Ze života Ver.

Bez lidí

Říp Je snad pochopitelné, že mě to k té magické hoře stále táhne… Vydejme se k ní cestou z města. Za absolutního ticha a tmy. Bez lidí.

Ticho a tma.

Sotva pár hodin po soumraku není takové ticho normální. Rozhodně ne v centru velkoměsta. Probouzí se ve mně naléhavé nutkání jít se podívat ven. Neodolám mu. Beru si jen telefon a peněženku ze zvyku.

Jindy ne úplně klidná ulice se zdá liduprázdná. Rozhodnu se podívat na nedaleké náměstí. Něco se mi na tom celém výjevu nezdá. V první večerce po cestě se normálně svítí, za reklamou polepenými okny a dveřmi však nikdy není nikoho vidět. Zamířím do non-stop otevřeného obchodu. Při pohledu na hlavní, obvykle rušnou ulici zůstávám zaraženě stát. Nikde nikdo. Prodejna mě však šokuje ještě víc. Za pokladnou nikdo nesedí, v uličkách mezi regály nikdo nehlídá, na zavolání nikdo nereaguje. Po chvíli váhání si přece jen beru velkou lahev vody a něco malého na chuť. Drobné nechávám na pásu u pokladny a vydávám se dál.

Na oné nemalé ulici stále nevidím ani živáčka. I diskotéka se zdá být zavřená, což je vzhledem pátečnímu večeru krajně nezvyklé. Prostor před ní jindy obsypaný popíjejícími a motajícími se teenagery zeje prázdnotou. Tento výjev působí krajně podezřele, ale proč ne. Mířím dál k náměstí. Tramvaj stojí na zastávce v jeho horní části, jakoby právě přijela. V hlavě mi bleskne myšlenka, že se tedy neděje nic divného. Ta se však rychle ztrácí, když přijdu bliž. Dvouvozová souprava linky 16 čeká na pasažéry marně. Stejně ji nemá kdo řídit. Uvědomuji si, že veřejné osvětlení svítí jako vždy. Chybí je obyvatelé, turisté… LIDÉ! Vybavuji si nedávno čtenou Kulhánkovu Cestu krve. Zombie se pohybující se typickou trhanou chůzí naštěstí též nevidím.

Co se to ale děje?! Nějaký poplach, který jsem nezaregistrovala? Evakuace města? O tom bych přece musela vědět! Kde jsou všichni?!

Nohy mě nesou na magistrálu. Stále ani živáček. Osvícené obchody i restaurace působí podivně stejně jako hlavní tahy městem bez jedoucích aut. To se však takto k večeru nebo v noci občas zažít dá, ale ti lidé?!

Fascinace roste. Na semaforech stojí pár vozidel bez řidičů. Dál pod kopcem u Národního muzea se nachází jedno havarované mimo silnici. Běžím k němu. Jakoby ho někdo roztlačil a nechal svému osudu. Žádné známky po (možná zraněné) posádce vozidla, dokonce bezpečnostní pás zůstal zapnutý, jakoby řidič, který tam před nějakou dobou seděl, prostě zmizel.

To přece není možné! Chce se mi křičet. Chci vysvětlení nebo důkaz toho, že se mi to jen zdá. Nic. Jen ticho a bzučení veřejného osvětlení. Zdravý rozum dostává pořádné kapky. Ani si neuvědomuji, že se ochladilo. Adrenalin mě i přes tenkou bundu zahřívá dostatečně.

Liduprázdné Václavské náměstí vypadá lépe než přeplněné, napadá mě při pohledu odshora. Napadá mě, kam všude bych se mohla za současných prapodivných podmínek podívat. Něco mě táhne na sever k Holešovicím. Míjím další zastavená nebo havarovaná auta. Přemáhám touhu projít se tunelem metra a kdovíproč se dávám do mírného zmateného poklusu. Obraz Magistrály zůstává i dále dost podobný. Tiché Hlavní nádraží působí stejně divně jako Václavák. Most nad Florencí, most přes Vltavu, Holešovice. Fascinaci z prázdného města však po pár kilometrech, kdy stoupám ulicí V Holešovičkách, střídají obavy a strach. Kam se poděli mí přátelé a rodina? Uvidím je vůbec ještě někdy? Co se to teda děje? Co mám dělat? Zdá se mi to jen nebo si to vymýšlím?

Půlnoc, to poslední, co mi ukázal mobil, než přestal fungovat. Přestávám počítat vozidla, která potkávám cestou. Necítím potřebu se dál posunout některým z nich, ale zvědavost mi nedá. Zkouším nastartovat jedno ze stojících na křižovatce. Nefunguje. Nevadí. Pokračuji dál po té podivně tiché víceproudovce vedoucí na severozápad od Prahy. Míjím ceduli informující o počátku placeného úseku. Vše pohlcuje nenadálá tma. Veškerá světla, kam až mé oči dohlédnou, zhasla. Praha za mými zády jakoby zmizela. Krajinu osvětluje jen nezvykle jasný měsíc.

Chůzí střídám s pobíháním po krajnici i obou pruzích. Sem tam míjím nějaké další opuštěné vozidlo. Stále dál a dál od toho jindy rušného velkoměsta. Zmocňuje se mě pocit, že mě z černoty okolo někdo nebo něco pozoruje. Několikrát mám dojem, že před sebou v dáli vidím jakousi postavu. Jdu dlouho, jistě již několik hodin. Stále mě to táhne někam na severozápad. Z tvrdého asfaltu a několika desítek ušlých kilometrů mě začínají bolet nohy. Odhaduji, že šlapu už dobrých šest hodin, možná víc. Brzy by mělo začít svítat.

Na východě se skutečně začínají objevovat obrysy krajiny osvětlené drápajícím se sluncem k obzoru. Odhadují hodinu, než se začne klubat nad něj. Měsíc se postupně ztratil. Náhle se výhled z dálnice otevírá do kraje a spatřuji ten legendami opředený osamělý kopec. To místo mě celou dobu táhne tímto směrem!

Na příhodném místě sbíhám z dálnice na menší silnici a spěchám k blízké vesnici a z ní se cestou mezi poli blížím k té hoře, která se tak přede mnou zvětšuje. Světla přibývá závratnou rychlostí. Síly ubývají, ale k výšlapu lesem nahoru mi vystačí. Změna stylu chůze po těch 44 kilometrech přináší neskutečnou úlevu. S úsměvem se zastavuji na první z vyhlídek a čekám, až sluneční kotouč vystoupá ještě o kousek výš, aby alespoň maličko zahřál tu pozdně podzimní krajinu konce listopadu.

S pocitem jakési sounáležitosti vyšlapu ještě ten kousek na vrchol a s uspokojením se ušklíbnu nad hromadou kamenů na místě rotundy. Lehám si do tlejícího listí a čerpám energii a pomalu mě naplňuje jakési poznání.

Na tomto místě rozhodně nejsem sama.

Kam dál?
 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.