Ze života Ver.

Nekonečný sen

Devon se neklidně zavrtěl na svém lůžku, což nebylo nic proti tomu, jak sebou ve spánku házel před chvílí. Celou noc se převaloval ze strany na stranu, jednou málem spadl na podlahu. Zdál se mu velice podivný sen, ale jeho děsivost ho neprobudila, jako se mu stávalo běžně.

Neprocitl ani teď, kdy se noční snění blížilo ke konci a co nevidět ho měli probudit kohouti na dvorku. Devon spal opravdu tvrdě, až příliš tvrdě.

***

Devon běžel, co mu nohy stačily, aby unikl stvůře z nejhorších nočních můr. Šedočernohnědý přízrak se za ním hnal po poli, zatímco on se zakopávaje o krtince a výmoly snažil doběhnout do domku u lesa, který pro něj představoval záchytný bod. Jistotu před tím běsem. Věděl, že nesmí upadnout, protože to by znamenalo jistý konec. Démon však oproti němu měl značnou výhodu. Nad nerovným terénem se vznášel a vzdálenost mezi nimi se zkracovala rychleji než mezi chlapcem a obydlím. Devon se oklepal, když mu přejel po zádech mráz. Narůstající strach a hrůza z poletující hmoty ho vyburcovaly ještě ke zběsilejšímu tempu, které se mu nakonec stalo osudné. Najednou se zakopl o jeden ze záhonů a padal.

Neskončil však v mokré hlíně, jak očekával. Propadával se černou tmou. Brzy zjistil, že svůj pád může zpomalit i úplně zastavit. Vznášel se, oklopen nicotou, v níž se začaly objevovat světélka. Bílé, modré, červené, zelené. Jakoby mi chtěly naznačit cestu, napadlo ho hned, když se seskupily v dlouhý pás, který ze všeho nejvíc připomínal Mléčnou dráhu. Tajemno, které ho obklopilo, Devona natolik uchvátilo, že se vydal světelný pěšinu prozkoumat důkladněji.

V hlavě mu začaly znít i zvuky. Cvrlikot ptáků, šumění lesa i šplouchání vody. Podíval se pozorněji na světla a vydechl údivem, když se z nich začala tvořit krajina. Jednotlivé barvy se spojovaly v obrazy míst, která znal. Louka u jejich vesnice, která se za cestou vedoucí z ní měnila v pole. A právě tam, na cestě mezi svěží trávou a úrodnou půdou, přistál. Rozhlédl se okolo. Jeho domov se nacházel na dohled, bydleli s rodiči na okraji osady u lesa. Nenapadlo ho nic jiného, než se tam vydat, ostatně ho zaujala představa vidět sebe sama, když spí. Zvesela si povyskočil a jeleními skoky se blížil domů.

Postava kouzelníka s buřinkou se před ní zjevila zničehonic. Při pohledu na něj se musel pobaveně ušklíbnout, protože mával okolo sebe tlustou černou hůlkou a snažil se zahnat králíky, které jisto jistě vytáhl z klobouku. Devon vědět, že sní, proto se odvážil zachechtat nahlas. To však neměl dělat, postava se tím jako kouzlem začala měnit. Z rozpažených rukou se staly neurčité tvary, stejně tak z nohou, vlajícího fraku a klobouku. Kouzelník se rozhodl vytrestat chlapcovu opovážlivost po svém a rozlétl se v podobě šedočernohnědého přízraku k němu.

Devon vyrazil po poli vstříc svému domovu, aby unikl stvůře z jeho nejhorších nočních můr. Neprobudil se ani tentokrát.

 

3 thoughts on “Nekonečný sen

  1. Hanka

    Páni, to je strašidelná povídka! Musím přiznat, že se mi někdy zdají sny, ve kterých utíkám před nějakým přízrakem. Nejspíš sama před sebou! ;-) Povídka se mi moc líbí. Hanka

     
  2. elysia

    tak takovej nekonecnej sen bych teda mit nechtela, ale ja se vetsinou pri takovych hruzach rychle budim:) povidka pekna, jako vzdy originalni:)

     

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.