá jedna emočně nasycená zápletka za druhou (to berte s rezervou). Divák to sleduje, a ač by se v kůži většiny postav třeba ani ocitnout nepřál, může jejich osudy vnímat, aniž by cítil jakoukoli odpovědnost za to, co se s nimi děje. V některých případech jim smůlu a neúspěch přeje, jakoby je chtěl sám od sebe odehnat, předat jej někomu jinému. Po celou dobu divák se vžívá do oblíbených postav, ale zároveň postupně ztrácí schopnost empatie k druhým (reálným) lidem.

Televizní stanice o oblíbenosti (či posedlosti?) této kategorie filmové tvorby vědí a nabízí jeden seriál za druhým, od rána do večera. Nejsem si jistá, zda už někde nedefinoval fobii z propásnutí jednoho dílu seriálu kvůli sledování jiného běžícího ve stejnou dobu.

Sledování televize se dokonce stalo i náplní volného času lecjakého mladého páru. Ten má potřebu se na oblíbený seriál dívat a následně o něm diskutovat. TV pro ně představuje často velmi důležitou složku vztahu a jedno z hlavních témat k hovoru. Často se kvůli hraným scénám vyrojí řada spekulací, které by pár jinak neřešil (Podvádí mě? Musím to zjistit!). Někdy se jedná o krok správným směrem a vyřeší se dlouho potlačovaný problém, jindy se rozvíří naprosto zbytečná hádka bez jakéhokoli racionálního základu.

Dalším jevem, který nejen seriálovou kulturu provází, je bezesporu touha po tom se nějaké postavě přiblížit (účesem, oblečením, chováním nebo i pojmenování vlastního dítěte).

Biologické změny a problémy můžeme rovněž pozorovat. Při častém vysedávání u televize ochabuje kosterní svalstvo, při nevhodném způsobu sezení dochází k problémům s páteří, dále přibývají častější bolesti hlavy a nadměrné zatěžování očí může poškodit i je. Výjimkou není ani nadváha či obezita a s nimi spojené zdravotní komplikace.

Výše uvedené se netýká jen dospělých. U dětí může mít mnohdy celodenní vysedávání u televize i dlouhodobější následky. Malé děti neumí rozeznat skutečnost od fikce, do 5 let by se tak na TV neměly dívat nejlépe vůbec. Nadměrné sledování obírá děti o přirozenou představivost. Z tohoto důvodu převážně nerady čtou, protože si psaný text nedovedou převést na vnitřní obrazy. Schopnost fantazii vytvářet však nemá dopad jen při čtení. Pro děti je důležitá i proto, že díky ní jsou schopny předvídavosti i vlastního citového prožívání. Umí pak snáze řešit nepředvídatelné situace, umí lépe komunikovat. Nadměrné sledování televize všechny tyto schopnosti otupuje a děti odvádí od reality (od přírody, kamarádů, zájmů). Dítě přichází o důležité vjemy, které televize neposkytuje – pach, chuť, dotek. Možné rozšiřování obzorů a učení se z dokumentů je věcí až starších dětí.

Co s tím dělat?

To nejjednodušší a pro závisláka nejtěžší rozhodnutí – zbavit se jí, klidně natrvalo. Nic hodnotného (až na promile výjimek) v ní stejně nedávají. Pokud k tomuto kroku nemůžete nebo nechcete přistoupit, najděte si alespoň dost jiné práce/zábavy mimo domov a prostory, kde by ke sledování mohlo dojít. Nemluvte o tom, co dávají v televizi, nepřidávejte se k debatám na toto téma. Nesnažte se aplikovat do extrémů vyhnané situace na svůj vlastní život. Najděte si raději nějakou manuální činnost, která vás baví, a/nebo čtěte knihy.

Zajímavost závěrem

Nejednou jsem si všimla zajímavého jevu, který doprovází potřebu mít zapnutou televizi jako kulisu. Divák je natěšený na nějaký film, který bude TV Hovna vysílat v sobotu večer a ten protká minimálně 8 reklamními bloky, které diváka prostě musí o kulturní zážitek připravit, ať chce nebo nechce. Chápu, že si někteří film nechtějí stáhnout, ale proč sledují takto narušovaný snímek i v případě, kdy jej vlastní na originálním DVD? Nevím jak vás, ale mě ty reklamy během filmu vážně nechybí. Toto vymývání mozku, kterému jsem věnovala již několik článků, si ráda nechám ujít :)

Kam dál?
 

8 thoughts on “Závislost na TV a zejména na seriálech

  1. Hanka

    Televizi sice mám, ale jako kdybych neměla. Přítel si pouští jenom zprávy a počasí a já nic. Jenže zase trávím dost času u počítače, což taky není zrovna moc fajn.
    Zvukovou kulisu nepotřebuji, dokonce mi vadí. Debat o televizním vysílání se neúčastním. Což mi teď připomnělo, že přítelovi rodiče „konzumují“ všechny možné reality show a seriály a vždycky to do nás hustí, když k nim přijedeme v neděli na návštěvu. Nám s přítelem připadá, že hovoří nějakou cizí řečí a oni zase nechápou, že takové „skvělé“ pořady nesledujeme. :)))
    Tvůj článek se mi moc líbí, V. :)

     
    1. V. Post author

      To mě těší :) No někdy to může být sranda pozorovat šokované výrazy ostatních, když jim člověk sdělí, že jeho oblíbený pořad nezná nebo se mu zdá přinejmenším hloupý. To už se mi též nejednou stalo :))

       
  2. Nebožák

    Televizi už nějaký ten pátek nesleduju, protože mě tam většinou nic neláká. Na svoje oblíbený seriály se ráda dívám v původním znění a čekat půlroku nebo dýl na dabing se mi nechce, zvlášť s vyhlídkou reklam. Teď už na to nemám tolik času a energie, ale jetě tak rok zpátky jsem si před spaním pustila jeden až dva díly něčeho švédskýho. Měla jsem pocit, že mi to aspoň je k něčemu užitečný.

     
    1. V. Post author

      Pravda, to jsem tam nezmínila, ale cizojazyčný seriály mají nějaký smysl, člověk aspoň pochytí trochu z jazyka :)

       
  3. Miik

    No nevím teda. A v čem je knížka jiná než seriál? Tedy samozřejmě, nejsem osel, vím v čem je jiná, ale snad se chápeme.

     
    1. V. Post author

      Až mám chuť na tento dotaz neodpovídat. To je snad jasné ne? :) Knihy rozvíjí fantasii, posilují paměť, rozšiřují slovní zásobu, prostě více namáhají mozek.

       
  4. Angel

    Televizi jako kulisu nechápu, ale setkávám se s tím poměrně často. Myslím si, že třeba poslech hudby by byl v tomhle směru lepším řešením. Ale jinak mi přijde, že se na televizi dívá čím dál tím méně lidí právě kvůli těm reklamám. Na sledování bez nich už nedám dopustit, v televizi bych se už opravdu nezvládla dívat na nějaký film. Přišla bych o nervy =)
    Seriály jsem začala pořádně sledovat až v posledních letech. Sice mě nezabije, když třeba měsíc nevidím žádný díl, ale i přesto mi to kolikrát sebere opravdu hodně času.

     
    1. V. Post author

      Pokud se počet lidí sledujících pravidelně TV snižuje, tím lépe. Já to bohužel nepozoruju. Nicméně je rozdíl dívat se na seriály, kdy se na ně dívat chci a chci tím zabít třeba celou neděli, a tím, kdy člověk přizpůsobuje život televiznímu programu :)

       

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.