veruce.cz

Dostal ji

Dostal ji Po delší době jsem sesmolila povídku, která tak nějak nemá nic společného s tím, co píšu normálně. Prostě je to taková typická slohovka o slečně, kterou dostal její nový kolega. Nu ale nebyla bych to já, aby to alespoň trochu fantasmagorické nebylo :)

Lucie se zasněně podívala z okna. Z rádia vyhrávalo Clocks od Coldplay, venku pod okny se proháněla auta, která svými světly tvořila na zdech její ložnice abstraktní obrazy. Atmosféru zdánlivě klidného večera hatila jen hlodavá myšlenka, zda-li ji její partner opravdu za deset minut vyzvedne. V muže ztratila důvěru po třetím nezdařeném vztahu, který trval moc dlouho na to, aby mohla bez okolků zapomenout. Naději na plnohodnotný partnerský život ale nezahodila. Vlastně za to mohl právě on – nový kolega z její práce. Vysoký, pohledný, krátké černé vlasy, černé oči, uhrančivý pohled, ostré rysy obličeje. Udělal na ni dojem už ve chvíli, kdy se objevil na pohovoru. Odmítala si však připustit, že se za něj přimluvila u kolegů z personálního jen kvůli osobnímu zájmu. Rychle zaplašila i ty nejmenší pochybnosti, jak to vlastně bylo. Přece jen stála při rozhodování o přijetí či nepříjetí nových lidí o něco výš a na její úsudek ostatní vždy dali. Tentokrát ji to ale znepokojovalo.

Z úvah ji vytrhl zabzučení zvonku. Cítila, jak se jí vzrušením rozbušilo srdce, když se čelem přilepila k chladivé tabulce okna a viděla ho stát dole na chodníku. Rychle přešla na chodbu, naposledy se zkontrolovala v zrcadle a nahodila svůj svůdný výraz, který zabral už na všechny předchozí. Pro tuto příležitost si dokonce pořídila nové šaty – koktejlky v bordó barvě bez ramínek. Tu barvu upřímně nesnášela, tentokrát ale dala svůj vkus stranou a nechala si poradit. Dokonce i za účes a nalíčení dnes vyhodila hříšné peníze. On za to ale prostě stál. Vklouzla do lodiček na vysokém podpatku a co nejrychleji se snažila sejít schodiště do přízemí.

René se jí dokonce poklonil, když otevřela domovní dveře. Pomohl ji nasednout do taxíku, kterým před chvílí přijel a neopomněl ani na lichotky, které se týkali jejího vkusu a vzhledu. Zarezervoval pro ně salonek ve vyhlášené restauraci. Obsluha ve fraku servírovala nanejvýš profesionálně 5 chodů. Jejich diskuze se od obecných a profesních témat přesunula k volnému času a koníčkům. Za svitu svíček tak ještě probírali společné zájmy a Lucie se nemohla ubránit motýlkům v břiše, které cítila po tak dlouhé době. Chvěla se vnitřním uspokojením, že tentokrát už opravdu našla toho pravého. Černovlasý muž, jakoby jí četl myšlenky, se rozhodl této chvíle ještě využít a upevnit vznikající vztah. Objednal košík lístků růží, které jim při jejich cestě do auta rozhazoval na cestu i na ně samotné tentýž muž ve fraku, který jim nosil jídlo a naléval víno.

Lucie neměla sebemenší pochyby a ke svému partnerovi necítila nic jiného než vzrůstající důvěru a touhu zároveň. Pokračovaní večera v klubu proto jen uvítala. Na diskotéce nebyla od svých dva a dvaceti, tedy rovných 7 let. Překvapilo ji, že se na Reném vybraném podniku, který z minulosti znala, nic nezměnilo. Jakoby se vrátila v čase. A ona se stejně jako kdysi úplně oddala svému doprovodu. Tančili spolu, ona měla popito. Brzy netušila, co se s ní děje.

Probudilo ji jasné světlo pokročilého dne a také nucení na malou. Jen co rozlepila oči a začala trochu vnímat, uvědomila si, že to co jí oblí není jen plný močový měchýř, ale hlavně podbřišek a pohlaví. Instinktivně zkontrolovala stav. Uvědomila si, že je nahá, stehna měla od krve a na zápěstích ji napůl svědily, napůl bolely otlačeniny pravděpodobně po poutech. Krvavé fleky našla i na prostěradle a i přes otupené smysly jí dost rychle došlo, co se v noci stalo. Ten syčák jí opil nebo nadrogoval, zatáhl ji do jejího vlastního bytu a znásilnil. Ve chvíli, kdy si představila, tělo toho vysokého černovlasého prasete, jak se ukájí na ní – spoutané, bezbranné, mimo smysly, přidala ke skvrnám na posteli ještě vlastní zvratky. Zoufalá se potom zhroutila ve vaně, kde strávila hodinu sprchováním, jakoby se snažila ze sebe smýt veškerou špínu, kterou na sobě (v sobě?) pociťovala.

Jakmile se Lucie alespoň trochu uklidnila, šla vše nahlásit na policii. Zdálo se jí však, že je její případ nikterak nezajímá. Policista mající službu s ní jen velice neochotně vyplnil hlášení a doporučil jí, aby si udělal těhotenský test. Tím prakticky zapletení policie mezi jí a Reného skončilo. Vzala si dvoudenní dovolenou, ale už po prvním dnu zjistila, že pro ni bude lepší, když se vrátí do práce a přijde na jiné myšlenky. Těhotná nebyla a stačil jí jediný rozhovor s psychologem, aby se stihla vzpamatovat. Ačkoli by se na jejím místě asi leckdo sesypal, ona pociťovala touhu se pomstít. Vrtalo jí hlavou, jestli už to prase dostalo výpověď nebo jestli na něj bude muset najít něco sama.

