veruce.cz

Koncept kontinua – Jean Liedloffová

Koncept kontinua – Jean Liedloffová

Na knihu Jean Liedloffové jsem narážela opakovaně, když jsem se dostala na stránky s články či diskuzemi o kontaktním rodičovství. Naposledy jsem ji zahlédla při hledání informací k mému článku o Estivillově vyplakávací metodě a rozhodla jsem si ji rovnou koupit. To je sám o sobě vzácný jev, knihy si spíše dříve půjčím, než se je rozhodnu zakoupit (naposledy jsem takto sáhla po knize Fascinující mysl novorozeného dítěte, která byla beznadějně rozpůjčovaná na půl roku dopředu).
Jean Liedloffová strávila nějaký čas u jihoamerických indiánů, u nichž bedlivě pozorovala způsob, jakým vychovávají své děti – od narození do dospívání. Tyto poznatky vydala knižně již v sedmdesátých letech. Svými závěry se snaží přiblížit, proč jsou lidé v civilizovaných zemích tak nespokojení až nešťastní. Základ pro tuto nespokojenost vzniká už v prvních měsících našeho života.

Co je to to kontinuum?

Kontinuem se rozumí soubor vrozených očekávání, se kterými se každý lidský jedinec rodí. Tato očekávání se přenáší po tisíce let lidské evoluce. Předáváme je dál v genech. V civilizovaném prostředí se však tato očekávání nedaří naplňovat. Základní body kontinua v prvních letech lidského života by se dala popsat následovně:

  • Dítě očekává, že
    • po porodu bude hned u matky.
    • bude v prvních měsících v co nejčastějším fyzickém kontaktu s matkou / rodiči (bude prakticky neustále nošeno). To mu zajistí pocit bezpečí a důvěru ve svět jako takový. Zároveň při tom může pozorovat, co se vlastně na tom světě dělá.
    • bude pozorovat běžnou rutinu v „dospěláckém“ životě rodičů (nejbližších), jehož se postupně stane součástí. Tuto rutinu bude později samo napodobovat.

Pokud nedojde k naplnění zejména potřeb v prvních měsících života, člověk se nemůže správně vyvíjet, protože se bude neustále upínat k tomu, aby je naplnil. Bez jejich naplnění mu bude stále něco chybět, což se může vedle zmíněné nespokojenosti projevit psychickými poruchami (např. deprese), civilizačními chorobami, nedostatečně vyvinutým emočním chováním (např. neschopnost empatie) či třeba poruchami chování (např. agresivita). Autorka knihy předpokládá, že častým vyústěním bývá i braní drog či záliba v adrenalinových zážitcích.

Co si z toho odnesu

Kniha mi v mnoha ohledech potvrdila to, co mi po narození syna připadalo přirozené, ačkoli jsem se všude možně dočítala opak. Pro dítě je zcela přirozené být naprostou součástí života rodičů a v prvních měsících potřebuje kontakt zejména s matkou. Třeba k takovému spaní v jedné posteli se dnešní rodiče postupně vrací. Nejedná se o novinku „eko+bio matek“, ale o návrat k tisíce let trvající tradici. Stejné je to s nošením miminka místo jeho odkládání do kočárku a postýlky, kde má omezený výhled a chybí mu tam máma. Patří sem samozřejmě i nácvik bezplenkové komunikační metody.

Úryvek z knihy

 

Novorozenec (tak jako guru) žije ve věčném Teď. Novorozenec v náručí (tak jako guru) je ve stavu blaha. Novorozenec nenošený žije ve stavu touhy, v pustině prázdného vesmíru.

Kdybych knihu četla ještě v těhotenství, nechala bych nejspíš malého spát u sebe v posteli už v porodnici, kde bych ho do postýlky odkládala jen v nejnutnějších případech, jinak byl by pořád se mnou (obzvláště by si to zasloužil po tom porodu, který zažil). Také bych ho víc nosila tělo na tělo. Ačkoli byl většinu dne stále při mně, řekla bych, že toto nám chybělo oběma. Jinak jsem ale s úlevou zjistila, že to, co jsme dělali hned po jeho narození nebo na co jsme brzy přišli, bylo vlastně správné. Mnohdy jsem se nechala zbytečně nahlodat blbými články na internetu, které tu varovaly před společným spaním, tu zase před uspáváním dítěte kojením apod.

