Ze života Ver.

Jak šumí běs

podzimní avatar Téma, které mě přimělo ten text níže napsat, se sice jmenovalo „Jak šumí les“, ale v každém lese žije nejeden běs, který to šumění může mít na svědomí. Však si to přečtěte sami :)
A tohle si k tomu pusťte.

Brána lesa tvořená dvěma vzrostlými jedlemi tyčícími se nad okolními listnatými stromy tě přívětivě láká do svého království. Nohy tě rozradostněnými poskoky přenáší hloub do toho barevného podzimního světa, který tepe životem naprosto odlišným od šedivého velkoměsta. Nasloucháš, jak koruny stromů šumí v lehkém vánku, jenž pomalu snáší žluté i červenající listy na měkkou půdu protkanou sítí kořenů. Vysoko nad tebou švitoří ptáci, jakoby si i oni užívali jeden z posledních slunečních dnů tohoto roku.

Pokračuješ dál. Prostor mezi jednotlivými kmeny se zmenšuje. Na začátek lesa už nedohlédneš. Lehce našlapuješ po sotva patrné cestičce stáčející se z mírného svahu doleva. Tak se odděluješ od přívětivé náruče jehličnatých obrů a vstupuješ do spleti mladých i prastarých listnáčů. Něco tě tam táhne, těžko si však můžeš uvědomit co.

Cesta se ztrácí v hromadě listí pokrývající zemi, kam až oko dohlédne. Kráčíš dál tím známým, tolikrát prochozeným místem a sotva si uvědomuješ, že šumění v korunách zesílilo. Nasáváš vůni tlejícího listí a hub, doufaje ve vykukující hnědý klobouk v barevné podestýlce. Nic tě netíží, všechny starosti zůstaly tam na začátku, u těch dvou jedlí.

Tu se náhled setmí.

Modravá obloha prosvítající korunami zmizela. Nahradila ji tmavá šeď těžkých dešťových mraků. Zaraženě se pozastavíš a zadíváš se okolo sebe. Obracíš zrak tím i oním směrem. Marně pátráš, která cesta tě tam – na tu malou mýtinu porostlou vysokou travou – vlastně dostala. Nevybavuješ si toto místo ve své paměti. Cítíš, jak se ti vzrušením zrychlil tep. Slyšíš, jak šum v korunách nabývá na intenzitě. Vidíš, jak se něco v stínech napravo od tebe mihne.

Vymýšlíš si to snad? Šálí tvoje smysly padající šero? Co znamená ten praskot větviček? Rychle se otáčíš směrem, ze kterého slyšíš ten hluk. Vzadu mezi shlukem mladých dubů se tentokrát již s jistotou něco hnulo. Neřešíš, co to je, a vyrážíš přesně opačným směrem.

Netušíš, proč vlastně běžíš. Proč tě tolik děsí obyčejný stín? A ten normální zvuk, který k lesu patří? Zastavuješ a zhluboka oddechuješ. Stále ti však něco brání ohlédnout se zpět. Vítr si nemilosrdně hraje s posledními listy ve větvích nad tebou. Ten šum nad tvou hlavou… Skutečně je to jen vítr? A co jiného by to mělo být?! Chceš si vynadat. Chceš jít dál. Pryč odsud.

Tu tě cosi šimrá po tváři. S úlekem a srdcem až v krku zjišťuješ, že jsou to tvé vlastní neposlušné pramínky vlasů. Přesto přidáváš do kroku a snažíš se rozpoznat pěšinu, která tě vyvede ven. Cosi tě chytá za rameno, až vyjekneš. To jen větve mladého stromku, kterému se připlétáš do cesty. Běžíš, sotva se stíháš vyhýbat kmenům.

Fouká ti do ucha, vysmívá se ti. Podráží ti nohy, když ze země vytahuje kořeny. Chmatá po tobě. Pohrává si s tebou jako kočka s myší. Dívá se na tebe z každého houští.

Utíkáš, padáš, zvedáš se a znova utíkáš. Blíž a blíž k těm dvěma jedlím, u kterých to začalo. Hrůzu v očích střídá naděje. Cesta ven z toho děsivého místa je před tebou otevřená. Šumění v korunách utichá poté, co se ti naposledy vysměje.

Na široké pěšině mezi dvěma jedlemi se zastavíš. Vzhlédneš vzhůru a překvapí tě bledě modrá obloha. Les za tebou přívětivě šumí a láká tě do svého vlastního světa. Ptáci radostně zpívají a ty s úsměvem vejdeš tam, do toho barevného porostu. Něco tě tam láká, nechápeš však, co to je.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.