Středeční ráno, kdy se objevila ve své důvěrně známé kanceláři, jí tak přineslo pořádný šok. Kolegové s ní nijak nerozebírali její zážitek, protože předpokládali, že o tom nebude chtít mluvit, když se však sama zeptala na onoho nového kolegu, kterého přijímali před týdnem, tázavě pozdvihli všichni tři obočí. Nejdříve si myslela, že si z ní dělají srandu, když jí oznámili, že zatím nikoho nevzali, protože požadavky společnosti jsou poněkud specifické. Jenže ona sama si přečetla svůj zápis (který dle svého mínění nepsala ona), kde uvedla přesně to, co právě od svých spoluzaměstnanců slyšela. Nic už jí nedávalo smysl. Přece se nezbláznila! Jenže jméno René Tardan nestálo ani mezi ostatními uchazeči na seznamu.

Tohle však byl pouze její boj. Řekne-li to někomu, skončí zavřená v blázinci. Ještě několik měsíců se snažila vypátrat o tom Tajemném nějakou informaci, když se na ni policie vybodla. Marně. Mohla jen začít zapomínat, Mohla se o to alespoň pokusit. Uběhlo 5 týdnů, než na toho parchanta přestala myslet každou volnou sekundu, a dalších 7, než začala normálně uvnitř sebe fungovat. Teprve po šestnácti měsících ale teprve začala zapomínat.

Její život však neměl představovat procházku růžovým sadem. Od toho zážitku sebevědomější a cílevědomější Lucie se už smířila s tím, že partnerský život není nic pro ni. Zaměřila se na kariéru, upnula se na práci a žila naplno. Problémy nastaly až v okamžiku, kdy se konalo výběrové řízení na pozici odcházející kolegyně. Životopisy tentokrát probírala její spolupracovnice, protože ona měla na starosti něco jiného. Té nemohlo být ono podivné jméno René Tardan nemohlo být povědomé.

Lucie však měla divné tušení už večer před pohovory. Nezvládala se na nic soustředit (dokonce ani na svůj oblíbený pořad v televizi), v noci ji probudil děsivý sen, konkrétně děsivý smích, který znala, ale nedokázala si jej s nikým spojit. Moc toho už ale nenaspala. Když si tedy ráno šla do firemní kantýny pro kafe, cítila se slabá, unavená, vyčerpaná. Tehdy zažila šok, který zapříčinil vše, co v jejím životě následovalo. Seděla v novinami a šálkem černého nápoje před sebou, když se celková slabost převtělila v bolest. V bolest stejnou, jakou cítila to ráno před dvěma lety, když se probudila po té děsivé noci, kterou nelze popsat slovy. Lucie zděšeně vykřikla, když toho muže, který pro ni dlouhé měsíce byl noční můrou, spatřila sedět jen o dva stolky dál. Ušklíbl se a ona si v tu chvíli nepřála nic víc, než vypadnout co nejdál od něj. Utíkala do své kanceláře, kde konečně spatřila jmenný seznam uchazečů o místo. To jeho mezi ostatními doslova svítilo.

Zhluboka oddechovala, ale nepomáhalo to. Dostal ji. Oné noci ji nahlédl do soukromí a teď toho konečně přišel zneužít. Teď, když myšlenky na něj zahnala do nejhlubšího koutu mysli. Jedna z jejích kolegyň si všimla, že není ve své kůži a důrazně jí doporučila okamžitou návštěvu lékaře nebo nástup na dovolenou. Šokovaná Lucie poslechla. K odchodu domů si vybrala chvíli, kdy se její noční můra nacházela na pohovoru. Na zastávku tramvaje doslova běžela. Tam ho spatřila znova. Stál u novinového stánku, odklepával cigaretu a v ruce držel kufřík (stejný jako měl v kantýně položený na zemi, napadlo ji hned). Ihned přemýšlela, kam utéct, když zvedl hlavu a ona s neskutečnou úlevou zjistila, že je to úplně cizí člověk. Pak se stejná situace opakovala ještě v tramvaji, v knihovně, v obchodě i při pohledu z okna nákupního centra.

Dostal ji. Nemyslela na nikoho jiného. Nemohla myslet na nikoho jiného.

Ještě ten den ji dohnal k šílenství.

Lucie najednou stála na nástupišti metra a třásla se. Nikdo jiný se tam nenacházel, i když by přísahala, že ještě před okamžikem seděli na lavičce 4 lidé a další tucet postával různě po délce stanice. V hlavě se jí ozval jeho vítězoslavný smích. Oklepala se děsem a podívala se směrem k eskalátorům. Blížil se k ní. Stejný jako tehdy. Začala křičet a pobíhat po nástupišti jako šílená. Smyslů zbavená připadala i oněm cestujícím, kteří čekali na vlak. Jeden starší muž ji v domnění, že se jedná o sebevraha, raději popadl za ramena a donutil sednout si na lavičku. Snažila se vyškubnout a celou dobu na něj křičela, že je to zmrd a že ji tak lehko nedostane. Jiní lidé přivolali pomoc.

Ambiciózní mladá žena, která před sebou mohla mít slibnou budoucnost, skončila v péči psychiatrů. Domovem se jí stala vypolstrovaná místnost na jednom oddělení v Bohnicích. Od oné příhody totiž stále jen křičí střídavě, že ji dostane a že musí utéct, nebo se šíleně směje, že tam, kde je, ji přece nikdo dostat nemůže. Prognóza o zlepšení nemluví.

 

 

7 thoughts on “Dostal ji

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.