Ze života Ver.

Zrcadla

zrcadlaZ prostor zrcadlového bludiště se ozývalo nadšené dětské povykování doprovázené tupými nárazy. Vždy, když se někdo netrefil do jediné správné mezery a rozplácl se o jedno ze zrcadel, následoval škodolibý smích od těch ostatních. Malá Eliška narážela do jedné zrcadlové stěny za druhou a smála se tomu spolu s ostatními. Pak do jednoho zrcadla narazila čelem a smích ji rychle přešel.

* * *

Rodiče nacházející se ve vedlejší místnosti s různě zakřivenými zrcadly neměli sebemenší důvod se o své ratolesti bát. Tu se manžel poškleboval rozšířené manželce, že má tváře jako ropucha, tu se téměř dospělá  dcera bavila nad tím, jaký se z jejího otce (v reálu velice vysokého muže) stal trpaslík. Bizarní obrazy sebe sama všechny uzavřely do jakési otupělosti k okolí. Nevšimli si, že dětské jásání pomalu utichlo.

* * *

Vzduch prořízlo nejprve vysoké dívčí zaječení, rychle následovaly další dětské výkřiky plné děsu a přinejmenším v jednom případě i bolesti.

„Co to bylo?!“ procitlo náhle několik rodičů najednou a začali se hrnout ke dveřím, aby zjistili, co se stalo.

* * *

Eliška se nemohla od zrcadlové plochy odtrhnout. Blonďaté vlásky tvořící ofinu se vpíjely do jejího vlastního odrazu a zcela splývaly s jejím druhým já. Děvčátko se opřelo pěstičkami a snažilo se odtáhnout. Nešlo to. Když je rozevřela, měla dojem, že studená plocha zmizela a ona se opírá o něco měkkého.

Ostatní děti se tu bizarní podívanou sledovaly se zvláštním zaujetím. Nikdo se však už nesmál.

„Mami!“ vyrazila ze sebe Eliška přiškrceným hláskem. Zvědavost jí přemohla a ona zvedla oči na vrch hlavy, aby zjistila, co se to děje. Pohledem se setkala s postavou, která měla být jejím vlastním odrazem. Místo lehce vyděšeného obličeje se do ní však vpíjelo něco děsivého a nelidsky zlého. Viděla to však jen na jediný okamžik, poté se jí zatmělo před očima.

Eliška začala ječet a ostatní děti začaly jančit a pobíhat okolo, jak se chtěly dostat pryč. Zrcadlové bludiště jakoby je nechtělo pustit, nikomu se nedařilo najít správný směr.

* * *

Dospělým trvalo sotva minutu, než se dostali ke svým dětem. S obrovskou úlevou postupně zjišťovali, že se vlastně nikomu nic nestalo. Rodiče Elišky však čekal nepopsatelný šok.

Dívenka seděla před jedním zrcadlem, hlavičku skloněnou k nohám v tureckém sedu, a plakala. Vůbec si nevšimla, že se k ní blíží máma s tátou, které tak úpěnlivě ještě před chvílí volala. Oba si k ní ihned klekli a snažili se zjistit, co se děje. Vzhlédla k nim a prostor zrcadlového bludiště opět vyplnil zděšený výkřik. Tentokrát však zaječeli oba rodiče, když spatřili, co se s jejich dítětem stalo a co se pohnulo v několikanásobném odrazu všude okolo nich.

Malá Eliška upírala slepé oči směrem, ze kterého slyšela jejich hlasy. Její druhé já se namísto toho na ně dívalo zcela zdravýma očima a se škodolibým úsměvem ze všech stran.

Tvoru podobajícímu se Elišce však toto vítězstvím nad ní nestačilo. Všem připomínal svou existenci vždy, když se někdo v Eliščině přítomnosti díval do nějakého ze zrcadel.

 

2 thoughts on “Zrcadla

  1. Hanka

    Moc pěkná hororová povídka, Veroniko, ale jedno vím jistě, do zrcadlového bludiště mě nikdy nikdo nedostane! Musím varovat i naše mladé, aby tam nebrali holčičky. ;-)

     

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.