Praktikovali jsme a praktikujeme:

  • Prakticky neustále nošení v prvních třech měsících života (později si vydržel sám hrát v postýlce několikrát denně, jinak byl ale dál nošen).
  • Spí s námi v posteli od druhého týdne svého života, kdy začal zcela očividně bojkotovat postýlku, ač ta byla bez bočnice přiražena k naší posteli.
  • Kojení podle potřeby dítěte – v prvních měsících jsem byla ještě ovlivněna radou z porodnice, že by se měla dodržovat pauza mezi kojením alespoň dvě hodiny. Když ale malému začaly růst zuby, hodila jsem tuhle ne zcela dobrou radu za hlavu a začala ho kojit podle toho, jak potřeboval (třeba i co hodinu). Často to bylo to jediné, co na bolavé dásně zabralo.
  • Na nějaký časový plán jsme se vykašlali. Vlažnou snahu ho zavést jsme samozřejmě občas měli, ale stejně to nefungovalo, takže všechno nyní probíhá dle potřeb miminka (zejména krmení a denní spánek).
  • Malý je samozřejmou součástí rodiny. Mluvíme s ním, popisujeme a ukazujeme mu, co zrovna děláme, chodí s námi na výlety, procházky i za běžnými „povinnostmi“ (jako je např. nákup) prakticky jen v šátku/nosítku, odkud má dobrý výhled.

Zkusíme praktikovat:

  • Dát dítěti přirozený vzor v tom, že bude součástí toho, co děláme.
  • Nechat dítěti možnost uplatnit přirozený pud sebezáchovy (např. pohyb v terénu či po schodech pod částečným dozorem).
  • Nechat dítě vyzkoušet všechny běžné činnosti, které od nás odkouká a projeví o ně zájem.

Úryvek z knihy

 

Doma to není jiné než v porodnici, až na ty opruzeniny. Miminko tráví dobu bdění v toužení, v nedostatku, v nekončícím čekání na „správnost“, která má zaplnit tu tichou prázdnotu. Na několik minut denně je jeho toužení přerušeno a jeho drásavá potřeba po dotyku, chování a pohybuje ukojena. Jeho matka je jednou z těch, které se po dlouhém rozmýšlení rozhodly povolit miminku přístup k prsu. Miluje ho dosud nepoznanou láskou. Zpočátku je pro ni těžké odložit miminko po kojení do postýlky, protože tam tak strašně pláče. Matka je však přesvědčená, že tak se to dělat musí, její matka (a TA to přece ví) jí říkala, že nesmí polevit, rozmazlila by ho a pak by měla problémy. Tato matka chce všechno dělat správně. Na okamžik cítí, že ten malý tvoreček, kterého drží v náručí, je tím nejdůležitějším na světě.

 

 

Narovná miminku košilku a přikryje ho prošívanou přikrývkou a dekou s jeho iniciálami. Spokojeně si je prohlíží. Na ničem nešetřila, dětský pokoj je perfektní, i když si s manželem zatím nemohou dovolit nábytek do celého domu. Nakloní se, políbí miminko na sametovou tvářičku a odchází směrem ke dveřím. Tělíčkem miminka otřese první výbuch utrpení. Matka opatrně zavře dveře. Vyhlásila mu válku. Její vůle musí zvítězit nad jeho. Přes dveře slyší něco, co se podobá mučení. Její kontinuum to jako takové chápe. Situace je opravdu tak vážná, jak to zní. Příroda by tak silné signály nepoužila, pokud by se o mučení nejednalo.
Matka zaváhá, její srdce to táhne k miminku. Ale musí odolat a jít svou cestou. Vždyť ho právě nakrmila a přebalila. Je si jistá, že mu opravdu nic nechybí, a proto ho nechá plakat až do vyčerpání.
Když se miminko vzbudí, znovu pláče. Jeho matka nahlédne do dveří a ujistí se, že je na svém místě. Opatrně zase dveře přivře, tak aby v něm nevzbudila falešnou naději. Utíká do kuchyně, kde má práci, ale dveře nechá pootevřené. To aby slyšela, kdyby se miminku náhodou „něco stalo“.

