Vy chcete umřít? Já chci žít! (2. část)

Bylo naivní si myslet, že o prázdninách se sebou něco zásadního udělám. Místo toho, abych si udržovala svůj předchozí jídelníček a dál něco občas omezila, přepadlo mě divné období. Nic se mi nechtělo, dlouhé hodiny jsem vydržela jen sedět doma na posteli a dívat se do zdi. Nezmohla jsem se na nic…. Párkrát mě dokonce chytla žravá, ale nešla jsem to vyběhat, se psem jsem chodila jen z povinnosti, dovolenou jsem si vůbec neužila. Vzpamatovávat jsem se začala až 2 týdny před nástupem do druháku. Stoupla jsem si na váhu a zděsila jsem se – měla jsem 60 kilo.

Bylo mi ze sebe strašně zle. Jednotlivé dny mi splývaly do sebe, nevěděla jsem, co jsem těch 6 předchozích týdnů vlastně dělala. Jediné, co mě ale zajímalo, byla ta děsivá váha a to, že takhle vypasená půjdu do školy.

Ano, vypasená.

Měla jsem ještě 10 dní na to, udělat s tím něco. Jen deset dnů, ale já si přečetla o rychlohubnutí kde co. 5 dnů z toho jsem nejedla vůbec nic. Našim jsem navykládala, že jsem jedla, než přišli z práce a pak, že mi není dobře a vůbec nemám chuť. Ostatní jsem jen zobala cereálné lupínky a zeleninu. Vypila jsem ale 3 litrů vody a 2 litry čaje. 6 hodin denně jsem pak trávila běháním, cvičením, posilováním. A výsledek? 5 kilo dole k poslednímu dni prázdnin. Byla jsem nadšená, že to jde i tak rychle a ne jen zdlouhavě. Pokračovala jsem v tom.

Čím míň budu jíst, tím líp, říkala jsem si. Jedla jsem jen dopoledne, odpoledne sportovala, hodně pila a postupně omezovala stravu na minimum. Četla jsem o zdravotních problémech, které se mohou objevit, ale tak zle jsem na tom ještě nebyla, takže mi to nebezpečí vůbec nedocházelo. Před Vánoci jsem už měla 48kilo. Naši si všimli, že nějak rychle hubnu, ale o anorexii nikdy předtím neslyšeli a já na to měla stejně připravené vždy nějaké výmluvy. Občas jsem dokonce před nima i jedla, aby to nevypadalo podezřele. Byla to vždy večeře a já se pak v noci sebrala a šla to ze strachu vyběhat. Ponocovala jsem i předtím a se psem chodila běžně okolo 1 v noci ven, takže ani to nebylo podezřelé. Čekala mě ale povinná 17letá prohlídka a té jsem se děsila.

Radši jsem měsíc před ní jedla a nabrala na 52 kilo. Doktorka se vyptávala, zdála jsem se jí podvyživená, ale já tvrdila, že jsem jen rychle vyrostla (což byla napůl pravda) a že už hezky přibírám. Uvěřila a já si na chvíli oddechla. Před jarňákama jsem se dokoncela bavila s pár lidma ve třídě. Už mě začali považovat za sobě rovnou, rychle jsem přivykla tomu, jak to mezi nima chodí a nadšeně jsem si s nimi vyměňovala triky na hubnutí a jeho maskování. Držela jsem s nima pár hladovek a na letní prázdniny domluvila chatu. Byla jsem šťastná. Šťastná tím způsobem, že jsi si ten pocit namluvila a zároveň mi bylo mizerně z toho, jak vypadám – tlusté nohy, špekaté břicho, oplácané ruce…

Ana, jak jsme jí podle nového trendu říkaly, si začala brát svou daň. Při česání mi zůstávalo čím dál víc vlasů v hřebenu a začaly se mi samy od sebe lámat opečovávané nehty. Já to ale přehlížela, jedla jsem na to vitamíny a ignorovala to. Přišly další prázdniny, já vážila (dle mých kamarádek skvělých) 45 kilo a stala jsem se pro ně vzorem. To už se ale před rodiči skrýt nedalo a oni si všimli, že se se mnou něco děje. Pohrozili mi, že půjdu na psychinu, jestli nebudu pořádně jíst a začali mě kontrolovat. Povinná snídaně, povinná večeře – jídla u kterých se mnou byli doma. Tak obrovské porce jídla jsem nebyla schopná sníst! Musela jsem. Bylo mi pak strašně špatně, vždy, když to šlo, jsem to vyzvracela.

Týden se spolužačkami mi byl zatrhnut, prý mě na takové bláznivé nápady s nejezením přivedly ony. Já si ale jela podle sebe, triků bylo dost i přes večeře a kontroly. Ačkoli jsem nic nezhubla, tak jsem ani nepřibrala, dokázala jsem si udržet 45 kilo i přes ty příšerné prázdniny. Začala škola a nějak to vyšumělo, naši si mysleli, že normálně jím. O zvracení nic nevěděli, byli ale klidnější. Stála jsem si za tím, že mám rychlý metalismus a bylo mi to sežráno. Už jsem zase držela svoje diety a denní režim a dál hubla. Myslela jsem si, že budu tak akorát štíhlá, až se vejdu do vysněných šatů velikosti XS. Prostě mi nedošlo, že s mojí výškou je to prakticky nemožné.

Kam dál?
 

2 komentáře: „Vy chcete umřít? Já chci žít! (2. část)

  1. Jé, další dil je tu rychle :) Docela se děším toho jak to dopadne… Je mi jí strašně líto a zároveň mi u toho zůstává rozum stát… je mi jasné, že takový příběh se mohl klidně stát (a možná i stal), z toho je mi úzko ještě víc. Napjatě čekám na konec, že by z toho mohl být happy end, ale něco mi říká, že nebude

     

Napsat komentář