 

 

Když v kočárku pláče, je často odměněno známkou života. Máma kočárkem houpá, protože zjistila, že to pomáhá na ztišení. Bolavá touha po pohybu, po zážitcích, po všem, co měli jeho předci v prvních měsících života, je zmírněna houpáním. Je to sice dost ubohé, aleje to lepší než nic. Hlasy nablízku nelze spojit s ničím, co by se ho týkalo, na naplnění očekávání to nestačí. Ale taky je to lepší než ticho v dětském pokoji. Míra kontinuálních prožitků se blíží nule, hlavním zážitkem miminka je v současnosti jen touha.

Co se mi na knížce nepozdávalo

V knize se najde samozřejmě několik věcí, které se mi nepozdávají, či s nimi zcela nesouhlasím.

V první řadě je to autorčin názor, že děti mají vyvinutý silný pud sebezáchovy. Liedloffová doporučuje lezoucí dítě nechat bez větších obav samotné objevovat svět, ve kterém žije. Indiánské děti ji přesvědčily o tom, že se s pudem sebezáchovy rodí. Batolata si hrála na okraji hluboké jámy, do které nikdy nespadla, a hrála si s ostrými noži.

Věřím tomu, že kojenci a batolata mají pud sebezáchovy. V genech je jim předáváno mnoho informací o tom, co je nebezpečné a čemu by se měla vyhnout. Hloubka, nebezpečí pádu a ostré předměty to jsou věci, které zná člověk tisíciletí nazpět. V dnešních domácnostech však máme moderní vymoženosti, se kterými ještě předávané geny nepočítají. Miminko tedy nemůže být obezřetné třeba před elektrickými spotřebiči či zásuvkami.

Autorce se dále nepozdává, že dětem neustále opakujeme, že „spadnou“, „zraní se“, „praští se“ a podobně, což ve finále vede k tomu, že se to skutečně stane. Na tom však něco bude :)

Kniha je postavena na nekritickém pohledu na indiány, jejichž způsob života a návyky jsou nám dávány za vzor. Nepopírám, že občas po životě bez všemožných technických vymožeností, nezatoužím. Kniha je však určena zejména lidem, kteří v prostředí techniky žijí a vzdávat se toho nehodlají, takže mi v knize chybělo více poznatků k tomu, jak co nejlépe skloubit náš běžný způsob života s přirozeným vychováváním dětí.

Nepozdával se mi ani autorčin pohled na soutěžení, které vnímá zcela negativně. Osobně mi soutěživost ve zdravé míře připadá spíše prospěšná. Celkem zvláštní mi přišel i autorčin závěr, že homosexualita je daná výchovou, resp. tím, že si matka málo všímá dítěte.

Závěrem

Lidská mláďata byla po tisíce let nošena matkou, jen posledních pár stovek let je odkládáme do kočárků. Stejně tak byla kojena na požádání, nikoli podle denního rozvrhu. Byla uspávána dle potřeby a spala s matkou/rodiči/rodinou na jednom místě, nikoli ve vlastní postýlce daleko od ostatních. Kontaktem a odpovídáním na potřeby miminka, se nevychová rozmazlený jedinec, jak někteří tvrdí.

Kniha jako taková si plný počet hvězdiček nezaslouží, přesto jsem jí pět z pěti hvězdiček dala. V dnešní době, kdy vymýšlíme všelijaké nesmysly, jak dítě osamostatnit už v prvních měsících jeho života, jsou knihy, jako je tato, potřeba. Stejně tak je potřeba v matkách podporovat, že mají poslouchat zejména svůj instinkt.

vydáno: 2007
stran: 174
verdikt: 90%

Kam dál?
 

7 thoughts on “Koncept kontinua – Jean Liedloffová

  1. Ji Hei - Fotografie

    Zajímavá kniha. Líbí se mi nošení miminek v šátku, ale neumím si představit, že bych měla spoléhat na pud sebezáchovy dítěte a přestala ho hlídat. Obzvlášť, když si vzpomenu na dětství mého hyperaktivního syna, kterým jsem ho provedla bez jediného úrazu – což dodnes považuji za zázrak :)).

     
    1. Ver. Post author

      Já si to také nedovedu moc představit. Nechávám malého objevovat byt i bez dozoru, nicméně jakmile je dlouho podezřelé ticho, jdu se podívat, co zase kde vyštrachal, a většinou se nestačím divit :)

       
  2. Ellanor

    Knihu jsem necetla, ale z jinych zdroju jsem k podobnemu pristupu taky tak nejak dosla. Nase dcera ma dva a trictvrte roku, spis s nama v posteli, myslim, ze jsem byla hodne kontaktni, i kdyz kocar byl take oblibeny prostredek. Nosila jsem ji jen co zada dovolovaly a samozrejme v dobe, kdy se ji to libilo.. coz zezacatku nebylo tak jednoznacne :)..

    Musim ale rict, ze to uspavani a spani s ni v manzelske posteli je takove dvousecna zbran, ze to ma sve pro i proti. Stridame se s manzelem v uspavani i v „nocni sluzbe“, coz samozrejme znamena, ze my dva spolu sdilime loze jen velmi vzacne :).. Spis me ale stve to okopavani a nekdy nekonecne uspavani, je to napor na nervy.

    V predporodnim kurzu jsme meli prednasku na toto tema a nase vedouci nam „slibila“, ze dite okolo tretiho roku slavnostne odejde k sobe do pokojicku. Nase dcera si ale dava na cas oproti ostatnim detem (chapanim, domluvou), takze se bojim, ze nebudu mit klid jeste dlouho. A s potencialnim druhym ditetem resim dilema, jestli to chci absolvovat znova.

     
    1. Ver. Post author

      Děkuji za komentář ze života :) Je pravda, že spaní se synem byla dříve naprostá pohodička a nyní, když už je daleko pohyblivější, je to o něčem jiném. Když byl třeba nemocný, byli jsme ráno dokopaní já i muž. Pořád to ale u mě vede před tím muset k němu několikrát za noc vstát, bdít při krmení a poté ho uspávat dlouhé minuty. Takhle se vyspíme většinou všichni, malý má potřebu kňourat v noci jen málokdy. Musím ale uznat, že nevím, jak to uděláme později, když by třeba s námi měly v posteli spát dvě děti, protože to bychom se tam už prostě nevešli. A také se tak trochu bojím, že náš kontaktní syn s námi bude spát také minimálně do těch tří let. Nu uvidíme, tohle se dopředu plánovat nedá.

       
  3. Seqeen

    knížku doma mám, ale do konce jsem jí přečíst nezvládla. Ono je dobré brát i v potaz, že ne všechny děti jsou kontaktní. Obě svoje dcery jsem nosila a hned od porodnice měla u sebe v posteli. Hodně brzo se naučili v noci samokojit. A zatímco starší jsme z postele „vyhostili“ v jejích šesti, když už jsem se společně s těhotenským pupkem nevešli. A s mimčem pak už tuplem ne. Mladší dcera šla do vlastní postýlky v devíti měsících. Stejné to bylo s nošením. Starší se ráda ponosí ještě teď – sedm. Mladší má raději kočárek – 16m.
    Bohužel se poslední dobou stále častěji setkávám s maminkami, které vnucijí „kontakt“ dětem, které o něj až zas tak moc nestojí

     
    1. veruce Post author

      S cca druhou polovinou knihy jsem už také měla problém (jak píšu ke konci článku – co se mi na knize nelíbilo). Souhlasím s tím, že každé dítě je jiné. Kontaktní rodičovství je ostatně založeno na tom, že se vyhovuje potřebě dítěte, tedy např. kontaktem u těch kontaktních a nevnucování kontaktu těm méně kontaktním. V dnešní době se ale stále ve velkém míře prosazuje násilné osamostatňování tam, kde miminka touží po kontaktu, proto si myslím, že je tato kniha poměrně důležitá. Ta souvislost mezi uspokojováním základních očekávání dětí a nespokojeností dospělé populace, u níž se na toto uspokojování kašlalo, je naprosto evidentní.
      Nějak si neumím představit, že bych třeba svému synovi nějak mohla vnutit víc kontaktu, než by chtěl – jakmile ho chci vzít do náruče a on nechce, prostě mě odstrčí ;)

       

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.